Když jsme začínali, byli jsme taková čistá tabule a netušili, jaká úskalí nás mohou čekat. Co to vůbec obnáší. Kdybych to tenkrát věděl, určitě bych se některejm věcem vyhnul, vzpomíná na své divadelní začátky zakladatel slavného Semaforu Jiří Suchý.

Publicista Karel Hvížďala s ním hovořil nejen o divadle a lidech, kteří se kolem něj pohybovali a pohybují, ale i o stáří, o svém otci, o ideologiích, politice či materializaci společnosti.

Bilanční rozhovor vydává nakladatelství Galén, kniha Legenda Jiří Suchý vyjde 7. listopadu.

Autor: Profimedia

Jiří, veřejně vystupuješ od roku 1955, tedy jednašedesát let, z toho padesát sedm let v Semaforu a je ti právě pětaosmdesát. Začněme tím, jestli ti stáří poskytuje větší svobodu...

Jsem svobodnější v tom směru, že se chci daleko intenzivněji držet svejch starejch zásad a nenechat se zviklat. Nerad bych svobodu ventiloval tím, že bych si začal vyřizovat účty z minula. Mně to připadá nedůstojný. Přestože existuje snaha z mnoha míst, abych poodhalil pozadí různejch sporů, moje svoboda spočívá v rozhodnutí, že je nepoodhalím. Spíš se pokusím zpytovat situace, naznačit vlastní pochybnosti, nedostatky a svůj vztah k nim, než osočovat. Stáří člověku jasněji vyjeví, že za většinu problémů si mohl sám.

Proto bych u tématu stáří zůstal: pětaosmdesát, to už je úctyhodný věk, který přemýšlivým lidem dává možnost dívat se na běh světa s jistou zkušeností, s širší kontinuitou, kterou ostatní nemají...

Před pár lety, a není to tak dávno, jsem si všiml ve svý povaze dosti převratných změn. Celou řadu událostí hodnotím úplně jinak než v minulosti.

Jsem shovívavější k lidem, kteří mě v životě podtrhli a podrazili, protože jsem si uvědomil, že neznám jejich pohnutky. To je dost klíčová věc. Začal jsem si rovněž uvědomovat, že celá léta jsem dělal podvědomě to, co mně šlo k duhu, a sice že jsem si z ničeho nic moc nedělal a až zrůdně optimisticky řešil všechny trable.

Nebyla to však má zásluha, ale genetická dispozice. Proto jsem potíže šedesátých let i těch dvaceti let normalizace a poslední ekonomické krize překonal poměrně snadno a dodneška mně tenhle pohled na život pomáhá řešit různý problémy.

Zuzana není pro nikoho doma, zleva Jiří Kysilka, Pavel Sedláček, Hana Hegerová, Jiří Suchý, Jiří Jelínek a Ferdinand HavlíkAutor: Archiv Jiřího Suchého, z knihy Legenda Jiří Suchý, Galén 2016

Všiml jsem si, že jste s bratrem Ondřejem začali vzpomínat na vašeho otce Jaroslava Suchého. Může za to stáří, že se víc vracíš ve vzpomínkách do dětství?

Já se vracím do dětství již hodně dlouho, dobrejch pětatřicet let. Upřímně řečeno já nikdy nepřestal, nikdy jsem se od něj neizoloval. Když jsem přijel do Klatov či do Plánice, odkud náš rod pochází, nebo do Plzně, probouzelo to ve mně vzpomínky. Za tím účelem jsem tam i rád jezdíval a jezdím dodneška. Vždycky jsem byl trochu nostalgik.

Tatínek ale nebyl jen muzikant a loutkář, ale prý ti dal poprvé do ruky i kameru...

Jáša, jak se mu říkalo, začal pracovat ve filmovém středisku ministerstva dopravy a jednu z mnoha kamer, který tam měli, si půjčil, když viděl, že je nikdo nepoužívá. A byla u nás dlouho, než jsme ji vrátili. Já si s ní už ve dvaceti mohl natáčet, co jsem chtěl.

