Rozhovory

Jiří Přibáň: Největším ohrožením civilizace je národní suverenita

29. září 2016 četba na 24 minut

Foto: Clara Istlerová

Dnešní Evropané ze všeho nejméně chtějí pokračování současného stavu. Brexit by nám měl otevřít oči, protože hledíme do propasti a nevíme, jak zabránit pádu, říká v rozhovoru s publicistou Karlem Hvížďalou český právní filozof Jiří Přibáň, který působí na cardiffské univerzitě. Hovořili spolu mimo jiné o procesu vystoupení Velké Británie z EU.

Analýzy důsledků brexitu (schválen byl 23. června 2016 poměrem hlasů 52 vůči 48 procentům) v České republice jsou velmi rozdílné. Podle Lenky Zlámalové z Echo24cz se předpovědi katastrofiků nekonají a dokonce i Mezinárodní měnový fond přichází s prognózou, podle níž britská ekonomika poroste příští rok o 1,3 až 1,7 procenta.

Naproti tomu Jan Macháček z Lidových novin upozorňuje na to, že Británie se pokusí oddálit otevření článku 50 až do roku 2018 z obavy, že po tomto aktu si už nelze nic rozmýšlet, odchod by byl definitivní, protože důsledky jsou těžko předvídatelné a růst poptávky v poslední době je způsoben naopak očekáváním dalšího pádu libry.

Jak to vidí profesor Jiří Přibáň z univerzity v Cardiffu?

Autor: Jan Malý ml.

„Lenka Zlámalová i Jan Macháček jsou oba zkušení a obeznámení novináři, ale každý z nich představuje jinou extrémní polohu v pohledu na EU i brexit. Zatímco pohled Lenky Zlámalové by se dal zjednodušeně vyjádřit jako ‚Za vše může přeregulovaná Unie, ve které rozhodují Němci a nejhorší z nich je Merkelová z bývalé NDR', pohled Jana Macháčka by se dal shrnout takto: ‚Unii je třeba exekutivně federalizovat a moc členských zemí ještě víc omezit, a proto v ní suverenistická Británie, se kterou byly vždycky jen potíže, stejně nemá co dělat.'

My bychom ale měli hledat vysvětlení současné situace někde mezi těmito dvěma extrémy. Ze všeho nejvíc je třeba zdůraznit, že EU skutečně vstoupila do nové fáze svého vývoje, protože se ukázalo, že proces stále těsnější integrace a užší spolupráce není nezvratný a že z Unie lze dokonce vystoupit bez toho, že by v dotyčné zemi nastala totální katastrofa a rozklad. Libra sice oslabovala již od ledna a po referendu se skutečně propadla, ale to je běžná reakce finančních trhů na jakoukoli nejistotu, která navíc v současnosti velmi silně pomáhá britskému hospodářství.

Ukázalo se, že proces stále těsnější integrace a užší spolupráce není nezvratný a že z Unie lze dokonce vystoupit bez toho, že by v dotyčné zemi nastala totální katastrofa a rozklad.

Nezapomeňme, že měnové kurzy jsou součástí globální, a nejen evropské ekonomiky, což právě stoupenci brexitu během své kampaně velmi zdůrazňovali. Jejich kombinace odporu vůči volnému pohybu pracovní síly a přesvědčení o schopnostech britské ekonomiky úspěšně fungovat v globálních podmínkách se nakonec ukázala jako přesvědčivější než obavy z nastávající ekonomické, politické i ústavní nejistoty."

Podle průzkumu agentury YouGov, který se uskutečnil těsně před referendem, podporovalo 70 procent absolventů univerzit a 62 procent příslušníků nejvyšší společenské vrstvy další členství v EU. Znamená to, že tyto vrstvy selhaly?

Ihned po referendu začali stoupenci setrvání Británie v EU obviňovat druhou stranu ze lží, mezi nimiž jedna z nejsprostších byla ta, že stovky milionů liber proudících týdně do Bruselu půjdou v případě vystoupení do státního zdravotnictví, které na britské politické scéně funguje jako zvláštní fetiš již od založení státního zdravotního pojištění, tzv. NHS, labouristickou vládou na konci 40. let minulého století.

