Terorismus v Evropě

Jak přišel na svět teror

28. červenec 2016 četba na 7 minut
Dobové vyobrazení vraždění protestantských hugenotů ve Francii během takzvané bartolomějské noci 24. srpna 1572

Dobové vyobrazení vraždění protestantských hugenotů ve Francii během takzvané bartolomějské noci 24. srpna 1572

Foto: Archiv

Jen za poslední měsíc se slovo terorismus objevilo v českých médiích ve 2169 článcích či reportážích. Přesto však nejde o fenomén současnosti. Pojem teror a terorismus se používá od Velké francouzské revoluce, ovšem politicky motivované násilí zná historie už od starověku. Pouze se tomu říkalo hrůzovláda, kruciáta, pogrom nebo trestná výprava.

Už jsme si zvykli, že nemine týden, aby Evropou neotřásl nějaký teroristický útok – v posledních dnech sužují zejména Německo. Ovšem i když teror není novinka a má bohatou historii, hrůzu tento pojem nahání teprve posledním generacím.

Doslova si to uvědomíte, když navštívíte kanárský ostrov Gran Canaria a vydáte se z metropole Las Palmas dvaadvacet kilometrů jihozápadním směrem. Na úpatí hor narazíte na malebné starobylé poutní město Teror. Nejde ale o kolébku terorismu – naopak uličky plné turistů a kavárniček jsou přívětivost sama.

Název z 15. století má původ v bázni boží, protože se tam podle tradice na vrcholku borovice zjevila Panna Maria, patronka Gran Canarie. Jasný důkaz, že latinské slovo terror či territo sice etymologicky znamená nahánět strach, děsit či zastrašovat, svého času to ale bylo vnímáno spíš pozitivně.

Teror poprvé na scéně

Tak tomu bylo i za Velké francouzské revoluce, kdy se pojem teror nebo terorismus poprvé oficiálně objevil v souvislosti s politikou. Americký bezpečnostní analytik Bruce Hoffmann v knize Terorismus upozorňuje, že tehdy nastolený „régime de la terreur“ čili režim teroru nebo zastrašování je systém k prosazení pořádku po předchozí anarchistické periodě nepokojů a povstání.

Stejně to vnímal i nejradikálnější z francouzských revolucionářů, Maximilien Robespierre. „Teror není nic jiného než okamžitá a přímá spravedlnost,“ říkal ve shodě se staršími liberálními úvahami anglického filozofa Thomase Hobbese o teroru jako legálním trestu. „Je to projev ctnosti. Teror není zvláštní princip demokracie, ale vyplývá z jejích zásad,“ horlil.

Negativní význam ovšem teror poprvé dostal právě vinou Robespierra. Dne 2. června 1792 totiž byli v Konventu zatčeni girondisté a v září se chopili moci Robespierrovi jakobíni, kteří nastolili „régime de la terreur“. Dali popravit až 35 tisíc Francouzů, často jen proto, aby udržovali obyvatelstvo v neustálém strachu. Jakobínský teror splynul s hrůzovládou a nakonec skončil 27. července 1794, kdy byl při převratu zatčen a popraven samotný Robespierre.

Poprava Maxmilliana RobespierraPoprava Maximiliena RobespierraAutor: Archiv

První „terorista“ v historii sice zmizel, ale teror se v Evropě zabydlel natrvalo. Hned po Napoleonově pádu v roce 1815 a obnovení francouzské monarchie se objevil tzv. bílý teror, kdy byli pro změnu pronásledováni a popravováni stoupenci revoluce a republiky. Od té doby se období rudého či bílého teroru objevuje periodicky v různých zemích.

O bílém teroru se mluví v Rusku v letech 1917–1921, Maďarsku (1919–1921), Španělsku (1919–1921) nebo na Tchaj-wanu po roce 1945.

Naopak rudý teror v Rusku oficiálně vyhlásil 2. září 1918 bolševik Jakov Sverdlov. Trval de facto do vítězného ukončení občanské války v roce 1922 a jeho obětí se stalo až na 1,7 milionu popravených odpůrců komunistické revoluce.

Teror před jakobíny

Zastrašování a násilí se ovšem v politice objevuje už od samotných počátků historie lidstva. Jen se státem organizovanému násilí neříkalo teror, ale hrůzovláda, tyranie, despocie nebo diktatura.

