Islám

Kdy a kde udeří příště?

20. listopad 2015 četba na 15 minut

Foto: redakce

Co přivede mladého muže či mladou ženu k rozhodnutí provést teroristický útok, jaký se odehrál v Paříži? Můžeme předvídat, že se k takovému brutálnímu činu schyluje? Boj s terorismem nevedou zdaleka jen vojáci v Sýrii či Afghánistánu nebo agenti tajných služeb infiltrovaní do islamistických buněk. Velký kus práce na tomto poli odvádějí také vědci.

Byl jsem ještě malý kluk a šel jsem se sestrou po ulici. Sestra přitom nechtěně vrazila do muže, co šel proti nám. „Špinavá Arabko!" křikl na ni ten chlap a odplivl si. V té chvíli jsem věděl, co jednou udělám. Tohle vyprávěl jeden z uvězněných francouzských teroristů Scottu Atranovi z University of Michigan, když se ho americký antropolog vyptával na motivy k teroristickým útokům.

Vědci se shodují v tom, že terorismus nachází úrodnou půdu v deziluzi mládeže ze situace ve společnosti a v touze najít další lidi, kteří tenhle pocit bezmoci a beznaděje sdílejí. Jestli takový potenciální terorista vstoupí mezi islamistické extremisty, rasisty přesvědčené o nadřazenosti bělochů, do militantní náboženské sekty nebo gangu kriminálníků, záleží jen na tom, kde a v jakých podmínkách žije. V zásadě jsou ale všichni teroristé blízce spříznění a třeba katolíci z Irské republikánské armády mají s muslimy z al-Káidy mnohem víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát.

Vytipovat lidi, z kterých se stane terorista, je nesmírně obtížné. Miliony lidí na celém světě podporují militantní odnože islámu, jakou prezentuje například al-Káida, ale jen zlomek z nich je ochoten pro islamistické ideje zabíjet. Z celosvětové populace muslimů schvalovalo útoky na newyorské Světové obchodní centrum 7 až 14 %. To je obrovská armáda více než 100 milionů lidí. Zdaleka ne všichni by ale byli ochotní sednout za kniply letadel a navést je na „dvojčata" newyorských mrakodrapů. Souhlas s ideologií není to samé jako aktivní účast na terorismu.

Významným krokem pro přechod od slov k činům je zapojení se do skupiny, která v člověku jeho ideály posiluje a s kterou se může ztotožnit. Přitom nemusí jít o skupinu, která se schází v konspiraci na utajeném místě. Bratři Kouachiové, kteří provedli počátkem roku 2015 útok na redakci časopisu Charlie Hebdo, našli takové kontakty ve vězení. Ale stejně tak se mohou dát teroristé dohromady na pravidelném víkendovém „přáteláku" ve fotbale nebo na výletech do přírody.

„Tihle lidé nejsou v životě spokojení, ale jakmile se zapojí do podobné skupiny, přestane jim na tom záležet, protože se sami ve svých očích mění v hrdinné bojovníky," říká Scott Atran.

Atran vyzpovídal náhodný vzorek 260 lidí ze dvou marockých komunit, z nichž vzchází nebývale velký počet teroristů. Rekrutovala se odtud třeba i pětice hlavních organizátorů bombového útoku na vlaky v Madridu v roce 2004. O život tehdy přišlo 191 lidí. Mnozí lidé z marockých komunit „odchovávajících" teroristy se hlásili k boji za nastolení islámského chalífátu v Sýrii.

Ti, kteří se řídili islámským právem šaría, byli ochotni se pro jeho zásady nějakým způsobem obětovat. Zajímavá byla míra osobních obětí, jakou byli tito lidé ochotni podstoupit. Pokud byli zapojeni do skupiny, která sdílela jejich ideály, byli často schopni i těch nejvyšších obětí včetně sebevražedného útoku. Pokud stáli mimo takové skupiny, zůstávali v míře sebeobětování mnohem zdrženlivější.

