Dopis odeslaný 8. dubna 1837 z Vídně do jižních Čech zahradnickým pomocníkem Františkem Šteflem zaujal kněze a sběratele písní Jana Tomáše Nováčka, který vzácně dochovaný soubor Šteflovy korespondence z let 1837–1839 opsal, připravil k případnému vydání a svůj rukopis odevzdal bibliotéce Musea Království českého, dnešního Národního muzea.

Zde ho po čase objevil známý kulturní historik Čeněk Zíbrt a roku 1914 jej prvně uveřejnil ve svém časopise Český lid. Od těch dob uplynulo další století, ale Šteflovy postřehy – až na sloh, Nováčkem lehce upravený – nezestárly.

„To mně těší, že se nám zle tam nepovede,“ libuje si zahradník František před cestou, která v jeho okolí musela způsobit menší senzaci. „Já! budu mít na rok 6 set a on 2000 stříbra. Kdyby to bylo k někomu jinému, nešel bych, ale že jest to k samému císaři, tak jsem se osmělil: aspoň viděti budu cizí země a jiný díl světa; a jestliže ve zdraví se navrátím, mám přislíbeno, že dostanu dobré místo, které, jsa ve Vídni i 10 let, bych nedostal.“

František byl synem Jakuba Štefla, „uměleckého zahradníka u fabriky Rozkoše, nedaleko od Kunžaku v Táborském kraji“. Skutečnost, že se dostal k tak atraktivní a exotické práci, pochopíme, až jeho příběh zasadíme do širších historických souvislostí. Na to je ale dost času. Zatím jsme ještě ani nevyjeli z Vídně…

Oršava v rumunském Banátu

„Pas obdržel jsem do Turek od zemské vlády beze vší obtížnosti, o který jsem se ani ucházet nemusel, protože kníže Metternich mou pocestní knihu jí předložil, a od našeho císaře pána jsme tam schváleni a poručeni. My pojedeme po Dunaji na parní lodi přes Černé moře. Za 14 dní jsme v Konstantinově.“ Tak shrnul mladík, co všechno bylo třeba učinit, aby se Jihočech mohl vydat na dvouletou službu k sultánovi.

Chodíme po skalách, střílím orly

Nejprve se musel nějak dopravit do významného přístavu na řece Dunaj – rumunské Oršavy. Sem dorazil 21. dubna 1837 a tři dny nato píše svému bratrovi:

„Zde osm dní čekati musíme na jinou loď, nevědouce, co dělati pro smutnost. Žádal bych ti ten lid surový viděti. Jejich chatrče z proutí spletené a hlínou vymazané zdají se býti jako bobrové boudy. Aniž co jiného zde viděti nežli kopce a skály. V dolinách mají lidé své obydlí. Naše vyražení jest to, že chodíme po skalách, střílím orly. Zde jest mnoho pustin a lesů, a v nich zdržují se medvědi a vlci. Stříleti zde každému jest dovoleno.“

Následuje dvouměsíční mlčení. A přesně 24. června se František hlásí živ a vesel dlouhým listem, tentokrát už odeslaným z kýžené Konstantinopole neboli Cařihradu – jak on říká, z „Konstantinova“.

„Šťastně a ve zdraví jsme tu předsevzatou cestu vykonali,“ píše. „V Galacu [město ve východním Rumunsku u hranice s Moldavskem – pozn. aut.] bylo nám dlouho čekati na parní loď, která z Konstantinova měla přijíti, protož jsme vydali se s kupeckým korábem přes Černé moře; ale celých 14 dní jsme na moři strávili, než jsme do Konstantinova se dostali. Stále nepohodlný vítr a bouře majíce, ničehož jsme neviděli než vodu a nebe a množství ryb, které okolo nás plynuly, z vody se vyhazujíce, a některé ptactvo, které pro unavenost na lodi odpočívalo.“

V Galacu bylo nám dlouho čekati na parní loď...

Utahané racky vystřídalo drama. V rumunské deltě Dunaje, v jednom ze tří ramen, jímž tato řeka vtéká do Černého moře, spatřil kluk z jihočeského venkova odvrácenou stránku rajzování po světě.

