Historie

Jak se rodilo Turecko? Navzdory Západu a s podporou bolševiků

19. květen 2017 četba na 7 minut
Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel Turecka

Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel Turecka

Foto: ČTK

Před 98 lety odumírá Osmanská říše, na její „mršinu" má chuť zástup mocností v čele s Británií a Francií. Proti je modrooký generál Mustafa Kemal. Ten se proti vůli slabého sultána a za pomoci bolševického Ruska pokusí o nemožné: 19. května 1919 se rozhoří turecká válka za nezávislost. 

Úspěšné Národní hnutí vedené Mustafou Kemalem dosáhne toho, že Turci odloží tradiční tuniky, plnovousy i arabské písmo, ženám přiznají rovnoprávnost a volební právo. Islám a celý duchovní život se od roku 1923 pár let podřídí státu, význačnou roli získá armáda. Řeč je o zásadách, které nyní odbourává novodobý sultán Recep Tayyip Erdogan. Ale pěkně popořádku. Zpět do roku 1919, do rozvrácené Osmanské říše, předchůdkyně Turecka.

FOTOGALERIE

Turecká válka za nezávislost Mustafa Kemal s generalitou Vyobrazení modernisty Kemala Atatürka s chotí

Osmanská říše se v první světové válce (1914 – 1918) přiřadila k bloku Německa a Rakouska-Uherska. Nebyla to šťastná volba. Na poraženého sultána Mehmeda VI., jehož moc se koncem roku 1918 smrskla na oblast kolem Istanbulu, se po prohrané válce valily drsné mírové podmínky. Ještě během války se Británie a Francie dohodly na rozparcelování osmanského Blízkého východu, dnešního Iráku, Sýrie, Palestiny, Jordánska. Samotné těžiště Osmanské říše, přibližně v hranicích dnešního Turecka, bude – podle následných ujednání  Pařížské mírové konference (leden 1919 – leden 1920) – okupováno Londýnem a Francií, přičemž západ Malé Asie včetně města Izmir, připadne Řecku, hornatý východ zase Arménii.

Slabá vláda osmanského sultána Mehmeda VI.  po válce zcela závisela na vůli vítezných mocností; Osmanská říše, která v roce 1683 ohrožovala Vídeň a ještě koncem 19. století ovládala většinu balkánu a Blízkého východu, se stala loutkovým státem. Byla tu ale skupina vysokých důstojníků, vedená silou osobnosti generála Mustafy Kemala, hrdiny z bitvy o Gallipoli (únor 1916 – leden 1916), v níž Osmanská říše uhájila nadvládu na Borporskou úžinou.

U Gallipoli šlo o jediný výrazný osmanský válečný úspěch a Kemalovi to zajistilo velký kredit. Ten využil po zpackané válce, kdy se on a další důstojníci nezatížení sentimetnem k sultánovi a Osmanské říši stáhli do hornatých oblastí Malé Asie. Zde se během zimy a jara 1919 semkli do národního hnutí odporu, jeho členové si začli říkat příhodně –  Kemalisté. Kemala a jeho stoupence aktivizovala v prvé řadě okupace západu a východu říše Řeckem a Arménií. Kemalisté utvořili dobrovolnický sbor, který se hodlal pokusit o nemožné: zbavit moci slabého, na velmocích závislého sultána a přitom dosáhnout záchrany maxima území ze zborcené Osmanské říše.

Kemal si pro své "nereálné" cíle zvolil revoluční prostředky. Dovnitř Osmanské říše hlásal odklon od islamismu a příklon k lidové turečtině, anebo přijetí latinky. S těmito kroky souvisela i evropeizace oděvu – Kemalisté se z tradičních tunik převlékli do klahot a obleků s kravatou.

19. května 1919 Mustafa Kemal oficiálně vyhlásil ozbrojený odpor proti osmanské vládě, západním mocnostem, jakož řeckým a arménským silám. Započala turecká válka za nezávislost, která se protáhne na tři a půl roku. Kemalisté, kterých je zpočátku jen 15 tisíc, navíc vyzbrojených tím, co si ukořistili z výzbroje osmanské armády, nutně potřebují spojence. Najdou jej v Rusku, kde od listopadu 1917 vládnou bolševici. Jejich režim je mezinárodně neuznaný, v občanské válce (listopad 1917 – říjen 1922) bojuje o svou existaneci. Kemalistům, kteří jsou v podobně svízelné situaci, vyjádří Leninův režim sympatie a materiální podporu. Bude jeho jediným spojencem.

Od května do konce léta 1919 nabobtnají kemalistické sbory na sto tisíc mužů. Vedle Kemalova renomé je přitáhne důraz na lidovost, větší náboženská volnost a také hlásaná podpora lidové turečtiny namísto oficiální noblesní osmanské turečtiny (ovlivněné perštinou a arabštinou). Od 4. do 11. září je do města Silvas ve vnitrozemí (sedm set kilometrů jihovýchodně od Istanbulu) sezván ilegální kongres, na němž se ustaví Turecké národní hnutí. To si – vedle zesvětšení a poevropštění země – vytkne za cíl svržení vlády Osmanského sultána a vyhnání okupantů ze země.

Reálné ohrožení Kemalovými šiky si záhy uvědomí britská okupační správa, kterádo konce roku preventivně a pro výstrahu obsadí hlavní město Istanbul. Kemal a jeho armáda se na to konto stáhnou do vnitrozemí, do nevýznamného města Ankara, doposud zajímavého snad jen šlechtěním angorských koček. Britové význam Ankary, v níž se Kemal useadí a opevní, podcení; nepotáhnou na ni, pověří tím osmanskou armádiu, ta však trpí nízkou morálkou a častými dezercemi na stranu kemalistů. V kritických chvílích navíc Ankaru dopují dodávky ze sovětského Ruska, kterému recipročně vyhovuje vázání britských jednotek, jež by jinak mohly podporovat protibolševické síly v Ruské občanské válce.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST