Jak se tvoří národy

30. březen 2015 četba na 18 minut

Časy, kdy se národy vymezovaly hlavně podle osoby panovníka a jeho dynastie, jsou pryč. Dnes staví jednotlivá národní společenství na příslušnosti k určitému etniku, jazyku, státnímu útvaru, ideji nebo náboženství. Typologie národů je opravdu pestrá.

Rusko (Sovětský svaz)

Triumf impéria v roce 1945: Rudá armáda klade ukořistěné bojové zástavy Němců k symbolům sovětské identity – Leninovu mauzoleu u moskevského Kremlu a zároveň k nohám diktátora Stalina.Triumf impéria v roce 1945: Rudá armáda klade ukořistěné bojové zástavy Němců k symbolům sovětské identity – Leninovu mauzoleu u moskevského Kremlu a zároveň k nohám diktátora Stalina.

Ruský stát je jen asijská konstrukce, vyparáděná evropskou fasádou, tvrdil v 2. polovině 19. století ruský historik Vasilij Ključevskij. Měl tím na mysli fakt, že ruský či původně moskevský stát zřejmě převzal imperiální identitu od svého někdejšího středověkého ujařmitele, tatarsko-mongolské říše zvané Zlatá horda.

Každopádně v Rusku od doby zbavení se jha Zlaté hordy v 15. století platilo, že nikoli stát národu, ale národ vždy sloužil státu. A když car Petr I. Veliký oficiálně Rusko přejmenoval na Ruské impérium, pak ruský národ sloužil právě tomuto impériu.

Klíčovým prvkem národní identity Rusů je od těch časů imperialismus. A to nejen ve smyslu zbožštění státní moci nad dobytými vnějšími teritorii, ale především i nad samotnou ruskou společností.

Takto státem po staletí ovládaný a ždímaný ruský národ ovšem získal další prvky své identity, jimž se dnes říká „ruská duše“ nebo „chandra“. Pramení z faktu, že z pracně dosažených ruských imperiálních úspěchů žil a měl prospěch zase jenom stát a nikoli jednotlivci.

Těm zbývala jen možnost se radovat, že žijí ve Svaté Rusi, Veliké Rusi, Třetím Římu nebo dokonce v „prvním státě dělníků a rolníků na světě“. Státní chomout na krku Rusů ovšem vedl k pasivitě obyvatelstva, což zpětně způsobovalo hospodářské zaostávání Ruska.

Zánik ruského impéria v roce 1917 a vznik Sovětského svazu na tomto bludném kruhu pranic nezměnil. Tzv. sovětský lid měla spojovat láska k sovětskému státu, k jeho vůdčí roli ve světě. A náplastí na mizernou životní úroveň se měla stát hrdost na to, co vydrží a dokáže sovětský člověk.

Výsledek? Když se sovětské impérium v roce 1991 zhroutilo kvůli ekonomické a společenské stagnaci, vyvolalo to stejnou vlnu deziluze a chaosu jako pád carského režimu. Jako by ruský národ bez impéria vůbec nebyl národem.

Dnes se národní identita Rusů opět projevuje nostalgií po imperiální minulosti a zejména nadšeným aplaudováním Putinově expanzivní a nacionalistické politice. Vzhledem k historicky neurčitému a proměnlivému vymezení hranic Ruska se Rusové primárně nedefinují ani teritoriálně, ani jazykově či etnicky, natož občansky. Spojuje je hlavně víra ve velikost a moc vlastního státu. Eventuálně v to, jak velký a významný byl v historii.

USA

Americkou válku za nezávislost odstartoval protest proti britským daním, kdy rozlícení kolonisté – později Američané – svrhli v Bostonu do moře bedny s čajem. USA se pak definovaly jako otevřené společenství občanů unie.Americkou válku za nezávislost odstartoval protest proti britským daním, kdy rozlícení kolonisté – později Američané – svrhli v Bostonu do moře bedny s čajem. USA se pak definovaly jako otevřené společenství občanů unie.

