Válka v Sýrii

Kdo sponzoruje Islámský stát. I ty, Erdogane?

22. leden 2016 četba na 7 minut

Foto: redakce

Různí politici i odborníci poslední měsíce stále otevřeněji upozorňují, že tolik obávaný, ostře protizápadní takzvaný Islámský stát podporují či podporovaly i významné skupiny v oficiálně prozápadních blízkovýchodních zemích. Patří k nim Saúdská Arábie, Katar a dokonce i Turecko.

V aktuální situaci zintenzivňovaných vojenských operací proti samozvanému Islámskému státu (IS) stojí za to zdůraznit jednu důležitou, ale dosud nedoceněnou skutečnost.

Často i velmi rozdílní pozorovatelé se dnes shodnou na zvláštním paradoxu: jsou to dlouhodobí klíčoví spojenci Západu na Blízkém východě, kdo pomáhal či možná ještě pomáhá IS, ačkoliv jde o největší současnou bezpečnostní hrozbu pro daný region, Evropu a vlastně celý svobodný, rozuměj liberálně demokratický a multikulturně tolerantní svět. V tomto smyslu se nedávno vyjádřil i jinak spíše diplomatický český premiér Bohuslav Sobotka.

Šéf vládního kabinetu 15. listopadu 2015 v Otázkách Václava Moravce na ČT prohlásil, že IS je fakticky „neporazitelný, pokud ho budou skrytě podporovat významné politické síly přímo na Blízkém východě", konkrétně ze zemí, „jako je třeba Saúdská Arábie a další". Z významných zahraničních politiků na tuto skutečnost upozornila bývalá americká ministryně zahraničí a prezidentská kandidátka Hillary Clintonová či německý vicekancléř Sigmar Gabriel.

Celý problém zformuloval Václav Žák, šéfredaktor dvouměsíčníku Listy a bývalý místopředseda České národní rady. Ve svém rozsáhlém textu na téma Rusko na začátku listopadu napsal jakoby mimochodem: „Uvážíme-li, že Islámský stát by bez podpory Saúdské Arábie, Kataru a Turecka představoval minimální nebezpečí, … vidíme, že otazníky bychom měli mít nad některými přáteli našeho velkého přítele a nejen nad Ruskem."

I ty, Erdogane?

Žák není zdaleka jediný, kdo ukázal prstem i na Turecko, tedy člena NATO a aspiranta na vstup do EU. S odvoláním na BBC napsal například týdeník Ekonom, že do Turecka proudí část ukořistěné ropy, která tvoří jeden z hlavních příjmů financující řádění IS. Z Turecka zase podle řady zdrojů putovaly zbraně, peníze i zahraniční posily pro syrské povstalce, včetně těch z IS. Komplicem islamistických teroristů jsou přitom zřejmě i oficiální kruhy v Ankaře.

Podle britského deníku Guardian vědí ve Washingtonu i v Londýně o vazbách mezi vedoucími představiteli Islámského státu a některými tureckými činiteli. Také samotný turecký tisk poodhalil propojení mezi IS a tureckou tajnou službou MÍT.

Islámský stát tedy mohl ještě donedávna považovat Turecko za svou „logistickou základnu, bezpečné útočiště a místo pro rekrutaci". Podobné zdánlivě šokující informace zaznívají i od zahraničních komentátorů, kteří kromě Turecka obviňují i další formálně prozápadní blízkovýchodní režimy. Příkladem může být Patrick Cockburn, zkušený novinář a specialista na Blízký východ, jenž tvrdí, že k rozmachu IS včetně jeho územní expanze zásadně přispěly peníze od Saúdů a z Kataru.

Podle zdrojů amerického týdeníku Newsweek se tyto dary pohybovaly v řádech desítek milionů dolarů. 

