Klenoty baronky z Blatné

7. červenec 2016 četba na 23 minut

Foto: J. RASCH

Vlastní unikátní vodní zámek, ale voda k němu nepatří. Nejraději má půvabný zámecký park, který je široko daleko mimořádnou přírodní atrakcí. Avšak může jen přihlížet tomu, jak staleté duby likviduje škůdce. Být majitelkou blatenského panství je víc úděl než pohádkový dar zděděný po předcích. Baronka Jana Hildprandtová-Germenisová jej přijímá s noblesou sobě vlastní.

„Vjeďte dovnitř. Já vám to povoluji," směruje nás po telefonu majitelka zámku. Jsme domluveni, že po příjezdu do Blatné si zavoláme, abychom si upřesnili, kde se v zámeckém areálu najdeme. Autem se tedy pomalu suneme po úzkém kamenném mostu z roku 1809 nad říčkou Lomnicí. Uctivě se klaníme bráně v gotické vstupní věži, která je dominantou blatenského zámku.

Z trojice panských sídel stojících na vodě je jediný v soukromých rukou. Hrad Švihov a zámek Červená Lhota jsou státní.

Zatímco jiní zámečtí páni musí poslouchat „jenom" památkáře, majitelka sídla postaveného na jihočeských blatech je obklíčena ze tří stran. Na její majetek dohlížejí kromě památkářů i úředníci na ochranu životního prostředí a navíc ještě strážci takzvané Natury 2000. Rozlehlý anglický park, který na začátku 19. století stvořil z původní obory baron František Hildprandt, je totiž evropsky ceněný.

Foto: ARCHIV J. HILDPRANDTOVÉ-GERMENISOVÉ

„Vždycky se s památkáři radím. Rozumí tomu lépe a hlavní je, aby se historické bohatství nezničilo," uvědomuje si příslušnice českého šlechtického rodu, pocházejícího z jižních Tyrol. S obavami proto sleduje, kam někdy unikají vzácné památky. Kupříkladu když šlechtické sídlo ve Francii získá Číňan nebo zámky v Čechách nakupují Rusové. Ti k opravám památkáře nepotřebují. Zákon-nezákon, s památkami nakládají podle svého vkusu.

„Evropa zřejmě kulturně poklesne," obává se česká baronka. Je prezidentkou Asociace majitelů hradů a zámků, a nejen z toho titulu jí není lhostejný osud dalších historických objektů v rodné zemi i na starém kontinentu. Těžce také prožívá, jak islámští radikálové boří památky v pradávné Mezopotámii, kolébce civilizace.

Vždycky se s památkáři radím. Rozumí tomu lépe a hlavní je, aby se historické bohatství nezničilo.

„Je to děsné. Člověka z toho bolí srdce, že někdo může mlátit do soch, které stály tři tisíce let. Už nikdy nikdo tyto překrásné historické věci nepostaví," lituje dáma, která po matce zdědila blízký vztah k historii.

V Blatné žije nyní baronka s 33letým synem. Plně se zapojil do správy rodového majetku a kvůli tomu opustil dobře placenou vysokou manažerskou pozici. „Tady se pro to zapálil. Jen na víkendy ujíždí do Prahy. Tam je život pro mladé," chápe matka syna, který se po životě v Londýně sžívá s jihočeským městečkem. Narodil se v Řecku, jak napovídá jeho jméno – Stefanos-Filipos Germenis.

FOTOGALERIE

Minulý rok postihly baronku z blatenského zámku dvě velké ztráty. V 98 letech zesnula její matka, baronka Kornelie Hildprandtová. Po nemoci zemřel v 74 letech i manžel Spiridon Germenis. V Blatné to měl moc rád.

Salonek věnovaný památce baronky Kornelie, velké místní patriotky, je jednou z novinek, které čekají na návštěvníky zámku během letošní sezony. Připomenou ji i fotky z mládí, kdy se během pobytu v Americe stala královnou krásy.

Jana Hildprandtová-Germenisová momentálně žije sbírkou starých matčiných fotografií, trvale pak nekonečnými opravami, ale i nápady, jak ještě obohatit život na zámku i v přilehlém parku. Také syn plánuje projekty spojené s Blatnou. Budou ale úplně jiného druhu, daleko od historie. „O nich ale nepište. Zatím je to tajemství," říká paní baronka.

