Vzdělání

Během studia na pražské FAMU na sebe upozornil zejména snímky Schopen – odveden (1979) a Praga kaput regni (1980). Za své vysokoškolské práce, jejichž nonkonformita a svobodomyslnost mu vynesly i podmínečné vyloučení, získal vůbec prvního Maxima (cenu za nejlepší studentské cvičení) v historii fakulty.

Kariéra

Po ukončení školy odešel do Francie, kde žil téměř devět let. Živil se nejdříve jako prodavač zmrzliny, lepič plakátů, malíř pokojů a hlídač dětí.

Později režíroval vzdělávací pořady a učil na soukromé filmové škole ESRA (1988-1992).

Od roku 1992 žije opět v Praze. Ve funkci pomocného režiséra pracoval na francouzských filmech natáčených v České republice. V roce 1997 debutoval úspěšnou adaptací literárního bestselleru Michala Viewegha Báječná léta pod psa.

V roce 2005 natočil drama Kousek nebe z prostředí komunistického vězení (dle autobiografického námětu Jiřího Stránského). V roce 2011 převzal režii dramatu z druhé světové války Lidice.

Jeho loňským filmovým počinem bylo drama z mafiánského prostředí Příběh kmotra a historický seriál Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů.

Jak vzkřísit ducha hochů od Zborova

Rozhovor s Petrem Nikolaevem, úspěšným českým filmovým režisérem, o jím připravovaném velkofilmu, kterým chce poukázat na hrdinství a odhodlanost československých legionářů na bojištích v Rusku. Gripeny a pandury nestačí, říká tvůrce na adresu současné české armády.

Ten nápad nosí režisér Petr Nikolaev v hlavě už dlouhá léta – výpravným celovečerním filmem vzdát hold československým legionářům. Mužům, kteří významně napomohli tomu, že v roce 1918 vzniklo Československo, a kteří se následně stali hlavní oporou prvorepublikové armády.

Má k tomu i osobní důvody. Členem revolučních dobrovolných vojsk, jak se legiím původně říkalo, byl i jeho dědeček. „Čím jsem starší, tím více na něj myslím, ač jsem jej osobně nikdy neměl šanci poznat,“ svěřuje se režisér.

Pokud se jeho nápad nepodaří převést na stříbrné plátno teď, kdy je k tomu unikátní příležitost, tak patrně už nikdy. Je to totiž právě sto let, co se první jednotky, čítající ve výsledku přes sto tisíc vojáků, začaly na bojištích první světové války formovat. V Itálii, Francii a hlavně v Rusku, kde se Čechoslováci utkali i s Leninovými bolševiky, a poté se přes Sibiř, přístav Vladivostok a lodí kolem celého světa složitě probojovávali zpět do vlasti (viz Hrdinové, na nichž stojí Česko).

Právě na širých ruských pláních se má děj převážně odehrávat, film má zachytit i slavnou bitvu u ukrajinského Zborova.

Měl by to být na české poměry velkofilm, ale nechci dělat klasické válečné drama. Tady je příležitost to natočit trošku jinak, s nadsázkou bych to označil jako ,road movie',“ prozrazuje režisér, jenž má za sebou už několik úspěšných snímků vracejících se do vzdálené i nedávné české historie. Například Báječná léta pod psa, Lidice, Příběh kmotra nebo loňské výpravné „dokudrama“ Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů.

Zatím se ale Nikolaev potýká s podstatným problémem – nemá na vysněný film peníze. Například se svou žádostí o podporu u Státního fondu kinematografie napoprvé neuspěl. Chtěl by přitom sehnat sto milionů. Momentálně věří, že dílo vedle soukromých sponzorů a mecenášů významně finančně podpoří i armáda, která by tak Čechům mohla uměleckým jazykem připomenout, co všechno byli naši předci ochotni pro svobodu obětovat.

Česko-slovenské legie

• Označení Československé legie se používá pro jednotky zahraničního vojenského odboje za první světové války. Pojem vznikl až po válce, do té doby se používalo označení „revoluční dobrovolná vojska“.

• Působily v Rusku, Francii a v Itálii, dohromady jimi prošlo přes 100 000 dobrovolníků.

• Československé vojsko na Rusi tvořily dvě divize, jejichž jádrem bylo 12 pluků střeleckých, dva pluky jízdní a několik dělostřeleckých baterií.

• V Rusku (tzn. také na ukrajinském území) padlo celkem 4112 z cca 60 000 ruských legionářů. A to i během anabáze přes Vladivostok do USA a ČSR.