Uvedené prostředky měl IS přijímat ze soukromých, ale i vládních zdrojů v Saúdské Arábii, Kataru a Kuvajtu. To, že do sponzorování IS se zapletli nejen saúdskoarabští boháči, nýbrž i tamní vláda, uvedl v Deutsche Welle i prezident Evropské a Mezinárodní asociace pro blízkovýchodní studia Günter Meyer.Příspěvky z Arabského poloostrova přitom nemusely hrát důležitou roli pouze v počátečním období formování a růstu IS. Odborník na islám z univerzity v Bernu Reinhard Schulze soudí, že ještě v roce 2014 pocházelo 30 % peněz IS z darů od soukromých osob v Kuvajtu a Saúdské Arábii.

Zejména Rijád navíc neposkytoval pouze finanční, nýbrž i lidské zdroje – občané Saúdské Arábie patřili mezi nejpočetnější kontingenty zahraničních dobrovolníků, kteří bojovali v Sýrii a Iráku, a to i v řadách jednotek IS či dalších džihádistických skupin, jak zdokumentoval Aaron Zelin v americkém odborném časopise CTC Sentinel. 

Zejména Rijád navíc neposkytoval pouze finanční, nýbrž i lidské zdroje – občané Saúdské Arábie patřili mezi nejpočetnější kontingenty zahraničních dobrovolníků, kteří bojovali v Sýrii a Iráku, a to i v řadách jednotek IS či dalších džihádistických skupin, jak zdokumentoval Aaron Zelin v americkém odborném časopise CTC Sentinel.

Hrát na všechny strany

Saúdská Arábie, Katar i Turecko zároveň tvoří i součást mezinárodní koalice, která proti Islámskému státu bojuje především leteckým bombardováním. V politice by to však nebylo poprvé, kdy někteří aktéři hrají více či méně dvojí hru. Zejména Saúdové vědí, že si to mohou dovolit.

Ačkoliv lze Rijád za mnohé kritizovat, USA i EU jsou k vůdčí monarchii v Perském zálivu tradičně shovívavé (v poslední době například – na rozdíl od OSN – jasně neodsoudily ani hromadnou popravu 47 údajně zločinných politických oponentů). Saúdský sponzoring radikálního islámu, ba i terorismu, je veřejným tajemstvím, stejně jako to, proč na něj dosud nepřišla silná západní reakce. Pro elity jsou prostě důležitější obchody.

Politické i ekonomické. Washington podle všeho momentálně žije prodejem tisíců „chytrých bomb", za které nákupčí v Rijádu zaplatí přes miliardu dolarů. USA potřebují Saúdskou Arábii i jako pomocníka ve svém tlaku na Moskvu i Teherán.

Dokud Rijád přispívá k udržení nízkých cen ropy, ruský rozpočet krvácí a Putinův režim se musí soustředit na domácí problémy spíše než na ambice v zahraničí. Ani Kataru nehrozí, že upadne v nemilost Západu. Například americký kolos Boeing chce aktuálně zemi dodat blíže nespecifikovaný počet letadel F-15.

Katar se také dál připravuje na světový šampionát ve fotbale v roce 2022, navzdory opakovaně odhalenému vykořisťování dělníků na stavbách stadionů. Vítězství v partii se Západem si připíše i Turecko.

Stále autoritativnější Erdoğanův režim vymámil na EU velké finanční injekce a politické ústupky výměnou za slib, že milostivě zajistí své hranice a nenechá turecké pašerácké gangy, aby Evropu zaplavovaly uprchlíky z brutální blízkovýchodní války, kterou Ankara sama přiživovala.

Různé dvojí hry, úmyslné nedůslednosti a všelijaké taktizování (včetně načasování, kdy a jaké špinavé kšefty se rozmáznou) proto budou na světové scéně pokračovat. Určitým maskováním mohly být i obnovené úvahy o (západní) pozemní operaci proti IS (cizí interventi obvykle sledují i vlastní partikulární zájmy, jak dokazuje i angažmá Ruska v Sýrii). 

Skutečné řešení je především v dohodě globálních a regionálních mocností. Těm by přitom mělo stačit odstřihnout Islámský stát od penězovodů a vyčkat jeho vyhladovění. Pak by snad nemusel padnout jediný jejich voják. A třeba by definitivně nepadla ani důvěra v některé naše spojence…