Přijala nás v severním křídle zámku, kde ovšem nebydlí. Příjemněji se jí žije v empírovém domě usazeném v zeleném parku. Kdysi jej obýval baron Jindřich Hildprandt, strýc dnešní zámecké paní a významný sochař.

ZÁMEK NA BLATECH

Už ve 13. století byla postavena vodní tvrz. Během 14. století se rozrostla na gotický hrad chráněný okolními bažinami. Proměna na zámek začala v 17. století. Hildprandtové, pocházející z jižních Tyrol, vlastní zámek od roku 1798. Před nimi patřil několika šlechtickým rodům včetně pánů z Rožmitálu.

O nákladnou adaptaci zámku na reprezentativní sídlo se zasloužil František Hildprandt. Zušlechtil zámecký park, ve kterém v letech 1815–1820 zřídil umělou jeskyni a skály. Dal přitom práci lidem, kteří byli nezaměstnaní. Novogotickými úpravami prošel zámek za Roberta Hildprandta po polovině 19. století.

Hildprandtové podepsali v roce 1939 prohlášení české šlechty, kterým stvrdili věrnost českému státu. V roce 1948 jim byl zámek konfiskován. Za komunistů do něj byl svezen mobiliář z jiných zámků.

Adaptací nyní prochází Rejtův palác, který je dílem proslulého stavitele Benedikta Rejta, působícího v královských službách (Vladislavský sál na Pražském hradě, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře).

Mezi vašimi předky byli samí umělci – malíři, sochař, spisovatel. Zdědila jste umělecké vlohy?

Ty opravdu nemám, přestože možnost se nabízela z obou stran. Třeba se šetří pro příští generace.

Kdybyste si mohla vybrat jednoho z předků a potkat se s ním, kdo by to byl?

Můj dědeček Ferdinand Hildprandt. Byl ve všem aktivní. Byl politikem v parlamentu, za první světové války byl starostou Blatné. Zasloužil se o postavení zdejší školy i vybudování železnice vedoucí přes Blatnou ze Strakonic do Březnice. Byl také sokolem. Je to můj vzor. Člověk se musí o všechno zajímat.

Vy se nyní přirozeně zajímáte o památky. Jak jim škodí, že ani po 25 letech nemají některé šlechtické rodiny zpátky svůj historický majetek?

Je to smutné. Pořád o tom mluvíme. Kristina Colloredo-Mansfeldová, která se nyní znovu soudí o zámek v Opočně, není jediná. Stále se nedočkali Harrachovi, ani hraběnka Salmová. Zámků, o něž usilují restituenti, už ale není mnoho. Jsou tu ovšem i nevydané lesy a pozemky. Na druhou stranu musím uznat, že jiné země v Evropě nedávaly jako Česká republika majetky nazpátek. Je to dar boží a člověk si toho musí vážit.

Sloužíme zámku

Stát peníze na opravy památek nemá, tak proč se u některých brání jejich navrácení?

Řekla bych, že restituce byly jenom kvůli tomu. Byla to jediná cesta, jak tyto krásné stavby uchovat. Majitel se o ně musí postarat a stát toho nebyl schopen. Pořád ale bojuji za to, aby i soukromé zámky měly podporu od státu.
Je to potíž v celé Evropě. Ze sumy peněz, které jsou v evropském rozpočtu na všechny památky, jde na zámky jen deset procent. To je strašně málo. My přece zámek dáváme veřejnosti, aby se do něj podívala, poznala dějiny. Musíme ho udržovat, přitom jenom nám neslouží, spíše my jemu. Já v něm nežiji, mám domeček jinde. Zámek je nesmírně důležitý i pro město. Jenom on sem přivádí turisty.

Když vám ho vraceli, byl po rekonstrukci, čili v dobrém stavu?

Ano, to musím zaklepat. V roce 1975 se začalo s opravami ve druhé části.

Ty ustrnuly, když jsme v roce 1990 požádali o vydání zámku. V červnu 1992 nám ho vrátili a hned za měsíc jsme otevřeli pro veřejnost. To bylo naše štěstí. V opravách neustále pokračujeme. Neberou konce. Na jedné straně skončíte a na druhé můžete znovu začít. Všechny zámky jsou černá díra na peníze.

Autor: J. RASCH

Kolik lidí ročně zámek Blatná navštíví?

