Sport

Jak porazit Bolta

4. srpen 2016 četba na 26 minut

Foto: Shutterstock

O schopnostech lidského těla dosahovat stále lepších výkonů v duchu olympijského hesla „rychleji, výše, silněji“ píše pro Dotyk profesor Jaroslav Petr. Pomůže testování DNA sportovců, nové „bláznivé“ styly, trénink v horku i kosmické materiály.

Během londýnské olympiády padlo před čtyřmi lety v osmi sportech celkem 32 světových rekordů. Také mezi letošním 5. a 21. srpnem dojde zcela jistě na sportovištích v Riu de Janeiru k řadě změn v rekordních tabulkách. Jak dlouho ještě budou lidé s to posouvat hranice lidských možností ve sportu?

Na hranicích možného

Už mnohokrát prohlásili sportovní experti, že člověk dosáhl hranice lidských možností a další posouvání rekordů v té či oné sportovní disciplíně je krajně nepravděpodobné. Přesto jsme svědky dalších průlomů. V roce 2009 uběhl jamajský fenomén Usain Bolt 100 metrů za fantastických 9,58 sekundy a vylepšil tak svůj vlastní světový rekord z olympiády v Pekingu o neuvěřitelných 0,11 sekundy. Od té doby už ale Bolt, ani nikdo jiný rychleji neběžel. Stojí člověk tentokrát opravdu na hranici toho, co zvládá lidský organismus?

Americký fyziolog Mark Derry ze Stanfordovy univerzity je přesvědčený, že sprinteři mohou z Boltova času ukrojit další desetinu sekundy, protože hranice lidských možností leží u času 9,48 sekundy. Přesto se zdá, že hranice lidských možností není daleko. U rekordů ve více než polovině lehkoatletických disciplín nedošlo od 90. let ke změně.

U rekordů ve více než polovině lehkoatletických disciplín nedošlo od 90. let ke změně.

K letitým zápisům do tabulek patří i výkony českých sportovců. Jan Železný hodil oštěp do rekordní vzdálenosti 98,48 metru už v roce 1996. Rekord Jarmily Kratochvílové v běhu na 800 metrů vzdoruje následnicím české běžkyně od 26. července 1983. Z platných světových rekordů v držení českých atletů je novějšího data jen rekord v hodu oštěpem Barbory Špotákové z roku 2008.

V mnoha disciplínách sice ke zlepšením světových rekordů dochází, ale ta jsou velmi malá. V roce 2012 vylepšil keňský běžec David Rudisha svůj vlastní světový rekord v běhu na 800 metrů o 0,1 sekundy. Tedy o méně, než o kolik posunul při svém posledním rekordním běhu výkon na stovku Usain Bolt. Světový rekord v maratonu se měnil během 21. století sice hned sedmkrát, ale poslední vylepšení keňského vytrvalce Denise Kimetta ukrojilo z předchozího rekordu 26 sekund, což představuje vylepšení času o 0,35 %. Boltův světový rekord srazil z předchozího času 1,13 %.

Optimální forma při optimálních podmínkách

Ze zákonitostí statistiky vyplývá, že pokud se člověk dostane ve sportu na dosah hranic možného, světové rekordy padat nepřestanou. Vždycky bude existovat možnost, že se atlet potká s optimální formou v optimálních podmínkách a překoná své předchůdce.

Příkladem může být legendární skok amerického atleta Boba Beamona z olympiády v Mexico City v roce 1968. Atlet tehdy dolétl na značku 890 centimetrů a překonal platný rekord o šokujících 55 cm (tedy o 6,58 %). Plných 31 centimetrů Beamonova zlepšení však lze připsat příznivé kombinaci větru, který mu foukal do zad, a řídkému vzduchu. Mexico City leží v nadmořské výšce 2240 metrů a vzduch tu klade skokanovi o pětinu menší odpor než vzduch při hladině moře.

