Třetí svět

Jak se žije v nejmladším státě světa pět let po jeho vzniku

1. červenec 2016 četba na 7 minut

Foto: Tereza Hronová

Jižní Súdán oslaví 9. července své páté narozeniny. Po desítkách let válek se v roce 2011 křesťanský jih dokázal oddělit od muslimského severu. V referendu tehdy pro vznik nového státu hlasovalo 98 % registrovaných voličů. Zatím ovšem tato africká země nemá příliš co slavit. O životě v Jižním Súdánu píše Tereza Hronová ze společnosti Člověk v tísni.

Pan Kuang, otec čtyř dětí z jihosúdánského regionu Aweil, pyšně předvádí, jak umí orat pluhem. Stačí jen zapřáhnout dvě krávy a výrazně mu to ušetří čas. „Teď můžu obdělávat mnohem větší pole, díky pluhu to netrvá tak dlouho, jako když na to jdete ručně," říká.

Podobně to místní mají se zpracováním jídla. Zatímco většina subsaharské Afriky využívá udírny, tady jednoduché stavby, které pomohou efektivně zakonzervovat maso na období hladu, zde je začali více používat až v posledních letech. Dříve je lidé buď neznali vůbec a využívali jen nehygienické sušení na slunci, nebo maso udili přímo v ohni.

Jižní Súdán patří mezi nejchudší země na světě.Jižní Súdán patří mezi nejchudší země na světě.Autor: Tereza Hronová

Exkurze do historie pokračuje, když navštěvujeme komunitní zahrady. Jedna z žen obdělává půdu něčím, co vypadá jako kopí z doby železné. „Tihle lidé často nevědí, že pár kilometrů odsud je trh, kde si můžou koupit nářadí, konve, hnojivo nebo očkování pro dobytek. Nebo nemají peníze na dopravu," popisuje kolega z Člověka v tísni Jakub Smutný, který v Jižním Súdánu řídí projekt Evropské unie.
„Na začátku jsme ve vesnicích rozdali vouchery, abychom zemědělce nalákali do obchodů. Mnozí z nich brzy pochopili, že se jim vyplatí investovat do své obživy. A obchodníci zase měli zisk. Snažíme se tedy o jakési rozhýbání místního trhu," dodává, když procházíme v malém políčku okry, což je tu oblíbená zelenina.

Další druhy nejsou v místním jídelníčku zatím příliš zavedené. Stává se, že si lidé myslí, že rajčata rostou na stromě a zelí v zemi nebo že pro celou rodinu stačí pole o jednom metru čtverečním.

Jídlo roste v kamionech

Jak je ale možné, že se v této části planety vývoj zastavil? Odpověď samozřejmě není jen jedna, nicméně obrovskou roli hraje to, že se znalosti nepředávají z generace na generaci. S desetiletou přestávkou se na území Jižního Súdánu bojuje od roku 1955.

Dříve Jihosúdánci, převážně křesťané, válčili o nezávislost na muslimském Súdánu. Byl to jeden z nejkrutějších konfliktů v Africe, kde hlavní roli kromě kulturních a náboženských rozdílů hrála ropa. O život přišlo přes dva a půl milionu lidí a statisíce jich musely opustit vše, co považovaly za domov.

FOTOGALERIE

Na útěku lidé neměli příležitost obdělávat pole. Celé generace se naučily, že jídlo „roste" v kamionech Světového potravinového programu (WFP) a jiných organizací. Jinak často nebylo možné si ho obstarat. Růst rajče viděl z generací vnitřních uprchlíků z okolí Aweilu za svůj život jen málokdo, i když tu je velmi úrodná půda.

„Zemědělství komplikuje také příroda. I přes množství vynaložené práce je konečný výnos jen skromným zlomkem toho, co domácnosti potřebují pro následující měsíce bez dešťů a úrody. Náhodné období sucha může úrodu kdykoliv poškodit," vysvětluje Jakub Smutný.

Děti se zbraní v ruce

Uprchlíci, kteří se snažili přežít boje, nemohli chodit do školy. Z asi dvanáctimilionové populace dnes umí číst a psát necelých 30 % lidí starších 15 let, což o mnohém vypovídá. Vždyť všichni vzdělanci studovali za hranicemi, většinou v Keni nebo v Ugandě.

