Klaus a Zeman v objetí s Putinem. Kalvoda, Pithart a Uhde hledají důvody

11. říjen 2016 četba na 7 minut

Foto: DENÍK/Martin Divíšek

Bývalí vládní a parlamentní kolegové Václava Klause a Miloše Zemana se zamýšlejí nad příčinami zásadního politického obratu dvou klíčových polistopadových politiků.

Před dvaceti lety stáli Václav Klaus a Miloš Zeman na opačných stranách českého politického spektra a nemohli si přijít na jméno. Oba ale byli v té době považováni za záruku demokratické a prozápadní orientace České republiky. To vše přestalo v posledních letech platit.

Jak je možné, že se z nich stali blízcí přátelé s téměř identickými politickými názory? Jak je možné, že se stýkají s extremisty? Jak je možné, že se oba prezidenti zhlédli v autoritářských východních režimech v čele s Ruskem a Čínou? Ukázkou sblížení může být i jejich nedávná společná cesta na Rhodos na konferenci pořádanou Vladimirem Jakuninem, přítelem ruského prezidenta Vladimira Putina.

Magazín Dotyk přináší pohledy tří Zemanových a Klausových bývalých kolegů z vlády a parlamentu, jak je prezentovali v profilových rozhovorech.

Ten nejaktuálnější je s Janem Kalvodou, někdejším vicepremiérem a šéfem pravicové ODA, který s Václavem Klausem více než čtyři roky seděl ve vládě a se Zemanem se potkával v parlamentu. Druhý pohled je od bývalého českého premiéra a pozdějšího předsedy Senátu Petra Pitharta. Třetí od někdejšího Klausova spolustraníka a dlouholetého šéfa Poslanecké sněmovny Milana Uhdeho, jenž magazínu Dotyk poskytl rozhovor během prázdnin.

Co tedy o Zemanovi a Kluasovi říkají? Přinášíme úryvky z těchto rozhovorů:

Jan Kalvoda: Klaus bez jedné hemisféry

Pokud jde o Václava Klause, byl to nepochybně velmi úspěšný politik, ale také politik, kterému vždy chyběl smysl pro – řekněme – hodnotové ukotvení politiky. Měl velmi vyvinutý smysl pro to mocenské pojetí, instrumentální, ale to, že by měl existovat nějaký soubor hodnot, na kterých je stát postaven, ze kterých prostě nelze slevit, byste u něj těžko hledali. Měl jsem vždy pocit, že pro toto mu chybí jedna z hemisfér. V tomto smyslu pro mě jeho dnešní postoje příliš překvapivé nejsou.

Autor: Jan Rasch

Pokud ale jde o Miloše Zemana, tak jak jsem jej poznal, jeho dnešní obraz mě překvapil velmi. Nemám pro něj vlastně vysvětlení. On byl vždy člověk moci jako Václav Klaus, ale nikdy za tu dobu, co jsem se s ním v té parlamentní politice potkával, bych si nepomyslel, že jednou začne adorovat Rusko, stýkat se s osobami, které jsou úředně certifikované jako nebezpečné. Třeba s panem Jakuninem na ostrově Rhodos…

Víte, co je pro mě vlastně nejstrašnější? Že vláda, která přece formuluje zahraniční politiku, Zemanovi v ničem nepřekáží.

Víte, co je pro mě vlastně nejstrašnější? Že vláda, která přece formuluje zahraniční politiku, Zemanovi v ničem nepřekáží. To je pro mě skutečné stigma rozkladu české politiky. Doslova. Prezident je reprezentantem státu navenek, ale za jeho kroky odpovídá vláda. A pan Sobotka se vůbec nevměšuje, jako by se nic nedělo, on vůbec nic neříká. Není schopen nějakého stanoviska. To je tragédie. Sem tam premiér utrousí, že pan prezident to jistě tak nemyslel, když byl v Číně a adoroval tam diktátora, ale proboha, ta vláda přece nemůže být nečinná…

Petr Pithart: Klausovo strašení českého národa

Kdo z těch dvou mě více překvapil? Spíše Miloš Zeman, jak podbízivě útočí na ty nejnižší lidské pudy. Má však jednu velkou zásluhu: víme dnes o sobě, my příslušníci českého národa, mnohem víc, než jsme věděli donedávna. Je to dobře, i když ta zpráva moc dobrá není…

Autor: Jan Rasch

Pokud jde o Václava Klause, jako zakladatel silné strany si počínal rozumně. Jeho tak dlouho úspěšný tah polistopadovou politikou by však byl nemyslitelný bez jeho vůle strašit nesebevědomý český národ. Bez jeho ochoty klesnout až tam, kde se hraje na struny ublíženého, ohroženého národa, na zdejší ufňukaný nacionalismus. Ten s vlastenectvím nemá nic společného, protože to je založeno na klidném sebevědomí a nikoli na strachu z nepřítele, ze zrady hrozící všude kolem. Když neumíte povzbudit, nezbývá vám než strašit.

Klausův tak dlouho úspěšný tah polistopadovou politikou by byl nemyslitelný bez jeho vůle strašit nesebevědomý český národ.

Klausova směšně patetická pouť k blanickým rytířům v den našeho vstupu do Unie byla srozumitelným poselstvím všem, kteří se chtějí bát a zároveň prosí o ochránce. Byla srozumitelným vyjádřením českého tíhnutí k uzavřenosti, nedůvěry k vnějšímu světu. Který nás přece vždycky zradil, opustil. Notorická „strašitelnost" českého národa, jak o ní píšu již desetiletí, je mocným pokušením pro politiky-demagogy…

Milan Uhde: Zemanovo utírání nosu židlí

Sám se ptám, jestli dnešní postoje, které mně Václava Klause velice vzdalují, nekotví už někde v dřívější době. Pamatuji si třeba, že on byl v osobních poznámkách, které nikdy nebyly proneseny veřejně, ostře protiněmecký. Vůbec nebyl nadšený česko-německou deklarací, vůbec nebyl nadšený vstupem do NATO. Byl ale demokrat, takže když celá ODS chtěla do NATO, on taky. Navenek neřekl proti ani slovo.

Dnes jde ale tak daleko, že nejenom žádá vystoupení z EU podobně jako Úsvit, ale jede posílit volební boj extremistické, protievropské německé strany Alternativa pro Německo! Ve svém okolí přijímá antisemitu Adama B. Bartoše! To je něco, čemu nerozumím – a teď si říkám, doufám, že ten Klaus není utajený antisemita…

Autor: Jan Rasch

Pokud jde o Miloše Zemana, vždycky tíhl k líbivým šprochům. A když žil na Vysočině, narostla v něm podle mě chorobná touha po revanši, ukázat, že to byla chyba, když odešel, že on je na nejvyšší úrovni a všechny je strčí do kapsy. Teď se to stalo skutkem, a on to předvádí způsobem, který už neovládá. Jako herec, který ztratil sebevládu.

Když žil na Vysočině, narostla v něm chorobná touha po revanši, ukázat, že to byla chyba, když odešel.

Diváci se mu smějí a tleskají, protože on je náramně komický a snaží se to ještě vystupňovat. Jednou jeden herec, který už nevěděl, co má dělat, posmrkával a utřel si nos židlí místo kapesníkem. A od té doby se mezi divadelníky říká – utírá si nos židlí, aby rozesmál lidi. Zeman si utírá nos židlí, aby vyvolal aplaus. Je schopen si dělat legraci i z člověka, který se pokusil o sebevraždu. Je to naprosto nechutné…