Historie

Josef Kainar. Před sto lety mu to začlo

15. červen 2017 četba na 9 minut
Helena Vondráčková, profesorka fyzika a chemie na pražském Gymnáziu Na Vítězné pláni, položila květinu a poskytla rozhovor Deníku u hrobu Josefa Kainaru 13. června na Slavíně v Praze.

Helena Vondráčková, profesorka fyzika a chemie na pražském Gymnáziu Na Vítězné pláni, položila květinu a poskytla rozhovor Deníku u hrobu Josefa Kainaru 13. června na Slavíně v Praze.

Foto: Deník / Divíšek Martin

/AUDIO/ Ten pocit. Sevření u srdce. Letmá vzpomínka. Život, co sladce zabolí. Záhady světa, které toužíme rozluštit. Slzy bez příčiny. Poezie. Slova, jež do sebe zapadnou jako duše zamilovaného páru. Komu byl nadělen dar budit podobné emoce, nechť není zapomenut, byť byl jeho život jakýkoli.

V první polovině 80. let jako studentka gymnázia slyšela u kamaráda na mejdanu elpíčko s názvem Obelisk. „Začala jsem pátrat po autorovi těch krásně smutných bluesových textů, a tak jsem objevila Josefa Kainara básníka, textaře, dramatika, ale také hudebníka a výtvarníka. Později jsem zjistila, že i titulní skladbu na Mišíkově desce Stříhali dohola malého chlapečka napsal stejný básník, cíleně jsem se jala hledat jeho další zhudebněné texty a našla jsem Kuře v hodinkách skupiny Flamengo a Město ER Michala Prokopa a skupiny Framus Five," vypráví učitelka češtiny a literatury na pražském Gymnáziu Na Vítězné pláni Irena Bártová.

Josefa Kainara, který se narodil před sto lety, 29. června 2017, podobně objevila celá jedna generace. Pro někoho se stal zásadním autorem. Až tak, že mu vstoupil přímo do života. „Před pěti lety jsem viděla pořad, kde se hovořilo o tom, že spousta slavných osobností, včetně Josefa Kainara, nemá zaplacené hroby. Shodou okolností to bylo těsně před mými narozeninami, a protože nemám ráda tradiční věci, řekla jsem si, že takový hrob by byl docela pěkný dárek," usmívá se učitelka fyziky a chemie téže střední školy Helena Vondráčková. Hrobové místo jí manžel Vladimír skutečně pořídil, což znamená, že až do roku 2022 má Josef Kainar o místo posledního odpočinku postaráno.

Hrob k narozeninám

„Chtěla jsem, aby člověk, který mi díky svým říkankám pomohl vychovávat děti, měl na Vyšehradě své pietní místo. Nevyplacené hroby mohou být zlikvidovány a já jsem si přála, aby ten Kainarův nezanikl," svěřuje se Vondráčková.

Žena, která si místo prstenu nebo negližé přála desetiletý pronájem Kainarova hrobu, nevědomky odstartovala nevídanou akci. „Zájem paní profesorky Vondráčkové o zachování hrobu Josefa Kainara vedl k tomu, že Správa pražských hřbitovů (SPH) v roce 2013 spustila koncept Projektu adopce významných hrobů, který chrání významné hroby před jejich likvidací nejen fyzickou, ale i z právního hlediska," sdělila Deníku Oldřiška Dvořáčková, vedoucí oddělení projektů SPH.

Na Vyšehradském hřbitově, kde Kainar leží, spočívá přes 300 významných osobností. Díky zmíněnému projektu je tam již jen několik opuštěných hrobových míst. „Mezi adoptované hroby patří místo posledního odpočinku spisovatele Eduarda Basse, keramika Jana Hausnera, dirigenta Karla Nedbala nebo malíře Julia Mařáka," dodává Dvořáčková.

Těžko říct, zda by se koordinátorce projektu líbilo, jak si fyzikářka s poetickou duší hodlá připomenout Kainarovo výročí: „S kolegyněmi jsme si řekly, že zajdeme k jeho hrobu a vypijeme lahev vína, protože se to přesně hodí ke Kainarovým bluesovým básním a jeho rozháranému životu. Nejvíc by mě potěšilo, kdyby se vydávala jeho poezie, na kterou v knihkupectvích už narazíte jen zázrakem," zamýšlí se Vondráčková.

FOTOGALERIE

Helena Vondráčková, profesorka fyzika a chemie na pražském Gymnáziu Na Vítězné pláni, položila květinu a poskytla rozhovor Deníku u hrobu Josefa Kainaru 13. června na Slavíně v Praze. Helena Vondráčková, profesorka fyzika a chemie na pražském Gymnáziu Na Vítězné pláni, položila květinu a poskytla rozhovor Deníku u hrobu Josefa Kainaru 13. června na Slavíně v Praze. Helena Vondráčková, profesorka fyzika a chemie na pražském Gymnáziu Na Vítězné pláni, položila květinu a poskytla rozhovor Deníku u hrobu Josefa Kainaru 13. června na Slavíně v Praze.

Polapen Kainarem

V kabinetu francouzského jazyka si o tom může promluvit s kolegyní Evou Mišíkovou, manželkou muzikantské legendy Vladimíra Mišíka.

„S poezií Josefa Kainara jsem se seznámil na začátku 70. let. V té době jsem velmi prožíval beatnickou literaturou i poezii (Kerouac, Ginsberg atp.), ale když jsem si vypůjčil od kamarádů sbírku Bláznův kabát, byl jsem absolutně polapen Kainarem. Další sbírku Královský večer už jsem si koupil a v klidu večerním jsem se nechal unášet těmi nádhernými verši a jejich melodičností, až jsem si některé začal prozpěvovat s kytarou, a to mě baví dodnes," popsal Deníku své osudové setkání s Kainarem Vladimír Mišík, letošní sedmdesátník.