Známé jsou třeba diktatury ve starověkém Římě. I tam byl tento pojem chápán spíš pozitivně – diktátoři byli jmenováni v dobách ohrožení republiky, aby překonali krizi. Z dlouhé řady diktátorů jsou nejznámější dva poslední: Sulla a Caesar.

Jako hrůzovládci si pak počínali římští císaři, zejména Caligula nebo Nero. Státní teror později rozpoutávali z náboženských či politických důvodů i křesťanští panovníci, jako římský císař Karel IV. (podnítil pogromy na Židy ve Frankfurtu nad Mohanem a v Norimberku roku 1349) nebo francouzský Karel IX. (takzvaná bartolomějská noc a vyhubení hugenotů v roce 1572). Samostatnou kapitolou je devět křížových výpravy do Svaté země v letech 1095–1272, které často měly podobu pustého rabování a ničení dobytých území nebo vraždění jinověrců.

Pogrom proti Židům v Norimberku roku 1349Pogrom proti Židům v Norimberku roku 1349Autor: Archiv

Pochopitelně vždy existovalo i násilné prosazování různých cílů jednotlivci či skupinami. Politické atentáty tvoří dlouhou nit dějinami lidstva, od legendární vraždy římského diktátora Gaia Julia Caesara přes zavraždění posledního českého přemyslovského krále Václava III. a likvidaci příliš ambiciózního habsburského vojevůdce Albrechta z Valdštejna až po 19. století, kdy anarchisté učinili z atentátů celkem běžný prostředek politického boje. Americký prezident Lincoln (1865), ruský car Alexandr II. (1881), rakouský arcivévoda František Ferdinand d'Este (1914), čs. ministr financí Rašín (1923), jugoslávský král Alexandr I. (1934), americký prezident J. F. Kennedy (1963), švédský premiér Palme (1986) a izraelský premiér Rabin (1995) – to jsou jen některé oběti politického teroru v uplynulých 150 letech.

Důvody a obhajoba teroristů byly tehdy ovšem docela stejné jako dnes. Například Ignacy Hryniewiecki, pachatel atentátu na ruského cara Alexandra II., v předvečer svého činu napsal: „ Alexandr II. musí zemřít… Zemře a společně s ním zemřeme i my, jeho nepřátelé, jeho vrazi… Dějiny jasně ukazují, že nádherný strom svobody vyžaduje lidské oběti…“ Jakou „svobodu“ nakonec zničení carského režimu v Rusku přineslo, víme sami dobře.

Skupinové násilí

Stejně jako dnes za teroristy považujeme náboženské fanatiky z hnutí Islámský stát nebo al-Káida, měl i středověk své útočné heretiky. Například pražští husité vedení kazatelem Janem Želivským vyplenili ve dnech 17. až 19. srpna 1419 desítky kostelů a klášterů.

Táborští bojovníci později bojovali za své ideály tak, že například podle Husitské kroniky Vavřince z Březové vstoupili do města Jaroměře, které se vzdalo, „všechny měšťany a jejich ženy svlékli do košil a vyvedše jich z města velmi mnohé utopili a jiné v polích lid lotrovský upálil“. V Chomutově zase táborské ženy vyvedly z města chomutovské ženy, „pobraly jim peníze i jiné věci a zavřevše je do jedné viničné boudy, zahubily je plameny“.

Poklidné odpoledne v městečku Teror na ostrově Gran Canaria. Zvláštní jméno místní obyvatelé chápou pozitivně - souvisí s bázní boží, protože se zde v 15. století údajně zjevila Panna MariaPoklidné odpoledne v městečku Teror na ostrově Gran Canaria. Zvláštní jméno místní obyvatelé chápou pozitivně – souvisí s bázní boží, protože se zde v 15. století údajně zjevila Panna Maria.Autor: Archiv

Podobných spontánních násilných útoků ze strany organizovaných tlup proti obyvatelstvu středověkých měst, zejména pak Židům, jsou registrovány stovky a tisíce. Společné jim je, že měly nejen majetkový, ale i politický, náboženský či rasový charakter.

Suma sumárum: nové na dnešních odporných teroristických činech v Německu, Francii, Belgii a jinde v Evropě je vlastně jen to, že jsou páchány lidmi majícími své kořeny ve vzdálených zemích a v odlišných kulturách. Což je ovšem jen důsledek globalizovaného světa, který euroatlantická civilizace sama stvořila. Formy, cíle i rozměr prováděných útoků už tady ale byly mnohem, mnohem dřív.