Americký národ je výborným příkladem národa, který přešel od barbarství k dekadenci, aniž by poznal civilizaci. Slova Alberta Einsteina říkají mnohé i o typu národní identity Američanů.

Od 16. století byla Severní Amerika cílem kolonizačních snah Španělska, Nizozemska, Francie, Švédska a Velké Británie. Britové postupně převážili a do roku 1773 vytvořili na východním pobřeží 13 kolonií. Británie do nich vyvážela trestance.

Bezohledné britské zásahy (zejména daňové) do poměrů severoamerických kolonií v nich ovšem brzy vyvolaly silnou opozici, která vyvrcholila v roce 1775 vypuknutím války. V ní koloniím pomohla Francie.

Roku 1776 – 4. července – vydala reprezentace vzbouřených kolonií Deklaraci nezávislosti, která vyhlásila vznik Spojených států amerických. Jejich vůdčím ideálem bylo republikánství a odpor k monarchismu. Válka s Británií skončila v roce 1783 uznáním nového státu Brity. USA si musely začít budovat vlastní identitu.

Obyvatelstvo Ameriky, které početně neustále sílilo o nové přistěhovalecké vlny z Evropy, mělo dva společné jmenovatele. Bez ohledu na národnost přišlo do Ameriky za nadějí na nový lepší život a k úspěchu potřebovalo svobodu a toleranci. A právě to se stalo leitmotivem právě vznikajícího amerického národa.

V letech 1860 až 1865 vyústily rozdílné představy o charakteru USA v občanskou válku Severu proti Jihu. Zrušení otrokářství bylo ovšem jen jednou etapou, jak americká společnost postupně převáděla v realitu svou vizi republikánství a občanské rovnosti.

Ve dvacátých letech USA prošly trpkou zkušeností prohibice, jejíž krach potvrdil nereálnost proměny americké společnosti podle anglikánských moralistických receptů. V 60. letech 20. století si v USA vydobyla svá práva černošská menšina. A v současnosti se dosud převážně anglofonní Amerika musí vyrovnávat se silným přílivem Hispánců – a tím i s další proměnou národní identity.

Francie

Dobytím Bastily 14. července 1789 a následným přechodem od monarchie k republice se země galského kohouta ocitla na dějinné křižovatce: Francie přestala být definována jako území, kde vládne francouzský král, ale jako stát občanů čili Francouzů.Dobytím Bastily 14. července 1789 a následným přechodem od monarchie k republice se země galského kohouta ocitla na dějinné křižovatce: Francie přestala být definována jako území, kde vládne francouzský král, ale jako stát občanů čili Francouzů.

Vznik francouzské národní identity koncem 18. století byl relativně jednoduchý. Území Francouzského království bylo od středověku poměrně homogenně osídleno Francouzi a mělo jasný politický i kulturní střed v Paříži.

Za Velké francouzské revoluce se vzedmuté vlastenectví stalo přirozenou novou státní ideologií a novým tmelem obyvatel Francie. Ostří nebylo namířeno primárně navenek, ale vůči představitelům končícího monarchistického režimu.

Za otce francouzského pojetí národa je považován filozof Jean Jacques Rousseau, podle něhož je národ společenstvím občanů, kteří mají stejnou vládu, stejné zákony, stejné společenské zájmy a povinností každého člena národa je pracovat ve prospěch národa.

Francouzi tomuto modelu přizpůsobili dokonce i svůj kolonialismus. Jejich kolonie se staly zámořskými departementy, které jsou rovnoprávnou součástí republiky a obyvatelé pak přirozenou součástí francouzského národa.

Model „stát rovná se národ" se za francouzské revoluce vžil v zemi natolik, že přetrval dodnes. Ani několik dočasných návratů k monarchii už jej nevykořenilo. I dnes je rousseauovské pojetí národní identity ve Francii stále živé – naposledy jsme to měli možnost silně pocítit při projevech francouzských státníků během nedávného zásahu proti islámským teroristům.

