Kotěrův význam pro českou společnost trefně vystihl jeho žák Jaromír Krejcar. „Toť krásná, vzrušená doba začátku našeho století, v jejímž středu stojí Kotěra – iniciátor, spojovník, organizátor," vzpomínal v časopise Stavba.

„Muž noblesní duše a světového rozhledu, leč ještě mnohem více: předurčený geniální tvůrce pozdější moderní architektury... Učil? Ne. Vychovával. Vychovával především moderního člověka. V tom tkví tajemství jeho školy a jeho životnosti, že byla spíš radostnou pracovnou několika mladých lidí, v níž Kotěra udával tón, ne jako profesor, ale jako ideový vůdce mladé skupiny," napsal Krejcar o muži, jehož budovy muzea v Hradci Králové, právnické fakulty v Praze či Mozartea v pražské Jungmannově ulici dodnes vyvolávají úžas svou střízlivou a účelnou monumentalitou.

Detail muzea v Hradci Králové, dnes nejspíš nejoceňovanější Kotěrovy stavbyAutor: Archiv

Česko-německé kořeny

Jan Kotěra se narodil 18. prosince 1871 v dnešní Lidické ulici v Brně jako mladší ze dvou dětí v tehdy typické česko-německé rodině. Otec Antonín Kotěra byl Čech a učitel zeměpisu a účetnictví, matka Marie byla Němka.

Zpočátku se zdálo, že Jan bude spíš pod německým vlivem – vystudoval totiž německou střední školu v Ústí nad Labem a stavitelství na německé průmyslovce v Plzni. Po maturitě se však dostal do praxe k podnikateli J. F. Freynovi v Praze, kde se zrovna chystala Jubilejní výstava. Navíc si jej pozval k přestavbě svého zámku Červený Hrádek u Sedlčan rodinný přítel, vlastenecky naladěný baron Mladota ze Solopisk, který brzy rozpoznal Kotěrův výjimečný talent. Proto jej finančně podpořil a umožnil mu studovat architekturu na vídeňské Akademii výtvarných umění.

Jeho profesorem se stal zastánce a propagátor moderní architektury Otto Wagner, tvůrce secesního stylu, který vycházel z teze, že „co není účelné, nemůže být krásné". Díky němu se mladý český student mohl setkat i s jeho věhlasnými žáky a spolupracovníky Josefem Hoffmannem, Josefem Maria Olbrichem či Josipem Plečnikem.

Až ve Vídni Kotěra potkal i brněnského rodáka Adolfa Loose a například v roce 1897 byl přizván do debatního klubu Siebener Club, který se stal zárodkem skupiny Vídeňská secese.

Jan Kotěra na startu své profesní dráhyAutor: Archiv

Jan Kotěra patřil u Wagnera k nejlepším studentům. V roce 1897 mu byla udělena prestižní Římská cena spojená s ročním stipendijním pobytem v Římě a s cestami po Itálii. Mimochodem, stejného úspěchu před Kotěrou dosáhl roku 1857 i český architekt Josef Hlávka, který si tím nastartoval skvělou uměleckou i stavitelskou kariéru.

Těžký rozjezd doma

Totéž čekalo Kotěru, ale ne hned. Když se v roce 1898 vrátil po studiích do Prahy, našel si ihned místo profesora na zdejší Uměleckoprůmyslové škole po Friedrichu Ohmannovi, který byl povolán do Vídně k dostavbě Hofburgu. Moc zakázek však od konzervativní české buržoazie nedostával.

První Kotěrův projekt z roku 1899 – secesní Peterkův dům na pražském Václavském náměstí – byl kvůli své střídmé zdobnosti dokonce považován za nežádoucí import z Vídně. Za ryze český styl tehdy byla naopak považována novorenesance.

Secesním Peterkovým domem na pražském Václavském náměstí Kotěra pobouřil české vlastence: vytýkali mu kosmopolitismus, protože za pravý český sloh se považovala novorenesance.Autor: Archiv

Kotěra byl ovšem trpělivý. Soustavně propagoval moderní architekturu jednak jako redaktor časopisu Volné směry a jako člen (a záhy i předseda) Spolku výtvarných umělců Mánes, ale také jako učitel. Vytvořil kolem sebe skupinu žáků sdílejících jeho nadšení pro architekturu podřízenou účelu a konstrukci.

Umělecky a projekčně se počátkem 20. století prosazoval hlavně výstavbou mimopražských vil (Hostišov, Černošice, Bechyně, Sankt Gilgen v Rakousku). Inspirován britskou obytnou architekturou navrhoval rodinná sídla, která se terasami, balkony, lodžiemi a arkýři záměrně otevírala přírodě, přičemž zároveň coby skvělý výtvarník a malíř navrhoval nábytek a technické doplňky.

Inspirován britskou obytnou architekturou navrhoval rodinná sídla, která se terasami, balkony, lodžiemi a arkýři záměrně otevírala přírodě.