Zcela nedávno padl ženský rekord v běhu na 100 metrů překážek. Američanka Kendra Harrisonová ukrojila setinu sekundy z osmadvacet let starého času Bulharky Donkovové a proběhla cílem za 12,20 sekundy. Přitom o pár týdnů dříve viděla novopečená světová rekordmanka v cíli závodu americké kvalifikace pro olympiádu záda hned pěti soupeřek. Do Ria de Janeira se nepodívá, protože pro reprezentaci Spojených států na olympijských hrách jsou vybrány automaticky jen první tři z kvalifikačního závodu. Při rekordním běhu jí všechno hrálo do karet. Při kvalifikaci na olympiádu se potkaly s lepšími podmínkami naopak její soupeřky.

V bězích možná začneme běžně měřit výkony na tisíciny sekundy a v hodech či skocích na milimetry.

Takové „hodiny H“ a „minuty M“, kdy atletovi vše hraje do karet, budou přinášet zlepšení světových rekordů stále vzácněji a zlepšení budou stále nepatrnější. V bězích možná začneme běžně měřit výkony na tisíciny sekundy a v hodech či skocích na milimetry. Ostatně až do roku 1977 se světové rekordy v bězích měřily s přesností na desetiny. Dnes jsou rekordy změřené automatickou elektronickou časomírou uváděny s přesností na setiny sekundy.

npr.org

Změny stylu – flop místo „nůžek“

Americký fyziolog Peter Weyand z texaské Southern Methodist University zjistil, že při poskakování po jedné noze vyvinou špičkoví sprinteři na odrazu asi o třetinu větší sílu než při běhu maximální rychlostí. Mají ve svalech zjevně dostatečnou rezervu na zlepšení Boltova rekordu. Proč tedy neběhají časy pod devět sekund? Protože při poskoku je noha v kontaktu s podložkou asi desetinu sekundy, zatímco při sprintu má atlet na odraz jen asi 0,05 sekundy. Boltovi a jeho soupeřům se tedy nedostává při běhu čas na to, aby využili všechnu sílu svých svalů pro odraz.

Zdá se, že sprinteři jsou odsouzeni k tomu, aby významnou část svého potenciálu nechali zahálet. Možná už se ale narodil atlet s poněkud odlišnou anatomickou stavbou těla, která mu dovolí krok, při němž bude přenášet na dráhu více síly. Nedá se vyloučit ani to, že někdo dosáhne zlepšení odrazu tréninkem zacíleným na lepší koordinaci pohybu. Pak bychom mohli být svědky rekordů za hranicí lidských možností, kterou Mark Derry stanovil časem 9,48 sekundy.

Při změně stylu by mohly padnout rekordy za hranicí lidských možností – ta je u sprintu na 100 metrů stanovena na 9,48 sekundy.

Změny stylu už do vývoje rekordních výkonů v atletice promluvily víckrát. Nejznámější příklady nabízí historie skoku do výšky. V dobách zrodu moderního olympismu se skákalo „nůžkami“. Vylepšením tohoto stylu se Američan Michael Sweeney dopracoval už v roce 1895 světového rekordu s dech beroucí hodnotou 197 cm.

Sweeneyho nůžky nahradil styl vyvinutý Američanem Georgem Horinem, při kterém je atlet při skoku otočen k laťce bokem. S tímto stylem se atleti přehoupli přes dva metry. Pak přišla éra stylu označovaného jako straddle, při kterém skokan překonává laťku otočený břichem dolů. Rus Vladimir Jaščenko posunul v roce 1978 straddlem světový rekord na 234 cm. To už však byla v plném běhu další stylová revoluce.

V roce 1965 začal skákat Američan Dick Fosbury exotickým stylem „po zádech“. Vzbuzoval úsměvy a pobavení mezi experty i skokany. Ale jen do doby, kdy se svým neortodoxním stylem vyhrál olympiádu v Mexiku v novém olympijském rekordu 224 centimetrů. Vítězka ženské soutěže Češka Milena Rezková skákala na této olympiádě ještě klasickým straddlem.