Co jsi tenkrát snímal?

Všechno podivný, co jsem viděl, třeba dvě stébla trávy, který vyrostly z žulový dlažby, nebo v kryptě kostela v Karlových Varech jsem točil výklenek plný lebek. Lepil jsem záběry za sebe a chtěl z toho udělat surrealistickou koláž. Když se dnes dívám na některý klipy, který jsou ilustrovaný jen volnýma nápadama, říkám si: totéž jsem dělal před pětašedesáti lety.

Když jsem v osmadvaceti letech vydělal první peníze, koupil jsem si Pentaflex, šestnáctimilimetrovou kameru, a Miloš Forman s ní natočil pár pokusných záběrů, než začal pracovat na Konkursu. Práce s mou kamerou se mu zalíbila a druhý den si koupil tu samou.

Tiše a ochotně, Jiří SuchýAutor: Dušan Dostál, z knihy Legenda Jiří Suchý, Galén 2016

O penězích a kapitalismu

A co vztah k penězům, mění se s věkem?

Můj vztah k penězům se nezměnil nástupem stáří, ale vyvíjel se tak od mých čtyřiceti padesáti let. Mám je čím dál méně rád, i když si nemohu stěžovat. Jejich přísun je poměrně slušnej, ale daleko nižší, než kdybych se do toho obul a vrhl se na vydělávání. Určitě bych měl desetkrát tolik.

Zajímavé je, že různí přátelé z kapitalistických oblastí to nemohou pochopit a někteří mi to i vyčítají. Říkají: Támhle sis nechal ujít lukrativní příležitost! A když nějakou nabídku přijmu a dostanu za ni větší honorář, vzápětí ho za něco utratím. Koupím si třeba do sbírky vzácnou přilbu.

Peníze nemám v lásce, protože vidím, jak deformují lidi, a už z tohoto aspektu jsou mi nesympatický. Je to rouhání, protože lidi, kteří peněz mají nedostatek, si budou myslet, že jsem idiot. Asi jsem.

Osvobozené divadlo Semafor, Jitka Molavcová a Jiří SuchýAutor: Dušan Dostál, z knihy Legenda Jiří Suchý, Galén 2016

Jak se změnil tvůj vztah k vlastní slávě, úspěšnosti?

Zvyk jsem si na ni. Dobrou stránkou je, že jsem kvůli tomu v určitých kruzích respektován. Když jsme měli v divadle nedávno ekonomickou krizi, postavila se za nás řada pozoruhodných osobností. A podobně tomu bylo i v šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech. Ale na druhý straně se vynořili lidi, kteří se snažili situace využít, aby nás potopili. Je to půl na půl.

Má stáří nějaké výhody?

Když jsem byl mlád, bylo mně šedesát nebo tak, vytvořil jsem si představu stáří, na které jsem se těšil. Viděl jsem kdysi fotku Chestertona, kterej mě dost ovlivňoval, jak sedí v ušáku a má skotský pléd přes kolena. Myslím, že dokonce držel v ruce šálek s čajem. A takhle jsem si představoval, že budu jednou sedět v křesle, lidi ke mně budou chodit na návštěvu, budeme si povídat, pak si chvilku zdřímnu a přijde zase někdo jinej.

Stáří je úplně jiné, než byla má představa, ale určitě jsem se ho nikdy nebál.

Dlužno dodat, že tehdy mě ani nenapadlo, že přijde doba, kdy si budu moci v televizi pouštět filmy, jaký budu chtít. Nevěděl jsem, že život bude úplně jinej a hlavně že na takový věci nebudu mít čas. Na film se mohu dívat jen v noci, když přijdu z divadla a ukradnu si na to čas.