„…viděli jsme loď, jež se rozkotala a potopila; jenom 5 matrosů [námořníků] se uchránilo, již na lodičkách k břehu se připlavili, a ostatní byli všichni ve vlnách mořských pochováni: správce se svou paní a dvěma dětma a ostatními plavcemi. Poněvadž tam mnoho skal jest, jak udeří na ně rozjetá loď, tak jest po ní. My museli též pracovati v čas nouze, když byla veliká bouře. (…) Někdy připadla taková mlha, že jsme na tři kroky na moře neviděli, z místa nemohouce, to trvalo někdy den, někdy dva i více. Náš správce musel loď do širého moře hnáti, poněvadž jsme neměli daleko ku břehu, a přistáti k břehu nemohouce skrz velké skály a vlnobití. My jsme udělali na moři přes 300 mil, přinuceni jsouce sem a tam jezditi. Na širém moři kotvici hoditi není možná pro nezměrnou hlubinu.“

Pouť za oceán nebyla pro chudého cestujícího žádná procházka růžovým sadem, a to přesto, že František byl profesionální zahradník. „Přesmutno jest na moři: není nic jiného viděti nežli pouhou vodu, oblaky a množství ryb, z nichž některé jsem viděl tak velké jako koně. My jsme 4 zastřelili z flinty, a některé ptáčky. Na lodi měli jsme 8 děl, množství ručnic a jiné zbraně; nebo se na moři mnoho loupežníků zdržuje, kteří jedoucí loupí, ale nám se, chvála Pánu Bohu, nic nestalo.“

Nakonec se přece jen zvedl příhodný vítr a Štefl v pořádku doplul do Konstantinopole, dnešního Istanbulu. Brána Orientu se vykuleným příchozím zjevila v celé své nevšední kráse.

„Konstantinov jest pěkné a velké město v rozkošném položení u Marmora [Marmarského] moře,“ líčí František v dopise bratrovi. „12 hodin potřebuje, kdož ho chce objeti. Když jsme přijeli po průlevu, který sedm hodin dlouhý vede z Černého moře sem do města, nemohl jsem se dost nadívati. Od Černého moře až sem z obou stran jest staveními osázen jako nějakým předměstím. Krajní domy stojí ve vodě. Krásné to položení ti ani vypsati nemohu.“

Škoda, že první dojem cestovatelům dlouho nevydržel. „Plesání srdce mého trvalo jenom, dokud jsme v průlevu na lodi byli, ale jak jsme z lodi slezli a do města vstoupili, přestalo všecko plesání, spatřivše zamazané, ouzké, z větší části nedlážděné, smradlavé ulice plné psů, kteří žádnému nepatří. Ve dne to ještě k obstání, ale v noci. Ve dne ležejí na prostřed ulic, na největším slunci; může jeden padnouti přes ně, aniž se který hne; takť i v noci jejich štěkot a vytí protivné. Když jednoho o samotě dostanou, není s to se jim ubrániti, poněvadž jak jeden začne štěkati, ihned množství jich pohromadě. Též i mnoho zde koček; v noci dělají takový povyk, že není skoro možná spáti.“

Obsáhlý list pokračuje popisem tureckých mešit, načež jde Štefl k věci a zpravuje bratra podrobně o svém úkolu.

„Když jsme sem přijeli, byli jsme v jakési vlašské hospodě, kdež jsme 14 dní čekati museli, až sultán přijel z cesty. Jak se navrátil, dostali jsme nový dům a naše peníze na čtvrt leta napřed. Místo k zahradě, kterou zakládati budeme, jest u našeho serailu (hradu císařského), nepohodlné, kopec veliký; na polední straně jeho stálo přes 100 domů, které musely se odstraniti, z nich pozůstalé ještě zdi stojí: jest 25 jiter velké. Budeť velký náklad a mnohou práci státi. Právě nyní rejsuji k ní návrh; za 6 hodin budu hotov, pak začnem dělati. Já doufám, že budeme s jednou zahradou brzy hotovi. Ovšem, že jich máme ještě potom mnoho, ale mně se zdá, že zakládání jich nás nedojde. Nám se zde nelíbí, všecko jest velmi drahé a daremné; víno jest laciné a dobré, ale pivo drahé a špatné. My jsme v našem domě jako v klášteře. Obýváme jej tři: pán můj, já a kuchař. Kam jíti nemáme. Ovšemť jsou zde známý: kupci jsou Češi a Němci; ale máme k nim daleko a mezi Turky není žádného vyražení.“

Zdálo by se, že císařským hradem (serailem) se myslí honosný palác Topkapi, oficiální rezidence osmanských sultánů, kteří ji obývali od roku 1465 až do poloviny 19. století. Palác se skládá ze čtyř hlavních dvorů a řady menších budov, kde v jednu chvíli žilo dokonce až 4000 lidí. Kdysi tu byla rovněž klenotnice a palácová škola, dnes je zde vyhledávané muzeum.