Mohlo by to být lepší. Některý rok přijde 20 tisíc lidí, v dobrých letech až 30 tisíc. Každý rok musíme vymyslet něco nového, abychom návštěvníky přilákali. Letos to bude salonek mé matky jako vzpomínka na ni. Bude tu i výstava modelů asi 60 zámků, které vytváří jeden šikovný pán. Pak také chystáme výstavu zdejšího malíře, koncerty a divadelní představení.

Mladá léta v Africe

Na zámku máte stálou připomínku života v Etiopii, kam jste s rodiči odešla z komunistického Československa. O vaše vystěhování se přimlouval sám etiopský císař Haile Selassie. Jak na to vzpomínáte?

Pamatuji si, že jsme byli pozváni na Pražský hrad, abychom se představili. Bylo to něco neuvěřitelného. Z vesničky Rojice, kde jsme bydleli v nuzném domku, jsme přišli na Hrad. Císař totiž požádal prezidenta Antonína Novotného, jestli nás může vzít sebou.

Bylo to díky dědečkovi z matčiny strany, Ferdinandu Veverkovi, který u něj pracoval. Poznali se v roce 1936 v Ženevě, když císař ve svém slavném projevu prosil Evropu, aby zabránila okupaci své země Itálií. Podporu našel asi u šesti států, mezi nimi bylo Československo.

Můj dědeček byl tenkrát velvyslancem a Haile Selassie mu řekl, ať kdykoliv přijede do Etiopie. Mí prarodiče nabídky využili v roce 1948. Dědeček pak pracoval na císařském dvoře. Protože uměl 12 cizích řečí, pomáhal s překládáním různých spisů.

Kdy vám povolili odcestovat?

Skoro jsme to stihli v roce 1956. Už jsme měli vízum, jenže v Maďarsku vypukla revoluce a hranice se uzavřely. Císař po třech letech znovu přijel do Prahy a opět zažádal, abychom mohli odejít. Pak už jsme dostali vystěhovalecké pasy.

Všechny zámky jsou černá díra na peníze.

Bylo vám 12 let. Jak jste prožívala výměnu jihočeské vesničky za etiopskou metropoli?

Byla to obrovská změna. Cesta byla hodně smutná. Opouštěli jsme domov a odcházeli do neznáma. Bylo to před Vánoci.

Už jsme se připravili na teplo v Africe, takže jsme ani nebyli moc oblečeni a mrzli.

Na cestu jsme měli málo peněz, které jsme už utratili v drahé Vídni. Když jsme pak v jugoslávském přístavu čekali na loď, která měla zpoždění, spali jsme venku na lavičce. Plavba Suezem už byla zajímavější. Po 14 dnech jsme připluli do přístavu Assab. Všechno bylo dost tmavé. Pro mě to byl šok, na rozdíl od rodičů. Matka dříve žila v Americe a otec hodně cestoval.

Jak na vás na konci 50. let zapůsobila Addis Abeba?

Bylo to civilizované město, hodně zelené díky příznivému klima. Vítali nás tam prarodiče a žilo tam víc Evropanů. Nastoupila jsem hned do německé školy.

Německy jste dobře uměla?

V Čechách se v té době nehodilo umět cizí řeči. Jazyky jsem se učila, ale doma mi vždycky vštěpovali, ať nikde neříkám, že se učím francouzsky nebo anglicky. V Etiopii jsem musela hned mluvit čtyřmi jazyky včetně latiny.

PŘÍBĚHY Z BLATNÉ

Tři roky pobýval na blatenském zámku mladý Jan Evangelista Purkyně. Vyučoval děti barona Františka Hildprandta, prapradědečka Jany Hildprandtové-Germenisové. V té době se zamiloval do komtesy Adelaidy Desfoursové, která žila na zámku poblíž Sušice.

„Její sestra a švagr byli proti tomu a zavírali ji na zámku. Dopisy, které si psali Purkyně a Adelaida, jsou nádherné," říká baronka z Blatné. Když si je komtesa četla, vzňala se svíčka a ona uhořela. Na zámku v Blatné je trvalá expozice věnovaná slavnému přírodovědci a každoročně se tu konají i lékařské kongresy.

Pomohl vám talent po mamince?

Ona znala sedm jazyků, já také. Navzájem jsme soutěžily. Ona uměla lépe španělsky, já zase řecky. Člověk ale neovládá tolik jazyků perfektně. U češtiny mi dělá problém gramatika.