Fosburyho styl označovaný jako flop dovoluje atletovi překonat stejně vysokou laťku jako při straddlu, i když těžiště těla vystoupá při flopu až o 20 cm níže. To je jasná výhoda a dnes se na vrcholných soutěžích jinak než flopem neskáče. Stávající světový rekord Kubánce Javiera Sotomayora z roku 1993 s hodnotou 245 centimetrů byl samozřejmě dosažen flopem. Pozoruhodný je výkon švédského skokana Stefana Holma, který v roce 2005 skočil 240 centimetrů. Na rozdíl od 195 centimetrů vysokého Sotomayora platil Holm se svými 181 centimetry mezi skokany za „prcka“. Holm se tak při svém nejlepším výkonu přeskočil o plných 59 centimetrů. Sotomayor „jen“ o rovný půlmetr.

Materiálové revoluce

Z první novodobé olympiády v Athénách si v roce 1896 odvezl zlatou medaili ze skoku o tyči Američan Bill Hoyt za výkon 330 centimetrů. Držitelem současného olympijského rekordu je Francouz Renaud Lavillenie, který se v Londýně přenesl přes laťku ve výšce 597 centimetrů. Francouz je také držitelem aktuálního světového rekordu s hodnotou 616 cm.

Při vší úctě ke generacím atletů, kteří posouvali v této disciplíně hranice lidských možností, šlo lámání rekordů ruku v ruce s materiálovými revolucemi, které skokanské tyče za více než století prodělaly. Hoyt skákal s celodřevěnou tyčí. Dnešní skokani se vznášejí do výšin nad lehkoatletickými stadiony na tyčích ze špičkových kompozitních materiálů vyráběných „kosmickými“ technologiemi.

Pravidla pro soutěže ve skoku o tyči nabízejí pro technologické inovace poměrně široký prostor. Neurčují materiál ani průměr či délku tyče. Stanoví jen to, že její vnější povrch musí být hladký. V Hoytových dobách vládlo skoku o tyči dřevo jasanu nebo amerického ořechovce známého jako hikory. Kolem roku 1900 ho nahradil mnohem pevnější, lehčí a pružnější bambus. Bambusová hůl dovolovala větší prohnutí a katapultovala skokana do větších výšek. V roce 1958 vstoupily pod vysokou laťku kovy – slitiny hliníku nebo ocel vynesly atlety až k metě světového rekordu ve výšce 480 centimetrů. Počátkem 60. let minulého století šly kovové tyče do starého železa a nahradily je tyče z laminátu.

Dnes se skokani snášejí do doskočišť z výšky přes šest metrů poté, co je tam vymrštila tyč s dutým laminátovým jádrem ovinutým několika vrstvami uhlíkových vláken. Střídají se tu vrstvy vláken spředených do tkaniny s nespředenými vlákny. Tyč je díky tomu lehká, pevná a pružná. Výrobci dodávají tyče různých délek a tuhosti, takže atlet si může vybírat náčiní tak, aby ho tyč „kopla“ vzhůru maximálním impulzem. Volba tyče záleží na fyzických dispozicích skokana, jeho stylu, výšce laťky a mnoha dalších faktorech.

Prasečí střívka jsou dávnou minulostí

Podobnou materiálovou revoluci prodělaly i další sporty. Na počátku spoléhali výrobci sportovních potřeb především na přírodní materiály. Například fotbalové míče měly „duši“ z prasečího močového měchýře a „obal“ z kůže. Golfové míčky se původně vyráběly ze dřeva. Ze dřeva byly i rámy tenisových raket, zatímco k výpletu sloužily struny ze střev hospodářských zvířat. Ve své době dávali tenisté přednost tu prasečím a jindy zase ovčím či hovězím střevům. Dnes dominují sportovním materiálům plasty, kompozity a speciální slitiny.

Závodní kola se změnila z těžkých kovových strojů na lehoučká a aerodynamická monstra vyráběná z uhlíkových vláken a lehkých kovů. Podobným přerodem prošly i lodě a vesla, golfové hole, lyže a lyžařské hůlky či basebalové pálky. K nepoznání se změnily materiály ale i střihy sportovního oblečení, aerodynamickými dresy sprinterů počínaje a „padákovými“ kombinézami skokanů na lyžích konče.

