Jana z Arku: 560 let od rehabilitace

7. červenec 2016 četba na 3 minuty
Johanka z Arku

Johanka z Arku

Foto: archiv

Francouzská středověká hrdinka a vojevůdkyně se 7. července 1456 stala průkopnicí náprav justičních omylů. Už tehdy se ukázala hlavní vada tohoto řešení – tzv. Panna orleánská se své rehabilitace nedožila, protože byla pětadvacet let předtím upálena.

Dnes je tomu 560 let, co 7. července roku 1456 rozhodl soud ve francouzském Rouenu na žádost krále Karla VII. o úplném zproštění viny vojevůdkyně a hrdinky Jany (Johanky) z Arku. Zachránkyně Francie ze stoleté války proti Anglii se tak přes noc změnila z odsouzené kacířky, která byla v tom samém Rouenu v roce 1431 upálena, v národní ikonu. Roku 1909 byla blahořečena a od roku 1920 je světicí a patronkou Francie.

Nebezpečné osobnosti

Jak se takový soudní kotrmelec vůbec mohl stát? Bohužel až příliš snadno, jak vidíme například na velmi podobném osudu Milady Horákové nebo generála Heliodora Píky. I oni byli do jisté doby velmi váženými osobnostmi, jejichž veřejný kredit nikdo nezpochybňoval. Právě tím se však stali trnem v oku nastoupivším komunistickým diktátorům, kteří v nich pro sebe viděli nebezpečí.

Také prostá a kurážná selská dívka Johanka z Arku, která se po roce 1429 sama prosadila do čela francouzských vojsk a zázračně rozdrtila Angličany u Orleánsu, Jargeau, Meungu či Beaugency, byla Francouzi zpočátku právem uctívána. Jenže jakmile se díky ní následník trůnu dauphin Karel dostal k moci a byl korunován jako Karel VII., na Johanku zanevřel. Když se zradou dostala do rukou Angličanů a jejich spojenců Burgunďanů, nehnul pro záchranu statečné dívky a vlastně i konkurentky ani prstem.

Spíš než justiční omyl to byla politicky motivovaná justiční vražda.

Jana proto mohla být Angličany obviněna z čarodějnictví. Z rozhodnutí francouzského biskupa Beauvaise ji církevní soud obvinil z bludů a odsoudil k upálení. Spíš než justiční omyl to byla politicky motivovaná justiční vražda – podobně jako v případě Milady Horákové, Heliodora Píky a řady dalších obětí diktátorských režimů 20. století.

Nutná katarze

Chtělo by se říct, že žádná zpětná rehabilitace nemůže takovou křivdu nejenom napravit, ale ani zmírnit. Jistě, život se nikomu vrátit nedá. Přesto je každý rehabilitační proces v podobných případech nutný a někdy i do jisté míry hojivý. Kdyby byl jednou rehabilitován třeba Leopold Hilsner, odsouzený v atmosféře vypjatého antisemitismu ve známé kauze vraždy v Polné na přelomu 19. a 20. století, mělo by to společenský význam i po stu letech.

Taková katarze nastala i u Johanky z Arku, kdy její očištění inicioval sám spoluviník její zkázy, král Karel VII. Můžeme sice říct, že se zachoval cynicky, protože k nápravě sáhl až v době, kdy už si zajistil vládu nad takřka celou Francií. Na druhou stranu to byl nepochybně i výraz pokání a svědomí.

U českých komunistů jsme žádné pokání či svědomí za celou dobu jejich vládnutí nezaznamenali.

Naopak u českých komunistů jsme v případě Milady Horákové, Heliodora Píky, pátera Josefa Toufara a tisíců dalších umučených nebo poškozených obětí žádné pokání či svědomí za celou dobu jejich vládnutí nezaznamenali. Byť i oni si rychle zajistili moc nad celým státem. A pak že byl středověk temný a barbarský.