Co jste v Etiopii studovala?

Po německé škole jsem šla do francouzské, a pak na univerzitu, kde jsem studovala jazyky. Mou první prací bylo místo sekretářky na rakouské ambasádě. Pracovala jsem také na indonéské ambasádě.

Tisíc a jedna noc

Tatínek se staral o císařský hřebčín. Jak se k tomu dostal?

V koních se vyznal, už v Blatné jich měl hodně. Jugoslávský prezident Josip Broz Tito daroval císaři lipicány a jeho snem byl kočár tažený třemi páry koní. To se mu splnilo.

V roce 1963 projel celou Addis Abebu v krásném kočáře. Jsou to zážitky jako z pohádek Tisíc a jedna noc.

Tedy se šťastným koncem…

Bylo to jako noc a den. V Čechách jsme byli perzekvovaní. Můj otec byl dva a půl roku zavřený, matka vyučovala cizí řeči a měla s tím neustále problém. Ten tlak vás ničí. Hodně lidí se s námi bálo mluvit. V noci nám ale někdo dal přede dveře košík s vajíčky. Někteří lidé se nám snažili pomoci. Ale byly to opravdu mizerné časy.

Svoboda je na světě to nejdůležitější. Z temné nesvobody přijedete do Etiopie, do krásného města, všude plno ovoce a zeleniny, zelené vegetace. Jen po známých a přátelích se nám stýskalo.

Jazyky jsem se učila, ale doma mi vždycky vštěpovali, ať nikde neříkám, že se učím francouzsky nebo anglicky.

Etiopský blahobyt nebyl věčný. Po svržení císaře jste se vraceli do Evropy.

Hodně známých odešlo po roce 1974 na Ibizu. Rodiče nechtěli zpátky do evropské zimy, koupili si tedy domeček ve Španělsku, kde několik let žili. Když se pak otec roznemohl, přestěhovali se do Německa, aby se léčil.
Já už jsem z Addis Abeby odjela dříve. S manželem, kterého jsem tam poznala. Byla to láska na první pohled. Jeho rodina uprchla z Řecka do Etiopie před komunisty. Měli jsme společný osud. Matka vždycky říkala: Doufejme, že nebude ještě třetí revoluce.

Ale dočkala se sametové revoluce, díky níž jste se mohli vrátit do Blatné. Jak vás tu přijali?

Moc hezky. Byla to obrovská radost hlavně pro mou matku, vracela se domů. Byl to její sen, který se stal realitou. Užila si to tu skoro čtvrt století do svých 98 let. I v pokročilém věku byla vitální. Byla ráda jen tady. Pořád žila s tím, co se má udělat, jak to kdysi bývalo.

Pamatovala si, co nám kdysi patřilo. Pomáhalo nám i mnoho zdejších lidí. Říkali, která pole byla naše. Bývalá sekretářka po celých 40 let uchovávala doma spisy. Ještě nám je v roce 1990 stačila předat, než zemřela.

Než jsme ze zámku museli pryč, dali jsme některým lidem v Blatné obrazy. Bylo to od nich velmi milé, že nám je pak zase vraceli. Uchovali portréty, které jsou pro nás velmi cenné.

Ve stopách barona Františka

Kudy se ubíraly vaše cesty, než jste se vrátila domů?

Z Etiopie jsme s manželem odešli do Říma, kde dostal zakázku. Byl stavebním inženýrem a zabýval se hlavně budováním přehrad. Stavěl také ohromnou elektrárnu v Indonésii. Hodně jsme tedy cestovali. Žili jsme v Asii, Africe, arabských zemích.

Foto: J. RASCH

Líbil se vám kočovný život?

Docela ano. Vždy si z toho místa musíte vybrat to nejhezčí. Řím byl samozřejmě krásný, Singapur a Hongkong také. Nakonec jsme zůstali v Řecku, kde se narodil syn a začal chodit do školy. V Aténách se o něj starala babička, když jsme začali jezdit sem. Dva týdny jsme byli v Čechách, dva týdny v Řecku. Bylo to náročné, tak jsme se v roce 1994 rozhodli odstěhovat sem.

Co vás tu nejvíc překvapilo?