Příkladem je můj kolega James, který sice dnes pracuje pro českou neziskovou organizaci, ale sám byl kdysi zcela závislý na pomoci. Na konci 80. let byl mobilizován povstaleckou armádou jako tisíce dalších chlapců a mužů z okolí Aweilu, který se nachází nedaleko hranic se severním Súdánem. Tehdy mu bylo 14 let. Spolu s dalšími 20 tisíci dětí, kterým se začalo říkat Ztracení chlapci, pochodoval tři měsíce do sousední Etiopie. Byla to jediná šance, jak krvavý konflikt s „Araby" přežít, i když ho čekala „kariéra" dětského vojáka.

S desetiletou přestávkou se na území Jižního Súdánu bojuje od roku 1955.

„Když jsme přišli do Etiopie, začal vojenský výcvik. Nejdřív nás cvičili k boji s tyčemi, abychom znali postupy. Učili nás, jak se postavit při palbě, jak zbraň nosit, jak se s ní pohybovat," popisuje James okamžiky, kdy se z něj stal dětský voják. „V 15 letech bych pravou zbraň sotva unesl. Zkoušeli mi ji dát, ale byla hodně těžká. Nosil jsem i čtyři nábojnice. To byla tíha," dodává.

Cvičilo se odpoledne. Dopoledne děti mohly chodit do přeplněných škol v uprchlickém táboře, který na etiopsko-súdánských hranicích organicky vyrostl. První humanitární organizace, které sem dorazily pomáhat, popisovaly, že tu našly nahé vyhladovělé děti, které neuměly vůbec číst a psát, žily v přístřešcích z trávy. Později se James dostal do uprchlického tábora v Keni, kde také získal vzdělání. Domů se vrátil po 20 letech, v roce 2007, dva roky po podepsání mírové dohody.

Páté narozeniny ve válce

Přesně před pěti lety James slavil, stejně jako asi všichni Jihosúdánci. Když si v roce 2011 naprostá většina obyvatel jihu odhlasovala v referendu oddělení od severu, nově vzniklý stát Jižní Súdán zachvátila euforie. Zahraniční investoři se pokoušeli oživit místní ekonomiku. Migranti se začali vracet domů s vidinou, že pomohou své zemi vstát z popela. Jenže netrvalo to ani dva roky a naději na lepší budoucnost uhasila další, v pořadí třetí válka…

Jakub Smutný z Člověka v tísni řídí v Jižním Súdánu projekt Evropské unie.Jakub Smutný z Člověka v tísni řídí v Jižním Súdánu projekt Evropské unie.Autor: Tereza Hronová

V prosinci 2013 vojáci z většinového etnika Dinků pod velením prezidenta Salvy Kiira začali rabovat a pálit domy a střílet do nevinných mužů, žen a dětí z etnika Nuerů. Rebelské hnutí v čele s bývalým viceprezidentem Riekem Macharem, z kmene Nuerů, reagovalo znásilňováním dětí a žen a proléváním další krve. Tak popisují vypuknutí konfliktu v okolí hlavního města Džuba očití svědci.

Postupně vraždění přerostlo v etnickou válku s politickými kořeny. Proces usmiřování mezi tábory Dinků a Nuerů započal, nicméně stále se v nejnestabilnějších oblastech země plní uprchlické tábory, miliony lidí byly nuceny utéct z domova, aby přežily. Podle Human Rights Watch obě strany zneužívají na 16 tisíc dětských vojáků. Hromadné znásilňování je bojovou zbraní a nástrojem zastrašování. Stav lidských práv v této zemi patří podle zprávy OSN zveřejněné v roce 2015 v Ženevě „k nejstrašnějším na světě".

Aby se Jižní Súdán vyšplhal na žebříčku nejchudších zemí světa na lepší pozici, aby lidé získali lepší možnosti obživy nebo vzdělání, k tomu je v toto chvíli zapotřebí jediné: „Pokud bude násilí pokračovat, tak tahle země nemá budoucnost. Školství je tu špatné, chybí nemocnice, doktoři, lidé trpí nedostatkem potravin. Proto se modlím za mír," shrnuje James to, v co doufají obyčejní lidé. Věří, že třeba desáté narozeniny jejich země už budou veselejší.