Stáří je úplně jiné, než byla má představa, ale určitě jsem se ho nikdy nebál, taky proto, že bylo vzdálený. Dneska nemůžu říct, že bych se ho bál, ale zajímavý je, že když jsem si prohlížel s odstupem poslední tři svý knihy básní, v každý z nich je několik básniček o smrti. Při psaní jsem si to neuvědomil. I tyhle básně mají ale trpce humornej tón, a tou skutečností jsem se sám překvapil.

Jiří Suchý: Špatný obchod

Prodejte nám svou kostru, pane
Neprodám
Nechceme ji hned
Zaplatíme a vezmeme si ji až potom
Neprodám
Dáme ji do nejkrásnější vitríny přímo proti oknu
Je tam vidět do zahrady
Neprodám
Školní mládež ji bude obdivovat
Neprodám
Ale proč, proč nám nechcete prodat svoji kostru?
Není moje, mám ji jenom propůjčenou
Mýlíte se, ta kostra je vaše
A platíme dobře
Neprodám
Alespoň lebku
To je jiná, lebku bych prodal Kolik za ni dáte?
Za lebku platíme obvykle tisíc korun za kus
Za tu vaši, v níž se líhly tak krásné básně, jako je tato, dáme i tři sta
Tak platí
Ale tři sta, když si ji odneseme ihned
To nechci, odneste si ji až potom
V tom případě vám dáme sto padesát korun jako zálohu
A zbytek?
Zbytek až pak

Dnes víc než dříve ve společnosti vládne kult mládí a společnost výkonnostní se změnila ve společnost zážitkovou, která preferuje hlavně to, co je teď...

Myslím si, že kult mládí vzniká ruku v ruce s kapitalistickým myšlením. Předesílám, že nemám socialistické sklony. Snažím se na kapitalismus dívat tak, abych rozlišoval klady i zápory. Kapitalismus se pragmaticky dívá na mladý jako na potenciální pracovní síly a hlavně spotřebitele. Vše je podřízeno materialistický rovině. Starý lidi jsou pro kapitalismus ti, co jsou už v důchodu a chodí krmit ptáčky a hledí se na ně jako na umělce a jiné blázny, který není třeba brát v úvahu. Kultura je dneska popelkou.

Je to důsledek marketingu: u nás penzisté nepředstavují důležitou kupní sílu a na urostlé mladé chlapíky a dobře vyvinuté dívky se každý podívá raději než na starce.

To je pravda. I já!

Kytice, Jiří Suchý a Jitka Molavcová Autor: Dušan Dostál, z knihy Legenda Jiří Suchý, Galén 2016

O demokracii a politicích

Jak se díváš na roli herce a divadla vůbec ve veřejném prostoru? Tys mi říkal, že se o politiku nezajímáš, ale herec je v důsledku homo politicus, ne?

Starám se o politiku asi tak jako jiní o hokej. Sleduji velice napjatě, kdo se dostane navrch, kdo dá gól v pravej okamžik. Ale když si situaci začínám rozebírat svým laickým apolitickým mozkem, na všech stranách vidím průšvihy. Mám pocit, že do politiky vstupuje hodně lidí, kteří nejsou na výši toho úkolu.

Za to ale můžeme my, voliči...

Bohužel. Kdyby to všechno byla jen záležitost politiků, prosím, ale oni o nás rozhodují. Winston Churchill řekl, že nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.

Je hrozný, co teď řeknu, ale demokracie umožňuje, aby o celým národu rozhodovali voliči, kteří nemají ponětí o morálních hodnotách, kteří jsou dokonce někdy i hloupí a kterým jde jen o to, aby se jim vedlo dobře. Těch je bohužel nejvíc. Za tuto cenu jsou ochotní nalítnout každýmu politickýmu tlachalovi a spolu s ním pak rozhodují o menšině, která to má v hlavě spořádaný a ví, co chce. Je mi z toho úzko, ale je to tak.

Mám pocit, že do politiky vstupuje hodně lidí, kteří nejsou na výši toho úkolu.