Proto se vědci jako Scott Atran soustředí i na faktory, které vedou radikální extremisty k tomu, aby sami od sebe organizované skupiny opustili. Takoví lidé se většinou nevzdávají radikální ideologie, ale dramaticky klesá jejich odhodlání páchat teroristické činy. Pokud pochopíme, proč se tito „odpadlíci" s extremisty rozešli, najdeme snad i cestu, jak jiným adeptům ve vstupu do teroristických skupin zabránit.

Evropská líheň

Paříž byla dějištěm teroristických útoků už na začátku roku 2015. V komentáři tehdejších krvavých událostí porovnával Scott Atran v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature situaci v Evropě a ve Spojených státech. „Za velkou louží" je teroristických útoků páchaných místními islámskými extremisty podstatně méně než na starém kontinentu. Podle Atrana je to kromě jiného i tím, že v USA se většina imigrantů během jedné generace dopracuje běžného sociálního a ekonomického postavení a získá standardní vzdělání.

V Evropě je ještě v třetí přistěhovalecké generaci pětkrát až devatenáctkrát pravděpodobnější výrazná chudoba a o poznání horší vzdělání ve srovnání s průměrem populace starousedlíků. „Ve Francii žije jen 7,5 % muslimů, ale ti tvoří 60 až 75 % všech lidí odpykávajících si trest ve francouzských vězeních," říká Scott Atran. Sympatie k islamistickému radikalismu jsou v Evropě patrné především u mladších obyvatel. S Islámským státem sympatizuje ve Francii 27 % mládeže ve věku od 17 do 24 let. A zdaleka ne všichni jsou muslimové! Mladí lidé vidí v džihádu jedinou ideologii, která je na vzestupu, a to je přitahuje.

Radikálně smýšlející chlapci a děvčata mají pocit, že nikoho nezajímají a že jsou na samém okraji společnosti. V džihádu vidí šanci s tím něco udělat a třeba i změnit svět, který se jim nelíbí. Všichni pachatelé teroristických útoků toho svým způsobem dosáhli. Včera je nikdo neznal, dnes o nich všichni mluví. Šokovali celou společnost, uvedli ji do stavu mobilizace a vyvolali změny, o jakých se jim ani nesnilo. Ve Španělsku se například po útocích na vlaky v Madridu v roce 2004 měnila vláda.

Teroristé dosahují s vynaložením poměrně malého úsilí ohromujících a ochromujících efektů. Každý z těch frustrovaných mladíků je proto s výsledkem své „práce" nadmíru spokojený. I proto tyto lidi nemusí nikdo verbovat. Sami hledají, jak by se zapojili do hnutí, jež je neodolatelně přitahuje. Islámskému státu, al-Káidě a dalším organizacím pak stačí jen vytvořit k této „poptávce" informační „nabídku". Předložit na internetu svou ideologii, návody k výrobě bomb nebo k organizaci útoků a vytipovat pro ně vhodné cíle.

Jednoduchý návod na výrobu teroristů zní: „To jsou ti, kteří škodí naší věci! To jsou ti, které nenávidíme! Tady máte návod, jak se s nimi vypořádat! Jděte a zabijte je!"

„Rozhněvaní mladí muži" poslechnou a zabíjejí. Pokud na své krvavé misi uspějí, stanou se rázem vzorem pro další podobně smýšlející adepty terorismu.

Když jde svět „do varu"

Vědci jsou s to podchytit narůstající napětí ve společnosti a rostoucí riziko teroristických útoků. Od toho je ale hodně daleko k cíleným zásahům proti připravovaným konkrétním teroristickým činům. Prakticky kdykoli a kdekoli se může začít organizovat teroristická buňka. Společnost připomíná nádobu s vodou na pokraji bodu varu, kde se může kdykoli a kdekoli vytvořit bublina páry. Tak jako neumíme předpovědět vznik bubliny ve vroucí vodě, nebudeme ještě dlouho umět předvídat vznik jednotlivých teroristických ataků.