• Ve Francii padlo 630 z celkem 9600 francouzských legionářů.

• V Itálii padlo 410 z celkem 20 000 italských legionářů.

Jsem překvapen a zároveň šťasten, kolik lidí to legionářské téma považuje za zásadní.

Já to samozřejmě nepojímám jako fundovaný historik, jsem filmař, mě baví právě ten příběh, ale ve spoustě věcí si nechávám radit od povolanějších. Od historiků jako je Eduard Stehlík či Robert Kvaček, vycházím také z rozhovorů se Zdeňkem Mahlerem.

Týdeník Dotyk Petru Nikolaevovi poradil, aby do hlavní role obsadil Martina Stropnického a Veronice Žilkové svěřil postavu Naděždy Krupské. Režisér to sice označil za velmi dobrý nápad, jak projekt učinit pro současné vedení ministerstva obrany ještě atraktivnější, ale prý věří, že nakonec dojde ke kýženému cíli „standardním způsobem“.

Proč svůj legionářský příběh chcete situovat právě do Ruska? Proč ne do Itálie, kde bojoval váš dědeček, či do Francie, kde jste devět let žil a máte k této zemi blízký vztah?

Protože ta ruská anabáze je z filmařského pohledu nejvíce spektakulární. Itálie a Francie je víceméně statický příběh, je pouze o zabíjení, lidé tam padali jako mouchy.

Je to sice velice dramatické, poutavé, ale zároveň mimořádně komplikované téma. Má tisíce podob a jsou možné i různé interpretace. Třeba rakousko-uherská monarchie na legionáře pohlížela jako na velezrádce. A teď jde o to, jak to uchopit.

Hodně mi pomáhá i Pavel Štingl se svou ženou Kateřinou, která ze zachovalé korespondence a dalších materiálů načetla desítky a stovky legionářských příběhů. Můžeme tedy vycházet z konkrétních osudů. Jsem překvapen a zároveň šťasten, kolik lidí to legionářské téma považuje za zásadní.

Legionářský příběh lze ovšem interpretovat i jako bratrovražednou válku Čechů proti Čechům. Třeba takový dědeček exprezidenta Klause bojoval v rakousko-uherské armádě a údajně se účastnil i památné bitvy na italské Piavě. Možná tam po sobě stříleli právě s vaším dědečkem...

To nelze vyloučit. Ale já nechci legionáře nějak idealizovat a napadat ty, kteří zůstali z různých důvodů loajální k monarchii, neudělali ten krok. O to je ten příběh silnější, když Češi stáli proti sobě, na Piavě i u Zborova. Z tohoto pohledu to musela být hrůza.

Legionáři přece nebyli žádní sadističtí žoldáci, to byli idealisté a snílci, toužící po samostatnosti. Museli to prožívat velmi bolestivě. Nemohli také dohlédnout, že porážka Rakouska-Uherska nebude tak sladká, jak si to malovali, a že už zanedlouho nastoupí dvě totality, nacistická a komunistická, které budou daleko horší než celé Rakousko-Uhersko.

Když to z jakéhokoliv důvodu nepůjde přímo v Rusku, tak se to prostě natočí někde jinde.

Názorně na tom vidíme, jak naše vlastní ideje a ideály mohou být i velmi nebezpečné. A to říkám proto, že sám jsem idealista, člověk, který se dokáže namotat z přesvědčení do různých situací. Nezkoumám věci nějak moc dopředu.

Byl by z toho i velmi poučný seriál, kterak třeba jeden z „hochů od Zborova“ Emanuel Moravec vstoupil do služeb té nacistické totality a Ludvík Svoboda zase komunistické.

To je pravda, navíc se traduje, že proti Ludvíku Svobodovi u Zborova v uniformě rakousko-uherské armády bojoval i Klement Gottwald... Abych řekl pravdu, já jsem to původně chtěl dělat jako seriál. Říkal jsem si, že tomu tématu by právě tato forma asi nejvíc slušela. Začal jsem jednání s Českou televizí, ale bohužel to moc nepokročilo. Tak jsem se rozhodl jít cestou celovečerního filmu, protože to je věc, která je snáze kontrolovatelná pro jednotlivce. Seriál je už velmi složitý organismus.

Bude váš film postaven na nějakém konkrétním životním příběhu?

