Dotační průšvihy

Když dotace, tak pouze startovní

7. srpen 2015 četba na 4 minuty

Dotace – termín, který mnohé popuzuje, mnozí bez nich nemohou existovat. Někteří je nechtějí a brojí proti nim, jiní je obhajují a snášejí všemožné argumenty pro jejich nezbytnou existenci.

Řeč je hlavně o dotacích v zemědělství, ale platí to o podporách obecně. V zemědělství se dotace uplatňují nejvíce, a to jak celosvětově, tak v Evropě. Samozřejmě pouze v zemích, které si to mohou vzhledem k úrovni vlastní ekonomiky dovolit.  Každý ekonom ví, že dotace je způsob podpory, která by měla působit dočasně jako pobídka pro nastartování určité aktivity. Jedině tak je opodstatněná a má smysl. Jakmile dotovaná aktivita začne fungovat a dokonce generovat zisk, funkce dotace končí, respektive měla by skončit.

To je však v současnosti zcela opomíjený význam a účel podpor, dotací, subvencí, intervencí, nebo jak tomu chcete říkat. Kdo tento druh podpory poskytuje, zda stát nebo Evropská unie, není podstatné. Současné zemědělství je dotováno pravděpodobně ze setrvačnosti. Často slyšíme, že pokud by nedotovali ostatní, my bychom to také nedělali…

Že je dotacemi deformovaná struktura zemědělské produkce, je už zcela jasné a velmi těžko se hledá cesta zpět k přirozenému běhu přírody, funkci trhu a tomu odpovídající produkci.

Nerovnoprávná rovnost

Současné zemědělské dotace v EU jsou pozůstatkem snahy o řešení nedostatku potravin po druhé světové válce. To je fakt. Snaha jakkoli je omezit naráží na protisnahu a sílu zemědělské lobby (když už jednou něco mám, tak se toho nevzdám). V České republice k tomu však přistupuje ještě vliv přetrvávání socialistické velkovýroby, kdy na rozdíl od původních zemí Evropského společenství zemědělská lobby prosazuje (a stále se jí to daří) podporu hlavně velkých zemědělských konglomerátů babišovského typu.

Tím vytváří stále větší a větší rozdíly mezi malými a středními sedláky a těmi velkými, de facto průmyslovými zemědělskými podniky.

Je selským rozumem pochopitelné, že proklamované rovnoprávné poskytování dotací – všem stejně na určitou obdělávanou plochu – je naprosto nerovnoprávné, a je ve prospěch těch velkých. Dostanu tisíce, jsem-li malý, a dostanu miliony, jsem-li velký, je rozdíl už sám o sobě. Nemluvě o tom, že velký podnik má efekt a zisk už ze své velikosti. Na agrárních dotacích nesporně profitují hlavně velké podniky zemědělsko-potravinářského charakteru, pokud možno ještě spojené s agrochemií. U nás je možná i taková absurdita, že dotaci dostane také ten, kdo jinému zničí jeho úrodu (Agrofert Andreje Babiše).

Podpora plýtvání

Proč neustále podporovat zemědělskou a potravinářskou produkci, když všichni vědí, že potravinami se plýtvá, zhruba třetina se jich vyhodí do popelnice, přestože na světě je stále mnoho lidí, kteří trpí hladem? Když už jsme tak bohatí, že můžeme podporovat to, co podporu nepotřebuje, proč nepodporujeme tu lidskou aktivitu, která ji opravdu potřebuje? Například základní vědu, která by přinesla další rozvoj a která má dlouhodobý efekt. Nebo třeba rekreační sportovní aktivity, které přispějí ke snížení nemocnosti a obezity. Příkladů by se našlo víc.

Nehodlám zpochybňovat startovní, dočasné dotace. Klidně i na zemědělskou produkci, když pomohou rozjet podnikání člověku, který začíná takzvaně od píky a hodlá se živit sám, bez následné pomoci státu, resp. veřejných financí. Jednoznačně je však potřeba opustit pravidelné plošné dotace, jež vytvářejí novodobou šlechtu z těch, kteří měli výchozí pozici usnadněnou kapitálem pochybného původu.

Nevymlouvejme se neustále na EU. Je to sice velmi regulatorní uskupení, přesto má každá země určitý prostor. Společná zemědělská politika je značně nepružná, ale umožňuje určité rozhodování na úrovni státu. Dává rozhodně větší volnost než uskupení, v němž jsme se nacházeli téměř padesát let. Nenechme se vmanipulovat zpět tím, že připustíme dotační pokřivení nejen zemědělství, ale i společnosti, v níž žijeme.