Z analýz vyplývá, že pravděpodobnost a závažnost teroristického útoku se řídí podobným principem jako síla zemětřesení a pravděpodobnost jeho vzniku. Před rozsáhlou seismickou katastrofou se nic zásadního neděje a oblast sužují jen tu slabší a tam zase silnější otřesy půdy bez větších následků. Masivnímu teroristickému ataku, jaký se odehrál v New Yorku 11. září 2001, zase předcházejí relativně nevýznamné teroristické činy, při nichž nezahynou velké počty lidí. Můžeme z masakrů v Paříži a na jiných místech světa usuzovat, že stojíme před „velkým úderem"?

FOTOGALERIE

Sydney New York Šanghaj

Pravděpodobnost, že se v příštím desetiletí zopakuje teroristický útok přinejmenším srovnatelný s útokem na newyorské Světové obchodní centrum, odhadují experti na 30 %. Je to málo, nebo hodně? Odpověď na tuto otázku závisí i na tom, jak velké škody teroristé při takové „repríze 11. září" napáchají. Budou se oběti počítat na tisíce, desetitisíce nebo snad statisíce? Není to jediný nepříjemný otazník. Nikdo dnes nedokáže spolehlivě ukázat prstem na místa na Zemi, která budou cílem takového útoku.

Tahle neznalost neznervózňuje jen zpravodajské služby. O hodnověrné prognózy velkých teroristických útoků má zájem celá řada institucí, např. pojišťovny, které je zahrnují do svých kalkulací pro plnění pojistného v bližší či vzdálenější budoucnosti.

Jak zkoumat teroristy

Vypočítat z výsledků analýz minulých teroristických útoků, kde a jakou silou udeří teroristé příště, je za současného stavu poznání nemožné. K předvídání konkrétních ataků jsou zapotřebí konkrétní informace ze zpravodajských služeb. Ty se získávají stále obtížněji. Je naivní si myslet, že se teroristický útok „peče" v mešitě. Tam tráví pravověrný muslim většinu času mlčky.

Teroristické akce se dohadují třeba v restauracích s rychlým občerstvením, na fotbalových stadionech nebo během pikniku s grilováním v přírodě. I proto mají bezpečnostní složky při odhalování teroristických spiknutí tak těžkou práci. Nabízejí se jim jen velmi nenápadná vodítka, jako je charakter vzájemných kontaktů mezi podezřelými osobami, změny v jídelníčku nebo oblečení podezřelých.

Lehké to nemají při poznávání zákonitostí terorismu ani vědci, jako je Scott Atran. Jejich práce s sebou nese řadu úskalí. Ta celkem očekávaně tkví v tom, že aby se vědec od teroristy dozvěděl něco o jeho pohnutkách a společnost pak byla schopná těmto pohnutkám předcházet u dalších lidí, musí se k teroristovi dostat, a ten musí být ochoten odpovídat na jeho otázky. Ani pak není vyhráno.

„Zeptejte se islámského radikála, za kolik peněz by se vzdal své víry, a on vás na místě zastřelí. Takové otázky mu prostě klást nemůžete," vysvětluje obtíže své práce Scott Atran.

I když by se demokratické společnosti mohly z výzkumu terorismu a teroristů mnohé dozvědět a využít výsledky k vlastní ochraně, jednu z velkých překážek kladou do cesty badatelům samotné demokratické ideály. Scott Atran dostal například od indonéské vlády povolení promluvit před popravou s třemi pachateli útoku na Bali z roku 2002.

Tito muži měli na svědomí životy dvou set lidí, kteří přišli o život při explozi s následným požárem. Z Atranova interview s odsouzenci nakoneš sešlo. Komise dozírající na univerzitní výzkum mu to zakázala, protože považovala rozhovor s vězni odsouzenými na smrt za neetický. 

Terorismus mění metody

Výzkum terorismu je nezbytný, nejen kvůli závažnosti následků útoků, ale v neposlední řadě i proto, že se charakter teroristických útoků radikálně mění. Od počátku tisíciletí teroristických útoků po celém světě dramaticky přibývá. I když my vnímáme především útoky, jaké postihly v nedávných dnech Paříž, většina ataků se odehrává mimo Evropu, konkrétně na Blízkém východě, v Africe a v jižní Asii.

