Islám

Kdo může za islámský stát

27. září 2015 četba na 10 minut

Foto: redakce

Podobně jako Tálibán před 20 lety zaplňuje Islámský stát vakuum, které po sobě zanechaly rozpadlá Sýrie a Irák. Veze se na vlně konfesionalismu – regionálního konfliktu mezi sunnity a šíity. Na začátku chaosu ale nepochybně byla nezvládnutá americká invaze v roce 2003.

Před rokem 2003 v Iráku a Sýrii vládly brutální diktatury etnicko-konfesních minorit, které ale efektivně bránily šíření al-káidovského džihádismu. O 12 let později se rozpadly národní struktury obou států a vakuum zaplnily radikální skupiny, financované sousedními státy. Kdysi vládnoucí menšiny – alawité v Sýrii a sunnité v Iráku – přežily díky svým konfesním milicím a stojí v občanské válce s většinami, které kdysi ovládaly. Nejradikálnější mezi nimi, Islámský stát, si uzurpoval vedení velké části syrských a iráckých sunnitů.

Události posledních pár let nebylo možné předvídat a určit jediného viníka je samozřejmě nemožné. Kdokoli ale pozorně sledoval složité procesy, které vedly k rozpadu států, nemohl nevidět, že téměř v každém rozhodujícím okamžiku se řetězila špatná politická rozhodnutí se širšími negativními trendy. K prvním patří nezvládnutá americká invaze do Iráku, katastrofální reakce mezinárodního společenství na syrské povstání a regionální studená válka na Blízkém východě. K druhým patří neschopnost národních států konstruktivně čelit chudobě a sociálním protestům.

Začátkem sestupu do chaosu byla bez jakéhokoli sporu americká invaze v roce 2003. Byla to ale hlavně nedůslednost invaze, která nakonec obrátila prvotní vítězství v následnou totální prohru. Všechny tři nedávné intervence USA a NATO do islámského světa měly společný jeden rys, kterým se lišily od počínání dřívějších kolonizátorů: jejich motiv byl ideologický a jejich provedení nedůsledné.

USA a jejich spojenci se snažili získat maximální účinek za nejmenší možnou cenu. Rychlá válka technologicky nesouměřitelných armád nebyla následována seriózním úsilím o rekonstrukci a o ustálení nového politického systému. Prvním příkladem byla válka v Afghánistánu. USA přesměrovaly své zdroje příliš brzo do Iráku. Nenaplnily své sliby investic a rozvoje a do několika let začaly Afghánistán znovu ztrácet ve prospěch Tálibánu.

Nedůsledné intervence

V Iráku si Američané počínali snad ještě naivněji: jejich vojenská přítomnost byla nedostatečná a strategie neexistující. Nejenže nedokázali zabránit propadu státních struktur a bezpečnosti země, která byla již tak zdevastovaná za 13 let sankcí, sami se na něm aktivně podíleli. Rozhodnutí jednat se stranou Baas jako s NSDAP, rozpustit stranu i armádu, proti nim postavilo dříve státotvornou menšinu sunnitů, kterou později horko těžko přemlouvali k boji proti al-Káidě během občanské války v roce 2006–2008.

Zapojování sunnitů do politiky a do armády mělo určité úspěchy, když už se to stalo nutností, ale bohužel pokus o integraci byl podkopán nedůslednou „demokratizací". Američané zavedli do nových institucí tzv. konfesně--etnický klíč jako způsob, jak je učinit reprezentativními. Nejprve v poradních institucích, později ve vyjednávání politických dealů nejednali se zástupci Iráčanů a různých společenských skupin a institucí, ale s představiteli šíitů, Kurdů a sunnitů.

Ve dvou zásadních momentech tento konfesní přístup Američanů podkopal vratké základy irácké státnosti: během vyjednávání o ústavě v roce 2005 prosadili federalizaci Iráku, protože bylo snazší jednat s několika bossy než s desítkami stran, a to přes skutečnost, že centralizovaný Irák jako forma státnosti nebyl ještě mrtvá myšlenka. Poté v roce 2010, když volby vyhrál sekulární blok a nastala konečně šance formování multikonfesní vlády a posílení Iráku jako státu.

Jenže USA už byly na odchodu – nezůstaly dostatečně dlouho, aby dlouhodobě zajistily integraci sunnitů a sdílení státu mezi všemi společenskými skupinami. Místo USA deal zajistil Írán – vyjednal pokračování katastrofální a nekompetentní vlády šíitských stran Núrího al–Málikího, která během arabského jara násilím antagonizovala sunnitské protesty. Třetí katastrofální intervence v Libyi opakovala chyby v zrychleném provedení. Bombardování ze vzduchu sice pomohlo svrhnout Kaddáfího, ale opět vytvořilo vakuum, které později zaplnily místní milice se zahraniční podporou a Islámský stát.

O rekonstrukci sotva existujícího státu se nepokusil nikdo. Bohužel se na Libyi vyplýtval poslední kredit mezinárodního společenství pro čtvrtou intervenci, která by (hypoteticky) byla mohla zabránit dnešnímu sestupu do pekel. Když v roce 2011 propuklo povstání v Sýrii, celý arabský svět podporoval nějakou formu mezinárodní akce, tu ale zablokovalo Rusko. Intervence se konala stejně – masivním otevřeným nebo pokoutním financováním různých milic.