Přestože je lékařská péče v Británii z celoevropského hlediska podprůměrná a podfinancovaná, každý politik chce být vnímán jako ochránce tohoto systému, a tak i lidé jako Nigel Farage přišli s tímto falešným slibem. Ale i stoupenci členství v EU argumentovali především negativně, když varovali před katastrofickými ekonomickými důsledky brexitu, které očividně nenastaly. Tato argumentace zastrašováním nakonec měla opačné účinky, protože mobilizovala druhý tábor.

V celé kampani nakonec sehrál zcela klíčovou roli argument proti ekonomické imigraci, na který stoupenci členství v EU nedokázali najít vhodný protiargument, například že bez Poláků, Litevců nebo Čechů i Slováků, kteří na daních odvádějí do státní pokladny víc, než si z ní berou, by neměli čisté ulice a školy nebo by jim nikdo nenasbíral na plantážích anglického venkova jejich oblíbené jahody.

Brexit a kampaň vedená před ním mají však i obecnější rozměr, protože se znovu potvrdilo, že v demokracii nevítězí ti, jejichž argument je pravdivější, ale přesvědčivější. Síla i slabost demokracie spočívá ve schopnosti politiků přesvědčit občany o správnosti svého programu a postojů. Odpůrci Unie dokázali zapálit srdce svých stoupenců hněvem a protestem, zatímco stoupenci členství v EU chtěli pouze zachovat status quo. A dnešní Evropané ze všeho nejméně chtějí pokračování současného stavu, jak je patrné ve Francii, kde je odpůrců Unie ještě mnohem víc než ve Spojeném království.

Síla i slabost demokracie spočívá ve schopnosti politiků přesvědčit občany o správnosti svých programu a postojů.

Obraz Británie jako euroskeptické země, jejíž politika je překážkou ve šťastném a harmonickém vývoji evropské integrace, to je dnes asi nejtrapnější předsudek eurofederalistů. Brexit by nám Evropanům měl naopak otevřít oči, protože hledíme do propasti a nevíme, jak zabránit pádu.

Žádný parlament nemůže ignorovat výsledek referenda

Právně a ústavně je tomu tak, že rozhodnout o odchodu z EU ve Spojeném království může jen vláda a parlament, referendum není závazné. Uvažuje se prý dokonce o vypsání nových voleb, jejichž hlavním tématem by mohl být odchod z EU. Rovněž je prý možné referendum opakovat.

Spojené království je jednou z mála zemí, které nemají psanou ústavu, což ale neznamená, že by zde vládla politická a právní libovůle. Síla a závaznost ústavních konvencí a tradic je naopak tak silná, že se je politici neodváží ignorovat nebo dokonce porušit.

Máte pravdu, že výsledek referenda vládu nebo parlament ústavně nezavazuje, protože ve Spojeném království je suverénní parlament, a ne lid. Žádný parlament v demokratické zemi však nemůže ignorovat výsledek referenda, protože by tím zrušil svou vlastní legitimitu coby základního pilíře reprezentativní vlády.

Demokracie není v Británii v ohrožení, i když můžeme být v rozpacích z toho, jak ledabyle s ní politici i občané nakládají. Já osobně například nechápu, jak David Cameron coby vůdce konzervativní strany a premiér země s nejstarší tradicí reprezentativní vlády v moderních dějinách vůbec mohl vyhlásit referendum o ekonomicky, mezinárodně, ústavně i strategicky a bezpečnostně tak zásadní otázce, když hlavním motivem byla neutralizace euroskeptické části v jeho vlastní straně.

Demokracie není v Británii v ohrožení, i když můžeme být v rozpacích z toho, jak ledabyle s ní politici i občané nakládají.

Stejně tak je z ústavního hlediska nepochopitelné, že pro platnost takto zásadního referenda nebyla stanovena kvalifikovaná většina, například většina všech oprávněných voličů nebo dvoutřetinová či alespoň třípětinová většina odevzdaných hlasů, jak je to v takto ústavně i státně klíčových volbách běžné a koneckonců i správné. Referendum o brexitu se proto podobalo spíš obecním referendům o tom, jestli v nějaké vesnici postavit fotbalový stadion.