Kromě toho se tehdy Kotěra ovšem skvěle představil i speciálním pavilonem pro výstavu francouzského sochaře Augusta Rodina na pražském Smíchově (1902) a také započal dlouholetou spolupráci s městem Hradec Králové, jehož uměnímilovný starosta František Ulrich si u něj objednal stavbu hotelu Okresní dům.

Na druhou stranu se ale převážně odmítaný Kotěra nezdráhal brát i zakázky „nestavebního" charakteru. Tak třeba roku 1900 organizoval expozici pražské Uměleckoprůmyslové školy na světové výstavě v Paříži (stříbrná medaile) a pro pařížskou akci navrhl i salonní vůz Pražských elektrických drah (Grand Prix). V roce 1904 obdobně organizoval českou expozici na světové výstavě v americkém St. Louis a této organizační práci zůstal věrný i později – na výstavách v Benátkách (1907), Římě (1911) a v Mnichově (1913).

Architektovy žně

Češi však postupně přišli moderní architektuře i jejímu průkopníkovi na chuť. Brzy se zakázky jen hrnuly. Kotěra mohl dát volný průchod svému konstruktivistickému cítění.

Ryze technickou stavbou byla třeba vodárna pro pražské Vršovice. Každá další Kotěrova stavba se pak stala a dodnes zůstává klasikou. Například obchodní dům Mozarteum pro Urbánkovo nakladatelství v Jungmannově ulici v Praze (1911) s tehdy ojediněle holou a ustupující fasádou, atypický Laichnerův dům v Chopinově ulici na Vinohradech (1909) či vrcholná Kotěrova stavba tohoto období – muzeum v Hradci Králové z let 1909–1913, které je dosud evropsky významnou perlou východočeské metropole.

Kromě vil pro bohaté podnikatele Kotěra projektoval i dělnické kolonie, a to velmi kvalitně. Příkladem je třeba Zlín, kde roku 1911 vystavěl vilu pro Tomáše Baťu a spokojený podnikatel si pak u něj objednal kolonii dělnických a úřednických domků v lokalitě Letná (1918). Zbytek kolonie později dostavěl Kotěrův žák František Lydie Gahura.

Velký areál železničářských vilek a domků po sobě Kotěra zanechal v Lounech (1909–1911). Stojí dodnes a dokládá relativně vysoký standard zaměstnaneckého bydlení na sklonku Rakouska-Uherska. Domy od průkopníka moderní české architektury najdeme i v lokalitě Výšiny v Králově Dvoře u Berouna, kde přímo nad někdejšími železárnami sloužily k ubytování rodin železářských dělníků.

První světová válka znamenala pro Kotěru konec plodného tvůrčího období, protože rapidně ubylo veřejných i soukromých zakázek. Symbolickým rozloučením se starou érou byla budova banky Slavie v Sarajevu (1912), paláce česko-německého Všeobecného penzijního ústavu na podskalském nábřeží v Praze (1914) a Lemberger-Gombrichova paláce ve Vídni (1915).

Na konci se silami

Vznik samostatné Československé republiky Kotěrovi sice otevřel dveře k novým tvůrčím i podnikatelským možnostem, na ně už ale padesátiletý nemocný architekt neměl dost sil.

Prezident Tomáš Garrigue Masaryk mu nabídl, aby se jako již klasik národní architektury podílel na úpravách Pražského hradu, Kotěra však musel prestižní nabídku ze zdravotních důvodů odmítnout. Tím dal šanci Josipu Plečnikovi. Na jaře 1923 absolvoval dvaapadesátiletý Jan Kotěra poslední exkurzi se studenty do Říma a 17. dubna téhož roku zemřel.

Teprve tehdy jako by si národ i obec architektů uvědomily, koho ztratily. V roce 1924 byla na budově Uměleckoprůmyslové školy v Praze odhalena Kotěrova busta od Bohumila Kafky a v roce 1926 byla Kotěrovi v Mánesu uspořádána posmrtná souborná výstava. „Byl skutečným reformátorem, který kázal a učil životu pohodlnému, zdravému a příjemnému," prohlásil o něm jeho žák Pavel Janák.

Dlouholeté působení Jana Kotěry na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové připomíná busta s pamětní deskou od Bohumila Kafky z roku 1924.Autor: Archiv

Více o Janu Kotěrovi a jeho rodu, stejně jako o dalších významných podnikatelích z dob první republiky a konce monarchie, si můžete přečíst v prvním tištěném speciálu Dotyku s názvem Miliardáři první republiky, který je možné pořídit jednoduše formou textové zprávy. Stačí zaslat jednu SMS na číslo 90211 ve tvaru DEN mezera DOTYK mezera JMENO mezera PRIJMENI mezera ADRESA mezera PSC. Cena je 89 korun včetně doručení (+ cena za SMS podle tarifu operátora).

V poutavém čtení pro volné chvíle najdete profily lidí, jejichž značky mnohdy přežily až do současnosti. Baťa, Škoda, Odkolek, Podolská, Rothschild, Jelínek, Křižík, Hlávka, Loos... to je elita, která položila základy průmyslu a podnikání v českých zemích.