Každopádně to musí být příběh jednotlivce, který v sobě bude obsahovat všechny ony klíčové okamžiky, jak je tam všichni ti kluci prožívali. Máme zatím padesát stran synopse, základní dějovou linku.

Hlavním hrdinou je důstojník Jeřábek, na počátku toho příběhu je mu asi 23 let. Je to sice fiktivní postava, ale postavená na historických faktech: ruské zajetí, přihlášení se k legionářům, bitva u Zborova, putování po celé té sibiřské magistrále a návrat lodí kolem světa domů.

Legionáři nebyli žádní sadističtí žoldáci, to byli idealisté a snílci, toužící po samostatnosti.

Málokdo už ví, že ti chlapi se vraceli až v roce 1920, mnozí zcela deprimovaní. V Rusku sloužili zájmům spojenců, kteří chtěli, aby tam zůstali bojovat, aby to tam drželi, ale nakonec je nechali trochu ve štychu...

Určitě se tam ale objeví i některé skutečné osobnosti, které se vyprofilovaly na zborovském bojišti, jako byl například Stanislav Čeček či Josef Jiří Švec. Samozřejmě se nabízí i celá řada dalších postav, které by tam mohly a měly být, od Jaroslava Haška po Masaryka.

Jak významnou roli chcete Masarykovi přisoudit?

Určitě ne žádnou hlavní, že by během filmu „neslezl z plátna“, ale myslím, že by se tam měl objevit. My si ani neuvědomujeme, že v době těch událostí mu bylo asi 67 let. Takže to byl už starý pán a on tam trajdal... Projel to tam a zpátky, několikrát kolem něj stříleli. Párkrát opravdu vyvázl tak tak.

Masaryk také razil teorii, že by se legionáři neměli vměšovat do ruských záležitostí, mezi bolševiky a bělogvardějce. A v jeden moment bylo rozhodnuto, že mají souhlasit s vydáním zbraní, že mají zbraně odevzdat, což pro ně bylo nesmírně těžké. Nakonec se tomu rozhodnutí vzepřeli a dobře udělali, protože by přišli o život.

Myslím, že to byl Trocký, kdo vydal rozkaz, že každý legionář, který bude ozbrojen, musí být zastřelen, a oni se ubránili.

Mně nejde o to, abych svým filmem vypověděl vše. To ani není možné.

Tam to nebyla žádná selanka, ale to je tisíc a jeden detail...

A co Lenin?

Chystáme scénu, kdy Lenin zuří a křičí – No a kolik jich je? 50 000? Tak s nimi zameťte! Ale ono to moc nejde...

Musí to být mezinárodní projekt

Rozpočet ve výši 100 milionů korun vám přijde úměrný?

Vycházím z toho, že Lidice nás stály 60 milionů, přitom to jsou střední Čechy, to je něco úplně jiného než Rusko.

Jak chcete tolik peněz sehnat?

Je to pokaždé běh na dlouhou trať. Já se tomu intenzivně věnuji už dva roky, třeba ale Příběh kmotra mi zabral celých pět let.

Vzhledem k velikosti země a počtu obyvatel bude v Česku s filmy vždycky potíž.

Netvrdím, že pět let každodenní práce, také možná nejsem největší rychlík, ale vzhledem k velikosti země a počtu obyvatel bude v Česku s filmy vždycky potíž. Jen velmi těžko si na sebe vydělávají. Možná nějaký nízkonákladový, na který pak přijde 600 tisíc lidí, ale to je dnes spíše utopie.

Za ty dva poslední roky, kdy jsem dělal kolečko po všech možných institucích, jsem učinil zkušenost, že většina lidí se na ten projekt tváří hrozně vstřícně, ale ve výsledku se pak nestane nic.

A přesto jste stále optimista?

Jsem. K zásadní změně došlo ve chvíli, kdy se mi přihlásil Jiří Průša – letec, podnikatel a fanda legionářů –, který mi sám nabídl pomoc a spolupráci. Je to první člověk, se kterým jsem se setkal, kterého bych nazval mecenášem. Náš nedávný společný let malým letadlem do Zborova už zaujal spoustu lidí. Najednou se o tom začíná mluvit, měl jsem jednání i se státním tajemníkem ministerstva obrany.

Nechci to příliš konkretizovat, ale je tu naděje, že se teď podaří získat peníze minimálně na rozjezd. Jde sice zatím jen o statisíce korun, ale pro ten samotný start to není bezvýznamné.