To ukazuje, jak je demokracie složitá a že čtvrtstoletí v dějinách vůbec nic neznamená. Ve Velké Británii se demokracie vyvíjela od mytické Magny charty z roku 1215. U nás tato tradice chybí, a proto můžeme slyšet věty typu: parlament je žvanírna...

Ideální by bylo, což ale není technicky možný, kdyby před volbama musel každej člověk projít prověrkou politického IQ. Dostal by body: když by byl totálně blbej, tak by dostal jeden bod, a kdyby byl naprosto v obraze a uměl se orientovat, dostal by pět bodů. A podle toho by jejich hlasy měly váhu, aby nemohli nerozumní lidé přehlasovat lidi, kteří mají jasnou hlavu.

Recitál, Jiří Šlitr a Jiří SuchýAutor: Archiv Jiřího Suchého, z knihy Legenda Jiří Suchý, Galén 2016

Cožpak o to, technicky by to asi dnes proveditelné bylo, ale byl by to návrat před prosazení všeobecného volebního práva, které považujeme za jeden ze základů demokracie... Dříve mohli volit jen movití...

Jenže když se v minulém století toto všeobecné, rovné a tajné právo po roce 1919 prosadilo, nebyla televize, rozhlas, billboardy, internet, sociální sítě a nedalo se tak snadno s lidmi manipulovat. Možná by stálo za to zauvažovat, jak tyto zákony v době tolika manipulačních možností pozměnit.

A kdysi k těmto prostředkům patřilo i divadlo. I nedávné události z roku 1989 jsou spojeny s pražským klubem Na Chmelnici, Divadlem Na zábradlí, s Realistickým divadlem a v Brně s Divadlem na provázku a HaDivadlem. A váš Semafor byl dokonce první scénou, která šla do stávky... Nemyslíš, že by divadla mohla za jistých mimořádných okolností začít hrát i dnes podstatnější politickou roli?

Doba se moc změnila a základní vliv na veřejnost převzala televize, internet, sociální sítě... Divadla mají vliv na veřejnost rok od roku menší. Z divadla se stává exkluzivní záležitost. Televizi v ataku na veřejné mínění nemůžeme vůbec konkurovat. V roce 1989 tomu bylo jinak, a když jsme pak při demonstracích mašírovali ulicemi, lidi křičeli: Ať žijou herci! Měli jsme velikou slávu, ale zároveň se do divadel přestalo chodit. Mysleli jsme, že máme vyhráno, ale museli jsme znovu začít o své místo bojovat.

Divadla mají vliv na veřejnost rok od roku menší. Z divadla se stává exkluzivní záležitost.

Co za tím jistým poklesem zájmu o divadla, který trvá dodnes, je?

Myslím, že za tím je materializace společnosti. To je jedna z věcí, kterou zazlívám kapitalistickému režimu, i když je daleko lepší než ten předchozí, protože nám přinesl svobodu. Ale je zase horší, než jsem čekal.

Jonáš a tingltangl, Jiří Šlitr, Eva Pospíšilová a Jiří SuchýAutor: Archiv Jiřího Suchého, z knihy Legenda Jiří Suchý, Galén 2016

Co tě dráždí?

Třeba to, že humanitní vzdělání je považováno za jakýsi přežitek. Neviditelná ruka trhu je to, co nám vládne. A to je katastrofa, protože lidi skutečně daleko snáz slyší na to, že se mají pachtit za materiálníma výhodama, že tudy vede cesta. Třeba chtít po široký veřejnosti, aby byla schopná nějaké oběti, aby se v něčem uskrovnila, aby o něčem víc přemejšlela a šla víc do sebe, to je směšný, to není moderní. Každá krize začíná v duši lidí, kteří si ani neuvědomí, že to podstatný je míjí.

Chtít po široký veřejnosti, aby se v něčem uskrovnila, aby o něčem víc přemejšlela, to je směšný, to není moderní.