V plavkách firmy Speedo si na olympiádě v Pekingu doplavalo na stupně vítězů 98 % všech medailistů.

Sportovní asociace jsou často hodně konzervativní a nerady mění pravidla. Co není pravidly zakázáno, to je povoleno a tento stav nabízí technologickým inovacím bezpočet příležitostí. K zákazům sahají sportovní funkcionáři spíše výjimečně. Příkladem jsou plavky firmy Speedo v kterých si na olympiádě v Pekingu doplavalo na stupně vítězů 98 % všech medailistů.

Celotělové plavky z neoprenu a polyuretanu formovaly tělo plavce tak, aby kladlo menší odpor vodě. Zadržovaly také určité množství vzduchu a zajišťovaly tak závodníkům přídatný vztlak. Nová pravidla platná od roku 2010 tyto plavky zakázala. Neznamenalo to konec inovací v plaveckém sportu. Naopak. Firmy vyrábějící vybavení pro závodní plavce se chopily hozené rukavice a začaly hledat nové cestičky k vítězstvím a k lámání rekordů. Zjistily, že velký podíl na celkovém odporu plavce má hlava. Vrhly se tedy na vývoj nových plaveckých čepic a brýlí. Nové rekordy dokazují, že to nese ovoce.

Horko lepší než „kyslíkový stan“

K lepším výkonům vede cesta přes kvalitnější trénink. Zdaleka to nemusí být delší, tvrdší trénink o vyšší intenzitě. Na hranice lidských možností narážejí sportovci i v tom, jakou námahu zvládá jejich tělo bez zranění a nežádoucího vyčerpání při tréninku.

Mnozí sportovci absolvovali v přípravě na olympiádu v Riu de Janeiru tréninkové pobyty ve velkých nadmořských výškách, kde je organismus vystaven vyšší zátěži. Není to levná záležitost a často s sebou nese i psychické strádání v podobě odloučení od rodiny a vytržení z obvyklého prostředí.

Vysokohorské podmínky lze napodobit v komorách s uměle sníženým tlakem vzduchu. Sportovec pak nemusí cestovat a „vysokohorské“ soustředění absolvuje v pohodlí. Součástí takového tréninku jsou i „kyslíkové stany“, tedy uzavřené komory, kde sportovec spí za sníženého tlaku vzduchu. Vědci se ale přou, nakolik takové podmínky skutečně napodobí efekt pobytu ve velehorách. Britští vědci nyní přicházejí s nečekaným zjištěním. Mnohem lepších výsledků než při tréninku v komorách a kyslíkových stanech dosahují sportovci trénující v horku. Přitom trénink v horku lze zajistit mnohem snáze a je mnohonásobně levnější.

Stimulace mozku stejnosměrným proudem

Inovace se však zdaleka netýkají jen tréninku fyzických sil. Nezanedbatelná je i psychická stránka sportovního výkonu a i ta se dá trénovat. Jedním z posledních „hitů“ je na tomto poli takzvaná transkraniální stimulace mozku stejnosměrným proudem. Při ní jsou k hlavě sportovce přiloženy elektrody a přilehlá oblast mozkové kůry je stimulována slabým elektrickým proudem.

Technika byla vyvinuta pro léčbu následků mozkových cévních příhod. Sportovci ji využívají ke stimulaci částí mozku důležitých pro daný sportovní výkon. K tréninku ji využívají například skokani na lyžích, pro jejichž výkony je důležitá jak dynamická síla, tak i dokonalá koordinace pohybů. První studie na malém počtu sportovců uvádí o 70 % vyšší nárůst odrazové síly ve srovnání se stejně trénujícími skokany, kteří stimulaci mozku nepoužívají. Zlepšení koordinace je ve srovnání s kontrolní skupinou lepší dokonce o 80 %.