Prezident François Hollande důsledně mluvil o všech občanech republiky jako o Francouzích a vůbec nepřipustil jiné národnostní dělení obyvatelstva.

Německo

Vyhlášení Německého císařství 18. ledna 1871 v Zrcadlovém sále zámku Versailles po vítězné válce s Francií. Němci se tím definovali – respektive byli definováni císařem Vilémem I. – jako říše roduvěrných Němců, nositelů německé krve.Vyhlášení Německého císařství 18. ledna 1871 v Zrcadlovém sále zámku Versailles po vítězné válce s Francií. Němci se tím definovali – respektive byli definováni císařem Vilémem I. – jako říše roduvěrných Němců, nositelů německé krve.

Zcela opačně k Francii byla formována německá národní identita. Ta nejenže vznikla shora po Bismarckově sjednocení Německa „krví a železem“, ale je na krvi doslova postavena.

Dokud existovala středověká Svatá říše římská, nepociťovali německy mluvící obyvatelé střední Evropy žádný deficit národní identity. Víc než jako Němci se cítili jako Prusové, Bavoři, Rakušané, Sasové nebo Bádeňáci. A jejich země byly samozřejmou součástí velkého německého nebo spíš křesťanského prostoru.

Tento prostor však zanikl v roce 1806, když si říšské státy a státečky podrobil jménem Francie Napoleon. Tehdy se vídeňský císař František vzdal římského panovnického titulu a císařství si naopak nově učinil z vlastních habsburských držav.

Na vídeňském kongresu po pádu Napoleona v roce 1815 pak sice vznikl Německý spolek jako náhrada Svaté říše římské, ale to už byl německý nacionální džin vypuštěn z láhve. Lví podíl na tom měla Francie a Napoleon – němectví se stalo prostředkem obrany území německých států.

Ideovým centrem němectví a německého romantismu byl středoněmecký Výmar, kde působili němečtí klasikové, literáti Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller či filozof Johann Gottfried Herder. Politické formování Němců však probíhalo odjinud – z Vídně a z Berlína. Brzy bylo jasné, že národní sjednocení Německa proběhne cestou shora, a to buď pod taktovkou Rakouska, nebo čím dál silnějšího Pruska.

Jasné zatím nebylo, jestli se půjde cestou tzv. maloněmecké koncepce (čili sjednocení Německa bez rakouských zemí), nebo cestou tzv. velkoněmecké koncepce (čili se zahrnutím rakouských zemí). Mimochodem, když v roce 1848 dostali čeští politici pozvání na německý sněm do Frankfurtu nad Mohanem, František Palacký moudře odmítl – pochopil, že sotva probuzenému českému živlu bude lépe pod mnohonárodnostní vídeňskou monarchií než v národně sjednoceném pruském „Maloněmecku“.

Jak známo, v roce 1866 došlo k prusko-rakouskému měření sil u Hradce Králové a porážka Vídně otevřela dveře k sjednocení Německa Pruskem. To bylo završeno 18. ledna 1871 v Zrcadlovém sále pařížských Versailles, kde pruský král Vilém I. po porážce Francie vyhlásil Německé císařství a sebe prohlásil císařem.

Německo bylo sjednoceno politicky shora. Čili zcela opačně, než jak na konci 18. století vznikl zdola národ francouzský. Němectví dávalo na odiv okázalost, megalomanii, kulturní nadřazenost (tradice Richarda Wagnera). Ale hlavně: německý nacionalismus sázel na společenství krve: etnických Němců.

K německému národu nepatřili automaticky všichni občané německého státu jako ve Francii, ale naopak do něj patřili všichni etničtí Němci žijící i v jiných státech. To se výrazně negativně promítlo do dějin v první polovině 20. století, kdy německé pojetí národní identity vyvrcholilo ideologií národního socialismu a rasismu.

Německý nacionální džin se vznikem vilémovského Německa nasytil jen zčásti. Stranou říše stále stály rakouské země. Zdálo se, že první světová válka velkoněmeckou ideu pohřbila, ale opak byl pravdou. Po roce 1938 ji uskutečnil nacistický diktátor Adolf Hitler, když k říši připojil území Rakouské republiky, českomoravskou část Československa a západ Polska.

