Rozhovory

Jiří Fajt: Populisti ničí tradiční evropské hodnoty

9. leden 2017 četba na 16 minut

Foto: Jan Rasch

S ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem o tom, jak se liší vnímání historie v Česku a Německu či o tom, v čem spočívá problém migrace. A také o tom, proč Národni galerie letos opět pozvala čínského výtvarníka Aj Wej-weje.

Jedním z loňských nejvýznačnějších projektů Národní galerie byla výstava k 700. výročí narození Karla IV. v pražské Valdštejnské jízdárně. Jak byl ředitel galerie Jiří Fajt spokojen s návštěvností?

„Dosáhli jsme bezmála 93 tisíc návštěvníků. Mojí metou sice bylo sto tisíc, ale o letních prázdninách jsme kvůli odlivu Pražanů na dovolené zaznamenali pokles návštěvníků o více než 30 procent. Na návštěvnosti se samozřejmě projevil i souběh dalších karlovských výstav, třeba na Pražském hradě, a konkurence různorodých jubilejních akcí," říká Fajt. „Na to, jak bohatý byl program jubilejního roku a jak málo se jednotliví pořadatelé byli ochotni domluvit a koordinovat své aktivity, to však považuji za velmi dobrý výsledek," dodává.

Autor: Jan Rasch

Byl jste i hlavním autorem této expozice, která měla své výrazné, osobité pojetí.

Ano, podařilo se nám – jak doufám – pootočit obvyklý úhel pohledu na Karla a jeho dobu. Namísto dřívější nekritické a historicky zkreslené oslavy jsme chtěli ukázat, jak složitá byla doba, v níž Karel působil, jaký císař vlastně byl a jak širokou paletu mocenských nástrojů dokázal mistrně ovládat.

Jedním z podstatných rysů jeho osobnosti pak byla značná míra pragmatismu, často až chladnokrevného, s nímž dokázal prosazovat svoje myšlenky. To je ovšem společné většině silných osobností, které svými činy „psaly dějiny": odvážná vize a snaha o její naplnění s sebou přinášela i kroky, které bychom s dnešním vnímáním morálky jistě nedokázali akceptovat. K tehdejší době to ale patřilo.

Drtivá většina lidí tento přístup ocenila, objevil se ale třeba i názor, že Karel IV. byl denunciován, když v expozici byla jeho socha jako nahrbeného pána, nebo byly zmíněny neblahé důsledky jeho politiky vůči norimberským židům – že takhle bychom naši ikonu představovat neměli. Národní galerie ovšem pod vaším vedením usiluje právě o pravdivé zobrazování historie, o konfrontaci s často stereotypním myšlením…

To narážíme na obecnější problém, který v české společnosti vyrůstá na slabší ochotě kriticky reflektovat základy naší národní identity. Ta se začala budovat v 19. století, které poprvé přichází s kategorií národního státu. Národní obrození bylo dobou intenzivního hledání uceleného dějinného příběhu českého národa – šlo ovšem o konstrukci, do jisté míry vyumělkovanou, jejíž stabilitu musíme neustále podrobovat kritickému dotazování se.

Z dnešní perspektivy se budeme muset zamyslet nad dědictvím tak výrazných historiografů, jakým byl nesporně František Palacký. V jeho pojetí byla zdůrazněna linie stavějící na reformních proudech v církvi, za pozdního středověku tedy od velkého reformátora Jana Husa k husitům a jejich novověkým následovníkům, než na z tehdejšího pohledu významnější panovnické linii s Karlem IV., jehož politika byla konformní s oficiální papežskou doktrínou.

Autor: Jan Rasch

Pro identitu nového Československého státu byla podstatná diskuse o povaze českých dějin mezi katolickým historikem Josefem Pekařem a prvním prezidentem Tomášem G. Masarykem, který ve svém hodnocení dějin jasně vycházel z reformně-národní tradice Palackého, vystupoval proti katolické církvi a antielitářsky, přičemž elitami rozuměl šlechtu. Přitom jako by přehlédnul, že osvícená nobilita byla v 19. století jedním ze základních nositelů myšlenek národního obrození! Masaryk tím postavil patrioticky smýšlející šlechtu proti státu.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/4
DALŠÍ ČÁST