Jak je vidět, i zemi s tak hlubokou demokratickou tradicí a zkušeností parlamentarismu mohou vést naprostí diletanti, i když chodili do Etonu a tituly mají z Oxfordu! V tomto smyslu je Boris Johnson jen odvrácenou tváří Davida Camerona.

The Daily Telegraph nedávno napsal, že premiérka Theresa Mayová chce jednání o článku 50 zahájit bez souhlasu parlamentu, protože v dolní komoře je 480 ze 650 poslanců pro setrvání v EU. Co si o tom myslíte jako ústavní filozof?

Článek 50 Lisabonské smlouvy je velmi stručný, obsahuje jen několik procesních postupů a vznikl především na přání těch, kteří chtěli posílit legitimitu Unie coby nadnárodního společenství s dobrovolným členstvím. Vystoupení z EU se musí řídit podle principů mezinárodního práva, takže i z vnitrostátního hlediska je patrné, že o takovém vystoupení může vláda začít vyjednávat bez předběžného souhlasu parlamentu, ale nakonec to bude muset být parlament, který definitivně rozhodne.

Nedokážu si představit, že by i proevropská většina v parlamentu hlasovala proti výsledkům referenda. To by vedlo k obrovské revoltě na místní úrovni, vyškrtávání současných poslanců z kandidátních listin pro příští volby atd.

Nedokážu si představit, že by i proevropská většina v parlamentu hlasovala proti výsledkům referenda.

A všimněte si, v jak hluboké krizi se po referendu ocitla labouristická strana. Zatímco konzervativci se po Cameronově rezignaci velmi rychle sešikovali a vytvořili nejen vládu pro brexit, ale také přišli s programem boje proti sociálním nerovnostem, labouristé se ocitli ve víru ideologického boje a doslova v existenciální krizi. Theresa Mayová a její spolupracovníci správně interpretovali výsledek referenda jako známku toho, že v zemi roste napětí a po čtyřech desetiletích mohou znovu vypuknout rozsáhlé sociální nepokoje, takže její nástupní projev ve srovnání například s vládami Tonyho Blaira paradoxně působil levicověji.

Naproti tomu labouristé pod vedením euroskeptického radikála Jeremyho Corbyna a tváří v tvář levicovým rivalům z nacionalistických stran ve Skotsku i Walesu vedou sebedestruktivní vnitřní zápas nejen o vlastní identitu, ale doslova o přežití.

A co si o tom myslíte jako občan: neoslabuje takovéto zdržování vlastně legitimitu EU? Nebylo by zdravější pro chod takové instituce, jako je Evropská unie, aby Velká Británie skutečně rychle z EU odešla, jak požaduje předseda EP Martin Schulz či Martin Sedlmayer, šéf sekretariátu pana Junckera?

Reakce evropských politiků byla skutečně tristní, protože ji ovládl podobný pocit vzteku a rozhořčení, jaký vedl Brity v referendu proti Unii. Navíc byl zcela chybný a diplomaticky škodlivý, protože je z právního hlediska zcela patrné, že iniciativa musí vzejít z britské strany, takže je pochopitelné, že britská vláda oficiálně iniciuje článek 50 teprve v okamžiku, kdy to pro ni bude ekonomicky, politicky i strategicky výhodné.

To pochopila v Česku tolik kritizovaná Angela Merkelová, ale bohužel ne evropští úředníci nebo francouzský ministr zahraničí. A i když se o tom zatím málo diskutuje, i poté, co dojde k oficiálnímu zahájení rozhovorů o vystoupení Spojeného království z EU, je z mezinárodněprávního hlediska možné, že během nich Británie kdykoli může jednání přerušit nebo dokonce ukončit a nadále zůstat členem Unie. A Unie nemůže nijak Británii perzekvovat nebo diskriminovat coby svého člena.

Jinými slovy, trvat na tom, že s britskou vládou nebude nikdo z Bruselu jednat do té doby, než oficiálně podá žádost o vystoupení podle článku 50, byl hrubý omyl.

Evropo, spoj se, ale bez Británie

Co podle vás Británie ztratí po odchodu a naopak co by mohla získat?