To mluvíš stejně jako současný nejcitovanější filozof Giorgio Agamben, který tvrdí, že za oběma posledními krizemi, bankovní i dluhovou, může nadvláda ekonomik nad politikou, a volá po zrovnoprávnění nevýdělečných humanitních disciplín s ekonomikou, kterou navíc nepovažuje ani za vědu, ale pouze za službu...

Před druhou světovou válkou, v době krátké první republiky, jsme tu měli po Rakousku-Uhersku dvacet let kapitalismus, ale T. G. Masaryk byl natolik osvícenej, že si získal v myslích národa pozici člověka velice humanistického, kterej upřednostňuje před vším mravní zákony. A to jsou právě ty dvě věci, na který naši dnešní politici kašlou.

Nyní máme za prezidenta Miloše Zemana...

Když nastoupil do prezidentského úřadu a poté se chystala státní vyznamenání, navrhla skupina brněnských občanů mě. Což bylo nereálné, protože jedno státní vyznamenání už jsem dostal od Václava Havla. Miloš Zeman se tedy rozhodl, že mi udělí Řád TGM, přestože jsem v době, kdy stál v čele ČSSD, odmítnul jeho nabídku přidat se k jeho straně. Takové gesto bylo možno brát jako taktiku, ale i jako projev jisté velkorysosti.

Když bylo zveřejněno, kdo má být vyznamenán, dostal jsem několik e-mailů a dopisů, ve kterých mně lidé, které jsem neznal, ukládali, jak se mám zachovat. Někteří z nich trochu přitlačili na pilu a oznamovali, že jestliže vyznamenání přijmu, přestanou si mě vážit. Protože jsem do té doby netušil, že si mě váží, nevadilo mi ani, že s tím přestanou. Spíš mi vadilo, že se snažili mě, člověka svéprávného, zmanipulovat, abych dělal, co by rádi viděli. To bych si já vůči nikomu nedovolil.

Tentokrát to byl prezident, kterého si zvolili mí spoluobčané, kdo se rozhodl udělit mi řád.

Kdyby mě oslovil prezident, kterého podržely ve funkci sovětské tanky, zachoval bych se stejně, jako když jsem podepsal 2000 slov, odmítl jsem svůj podpis odvolat, a pak jsem za to pykal, podepsal jsem Několik vět, a zase jsem pykal, odmítl jsem podepsat antichartu, podepsal jsem petici za propuštění Václava Havla, a jelikož si člověk zvykne i na pykání, brojil jsem dál. Odmítal jsem nabízené zasloužilé umělectví.

Tentokrát to byl prezident, kterého si zvolili mí spoluobčané, kdo se rozhodl udělit mi řád. A v doprovodném certifikátu nestálo, že je mi udělován za podporu politiky prezidenta Zemana, stálo tam, že Řád T. G. Masaryka je mi udělen za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie. A demokracie má zaručovat pluralitu názorů, nebo se mejlím? Zkrátka názory prezidenta zvoleného v demokratickém státě respektuji, protože i já si chci myslet, co chci. A těm, kteří se mě ať preventivně, nebo následně zřekli, bych připomněl počínání zavedené v minulém režimu, kdy myslet si něco jiného, než se mělo, bylo trestné.

Hodiny jdou pozpátku, Jitka Molavcová a Jiří SuchýAutor: Dušan Dostál, z knihy Legenda Jiří Suchý, Galén 2016

O sobě

Jaký jsi dneska herec?

Dnes už nevrážím do spoluherců, dokonce jsou chvíle, kdy je mi i rozumět. Už na sebe kladu větší nároky. Píši si už i role, který jsou odlišný. Absenci brilantního herectví vynahrazuji dialogy s Jitkou, kde to jiskří. Jakmile se lidi smějou, je mi všechno odpuštěno. V posledních letech mě už i baví hrát různý role, ale trvalo to šedesát let.

Jaký jsi grafik?