Naštěstí Hitlerova říše byla Spojenci brzy zničena. Němci si po roce 1945 museli svou národní identitu pracně znovu vytvořit z maloněmeckých a zejména křesťanských tradic.

Švýcarsko

Za kolébku Švýcarska se považuje louka Rütli, kde se v roce 1291 sešli zástupci kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden a přísahou založili Švýcarské spříseženství. Od té doby až dodnes je Švýcarsko zemí smlouvy. Neboli služby a věrnosti společné myšlence.Za kolébku Švýcarska se považuje louka Rütli, kde se v roce 1291 sešli zástupci kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden a přísahou založili Švýcarské spříseženství. Od té doby až dodnes je Švýcarsko zemí smlouvy. Neboli služby a věrnosti společné myšlence.

Národní identita může být i výsledkem postupné domluvy příslušníků několika úplně odlišných národností. Klasickým evropským příkladem je Švýcarsko.

Jádro suverénního Švýcarska vzniklo roku 1291, kdy část dosavadního území svaté říše – lesní kantony Uri, Schwyz a Unterwalden – vypověděly poslušnost habsburským císařům a založily konfederaci. Ta se postupně rozrůstala o další kantony a městské státy, až Švýcarsko dosáhlo vítězstvím nad švábskou ligou v roce 1499 faktické nezávislosti na Svaté říši římské.

Souběžně s tím si nový státní útvar zajistil i náboženskou svébytnost, když v 15. století prošel náboženskou reformací Huldrycha Zwingliho. Švýcarsko se dál zvětšovalo – k německy a rétorománsky mluvícím kantonům se teď přidávaly i kantony frankofonní a italské – a skýtalo svým obyvatelům čím dál víc naději na klidný a tolerantní život. Třicetiletá válka se švýcarskému území vyhnula.

V roce 1798 bylo sice Švýcarsko zcela obsazeno revoluční Francií, která z konfederace vytvořila tzv. Helvétskou republiku, avšak tu Švýcaři nepřijali. Vídeňský kongres pak v roce 1815 obnovil původní Švýcarsko a uznal jeho neutralitu.

V roce 1847 vypukl poslední ozbrojený konflikt v zemi, jímž byla občanská válka mezi katolickými a protestantskými kantony. Skončila záhy přijetím federalistické ústavy a od té doby se země vyhýbá veškerým ozbrojeným konfliktům.

To vše vytvořilo ze Švýcarska bohatou a klidnou zemi – tak jak o tom snili už jeho zakladatelé. Neboli národ Švýcarů byl stvořen myšlenkou, odporem vůči nepřátelům a zcela bez ohledu na etnicitu obyvatel. Na rozdíl od Německa nestaví na jedné dominantní národnosti a na rozdíl od Francie nevzývá silný stát – švýcarské kantony mají značnou samostatnost.

Izrael

Stát Izrael byl ustaven v roce 1948 jako místo, kde Židé mohou žít na vlastním území tak jako ve starověku. Jenže stát se Židem není totéž, jako stát se občanem – proto dodnes existují spory, jestli Izrael je židovský stát, nebo stát občanů Izraele. Stát Izrael byl ustaven v roce 1948 jako místo, kde Židé mohou žít na vlastním území tak jako ve starověku. Jenže stát se Židem není totéž, jako stát se občanem – proto dodnes existují spory, jestli Izrael je židovský stát, nebo stát občanů Izraele.

Od zániku starověkého židovského státu v 1. století našeho letopočtu a odchodu Židů do diaspory byla otázka národní identity Židů po celý středověk záležitostí především náboženskou. Právě principy židovské víry uchovaly židovskou komunitu svébytnou a početnou i v diaspoře. A to navzdory pravidelným pogromům a perzekucím. Když se evropští Židé v 19. a 20. století začali sekularizovat a asmilovat, stali se obětí hrůzné nacistické genocidy.