Transkraniální stimulace mozku stejnosměrným proudem snižuje pocit únavy. To se ukázalo při testech cyklistů, kteří před tréninkem prošli stimulací příslušných mozkových center pro ovládání pohybu nohou a pak jeli na rotopedu až do úplného vyčerpání. Každou minutu museli zvyšovat výkon při šlapání. Stimulace mozku dovolila dobrovolníkům šlapat v průměru o dvě minuty déle. Tito dobrovolníci se také cítili méně unavení. Podobný efekt byl pozorován i po stimulaci center, která regulují dech. Vše nasvědčuje tomu, že stimulace mozku je s to potlačit „volání“ unaveného organismu, na který reaguje mozek snížením výkonu, aby předešel vyčerpání nebo dokonce poškození organismu.

Mnozí odborníci ale k těmto výsledkům skeptičtí. Další varují před nežádoucími dlouhodobými efekty podobného zvyšování výkonnosti sportovců. Obávají se, že může dojít k poškození organismu nadměrnou zátěží. Nebezpečná může být i samotná transkraniální stimulace mozku stejnosměrným proudem, protože někdy má za následek nečekané, nepříznivé vedlejší projevy.

Jak najít šampiona

Posouvání rekordů je záležitost výběru sportovních talentů. Ukazuje se, že řada fyzických dispozic je vrozená a že tréninkem je lze už rozvíjet v omezené míře. Pro vytrvalostní sporty je klíčová schopnost zásobovat tělo kyslíkem. Plíce a oběhový systém špičkového sportovce dodají za minutu do každého kilogramu hmotnosti těla přes 80 mililitrů životadárného plynu. Normální smrtelníci mají tuto hodnotu tzv. VO2max asi poloviční.

Přitom hodnoty VO2max jsou z 80 % založeny dědičně a jen z 20 % je lze ovlivnit tréninkem. Špičkový sportovec si může tuto hodnotu zlepšit především tak, že drasticky sníží podíl tuku v těle a zbaví se nadbytečné svalové hmoty. Jeho plíce pak okysličují menší objem tkání a zajistí jim vyšší přísun kyslíku. Ve vrcholné formě obsahuje tělo sportovce pouhá čtyři procenta tuku, což je u mužů minimum pro udržení tělesných funkcí v normálním chodu. Při dalším hubnutí už hrozí kolaps.

Ve vrcholné formě obsahuje tělo sportovce pouhá 4 % tuku, což je u mužů minimum pro udržení tělesných funkcí v normálním chodu.

Vrozené dispozice lze odhalit nejrůznějšími testy. Jak se rozvíjejí poznatky z genetiky, bude nabývat na významu i genetické testování adeptů vrcholového sportu. Už dnes nejsou genetické testy vrcholových sportovců ničím neobvyklým. Známé jsou například varianty genů, které zvyšují vytrvalost. Jako jedni z prvních začali používat genetické testy australští trenéři profesionálních ragbistů. Těm nesloužily výsledky testů DNA pro výběr hráčů, ale pro sestavení individuálních tréninkových plánů, které by maximálně využívaly vrozených dispozic každého ragbisty.

Jako jedni z prvních začali používat genetické testy australští trenéři profesionálních ragbistů.

Rozdíl mezi vítězstvím a prohrou často leží v hlavě sportovce a při výběru talentů budou mít proto stále silnější slovo psychologové. Dokládají to zástupy „talentů od boha“, které nesplnily očekávání, protože nenašly dostatečně silnou motivaci ke zdolávání obtíží. Nedávná studie britských sportovních psychologů odhalila vlastnosti, které napomáhají velkým šampionům dosáhnout mistrovství. Významným faktorem je to, jak se tito lidé perou s překážkami, jež se jim staví do cesty.

Výzkum zahrnul sportovce různých odvětví – od fotbalu přes veslování a lyžování až po bojové sporty. Sportovci z absolutní špičky se vyznačují vysokou motivací. Nikdy nemají pocit, že už natrénovali dost. U těch jen o málo horších je však patrná tendence některé zvláště náročné tréninky šidit. Ti nejlepší začínají po zranění nebo porážce okamžitě tvrdě pracovat na návratu na výsluní a chtějí být ještě silnější než dříve. U slabších sportovců následuje často po porážce zklamání, deziluze a poraženectví.