Začnu tím, co nemile. Obsluha v obchodech a restauracích, to je stále špatné. Stěžuje si na to každý cizinec, který sem přijede. V obchodech se na vás dívají, co tam vůbec chcete. V Lidlu na vás vyštěknou, ať přistavíte nákupní vozík.

Kdyby se přístup lidí zlepšil, byli trošku víc usměvaví, byla by tu báječná země. Na našem zámku se o to snažíme. Když se to všichni naučíme, bude to skvělé i pro turistiku. Vždyť žádná země nemá tolik zámků.

A ten příjemnější zážitek?

Když jsme v roce 1990 přijeli do Prahy, bylo na každém rohu knihkupectví. To bylo neuvěřitelné. Z Německa nebo Řecka jsem to neznala. Snad každý druhý člověk si nesl housle nebo jiný hudební nástroj. Ale to už také není vidět.

I proto vycházíte vstříc hudebníkům a na zámku pořádáte prázdninové klavírní kurzy?

Je to pražská škola, která vždy kurzy pořádala v Písku. Tam se to ale nějak zkomplikovalo a přemluvila jsem je, aby přešli k nám. Ohromně se jim to líbilo. Vloni byla škola poprvé. Klavíry máme v sálech, závěrečný soutěžní koncert se koná venku. Jsem moc ráda, že tu jsou.

PŘÍBĚHY Z BLATNÉ

Na blatenském zámku zpečetil svůj osud arcivévoda František Ferdinand d'Este, který sem jezdil střílet zvěř. „Jednou přijel navečer. Sedl si na terase, byla už skoro tma a střelil bílého daňka – albína. Každý z toho byl pak nešťastný," vypráví baronka. Myslivecká pověra praví, že kdo skolí bílého jelena, do roka zemře. Tak se i stalo.

Na zdejším zámku natáčel režisér Zdeněk Podskalský filmovou komedii Bílá paní, která ale putovala do trezoru. Zahráli si v ní Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký, Irena Kačírková nebo Rudolf Hrušínský. Zámek posloužil také jako kulisa pro pohádky Šíleně smutná princezna, Princezna ze mlejna a Křišťálek meč.

Jdete tak trochu ve stopách barona Františka Hildprandta, který miloval hudbu. Je pravda, že v jeho služebnictvu byli pouze muzikanti?

Všichni zaměstnanci museli na něco hrát. To byla jeho podmínka.

V sobotu nebo v neděli byly koncerty v parku. Nebo o benátských nocích hráli muzikanti na lodičkách. Zkoušeli jsme tradici obnovit, ale voda nám nepatří. Původně nám ji sice se zámkem vrátili, pak se ale změnil zákon a všechny vodní toky spravují podniky Povodí. Však se o ně pořádně skoro nikdo nestará.

Jak se ničí stromy

Na první pohled to na říčce kolem zámku není vidět.

Jsou tu lekníny a všechno je zarostlé. Lodičky nemohou moc projíždět. Nechala jsem udělat projekt na vyčištění. Stálo by to 50 milionů korun, tak jsme to vzdali. Starosti máme také s parkem, který založil můj prapradědeček. Při povodních v roce 2002 byl celý pod vodou. Od té doby chřadnou olše.

Stály tu po staletí a nyní jedna po druhé odcházejí. Byla to přírodní katastrofa a majitel zámku nemůže nést všechno na svých bedrech. Park se musí rozvíjet, stromy znovu vysazovat. I s vodními toky má skoro 50 hektarů. Je chráněný v soustavě Natura.

Park s krotkými daňky a vznešenými pávy je velké turistické lákadlo. Jeho udržování musí hodně stát, neuvažujete o vstupném?

Park je krásný, ale jeho údržba je finančně náročná. Ani se neptejte, kolik stojí. Uvažuji o tom, že bychom zavedli vstupné. Lidé by si té nádhery pak i více vážili. Někteří dnes k parku nemají respekt, o to je jeho udržování dražší.

Chceme sem přivést i další zvířata. Pávi a daňci tu byli vždycky. Novým přírůstkem bude alpaka, domestikovaná lama. Je menší a přátelštější – nekope a neprská jako lama.

Daňci se tu volně pohybují. Nemají snahu odcházet?

Nemají, žerou lidem z ruky, i děti je krmí. Někteří tu žijí už přes padesát let, možná i víc. Vždy nějakého na oživení přidáme. Park je hodně navštěvovaný. Říká se, že vodní toky pod zemí jsou velmi zdravé. Když sedíte na lavičkách, vstřebáváte jejich blahodárný účinek.