I v Sýrii převážil pochopitelný, ale v konečném důsledku nezodpovědný ideologický přístup nad opatrností. Západ otevřeně podpořil povstalce, vzbudil naději na spásonosnou intervenci, ale nebyl schopen reagovat ani po chemických útocích.

Vratké státy v napjatém regionu

V obchodě platí pravidlo „you break it, you own it". Platilo v Německu, Japonsku i v Bosně, kde dlouho po ukončení bojů zajišťovala vojenská přítomnost USA nebo NATO demokratický deal. V arabském světě Západ podlehl iluzi, že stačí vyměnit elity, podpořit svobodné volby, zaplatit média a podpořit investice. Zapomnělo se na to, že arabský svět si neprošel svým státotvorným procesem, ve kterém se formují státy společně s národními identitami a institucemi.

Na rozdíl od relativně stabilního Turecka a Íránu jsou arabské státy, až na pár výjimek jako Maroko a Egypt, vratkými výtvory koloniálních rozhodnutí, které násilím stabilizovaly až diktatury v 70. letech. Ty se samy opíraly více o zahraniční materiální a politické zdroje studené války a bezpečnostní struktury než o nějakou zásadní modernizaci svých společností. 

I po svém formálním rozpadu si tyto bývalé bezpečnostní elity zachovaly schopnost manipulovat veřejností, protože jak Irák, tak Libye a Sýrie neměly funkční národní instituce (armádu, soudy, kulturní elitu), které by nebyly závislé na nepřehledných mocenských kruzích.

Smutným faktem je, že v roce 2003 nebo v roce 2011 nebylo vše nutně ztraceno. Ona demokratická ideologie a naděje na reformy skutečně zaplavily arabskou veřejnost. Syřané a Iráčané se nedomáhali nemožných věcí – v zásadě by byly stačily relativně malé ústupky ze strany vlád, jako omezení policejní zvůle, svobodné zakládání polických stran a otevřenější volby. Ty by pravděpodobně Asad v Sýrii a šíitské strany v Iráku stejně vyhráli, ovšem už by nevládli sami.

Ukázalo se, že pro politiky, kteří ovládali své země pouze manipulací a ne naplňováním politického programu, je ztráta totální kontroly nemyslitelná a že raději ztratí kontrolu nad částí území než nad vlastními mocenskými základnami. 

Střet identit

Tragédií Iráku a Sýrie je i to, že demokratická revoluce se nemohla vyvíjet uvnitř národních hranic. Ani Málikí, ani Asad by nepřežili občanskou neposlušnost, neřkuli povstání, kdyby nedostali zásadní podporu ze zahraničí – ze strany Íránu v případě Málikího v roce 2010, ze strany Ruska a Íránu v případě Asada. 

Arabská povstání totiž proběhla v momentě, kdy se USA stáhly z regionu a o mocenský vliv v něm se začala s Íránem otevřeně přít Saúdská Arábie. Vliv obou zemí má něco společného – využívá masovou mobilizaci občanů, která nenašla naplnění v rámci národních států. Írán reaguje na vnější hrozby manipulací šíitských milic a vyvažuje tak svou technologickou zaostalost vůči přezbrojeným Saúdům, kteří po desetiletí vyvážejí kromě ropy i fundamentalistický islám.

Je to právě konfesní identita – šíitská a sunnitská –, co nahrazuje vyprázdněnou identitu národní. Konfesní logika nabízí tu sociální soudržnost a politický rámec, kterou Sýrie a Irák svým sunnitům a Kurdům už nenabízejí jako svým občanům. Ani konfesionalismus nebyl ještě před pěti lety zásadním faktorem. Arabské jako ale přineslo politické uvědomění mas, kterého využila ideologická média.

Fundamentalistická státní a společenská média ze Saúdské Arábie a katarská al-Džazíra aktivisticky vykreslovala politické boje ne jako povstání za reformy, ale jako střet identit – šíitů proti sunnitům. Státní a soukromé nadace potom začaly masivně fundamentalistické skupiny financovat, dokud se jedna z nich – IS – nezačala financovat sama. Tzv. Islámský stát našel, s pomocí starých iráckých baasistických struktur, v syrském a iráckém no-man's--landu příležitost ovládat sunnitské masy bez politické příslušnosti a připravené vnímat region jako scénu boje o příslušnost.

Proto žádná zahraniční intervence problém Islámského státu nevyřeší: musela by milionům sunnitů nabídnout pozitivní alternativu v podobě státu. Prvním řešením, o které se USA a Rusko na oko snaží, je obnovit národní státy např. skrze upevnění a otevření vládnoucí elity v Bagdádu a Damašku opozici. To je po letech konfesního násilí ze strany irácké a syrské vlády sotva myslitelné, protože ani USA, ani Rusko nemají na své klienty dostatečný vliv.

Nebo se v regionu časem ustálí nový Sunnistán, vedle iráckého Šíistánu, druhého Libanonu v Damašku a několika Kurdistánů na severu. Mír by ale předpokládal (zatím nemyslitelnou) regionální konferenci. Třetí možností je dalších deset let destrukce a války do té doby, než v Sýrii nebude moci přežít nikdo. Ta je nejpravděpodobnějším scénářem, dokud se regionální mocnosti a Rusko s USA na troskách Sýrie nedohodnou na společně přijatelném řešení.