Stříhali dohola malého chlapečka
úryvek z básně

Stříhali dohola malého chlapečka
Kadeře padaly k zemi a zmíraly
Kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
Nesmět se pohnouti na židli z železa
Už mu to začlo

A jak vznikla jeho asi nejslavnější píseň Stříhali dohola malého chlapečka? „Velmi jednoduše, přímo na gauči. Byl jsem nemocný, a jak už to v nemoci bývá, měl jsem zvýšenou teplotu, asi i zvýšenou vnímavost. Četl jsem si tak porůznu to či ono a najednou jsem náhodně nalistoval tuto báseň. Byl jsem tím příběhem uchvácen i z toho důvodu, že jsem podobnou situaci zažil jako malý kluk u nás za rohem ve Veverkově ulici, když mě maminka donutila jít se nechat ostříhat. Atmosféra byla identická a pocit ztráty vlasů potupný. Bylo to ještě před dobou, kdy soudruzi hlásali heslo: „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás."

Mišík si přeje, aby podobně polapených poetiků bylo co nejvíc. „Nedávno se mi dostala do rukou sbírka textů mladého básníka Rostislava Opršala Malá noční kasace, ve které přiznává inspirace Kainarem, jimiž se nikterak netají. Doufám, že potřeba číst a procítit nádheru poezie nezanikne. Jak to dopadne u internetové generace, ale netuším."

Nulové povědomí

Tušit jsem chtěla, a tak jsem se pídila, jak na tom jsou posluchači předmaturitního ročníku poezií zasaženého Gymnázia Na Vítězné pláni. Dominik Chaloupka básně nečte, Kainara nezná. Sedmnáctiletá Adéla Čermáková říká, že od něj nic nezná, ale má ráda Antonína Sovu, Josefa Václava Sládka či Slezské písně od Petra Bezruče a poslední dobou se našla v Seifertovi. No tak sláva, říkám si. Její spolužák Ondra Duba sice poezii nevyhledává, ale přiznává: „Snažím se spíš básnit sám." Osmnáctiletá Anna Peštová o Kainarovi netuší „vůbec nic". Cestu si k němu ale možná proklestí, protože často čte Rimbauda, české a světové klasiky. „Cokoliv, co najdu," dodává.

Na školního Kainara studenti mají ještě čas. „Na hodinách češtiny se ke Kainarově poezii dostanu vždy v závěrečném ročníku, v období plném stresu, kdy je velmi těžké budoucí maturanty něčím zaujmout a upoutat jejich pozornost. Přesto, když jim pustím píseň Stříhali dohola…zvednou se ke mně oči plné náhle probuzeného zájmu a slyším výkřiky „Jé, to znám, to je Mišík!" Text, jenž přes metaforu vlasů stříhaných malému chlapečkovi, který do toho ještě nemůže mluvit, ukazuje zarovnávání do šablony přijatelné pro svět dospělých. Díky tomu oslovuje i dnešní mladé a spolehlivě rozpoutává diskusi," vzbuzuje naději profesorka Bártová.

Hajany. Nejoblíbenější Kainarovou básničkou profesorky Heleny Vondráčkové jsou Hajany ze sbírky Nevídáno neslýcháno:

Ptal se včera pána pán:
„Kudy tudy do Hajan?"
„To se dáte kolem plotu,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
od Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany."
„Děkuju vám, pane, moc."
„Na shledanou."
„Dobrou noc."

V bluesovém rytmu

O pozoruhodném básníkovi, hudebníkovi a člověku se složitým vztahem ke společnosti by studenti měli vědět i proto, že jeho osud dokazuje, kolik odstínů a zádrhelů putování životem mívá.

Češtinářka Irena Bártová to sdělit umí: „Krásně kruté verše Nových mýtů z doby okupace vystřídaly v poválečném období u komunisty Kainara špatné verše oslavující budování socialismu. Zpáteční cestu ke své původní poetice hledal velmi těžce po celá 60. léta, aby se znovu částečně našel ve sbírkách Lazar a píseň a Moje blues. Přišel ale počátek normalizace a básník se, údajně kvůli dluhům své druhé ženy, propůjčil k funkci předsedy přípravného výboru nového, s režimem kolaborujícího Svazu spisovatelů. Před potupnou rolí ho zachránil infarkt, jenž ho v 64 letech usmrtil, a také setkání s muzikanty skupiny Flamengo, kteří ho během své návštěvy v sanatoriu na Dobříši přemluvili, aby na základě přivezených demonahrávek otextoval jejich připravovanou desku Kuře v hodinkách. Kainar texty napsal údajně během dvou nocí a vytvořil tak sám sobě důstojné rekviem: A opravdu jsem zkazil mnoho písní / A kolik not jsem zašlapal / A lásek nedohrál / co je té kytaře po tom / vymačkám z ní / To co v ní ještě je / Pár malých blues / Pár taktů naděje…

Když jsem to mým letošním maturantům pustila, zapomněli na chvíli na své blížící se závěrečné písemky, přihlášky na vysoké školy, hádky kolem přípravy maturitního plesu a podupávali si do taktu, pak jeden vyzval svou slečnu k tanci a za chvíli jsem měla třídu plnou párů tančících blues. Možná si někdy na parketu vzpomenou, že blues o mrtvém vrabci nebo černé káře napsal právě básník Josef Kainar. Za pár dnů to bude 100 let, kdy mu to v Přerově 29. června 1917 začlo."