Foto: ARCHIV J. HILDPRANDTOVÉ-GERMENISOVÉ

Takové přírodní lázně?

Vyšly o tom dvě knížky. Je to ohromná zdravotní procházka. Jezdí sem i lidé z Moravy, ubytují se ve škole a kochají se parkem.

Kapr na srdce

Co kdysi patřilo k velkostatku a dnes vám pomáhá živit zámek?

Každý zámek potřebuje podporu. K našemu patřily lesy, rybníky, pole, lihovar, pivovar a různé budovy. Se sestrou jsme se o majetek rozdělily. Já mám zámek, ona lihovar. O lesy a rybníky jsme se podělily.

Blatenská ryba je dobře známá. Jak vám chutná kapr?

Na vánočním stole nikdy nechyběl, jen v Etiopii jsme měli jinou rybu. Mám ráda candáta. Máme tu zpracovnu, kde dělají kapří filety bez kostí pro ty, kterým kosti vadí. Naši kapři jsou speciální. Testováním je prokázané, že jejich maso obsahuje zvýšený obsah omega 3 mastných kyselin. Nemusíte jíst tablety, když si dáte dvakrát týdně kapra. Chrání to srdce, což ověřili lékaři v IKEM. Pacienti tam dostávají kapra s ochrannou známkou omega3.

Někteří lidé dnes k parku nemají respekt, o to je jeho udržování dražší.

Vaše maminka se dožila obdivuhodného věku. Stačila sepsat paměti?

Byla jediná zdejší pamětnice, navíc ji historie vždycky bavila. Vzpomínky vyprávěla jednomu historikovi, který pracoval na knize o našem rodu. Ale zemřel a knihu nedodělal. Jeho poznámky bohužel nemám. On tu dříve na zámku prováděl a děvčatům naštěstí mnohé informace předal.

Řecké intermezzo

Do Řecka, kde jste s manželem žili, se vracíte?
Mám tam byt a poměrně často tam jezdím na týden. Věřím, že Řecko nezkrachuje. Je to krásná země a lidé jsou příjemní. Trochu mě děsí, jak míří doleva. Já jsem na té straně nikdy nebyla. Střední a vyšší třída, která všechno drží, se zničí. Krásná muzea, hotely a obchody levice neuznává.

Podívala jste se ještě někdy do Etiopie?

Už jsem tam pak nikdy nebyla. Ráda bych se tam podívala. Hlavně bych ji chtěla ukázat synovi. Někteří známí tam zůstali a říkají, jak se všechno změnilo, že bych to nepoznala. Památky jsou tam ale překrásné. Když někdo žil v Africe a nezáleží, jestli na severu nebo na jihu, má k ní vztah. Každý by se měl do Afriky podívat, než tamní wildlife zanikne. Chtěli jsme jet s manželem do Namibie, ale onemocněl a už jsme to nestihli.

Minulý rok pro vás musel být těžký.

Když člověk ztratí někoho, s kým žil padesát let, je to hrozné. Jako bych neměla jednu nohu. Ale musím jít dál. Práce mě naplňuje. Vždycky jsme cestovali jedině spolu, teď nevím, jak to vyřeším. To vám řeknu příště.

JANA HILDPRANDTOVÁ-
-GERMENISOVÁ (68)

Mladší dcera Kornelie a Bedřicha Hildprandtových se narodila 16. května 1947. Po konfiskaci zámku žila rodina v jihočeské vesničce Rojice. V roce 1959 odešla po přímluvě etiopského císaře Haile Selassie do Etiopie.

V Addis Abebě vystudovala na tamní univerzitě jazyky. Pracovala jako sekretářka na rakouské a později na indonéské ambasádě.

V roce 1970 se provdala za řeckého stavebního inženýra Spiridona Germenise. Z Etiopie pak odešli do Říma. Manžel pracoval na stavbách v různých zemích a baronka ho doprovázela. Věnovala se interiérovému designu.

V Řecku se jim v roce 1981 narodil syn Stefanos-Filipos. Vystudoval ekonomiku, pracoval v Londýně a nyní pomáhá matce se správou rodového majetku.

Článek vyšel v Dotyku 5. června 2015 č. 23/2015 a v Dotyku Styl Royal č. 6/2015.