Británie se stala menší a rozdělenější. Podobně jako ostatní velké a bývalé imperiální národy, například Francouzi nebo Rusové, i Britové nadále trpí pocitem velikosti a výjimečnosti, přestože sláva jejich impéria dávno vyhasla. My Češi si to stěží dokážeme představit, ale pocit velikosti může zaslepovat stejně silně jako pocit méněcennosti nebo neustálého existenciálního ohrožení.

Pod tíhou brexitu se Spojené království skutečně může rozpadnout, i když si myslím, že odstředivé tendence ve Skotsku se často přeceňují a vůdkyně skotských nacionalistů a předsedkyně skotské vlády Nicola Sturgeonová bude navzdory separatistické rétorice velmi pečlivě zvažovat, jestli se riziko dalšího referenda o nezávislosti Skotska vyplatí.

Kromě těchto státotvorných problémů Británie ztratí samozřejmě i hlas při řešení důležitých evropských otázek – bezpečnostních, ekonomických, geopolitických atd. – a dosavadní přístup na evropský trh.

Pokud však brexit ekonomicky zvládne, může se skutečně stát samostatným segmentem globální ekonomiky, což by ji učinilo sice nezávislou na evropské ekonomické politice, ale současně by ji vystavilo globálním tlakům například v oblasti finančního trhu nebo daňové politiky.

Přesto jsou to ale právě Britové Brendan Simms a Benjamin Zeeb z Cambridge, kteří požadují větší integraci Evropy a tvrdí: Je třeba použít radikální terapii, konkrétně průběžnou realizaci demokratické unie podle anglo-amerického modelu, která obsáhne celou eurozónu a obsahuje společnou finanční a obrannou politiku…

Ano, ale to se týká EU bez Británie, protože ta nikdy nebyla součástí eurozóny a v rámci Unie měla celou řadu výjimek právě v oblasti bezpečnosti, migrace a ochrany hranic.

Vlastně se nic nezměnilo od doby, kdy Winston Churchill ve svém curyšském projevu z roku 1946 vyzval poválečnou Evropu, aby se spojila a federalizovala, ale bez Británie, která nadále měla být nezávislou velmocí v novém mezinárodním i evropském řádu.

I zarytí euroskeptikové dnes v Londýně tvrdí, že eurozóna se musí dále integrovat, aby se odvrátila hrozba vleklé hospodářské krize na kontinentu, a samozřejmě vědí, že bez demokratizace EU je taková politika sebedestruktivní. Současně však odmítají jakýkoli podíl Británie na tomto procesu a žijí v přesvědčení, že Brusel představoval pro britskou ekonomiku i demokracii jen okovy.

Krok do neznáma

Jaký model při jednání s EU by mohla Velká Británie prosazovat, když modely, které fungují v Norsku a Švýcarsku, jsou nepravděpodobné, protože obě země připouštějí pracovní migraci, kterou Britové odmítají?

Ani jeden ze zmiňovaných modelů nepadá z těchto důvodů v úvahu. Spíš se hovoří o dohodě podobné té, jakou uzavřela s Unií Kanada. Zajímavé přitom je, že britská vláda již během července navštívila klíčové země globální ekonomiky, od Spojených států, Číny a Indie až po zmiňovanou Kanadu nebo Austrálii, a předem vyjednala rámcové podmínky pro vzájemné obchodní dohody, které vstoupí v platnost v okamžiku, kdy Británie vystoupí z EU.

Politika může být v krizi, ale státní aparát přitom stále funguje, i když se v médiích vedou posměšné debaty o tom, že vláda nemá odborníky na brexit a bude je muset shánět v soukromém sektoru.

Co by mohlo být se současnými migranty, kteří žijí v Británii? Lze je vyhostit? Údajně tam žije asi 40 až 50 tisíc Čechů.

S těmi se nestane vůbec nic, jejich práva nebudou retroaktivně nijak zkrácena. To bylo jedno z prvních prohlášení nové vlády. I ti, kteří přicházejí nyní, stále mohou využívat výhod z dosud platných evropských právních norem.