Doping a spol.

Nad sportem se neustále vznáší hrozba, že se někteří sportovci pokusí dosahovat rekordních výkonů s přispěním nedovolených podpůrných prostředků a nekalých praktik. Doping je starý jako sport sám a tvořil jeho nedílnou součást už ve starém Řecku. Dochovala se historická svědectví o zápasnících, kteří si na starověkých olympiádách mazali tělo olejem, aby snáze vyklouzli ze sevření soupeře, nebo o vozatajích, kteří podpláceli konkurenci a zajistili si tak vítězství. Antičtí sportovci měli ve svém repertoáru celou řadu nekalých triků, např. ulité starty běžců nebo nedovolené chvaty zápasníků.

Lékař Galén uvádí celou řadu prostředků, které pomohou sportovci k lepším výkonům – od nejrůznějších bylin až po konzumaci zvířecích varlat, která obsahují hormon testosteron a mohou zvýšit svalovou hmotu. Najdeme dokonce i obdobu zákazu startu sportovců některých států. V roce 420 př. n. l. nesměli sportovci Sparty na olympiádu, protože jejich země porušila olympijský klid zbraní. Jeden spartský vozataj předstíral, že je z Théb, a přes zákaz se závodů zúčastnil. Sice vyhrál, jenže ve vítězné euforii prozradil svůj původ. Vítězství zůstalo Thébám, ale jméno vítěze bylo vymazáno ze záznamů a hříšník byl potrestán zbičováním.

Odhaduje se, že lze vyrobit 2000 různých anabolických steroidů s pozitivním efektem na růst svalů.

Moderní doba vnesla do dopingu výdobytky farmacie a medicíny. Odhaduje se, že lze vyrobit 2000 různých anabolických steroidů, z nichž každý bude mít pozitivní efekt na růst svalů. Po anabolických steroidech přišly produkty genového inženýrství, jako je růstový hormon nebo erytropoetin. První z hormonů posiluje růst svalů a zvyšuje intenzitu metabolismu. Erytropoetin pak napomáhá množení červených krvinek a posiluje vytrvalost.

Efekty dopingu se mohou zdát malé. Například v pokusu na dobrovolnících zvýšil růstový hormon výkonnost o čtyři procenta. Jenže právě to je ve světové špičce rozdíl mezi těmi nejlepšími a nejhoršími. Třeba v plavání na 50 metrů nebo v běhu na 100 metrů stačí podobné zlepšení k jasnému vítězství nad stejně dobrými soupeři. V případě erytropoetinu dosahuje zvýšení vytrvalosti o 34 % a kromě toho byl u hormonu pozorován psychický efekt projevující se zvýšením motivace sportovců k tréninku.

„Pomáhal“ i lék na anginu pectoris

V poslední době rozvířil hladiny sportovního dění případ dopingu lékem známým jako meldonium. Jde o lék vyvinutý v bývalém Sovětském svazu v Lotyšsku. Je určen pro léčbu nemocného srdce postiženého například anginou pectoris. Jeho efekt na oběhový systém ale dovoluje zdravým lidem snášet velkou fyzickou námahu. Proto ho užívali například ruští vojáci během války v Afgánistánu při bojových operacích ve velké nadmořské výšce.

Sportovcům přináší meldonium vyšší fyzickou výkonnost, rychlejší regeneraci sil a nižší stresovou zátěž. O tom, jak široce byl lék zneužíván ke zvýšení sportovní výkonnosti, svědčí studie zveřejněná ve vědeckém časopise Drug Testing and Analysis, jejíž autoři publikovali výsledky dopingových kontrol provedených během prvních Evropských her konaných v Baku v roce 2015. V té době bylo ještě meldonium legální. Na seznam zakázaných podpůrných látek se dostalo až 1. ledna 2016. V Baku užívalo meldonium 13 medailistů. Pozitivní nálezy měli sportovci v 15 z 21 sportů.