V posledních deseti letech připadá půlka všech útoků a 60 % všech obětí na životech na pouhé tři země – Afghánistán, Irák a Pákistán. Evropa i Amerika těží z protiteroristických opatření, která vstoupila v platnost po útocích z 11. září 2001. Díky nim jsme v relativním bezpečí. V oblastech kontrolovaných Islámských státem, Tálibánem nebo nigerijskou Boko Haram podobná protiteroristická opatření nefungují.

Státní orgány, které by je měly zajišťovat, jsou buď zkorumpované, nebo zcela chybějí. Pokud Evropa nebo Amerika přece jen zažily teroristické útoky, jako byl bombový útok na bostonský maraton 15. dubna 2015 nebo pařížský masakr z „černého pátku" 13. listopadu 2015, šlo o akce, při kterých teroristé přešli na nový systém organizace. Využili malé skupinky bez přímého velení nebo čin spáchal jednotlivec. Například al-Káida přímo vyzývá své stoupence, aby podnikali útoky na vlastní pěst.

Včasné odhalení podobných útoků je nesmírně komplikované. Jednoduchá není ani prevence. A to dokonce ani v případě, že bychom znali všechny faktory, jež mění „rozhněvané mladé muže" ve vrahy s bombou a kalašnikovem. Scott Atran přirovnává situaci mezi mladými evropskými muslimy k situaci, v jaké žijí mladí Afroameričané na jihu USA. Ti utápějí frustraci v pouličních ganzích a představují pro Ameriku momentálně jen těžko řešitelný problém.

Snaha pochopit příčiny terorismu má dlouhou historii, ale v poslední době nabírá výzkum na tomto poli na obrátkách, protože tragédií po celém světě přibývá. K masakrům dochází nejen ve francouzské metropoli, ale třeba v Nigérii nebo v základním táboře horolezců pod pákistánskou osmitisícovkou Nanga Parbat. Cíl bádání je jasný – předcházet teroristickým útokům, případně je předvídat.

Pokud se nepodaří útoku zabránit, pak je třeba dopadnout pachatele i s jejich pomocníky a efektivní převýchovou zabránit tomu, aby po propuštění v díle zkázy pokračovali. V Saúdské Arábii sice deklarují, že vychovávají z teroristů „hodné hochy a dívky" s dechberoucí úspěšností 88 %, ale málokdo tomu věří.

Poznání myšlenkových pochodů probíhajících v mozku teroristy je běh na dlouhou trať a stejně tak je to i s úspěšným systémem nápravy „zlých hochů". Společnost někdy výzkum ve společenských vědách podceňuje a nadřazuje mu bádání v technických či přírodních vědách, které přinášejí hmatatelné výsledky například v podobě nových materiálů či léků. Výzkum příčin terorismu je však názornou ukázkou toho, že se společenské vědy nezabývají jen jakýmisi esoterickými tajemstvími, ale přispívají k řešení životně důležitých problémů.

Výzkum terorismu je důležitý i proto, že šok z událostí, jako byl pařížský „černý pátek třináctého", vystřídá rychle smutek. Když pak slzy oschnou, nastane ta pravá chvíle pro silná slova a horečnou snahu politiků „něco udělat". Nebo aspoň udělat vše pro to, aby to vypadalo, že „něco dělá". V téhle fázi se rodí absurdní nápady a nebývá daleko k jejich realizaci. Například britský premiér David Cameron volal v bezprostřední reakci na masakr v redakci časopisu Charlie Hebdo po zákazu elektronického šifrování telefonních hovorů.

Zkomplikoval by tím sice život hrstce zločinců, ale zároveň by za to zaplatil tvrdou daň poctivý zbytek společnosti, která tuto technologii využívá pro zcela legální účely. Cameronův nápad by přinesl víc škody než užitku. Bez toho, že by vědci poznali příčiny a mechanismy vzniku terorismu, budeme většinou svědky absurdních opatření bez reálného dopadu na dění v dnešním bolavém světě. A to si tváří v tvář akutním hrozbám nemůžeme dovolit.