Byli si voliči ve Velké Británii vědomi všech důsledků odchodu z EU? Viz třeba stěhování vojenských základen ze Skotska, které by mohlo oslabit Británii vojensky, kdyby se Skotsko odtrhlo, či odchod bank, jako je HSBC Stuart Gulliver a JP Morgan z Londýna, a schopnost ovlivňovat bankovní pravidla, nebo okolnosti, že Británie by musela uzavřít nové dohody s 53 zeměmi, se kterými jsou uzavřeny dohody s EU atd. Jen taková jednání by mohla trvat několik let, což by znejistilo investory…

Nebyli a ani nemohli, stejně jako politici, ekonomové a další odborníci, protože kromě předvídatelných důsledků máte ještě vždy důsledky nepředvídatelné. Vůbec například nepochybuji, že ekonomové, kteří předvídali pobrexitovou recesi, vycházeli z pevných dat, ale samozřejmě nemohli předvídat, jak si novou situaci vyhodnotí světové trhy, které mají svou vnitřní racionalitu – a pochopitelně i iracionální reakce včetně totální paniky.

Když jste ale zmínil Skotsko, zajímavé je, že londýnská vláda svolila ke skotskému referendu o nezávislosti, přestože se tam soustřeďuje její jaderný arzenál a jde o klíčovou část země z hlediska strategické obrany celých britských ostrovů. I to skotské referendum bylo podle mnoha odborníků zbytečným hazardem.

Autor: Jan Malý ml.

Populismus ve věku sociálních sítí

Jak je možné, že podle statistiky Googlu se Britové začali zajímat o důsledky vystoupení z EU až po vyhlášení výsledků referenda?

Jistě znáte Orwellovu dystopii 1984, kde jedno z ústředních hesel zní „Nevědomost je síla". Orwellovu knihu nesmíme číst jen jako součást nějaké obecné kritiky totalitarismu vedle děl Hannah Arendtové nebo Arthura Koestlera. Je to současně i hluboká reflexe toho, jak fungují masové demokracie v moderní společnosti a jak se v nich využívá masových médií k propagandě nebo jak se politika odvozuje ne od vzdělání a znalostí, ale právě od ignorance a emocí.

A když emoce vyprchají, můžete se teprve začít ptát, o čem jste vlastně na jejich základě rozhodovali. Legitimita srdcem a legitimita hlavou, tj. rozdíl mezi charismatem a rozumem, si nikdy příliš nerozuměly, jak dokládá i opožděný zájem o Unii na internetu.

O čem tato skutečnost svědčí? Je současný model liberální demokracie v době vzrůstající síly páté mocnosti, tedy anonymních webů, blogů a sociálních sítí, ještě funkční, když otevřel tak velký prostor populistům? Viz Británie, Spojené státy, Německo, Rakousko, Maďarsko či Polsko…

Myslím, že jde o dva relativně nezávislé fenomény, které mají jen některé styčné plochy. Dnešní lidstvo prožívá bez nadsázky radikální sociální transformaci způsobenou digitálními médii a globální komunikační propojeností na sociálních sítích.

Internet zcela změnil a v mnoha ohledech usnadnil práci vědců, radikálně transformoval náš pohled na finance nebo životní prostředí a zcela převrátil celá odvětví umění i zábavy. Pro politický systém přinesl zajímavé výzvy, protože výrazně vzrostla moc tzv. whistleblowers, kteří odhalují nekalé praktiky nebo přímo korupci a jiné zločiny vlád i soukromých korporací.

Současně s tím vzrostla ve společnosti nadvláda přítomnosti nad minulostí i budoucností, což například v politických kampaních znamená mnohem vyšší nároky na schopnost okamžitě reagovat na nečekané situace. Síla okamžiku roste, což ovšem oslabuje možnost argumentace, ke které vždy potřebujete čas, abyste si ověřil fakta a oddělil je od zjevných výmyslů nebo abyste našel nejvhodnější alternativy.

Růst populismu s touto digitální revolucí v sociální komunikaci souvisí nepřímo, například v tom, že typicky moderní média s formáty, jakými byly investigativní kritické analýzy v tištěných novinách nebo televizní politické zpravodajství, buď zcela mizí, nebo se jejich váha ve společnosti zmenšuje.

