Prezidentské volby v USA

Kdo volí Trumpa a jemu podobné?

27. říjen 2016 četba na 7 minut
Mezi Trumpovými voliči se vyskytuje překvapivě velké procento lidí s bakalářským titulem a nadprůměrnými příjmy.

Mezi Trumpovými voliči se vyskytuje překvapivě velké procento lidí s bakalářským titulem a nadprůměrnými příjmy.

Foto: Gino Santa Maria/Shutterstock.com

Odkud se vzal Donald Trump, postava, která hýbe světovou politikou? Vysvětluje Tomáš Klvaňa, autor knihy Fenomén Trump: Poslední vzpoura bílých mužů.

V posledních třiceti letech Donald Trump několikrát flirtoval s prezidentskou kandidaturou. V roce 1988 ho šéfové předvolební kampaně George Bushe staršího zvažovali coby viceprezidentského kandidáta. „Nevěrohodný," řekl Bush a vybral si jiného mladého blonďáka, málo známého kongresmana z Indiany Dana Quayla.

Dnes Trumpovu kandidaturu na prezidenta považují za věrohodnou desítky milionů Američanů. Jeho politická dvojčata jsou ve funkcích nebo dobývají politické vrcholy na celém světě. Jmenují se jinak – Miloš, Rodrigo, Thaksin, Andrej, Geert, Frauke, Nigel –, ale chovají se velmi podobně. Jejich úspěch provází paradox: lžou, jako když tiskne, což je bohatě a někdy i soudně dokumentováno, překrucují pravdu ve velkém, ale jejich fandům na nich imponuje, že „mluví bez obalu politické korektnosti". Jak je to možné? Co se stalo?

Politika v časech revoluční změny

Začít musíme u technologické proměny. Technika svět neurčuje, ale umožňuje vyniknout různým tendencím v naší povaze. Když lidé po válce dostali televizi, usedli na gauč a strávili u ní miliardy hodin. Dnes máme internet, který nám umožňuje nejen „čumět", ale i kibicovat; odborně se tomu říká interaktivita.

Někteří teoretici hovoří o revoluční změně podobné té, která nastala po vynálezu knihtisku v polovině patnáctého století. Každý dnes může vystupovat na veřejnosti. Problémem už není publikovat, ale sehnat a udržet si diváky, čtenáře a posluchače. V konkurenci hlasů na elektronické zdi, která nás obepíná, mezi sebou soupeří amatéři i profesionálové, politici i firmy. Každý chce naši pozornost.

Nejjednodušším způsobem, jak si vybudovat a udržet publikum, je sázka na vypjaté emoce, negativismus, pudy a extremismus.

Nejjednodušším způsobem, jak si vybudovat a udržet publikum, je sázka na vypjaté emoce, negativismus, pudy a extremismus.
Politická komunikace se mění, přestává být informační a stává se performační. Je divadlem slov, která mají za cíl oslovit v jakémsi rituálním tanci naši identitu (tedy kdo jsme), ne mozek (tedy co víme, co si myslíme a v co věříme), houfovat „ty naše" proti jiným: uprchlíkům, muslimům, nelegálním přistěhovalcům a všem, kteří mají jiný názor, čili „zrádcům". Trump a spol. jsou pro tento svět jako stvořeni.

Rasismus, xenofobie, vulgarita a ignorantství. Politický program Donalda Trumpa.Rasismus, xenofobie, vulgarita a ignorantství. Politický program Donalda Trumpa.Autor: a katz/Shutterstock.com

Půda pro Trumpa

Populistický extremismus ovšem nespadl z nebe. Na pravici ho politici zalévali posledních padesát let. V roce 1964 prohlásil republikánský prezidentský kandidát Barry Goldwater, že extremismus při obraně svobody není nectností. Moderní konzervatismus, jak ho reformovali Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, přinesl do politiky pozitiva, třeba zdůrazňování osobní odpovědnosti, podnikavosti, malých daní, soukromého sektoru a nekompromisní obhajoby svobody ve světě tváří v tvář komunistické hrozbě.

Zároveň se od začátku v tomto proudu prosazovali radikálové, kteří přiživovali psychózu obleženého města. Amerika podle nich byla a je ovládána zideologizovanými levičáky ženoucími ji do záhuby. Tento proud paradoxně sílil s tím, jak se konzervativci stali součástí politického mainstreamu, a po finanční krizi nám dal extrémně populistické hnutí Tea Party, jež dokonale připravilo půdu pro Trumpa.

Patologická politická korektnost

Bez viny na trumpistech není ani degenerace humanitních částí americké akademické obce v doktrinární postmarxismus různých odstínů. Ten zplodil do extrémů dotaženou politickou korektnost, dusící svobodu myšlení a projevu; kritiky politické korektnosti Trump, Zeman, Babiš, Orbán a další umně zneužívají. Politická korektnost je víc než nepříjemnost. Je neurotickou snahou neurážet a nezraňovat čili jako každá neuróza je i tato patologická. Trumpisti však jako „lék" nabízejí rasismus, xenofobii, vulgaritu a ignorantství.

Digitální komunikace, politické trendy a proměna univerzit blednou v porovnání s klíčovou příčinou vzpoury extremistických populistů, a tou je reakce na kulturně-civilizační proměnu. Migrace přináší mísení etnik, životních stylů a hodnot, hlavně pak ztrátu mocenských a společenských pozic bílé většiny (především mužů).

Český prezident Miloš Zeman je tuzemskou obdobou Donalda Trumpa.Český prezident Miloš Zeman je Trumpovou tuzemskou obdobou.Autor: Jan Schejbal/Empresa Media/Profimedia

Kulturní vzpoura

Hardcore trumpistů tvoří bílí muži, nespokojení s tím, jak se jim svět mění před očima. Hodně se píše o tom, že Trumpa a jemu podobné volí ti, kteří jsou na špatné straně globalizace, neboť kvůli ní přišli o nekvalifikovanou práci, jíž je v Americe k dispozici méně a méně. I tito lidé volí extremisty, ale v případě Trumpa se v jeho voličském jádru vyskytuje překvapivě velké procento lidí s bakalářským titulem a nadprůměrnými příjmy. Spíš než vzpoura ekonomická je toto vzpoura kulturní.

V každém z nás je trochu z Trumpa: nařvaného ignoranta, narcise, co si nevidí na špičku nosu, Neználka, barona Prášila, chlubila bez zábran, toužícího po chvále aklamací. Proto se tolik lidí zdráhá nazývat věci pravými jmény. Kdo jsem já, abych ho a jeho voliče soudil, říkají si. A to je začátek cesty do pekel.

Hnutí se může chopit někdo politicky chytřejší a zdatnější, sekáč, který se nezakecá.

Trump americké volby asi prohraje, jeho dnešní šance vyhrát se pohybují kolem deseti procent. Lidé jako on jsou však v politice na vzestupu a jeho voliči nikam neodejdou. Hnutí se může chopit někdo politicky chytřejší a zdatnější, sekáč, který se nezakecá.

Jedinou možnou reakcí nás, kterým záleží na udržení slušné společnosti a liberální konstituční demokracie, je neustupovat, neuzavírat s tímto zlem účelové koalice, neboť jak už říkal prezident John F. Kennedy, ti, kteří by chtěli jezdit na tygru, nakonec skončí v jeho žaludku.

Přejme si, aby pravděpodobná Trumpova porážka byla signálem k protiútoku všech, kteří jsou nyní kvůli Zemanům, Trumpům, brexitům a Babišům v depresi a defenzivě.

Knihu Tomáše Klvani Fenomén Trump: Poslední vzpoura bílých mužů si můžete koupit například zde.