Kdykoliv zahajuji jakoukoliv svou výstavu, nejraději si je zahajuji sám, poněvadž požádat někoho, aby ji šel zahájit, je problém: on mě sice nikdo neodmítne, ale mohu ho přivést do trapný situace, protože se mu to nebude líbit. A nebývá zvykem, aby někdo zahajoval výstavu tím, že řekne: Je to hrozný. To se mi podařilo jednou, když mě jeden kolega pozval, abych mu zahájil výstavu. Jeho obrazy jsem viděl poprvé, měl jsem za to, že to myslí jako srandu. A tak jsem to dílo znevažoval a zlehčoval, až jsem si všimnul zděšeného obličeje autora. Mě nenapadlo, že to může vnímat jinak, než to myslí třeba Ivan Mládek či Ringo Čech.

Jaký jsi návrhář kostýmů a jevištní výtvarník?

Řekl bych, že jsem jaksi semaforský. Výpravy pro Národní a jiná divadla přenechávám povolanějším.

Jaký jsi režisér?

Rozhodně nejsem vynikající režisér. Dokážu způsobit, že herci do sebe nevrážejí, že hra má jistý tempo a hlavně při zkouškách obohacuju hru nápady, který mě nenapadly, když jsem ji psal. Je vtipná tak z poloviny, zbytek vzniká na jevišti. Herectvo si na mě už docela zvyklo.

Moje jediné režijní krédo je, že když hra vzniká v dobrý pohodě, když je během zkoušky dobrá atmosféra, přenese se i na diváky. Ve své domejšlivosti mám za to, že má režie hře neuškodí. A že nepřinesu na jeviště překvapivé režijní nápady, s tím jsem smířenej hlavně z toho důvodu, že se to od nás nečeká. Naši diváci nepotřebujou, abych je svou režií oslňoval. Kdykoliv se mi něco takového povedlo, nikdo si toho moc nevšiml.

Jaký jsi hudební skladatel?

Dobrej, ale nikdo to neví. Já mám jednu velikou nevýhodu, o který vím, ale ze který se nevymaním. Z písniček, kterých jsem složil pár stovek, by taková stovka uspěla řekněme v roce 1958 až 1962. Minul jsem se s dobou.

A když dělám muziku dnes, vždycky přemýšlím, jestli mám vybočit a chytnout se současný vlny. Ale zjistil jsem, že většinou naši diváci po tom neprahnou. Na něco jsme je naučili a kvůli tomu k nám chodí. Žádnou písničku si už ale neodnášejí domů jako na začátku šedesátejch let.

Čochtanův divotvorný hrnec, Jiří Suchý a Lucie Černíková Autor: Dušan Dostál, z knihy Legenda Jiří Suchý, Galén 2016

Jaký je Jiří Suchý manažer a organizátor?

Blbej. Manažerský schopnosti nemám. Ale jakousi schopnost udržet soubor a divadlo nad vodou mám. Správně bych měl organizovat, aby k nám jezdily autobusy z venkova a abychom zvyšovali vstupný, ale v tom jsem se evidentně neosvědčil. Když se člověk v něčem neosvědčí, tak to nemá dělat. Moje zásada je, že publikum k nám přivede povedená hra, a proto nemusíme pořizovat billboardy a platit za reklamu.

Jak stáří proměnilo tvé sny? O čem dneska sníš?

Já toho teď zas tak moc nenasním. Spíš jsem se upnul k praktickýmu životu. Představ, co bych chtěl ještě dokázat, těch je mnoho a teď se snažím je jen naplňovat. Zabírá mi to tolik času, že nemám čas na snění. Když mi bylo asi dvaapadesát, říkal jsem si, že v šedesáti skončím. Později jsem říkal v sedmdesáti, pak v osmdesáti. A dneska si říkám: nevím, kdy skončím, a jsem strašně zvědavej, kam až to dotáhnu.

Kniha Legenda Jiří Suchý vyjde 7. listopadu 2016.Autor: Galén