Budeme muset jezdit po světě, do Ameriky i do Francie, najít koproducenty v cizině a udělat z toho mezinárodní projekt.

Také bychom tam chtěli mít zaznamenán osud onoho bájného carského pokladu, který naši legionáři po jistou dobu hlídali, což je taková až pohádková záležitost. To byl největší poklad své doby, byl naložen v asi pětadvaceti vagonech. Bylo tam zlato, všechny možné cennosti, ani Anglie, Amerika či Francie podobný neměly.

A kromě toho měli legionáři v držení celou Transsibiřskou magistrálu a část Sibiře. A těch chlapů bylo asi 50 tisíc. Co to bylo proti tomu ruskému živlu, který byl na domácí půdě?

Teď musíme přijít s dalšími nápady, jak využít legionářského jubilea. Budeme muset jezdit po světě, do Ameriky i do Francie, najít koproducenty v cizině a udělat z toho mezinárodní projekt, což je podle mě naprosto legitimní.

Myslíte, že téma bude i pro zahraničního diváka srozumitelné a přitažlivé?

Při určitém způsobu podání nepochybně ano. Tam jsou věci, které mají ten potřebný přesah. Jeden ze zásadních důvodů, proč byla vyvražděna carská rodina, je takový, že naši legionáři už byli nedaleko Jekatěrinburgu a Lenin s bolševiky měli strach, že by cara Mikuláše s rodinou mohli z města osvobodit. Tento moment bychom tam určitě chtěli zachytit.

Pokud se nám podaří všechny tyto „špeky“ dobře zapojit do děje, tak si myslím, že to bude mít atraktivitu i pro zahraničního diváka.

Chcete točit přímo v Rusku?

Bajkal či Transsibiřská magistrála se samozřejmě asi nedá točit někde v Krkonoších, ale lze učinit i nějaký kompromis. Mám už řadu zkušeností, že spousta věcí se dá udělat tak, že divák je z výsledku nadšen a přitom to nemusí být celé natočeno na Bajkale. Je k tomu ale třeba udělat minimálně nějaké podklady. Když jsme točili Cyrila a Metoděje, tak tam je mnoho efektů, které nám umožnily přemístění do neexistujících měst.

Kdyby se začalo točit za rok či za rok a půl, bylo by to krásné.

Legionáři sebou nenechali orat, byli protipólem toho švejkovského symbolu „to chce klid a nohy v teple“.

Jsem přesvědčen, že legionáři by se znovu angažovali, tak jako se angažovali i v době druhé světové války. Mohu připomenout svého dědečka, který nějakému kolaborantovi v kavárně řekl, že ještě bude líbat zemi, kudy chodil Tomáš Garrigue Masaryk. A on jej za to nabonzoval. Jelikož to bylo za heydrichiády, tak i toto stačilo, aby jej odvedli a popravili.

Pokud se to udělá profesionálně, je to naprosto v pořádku.

Nebojíte se, že by vám při natáčení v Rusku někdo mohl házet klacky pod nohy? Vždyť vaše téma není asi úplně v souladu se současnou ruskou politickou linií.

Tohle já nedokážu odhadnout. Doufám, že nám nic nehrozí. Jsem ale přesvědčen, že když to z jakéhokoliv důvodu nepůjde přímo v Rusku, tak se to prostě natočí někde jinde. Není to vázané na konkrétní území. Však třeba Doktor Živago se točil ve Španělsku.

Jak by podle vás legionáři dnes reagovali na dění na východní Ukrajině?

To samozřejmě nevím, ale v každém případě by to nepochybně prožívali jako svou věc. A prožívali by i to, co se děje v našem národě, kdy je určitá část veřejnosti apatická, stažená do toho svého čistě praktického světa.

Legionáři sebou nenechali orat, byli protipólem toho švejkovského symbolu „to chce klid a nohy v teple a do ničeho se moc nemíchat“. Blbí komunisti už netáhnou

Proč vlastně dnes vzniká tak málo českých historických filmů? Je to jen otázka vyšších nákladů, nebo je naše historie nějak mimořádně komplikovaná na zobrazení?

Mám dojem, že něco už je i trochu zprofanované. Točit o tom, jak byli komunisti blbí, to už je z filmařského pohledu vytlučené téma. To, jaká byla druhá válka, je také vytlučené téma.