Turisty na tomto místě upoutají nádherné parky, pavilony, podloubí, promenády, tajné chodby a kašny zabudované do stěn pokojů, aby nikdo nemohl z druhé strany zdi odposlouchávat, co si osoby v místnosti povídají.

Sultán Mahmut II. (1785 –1839), nazývaný též Mahmut Spravedlivý, se však roku 1826 přestěhoval z Topkapi do nově zbudovaného paláce ve čtvrti Beşiktaş na evropském břehu Bosporu. Coby odvážný reformátor vyházel tradiční polštáře a divany a nahradil je evropským nábytkem.

Podobně jako ruský car se i on začal oblékat jako evropský monarcha. Učil se francouzsky, jezdil v kočáře, navštěvoval operu a balet. Založil lékařskou i hudební školu, nařídil vydávání novin v několika světových jazycích.

Roku 1834 obnovil Mahmut II. činnost osmanských velvyslanectví v důležitých evropských metropolích. Navazoval kontakty s jinými zeměmi, organizoval studentské výměny. Plán dostavby moderního paláce v Beşiktaş za pomoci kvalitních řemeslníků z různých koutů Evropy včetně Rakousko-Uherska dokonale zapadá do jeho vladařského profilu.

František Štefl měl podle svých slov působit na „polední“, tedy jižní straně. Ale objevily se první těžkosti.

Rejsování na polední straně

„Já až posavad nemám jiné práce než rejsování návrhů na zahrady a skleníky, a též jiné věci,“ vzkazuje 20. září svým rodičům. „U Turků jde všecko zdlouha, neb oni jsou ke všemu váhaví. Když jsem onen návrh vyrejsoval a císaři předložil, nemohl mi rozuměti, že rejsování nerozumí; ale líbil se mu, jsa pěkně zhotovený, protož jsme museli dělati formu z sádry (kypsu), jak ta zahrada vypadati bude. Já jsem ji sám vyřezával a maloval. Ta zahrada jest obtížně k zakládání; neb místo k ní jest kopec a samá skála. Sultánův palác stojí u moře, jeho přední zdi s podezdívkami stojí ve vodě; ostatně jest všecko ode dřeva. Tento nový hrad ještě není celý vystaven. Při něm bude ona zahrada.“

Jedinečnou příležitost podílet se na zvelebování sultánových zahrad Šefl nepochybně získal v návaznosti na dobré styky Mahmuta II. s rakouským císařem Ferdinandem I., zvaným Dobrotivým, jenž nastoupil na trůn v roce 1835 po smrti Františka I. (a do roka byl korunován českým králem Ferdinandem V.).

Mimořádný vyslanec Ferik Achmed paša doručil novému císaři do Vídně sultánovo blahopřání a také dary, z nichž některé se dochovaly na zámku Kynžvart v kabinetu kuriozit kancléře Metternicha. Díky kancléřovu zájmu o podivuhodnosti všeho druhu si můžeme i dnes na Kynžvartu prohlédnout tašku z fialového atlasu se zlatým vyšíváním, v níž vyslanec Mahmutovu gratulaci přivezl.

Roku 1837 – v téže době, kdy se změnil osud Františka Štefla – přišel Metternichově dceři, princezně Melanii, z Cařihradu dárek k pátým narozeninám. Ferik Achmed paša jí poslal pravý turecký ženský oděv (ovšem v dětské velikosti), který pro ni ušili sultánovi tkalci.

„Poloviční kabátek z jemného krepu, kalhoty z červeného hedvábí, další pár světle modrých kalhot z lehkého hedvábí, hedvábný přehoz se zlatým vyšíváním, hnědozelený krepový šátek, tmavě fialová jupka, fez a pár malých dětských pantoflíčků ze žluté kůže,“ čteme v popisu tohoto exponátu, který je také stále k vidění na zámku Kynžvart. „Aby malá princezna poznala, jak se má co nosit, přidal k tomu paša ještě dvě podobně oblečené panenky.“

Pokud byly vztahy tureckého a rakouského vládce tak intimní, že si přes moře posílali panenky a šatičky pro své děti, proč by si také nevypomohli nějakým tím zahradníkem? Ostatně i František Štefl si v Konstantinopoli všímal dámského oblečení – a pak to všechno zvěstoval svému bratrovi.