V roce 1948 vznikl rozhodnutím OSN na území bývalého britského mandátního území Palestina židovský stát Izrael. Identita židovského národa tím dostala zcela novou dimenzi.

Ve shodě s identitou třeba Němců se dnes Izraelci vymezují hlavně etnicky. Nejspíš je to dáno historií, kdy si národ vyhledal svůj stát a nikoli naopak (ve Francii a ve Švýcarsku si stát spíš „našel“ svůj národ).

Jinými slovy, izraelská identita není definována občansky – ne všichni Izraelci jsou etnickými či konfesními Židy a ne všichni Židé žijí v Izraeli. Jak známo, řada židovských komunit zůstává v diaspoře, zatímco Izrael je domovem i izraelských Arabů, křesťanů, Drúzů nebo Samaritánů.

Vyvolený národ dokonce není ani jednotný v názoru, zda je správné mít vlastní stát. Hned první tzv. sionisté v čele s Theodorem Hertzlem naráželi na ultraortodoxní postoj, že Židé by měli respektovat ztrátu své domoviny a žít v rozptýlených náboženských obcích.

Národní identitu Židů posledních sedmdesát let pomáhají utvářet i protiizraelské ataky ze strany Arabů, ať ze sousedních států, nebo na okupovaném území Západního břehu Jordánu.

Austrálie

Národní identita Australanů se překvapivě začala utvářet v Turecku. Britského dobývání Gallipoli se účastnily desetitisíce australských vojáků, z nichž osm tisíc tu nalezlo smrt. Společný prožitek posílil vědomí australské svébytnosti.Národní identita Australanů se překvapivě začala utvářet v Turecku. Britského dobývání Gallipoli se účastnily desetitisíce australských vojáků, z nichž osm tisíc tu nalezlo smrt. Společný prožitek posílil vědomí australské svébytnosti.

O Rakousku-Uhersku se často říkávalo, že to byl žalář národů. Za opravdový žalář by však mohla být označena Austrálie, alespoň v podobě, v jaké fungovala do roku 1868. Když totiž britské kolonie v Severní Americe vyhlásily roku 1776 nezávislost a vytvořily Spojené státy americké, neměla náhle Velká Británie kam posílat své trestance.

A tak se jednou velkou trestaneckou kolonií stal v 1. polovině 19. století kontinent na jižní polokouli – Austrálie. Respektive jeho první Brity kolonizovaná část – Nový Jižní Wales.

Ani v druhé polovině 19. století bílé obyvatele Austrálie nezajímalo vytváření nového národního společenství. Spíš hledali a těžili zlato a řešili konflikty s domorodým obyvatelstvem, k nimž docházelo v důsledku neustálého rozšiřování kolonií.

Zlatá horečka ovšem do Austrálie lákala další nové kolonisty a hlavně zostřila vztah k Británii, která se snažila mít z nově nalezených ložisek zlata maximální profit. Už v roce 1901 si proto australské kolonie vydobyly nezávislost a staly se dominiem s názvem Australský svaz. Vztah k Británii se později ještě víc uvolňoval a dnešní Austrálie už je svázána s Londýnem jenom osobou panovníka.

V důsledku těchto vnějších vlivů se teprve před sto lety začal tvořit i svébytný australský národ. Za první moment jeho zrodu bývá považováno samostatné vojenské vystoupení Australanů v bitvě o Gallipoli během první světové války. Projevem samostatného australského uvažování se stalo i úzké spojenectví se Spojenými státy americkými, které začalo sílit po roce 1951.

Australská identita není a nemůže být definována národnostně, ale podobně jako v USA teritoriálně. Australan je každý, kdo je občanem a obyvatelem Austrálie či Australského svazu. Po roce 1945 se federace otevřela přistěhovalectví z celého světa a jejím ideálem se stal multikulturalismus. Soudržnost obyvatelstva je podobně jako v USA spojena s úctou k ideálům svobody a ekonomické prosperity.