Primárním důvodem je růst politického napětí mezi mocenskými elitami a běžnými lidmi. Dnešní pravicový i levicový populismus není nic jiného než revolta proti zavedeným pořádkům a těm, kteří je reprezentují. Paradoxní potom je, když tuto revoltu vedou lidé, kteří z takových pořádků vytěžili významný osobní prospěch, jako byl kdysi Silvio Berlusconi a dnes je Donald Trump, Boris Johnson nebo v českých podmínkách Andrej Babiš.

FOTOGALERIE

Jde skutečně o krizi legitimity reprezentativních vlád v USA a v řadě dalších zemí, protože zastupitelská demokracie a současný stranický systém nejsou schopny oslovit značnou část voličů, hlavně střední třídu, která kvůli globalizaci ztratila ekonomické jistoty a svou identitu?

Ekonomická globalizace opravdu vedla k jistým asymetriím a politickým důsledkům. Jedním z nich je značné oslabení národního státu a spolu s ním i demokratické legitimity a kontroly nad tím, za jakých podmínek například podnikají nadnárodní korporace v té či oné zemi nebo jak si tyto země mohou chránit životní prostředí nebo výdobytky sociálního zajištění atp.

Navíc globalizace uvolnila obrovské bohatství, které je ovšem velmi nerovnoměrně distribuované mezi globální ekonomickou elitou a zbytkem lidstva a za které různé země platí různé „nepřímé daně" například ve formě devastace životního prostředí, rabování přírodních zdrojů nebo ozbrojených konfliktů a občanských válek.

Tyto asymetrie ovlivňují dnešní politickou situaci a populismus využívající nacionální, náboženské nebo jakékoli jiné ideologické zdroje představuje jednu z možných reakcí, takže vidíme překvapující podobnosti mezi Erdoganem, Putinem, Le Penovou nebo Trumpem a dalšími politiky.

Spíš než populismus, který byl vždy součástí demokratické politiky, je však zajímavá ta zvláštní retropolitika snažící se vytvořit z národního státu současně posvátnou krávu i pevnost proti negativním důsledkům globalizace. Přitom národ i stát jsou z dějinného hlediska velmi mladé výtvory.

Představa, že na globální problémy je nejlepší odpovědí národní stát, který nás ochrání před všemi riziky a současně nám zajistí všechny civilizační výdobytky, je naivní i nebezpečná, ale v současnosti stále populárnější, protože alternativy selhávají. Ukázal to i brexit a další krize, jakými prochází dnešní EU.

Nejde však jen o evropský problém, jak ukazuje například i rostoucí vojenské napětí mezi Čínou a ostatními zeměmi v Pacifiku nebo nástup izolacionistické a antiglobální politiky na levici i pravici ve Spojených státech.

Autor: Jan Malý ml.

Nejde tedy o krizi celé naší civilizace, která ztrácí respekt? Bývalý šéf Pentagonu William Perry tvrdí v listu The Dallas Morning News, že riziko jaderného holocaustu kvůli agresivitě Ruska nikdy nebylo větší…

To je právě jedno z rizik, jaké by představoval návrat k suverenistickému pojetí mezinárodních vztahů i mezinárodního práva, v němž by postavení národního státu bylo definované libovůlí, a ne závazky vůči jiným státům. Nemusíme se vracet ke konfrontaci mezi Východem a Západem a její současné putinovské mutaci.

Podívejte se například, jak si stále sebevědomější Čína začala překreslovat mapy Jihočínského moře ke svým potřebám a proti vůli i zájmům sousedních zemí. Populistický návrat k politice založené na národní suverenitě není jen projevem nostalgie spojené s rozhořčením nad současnými politickými poměry v různých zemích a světadílech, ale mnohem závažnějším projevem globální politické krize, jejíž důsledky mohou být ve srovnání s hospodářskou krizí mnohem destruktivnější, ne-li přímo fatální.

Prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc. (49)

  • Český právník a sociolog.
  • Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde roku 1997 habilitoval a v roce 2002 získal profesuru v oborech teorie, sociologie a filozofie práva.
  • Od roku 2001 také působí na Cardiff Law School, University of Wales, od roku 2006 už jako profesor.
  • Přednášel také například na Stanfordově univerzitě, New York University, University of California, Berkeley, Katolické univerzitě v Lovani a řadě dalších zahraničních vysokých škol.