„Turkyně chodějí všecky se zakrytým obličejem, takže není jim než oči a něco nosu viděti. Na nich jest všecko od hedbáví a od zlata; nehty u rukou mají červeně barvené. Oblek jejich: široké spodky, širší oných, co viděti u nás na hercích, kteří po provaze tancují, hedbávné, aneb z kartounu. Pak mají na sobě sukni jako tuniku; jest ve dvě pole, v zadu jedna, a napřed jedna, a vejpůl jsou opásány skvostným šálem, a pak teprv plášť, a přes hlavu roušku, jenž jest buďto z floru, aneb z tenkého batistu: na nohou safianové žluté botky a přes botky pantofle. Když jdou někam do sednice, nechají pantofle venku a jdou jenom v botkách, které žádných kramfleků nemají.“

Musí se ale nechat, že Štefl dokázal vidět i to, co by jiný cizinec v okouzlení možná schválně přehlédl. Tak například pozoruje všudypřítomné nebezpečí požáru.

„Ohně se jest každou chvíli co obávati; neb zdejší lid jest velmi neopatrný; rozdělává oheň i vedle domu, nic na to nehledí, že jest dřevěný. Když oheň přijde, musí jenom každý utéci. Na vynášení nábytku není ani k pomyšlení, ježto jeden dům na druhém jest a ulice jsou tuze ouzké; některá sotva na dva kroky široká. Vznikne-li oheň, najednou několik tisíc těch dřevěných boud v popel obrátí.“

Nezůstává slepý ani k orientální krutosti jinak bezesporu osvíceného panovníka. Takto v září 1837 referuje otci a matce o tom, co se ve městě doslechl:

„Nového Vám píši, že když sultán přijel z cesty, bylo několik set Turků, kteří ho chtěli usmrtiti; ale on nechal všecky schytati, hlavy jim stíti a do moře vházeti. Často bývá zde někdo uškrcen neb oběšen, neb hřeby přibit. Když pekař aneb jiný obchodník, to jest turecký, dá malou váhu, jest buďto hřeby na svůj krám na ulici přibit, aneb oběšen, a tak visí několik dní.“

Kdyby mě ten pád potkal

Nejvíce se však rodák z Čech obával smrtelné choroby, která byla v jeho vlasti už sto let zažehnána.

„Mor se letos opět rozmáhá,“ píše s obavami domů. „V několika dnech začal silně; ale když jsme do Konstantinopolu přišli, nebylo již nic slyšeti o něm. Není divu, že mor zde často bývá, poněvadž lid jí nepořádně a nečistě: okurky se slupkami bez soli a bez octa, a mnohý jich sní pojednou i 30; neloupané tykve; švestky nenechají dozráti, zelené trhají a po ulicích prodávají; ryby syrové, a ostatně mnoho jiných škaredých věcí. V čas moru nesmí jeden o druhého zavaditi; nebo zavadí-li zdravý o nakaženého, ihned se nakazí.“

Dokonce rodině dává sbohem, pro případ, že by nákaze neunikl. „Chovejte se dobře, neb to jest nade všecko. S Vámi upřímně se loučím, kdyby mě ten pád potkal a já z tohoto světa musel jíti.“

Celkový pohled na čtvrť Beşiktaş

František Štefl však neblahý čas přestál bez úhony a prvního ledna 1838 zasílá do Rozkoše u Kunžaku P. F. tohoto znění:

„Již nám starý rok uplynul a nový opět vykvétá, v kterémžto každodenně vroucí svou žádost Otci nejvyššímu přednáším a prosím, aby Vám opět s tímto novým rokem nové zdraví, štěstí a spokojenost vykvetla a Vaše hořkosti s starým rokem na vždycky uplynuly, a aby Vás Bůh ještě mnohá léta přečkati nechal, a pak někdy, až vůle jeho se stane a Vás z tohoto světa povolá, byste se v nebi se všemi vyvolenými Božími věčně radovali.“

Nevíme, jaké byly další osudy neohroženého poutníka. Těžko říci, kdy jeho zahradnická mise v Turecku skončila. Z dochovaných dopisů lze vyčíst, že se podíval i mimo město. „My jsme také byli v Asii čtyry neděle na cestě,“ uvádí 20. září 1837. „Měli jsme jenom 50 mil do Jerusalema; ale šťastně jsme se navrátili.“

Zřejmě však opustil Cařihrad hned, jak byl s úpravami hotov. Na vlastní pěst by si totiž nákladný pobyt metropoli těžko mohl dovolit.

„Já jsem si zde nechal dělati spodky, které mě stojí 150 piastrů, to jest na našich penězích 15 zl. stříbra, a za dvojí střevíce jsem platil 100 piastrů neb 10 zl. stříbra,“ vypočítává hořce. „Takť i drahé jsou ostatní věci.“