Kam státy nepouštějí soukromníky

18. srpen 2016 četba na 5 minut

Foto: Shutterstock

Které podniky si coby klíčové drží světové ekonomické velmoci či Rusko? Magazín Dotyk se podíval na to, která odvětví pokládají jednotlivé země za strategická.

Velká Británie

Autor: Dotyk

Ještě v 50. letech minulého století fungovala ve Velké Británii řada státních podniků v oblastech energetiky, dopravy a telekomunikací. Později britská vláda aktivně vstupovala i do dalších oborů – například výroby automobilů.

Vítězství konzervativců ve Velké Británii v roce 1979 zahájilo éru dnes opěvovaného, případně zatracovaného, thatcherismu. Premiérka Margaret Thatcherová privatizovala dříve znárodněná průmyslová odvětví, což znamenalo zásahy do sociální oblasti na straně jedné, ale následnou ekonomickou prosperitu na straně druhé.

I nadále si však vláda kontroluje vliv v oborech, jako je ropný průmysl, loďařství, ocelářský průmysl.

Francie

Autor: Dotyk

V osmdesátých letech minulého století prodělala Francie vrchol „znárodňovací vlny" na obranu před globalizací a větší konkurencí v rámci EU. Později, zhruba od roku 1986, ale začal prodej podílů státu v některých firmách, byť zpočátku jen menších balíků akcií.

Důvodem privatizace je podle analytiků ztráta konkurenceschopnosti země nejen ve srovnání s prosperujícím Německem, ale například i s velkou Británií. Výnosy z privatizace přitom mají být částečně investovány do moderní energetiky, do tzv. zelených zdrojů energie.

Právě v energetice (zejména jaderné) si ale stát tradičně drží firmy ve svém vlastnictví, stejně jako v telekomunikacích. Vedle toho ale ve Francii ovládá stát i podniky automobilového průmyslu nebo v železniční a letecké dopravě. I tady se ale situace začíná pomalu otáčet. Minulý měsíc se uskutečnila soutěž na prodej letišť v Lyonu a v Nice, s celkovým ziskem pro stát kolem dvou miliard eur.

Německo

Autor: Dotyk

Zásadní událostí pro Německo po sjednocení byla privatizace podniků v bývalé NDR po roce 1989. To měl na starost úřad pro privatizaci, tzv. Treuhandanstalt. Celkem úřad privatizoval na osm tisíc podniků, několik tisíc jich bylo přitom zlikvidováno.

Privatizace, samozřejmě v mnohem menší míře, ovšem pokračovala i v dalších letech v celém Německu, týkala se například komunálních služeb nebo i nemocnic (Hamburské zemské nemocnice).

Letos v květnu oznámila státem vlastněná Deutsche Bahn, že plánuje prodej až 45 procent v železniční společnosti DB Arriva a logistické divizi DB Schenker. Privatizace má být připravena do podzimu, mateřská Deutsche Bahn totiž potřebuje peníze pro zamýšlenou zásadní modernizaci celé firmy.

USA

Autor: Dotyk

Spojené státy státní podniky v našem smyslu de facto neznají. Například v době kolem hašení finanční krize po roce 2008 ovšem stát vstupoval do řady krachujících firem, především v automobilovém průmyslu, a zestátňoval je – šlo například o General Motors nebo Chrysler. Peníze, „napumpované" kvůli krizi do některých velkých bank a pojišťoven, se ovšem federální pokladně vrátily.

Americká vláda ovšem podniky nechtěla a nechce postátňovat. Kupříkladu akcie General Motors (vláda firmou zachránila nákupem 60,8 procenta jejích akcií) zase postupně rozprodávala, inkasovala za ně celkem 39 miliard dolarů. Akci ukončila vláda v roce 2013, záchrana automobilky tak přišla americké daňové poplatníky na zhruba deset miliard dolarů.

Ačkoliv v USA státní podniky nebo třeba aerolinky neexistují, přesto se o privatizaci čas od času hovoří. Levicoví ekonomové vytýkají těm konzervativním, že chtějí privatizovat některé vládní služby nebo agentury – například v oblasti kontroly daní, ale i vězeňství či v oblasti vojenského angažmá USA ve světě. V souvislosti s válkou v Iráku se podle některých zdrojů například do soukromých rukou dostala správa armádních skladů a dalších služeb, nezbytných pro vojenské mise.

Rusko

Autor: Dotyk

Po pádu Sovětského svazu si většinu klíčových firem zprivatizovali oligarchové. Prezident Vladimir Putin sice leckterým z těch „neposlušných" dal za vyučenou a majetek jim zase sebral – viz především kauzu svého času nejbohatšího Rusa a šéfa ropného gigantu Jukos Michaila Chodorkovského, jenž nakonec z ruského vězení díky Putinově milosti ještě rád odjel do exilu. V Rusku ovšem zase „vstávají noví oligarchové", opět získávají majetky, nesmějí se ale už vzpouzet vůli Kremlu.

Letos se zdá, že Putin chystá další privatizační vlnu tentokrát nejen pro sympatizující oligarchy, ale skutečně i pro příliv zahraničního kapitálu. Kvůli nižší výkonosti ruské ekonomiky, poklesu cen ropy a zčásti i obchodním sankcím demokratického světa (v reakci na ruský zábor Krymu) zvažuje privatizaci klíčových státních firem: Aeroflotu, Ruských drah, státní banky VTB, loďařské firmy Sovkomflot, těžaře diamantů Alrosa či ropných podniků Bašněft nebo Rosněft.

Agentura Bloomberg přitom spekuluje, že zájemci mohou být především asijští investoři. Zároveň však experti upozorňují, že privatizace v Rusku je často spíš předmětem rétoriky, ale mnohdy z těchto plánů sejde, respektive firmy nakonec stejně skončí v rukou domácích oligarchů. Podle informací z Kremlu by chtěl Putim realizovat prodej do konce roku, ale v uvedených strategických firmách by si stát stejně „ponechal kontrolu".