Statečný čin Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše docela nedávno připomněl anglický film Anthropoid. Filmaři průběh atentátu zdramatizovali, na místě došlo k přestřelce „jako v akčním filmu". Skutečnost ale byla poněkud jiná, i když neméně dramatická. Jistě, jak atentát přesně probíhal, není možná až tak důležité. Ale přece jen zkusme v zájmu historické pravdy uvést na pravou míru, co se v té libeňské zatáčce vlastně s velkou pravděpodobností stalo.

Hlavní protagonisté po sobě žádné informace o atentátu v písemné podobě nezanechali. Ti, kterým o něm vyprávěli, většinou také nepřežili. Gestapo v Praze výslechové protokoly spálilo a berlínské kopie jsou bůhvíkde. Pohled dvou Němců, Heydricha a Kleina, je patrně zakomponován v závěrečné zprávě zvláštní komise gestapa z roku 1942 a v takzvané Pannwitzově zprávě, kterou sepsal po návratu z ruského zajetí v polovině padesátých let minulého století (Heinz Pannwitz byl autorem obou zpráv a hlavním vyšetřovatelem atentátu).

A přesto jedna další očitá svědkyně přežila a o průběhu atentátu po válce vypovídala. Jen se o ní moc nemluvilo, i když je v německých dokumentech z rekonstrukce atentátu uvedena. Helena Pecharová se náhodou ocitla v centru dění, musela vypovídat na gestapu a tak jako většina svědků pak převzít za výpověď odměnu. Hned po válce byla také kvůli tomu vyslýchána českou prokuraturou.

Bez třetí tramvaje

Bylo krásné jarní ráno a ti dva mladí muži dlouho a nepochybně nervózně od brzkého rána čekali v prudké zatáčce nad Prahou a přemýšleli, jestli se cíl útoku vůbec objeví. Heydrich se poněkud opozdil. Provoz kolem nich byl docela živý. Aut moc nejezdilo, o to víc se tu pohybovalo tramvají a chodců. Vždyť je tu, co by kamenem dohodil, Nemocnice na Bulovce. Každou chvíli se někdo mohl zajímat, proč tu čekají. Kolem půl jedenácté konečně dostali smluvené znamení, že Heydrich jede. Ať od dalšího parašutisty Josefa Valčíka, nebo od jiného pomocníka. Z míst, kde stáli, nemohli na příjezd vidět a z lepšího výhledu by se nestihli přemístit. Jozef Gabčík do vrcholu zatáčky, Jan Kubiš pod ni, za sloup osvětlení.

Zdroj: Youtube


Jedna z klíčových scén filmu Anthropoid

Před pěti lety přišli naši historici s novou teorií. S další tramvají, která přijela shora a zakryla výhled na Heydrichovo auto. „Zjistili jsme z dobových fotografií, že tramvaj, která stejně jako Heydrichovo auto jela od Kobylis, má těsně před zatáčkou zastávku, která ale nemá objízdný ostrůvek. Lidé tehdy nastupovali přímo do tramvaje. Pokud tedy chtěl Heydrich zahnout doprava, nemohl projet mezi chodníkem a tramvají, a musel ji objet zleva. Parašutisté Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem už byli na místě, se vzniklou situací ale nepočítali."

Že to tak nebylo, osvětluje svědectví Heleny Pecharové zachycené v dokumentech shromážděných Vojtěchem Šustkem (Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava I, strany 466 až 469) V protokolu z jejích poválečných výslechů, přibližně tři roky po atentátu, se píše: „šla jsem dolů Kirchmaierovou ulicí ke svému šéfovi a před zatáčkou jsem se ohlédla a viděla jsem jet za sebou osobní auto..."

Tedy žádnou tramvaj. Na jednom ze situačních obrázků z vyšetřovacího spisu gestapa třetí tramvaj také není. Vyznačený útěk Josefa Gabčíka vede místy, kde by jinak stála. Historici se patrně nechali ovlivnit fotografií z rekonstrukce atentátu. Na ní ale nestojí jen jedna tramvaj. Nejspíš byla v tu dobu zastavena doprava, a tak jsou tam za sebou nejméně tři. Důkazem by byl jízdní řád. Dá se předpokládat, že i za okupace Němci dbali na přesnost. Jenže podle informací z Muzea MHD Praha v té době žádné jízdní řády, jak je známe dnes, neexistovaly.

Zdroj: Youtube


Akce parašutistů z filmu Atentát (1964)

A Helena Pecharová pokračovala: „Zpomalila jsem chůzi a auto mne předjelo. Dostalo se do zatáčky... Zahlédla jsem muže, který byl skloněn nad sedícími a jakoby jim dával něco do auta. Měla jsem dojem, že jim něco z auta vypadlo. Věc vypadala jako termoska a trochu se leskla." To se Jozef Gabčík neúspěšně pokusil vystřelit ze stengunu. Na Kubiše ve spodní části zatáčky Helena Pecharová vidět nemohla. Neviděli ho ale ani Heydrich s Kleinem. „Kubiš byl skryt za elektrickým sloupem, asi pět metrů za Gabčíkem, a zasáhl, když stengun selhal," píše Pannwitz.

Kolik bylo výstřelů?

Heydrich přikázal řidiči okamžitě zastavit. Podcenil situaci. Pak nastal výbuch a vypukl zmatek. Kolem Heleny Pecharové přeběhl Jozef Gabčík a kryt sloupem vypálil tři rány po řidiči Kleinovi, který běžel asi 15 metrů za ním. Jan Kubiš utíkal ke svému kolu, nasedl a vystřelil jednu ránu pro výstrahu pronásledovatelům. Teprve potom se objevil i Heydrich. Helena Pecharová popisovala: „Vtom přišla ke mně neznámá paní... Přeběhla se mnou na druhou stranu ulice. Dívaly jsme se zpět směrem k autu a tu jsem viděla, jak štíhlý vysoký důstojník německé branné moci se belhal tím směrem, co já jsem stála při atentátu. Šel velmi těžce, jednu ruku měl v bok a v druhé držel revolver...

Víc výstřelů tedy nejspíš nezaznělo. Dokládají to tři vystřelené nábojnice ve směru útěku Jozefa Gabčíka a jedna nábojnice u stanice tramvaje číslo 14. Jiné tu gestapo nenašlo. Pouze nevystřelenou německou nábojnici, patrně Kleinovu (Našla se na straně řidiče. Pannwitz však uvádí, že byla z Heydrichovy zbraně.).

Paradoxem je, že selhal nejen stengun, také Němci měli nefunkční zbraně. Podle Pannwitze Klein omylem uvolnil zásobník a zbraň nemohla vystřelit. Heydrich, jak je patrné z mnoha fotografií, s osobní zbraní nechodil. Pannwitz píše: „Z boční kapsy auta vytáhl lehkou hliníkovou pistoli kalibru 7.65 mm, zamířil na Kubiše, ale rána nevyšla. Zapomněl zasunout zásobník..." Tak skončilo první dějství atentátu. Druhý díl čtěte v sobotu...