Britský sprinter Dwain Chambers užíval hned šest různých zakázaných prostředků.

O tom, jak komplexních podob může doping nabývat, svědčí příklad britského sprintera Dwaina Chamberse. Ten užíval celkem šest různých zakázaných prostředků – dva anabolické steroidy pro posílení růstu svalů, erytropoetin pro zvýšení počtu červených krvinek, aby zvládal více tréninkových dávek, růstový hormon pro rychlejší zotavení z únavy, hormon liothyronin pro zvýšení rychlosti a modafinil pro zvýšení nabuzení a zlepšení reakčního času na startovní výstřel.

Mnohé dopingové prostředky nepomáhají sportovcům při vlastním výkonu, ale usnadňují jim zvládnutí nadlidských tréninkových dávek. Není žádné tajemství, že mnozí sportovci užívají léky pro tišení bolesti, aby dokázali snášet krutou tréninkovou dřinu. Řada sportovců zahání bolest povolenými léky i během sportovního výkonu.

V roce 2003 si na mistrovství světa v Paříži došel v závodě na 50 kilometrů chůze pro bronzovou medaili německý atlet Andreas Erm, i když mu lékař během závodu podal lék tišící bolest hned několikrát. Fotbalisté, házenkáři, hokejisté a hráči mnoha dalších kontaktních sportů užívají léky na tlumení bolesti preventivně před zápasy. Mnozí se uvedou do stavu, kdy necítí bolest ani při poměrně vážném zranění.

Budoucnost genetického dopingu

Mezi odborníky na doping panuje shoda, že budoucnost patří genetickému dopingu. Ten bude těžit z výdobytků genového inženýrství. V posledních třech letech prodělal tento obor revoluci a vládne nyní technikami, které dovolují přesně cílené zásahy do dědičné informace. Genetici velmi dobře vědí, na které geny „sáhnout“, aby si sportovec nabudil růst svalů, zbavil se nadbytečného tuku, urychlil regeneraci sil nebo si zvýšil počet červených krvinek. Výhodou genového dopingu zůstává skutečnost, že jej současné antidopingové laboratoře nedokážou odhalit.

Genetici velmi dobře vědí, na které geny „sáhnout“, aby si sportovec nabudil růst svalů…

Doping s sebou nese samozřejmě celou řadu rizik. Například užívání anabolických steroidů provází vysoký krevní tlak, zbytnění srdečního svalu s rizikem srdečního selhání, hormonální změny provázené poruchami plodnosti i zvýšené riziko vzniku nádorových onemocnění. Zvýšení počtu červených krvinek po užívání erytropoetinu zvyšuje riziko selhání srdce a oběhových obtíží.

Většina produktů farmaceutického průmyslu je určena nemocným a je také na nemocných testována. Sportovci jsou ale zdraví a jejich výjimečně zdatný organismus je organismu pacienta s těžkou chorobou na hony vzdálen. Nikdo proto neví, jak tělo sportovce zareaguje na lék užívaný s úmyslem zvýšit sportovní výkon.

Dnes je běžné, že sportovec přistižený při dopingu dostane dvouletý zákaz činnosti a pak smí ve sportovní kariéře pokračovat. Na jednu stranu je to bráno jako spravedlivý princip. Hříšník si svůj trest odpykal a je pak „čistý“. Teprve za opakované porušení dopingových pravidel dostane sportovec doživotní zákaz.

Existují i výjimky. Americký cyklista Lance Armstrong byl poté, co se provalila jeho obludná dopingová minulost, vyloučen ze sportu rovnou do konce života. Návrat sportovců po dopingovém trestu je možná v pořádku z pohledu sportovního práva. Z hlediska lidské fyziologie však zůstává kontroverzní, protože například efekt dopingu anabolickými steroidy přetrvává déle než dva roky a i očištěný hříšník tak získává výhodu nad „čistými“ soupeři díky své temné dopingové minulosti.