Zajímavé ale je, že o té první – vlastně ani nevím proč – se prakticky netočí. O legionářích už vůbec ne, maximálně dokument. Poslední hraný film, nazvaný Zborov, je z roku 1939. Možná to bylo tou komunistickou výchovou, kdy se nemluvilo o legionářích ani o těch, kteří bojovali za Rakousko--Uhersko, jenom pořád dokolečka o hrdinném Sovětském svazu.

V mnohých aspektech přitom měla ta první válka na naši zem daleko tvrdší dopady. Zejména když bereme v potaz padlé vojáky, kterých bylo mnohonásobně více.

Ani Česká televize na filmu o legionářích spolupracovat nechce? Na příští rok třeba připadá výročí 600 let od upálení Jana Husa a k tomuto jubileu se hraný film zrovna natáčí...

Zkuste jim to říct. Myslím si, že právě veřejnoprávní televize by film o legionářích měla produkovat a neměla by si to nechat ujít stejným způsobem, jako si už dříve nechala ujít film o Janu Palachovi či o Václavu Havlovi, které pak skončily u komerčních televizí.

Považoval bych právě Českou televizi – vedle ministerstva obrany a Státního fondu kinemetografie – za třetího přirozeného partnera našeho filmu. Ale my se samozřejmě budeme, poučeni právě úspěchem Hořícího keře o Janu Palachovi, obracet též na HBO. Musíme každopádně zajistit vícezdrojové financování, nechceme se pověsit na stát, jako že dejte nám prachy a my vám ukážeme, jak jsme šikovní...

Proč se ale spoléháte i na armádu?

Nebylo by to poprvé, co něco takového podpořila. A bylo by to i logické. Je to vlastně nejslavnější kapitola v její historii, vedle západních letců. Vždyť bitva u Zborova byla za první republiky slavena jako Den armády.

Nejde jen o minulost, ale i o naši budoucnost. Je třeba lidem ukázat, že obrana země není jen o tom, že si koupíme 100 pandurů a 15 gripenů, ale že především musí existovat národní sebevědomí a vůle svůj stát hájit.

Vy sám v sobě takové odhodlání cítíte?

Jsem Pražák a Čech, cítím se být lokálním patriotem a vlastencem, jakkoli je to zprofanované. Považuji za důležité vědět, že jestli se člověk v určitý moment neozve, nebo nebude pracovat na tom, aby svou svobodu hájil, tak o ni dříve či později přijde.

Chcete tedy v lidech probudit vlastenectví?

Jak už jsem řekl, uvědomuji si také, jak nesmírně tenký led to je. Že právě ono vlastenectví, které se nese celým tím legionářským příběhem, se už mnohokrát zvrhlo v odporný nacionalismus. Spíše bych si přál, aby si lidé uvědomili, že se vlastně máme dobře. Tady furt někdo skuhrá, fňuká, ale máme samostatnost, máme svobodu a to, že jsou také potíže, tak zkrátka takový už je ze své podstaty svět.

Byl bych také moc rád, kdyby se mi z kapitoly v dějepise a z povinné školní četby podařilo udělat něco, co je stále živoucí a co u řady lidí vyvolá zájem a zvědavost dozvědět se víc. Přečíst si o tom i knížky, tak jako se to povedlo u filmu Lidice, který navštívilo půl milionu lidí, a také u Cyrila a Metoděje. Mně nejde o to, abych svým filmem vypověděl vše. To ani není možné.

V posledních letech se i u nás daří hlavně dokumentu, neupadá hraný film jako žánr?

Jsem přesvědčen, že hraný celovečerní film zůstává i nadále královskou disciplínou.

Právě ono vlastenectví, které se nese celým tím legionářským příběhem, se už mnohokrát zvrhlo v odporný nacionalismus.

Podle mě stále neexistuje nic jiného, co by mělo takový „výtlak“, jak říkal František Mrázek (předloha hlavního hrdiny ke gangsterskému filmu Příběh kmotra – pozn. red.). Pořád platí, že nic není tak atraktivní a divácky vděčné.

Můžete sice udělat geniální dokument, a bude se na něj dívat sto tisíc lidí. Myslím v televizi. Ale když uděláte vynikající celovečerní film, tak je to minimálně desetkrát tolik.

Takže konečné slovo: kdy padne první klapka?

Koncem října bychom měli mít první verzi scénáře. Teprve v momentě, kdy máte scénář, můžete skutečně seriózně pracovat. Do té doby je to všechno spíše na vodě. Doufáme, že asi rok by se film připravoval, sháněl rozpočet. Takže kdyby se začalo točit za rok či za rok a půl, bylo by to krásné.