Dotační průšvihy

Koho dohánějí lustrace z Bruselu

19. červen 2015 četba na 8 minut

Foto: redakce

Kdo se po listopadu 89 dal na sedlačinu, považoval si na ní bezmezné svobody. Dnes nejsou sedláci svými pány ani na svých polích a loukách. Nechali se svázat evropskými dotacemi, přes které je řídí snaživí bruselští i čeští byrokraté. Příklad? Chtěli od dotací odříznout golfové a rekreační resorty, přitom honí činorodé zemědělce, na jejichž produkty se na farmářských trzích stojí fronty.

Na farmě nabízí ubytování, proto musí mít deratizační a dezinfekční plán. A jelikož je pečlivý a chce mít všechny papíry v pořádku, přizval si specializovanou firmu. „Po hodinové přednášce jsem řekl, že jako ekologická farma bychom místo chemických pastí na myši dali přednost mechanickým. Prý to není problém. Jen musím chycené myši nechat náležitě zlikvidovat prostřednictvím asanačního ústavu. Čili avie přijede pro dvě myši a já za přistavení vozu zaplatím 350 korun," vypráví skutečnou historku biofarmář Pavel Moulis z Milínova na Rokycansku.

Když otrávená myš někde tiše uhyne, to už nikomu nevadí. Zemědělec tedy rezignoval: „Mám chemické pasti. Na nich je nápis, že když něčí pes sežere otrávenou myš, bude aspoň vědět, čím se otrávila." A co je hlavní: v kanceláři má farmář další šanon a v něm spoustu předpisů, které musí plnit, a formulářů, které musí vyplňovat.

Stohy slámy i stohy papírů

Dříve zemědělci kupili stohy slámy, dnes vrší stohy papírů. Dotace, které dostávají, nejsou zadarmo. Kontroly, jestli za peníze daňových poplatníků dělají to, co mají dělat, jsou jistě namístě. Druhá věc je, že předepsaná pravidla bývají leckdy se selským rozumem na štíru. „Chceme hospodařit a využívat dostupné dotace. Je to naše svobodná volba," uznává zemědělec z Milínova. Ne, že by se direktivami od horlivých byrokratů přímo bavil, ale když o nich vypráví, spíš se usmívá. Rozhodně není žádný plačka. 

Kdo zavítá na farmu Moulisových – a vrata jsou tu zájemcům stále otevřená –, uvidí jenom idylku. Na jejich biohovězí by mohly být pořadníky, na každého se nedostane. Aby rodina mohla prodávat víc masa, musela by mít víc pozemků. Jenže po nich je velká sháňka. Čtyřicetiletý farmář má vlastních sto hektarů, dalších pět si pronajímá. Pase na nich dobytek a z luk sklízí seno na zimu. Řepku nepěstuje ani na jednom hektaru. Je to ještě vůbec zemědělec? Hloupá otázka? Ale vůbec ne.

Brusel totiž v rámci reformy společné zemědělské politiky, která jinak žádnou převratnou reformou není, nařídil agrární lustrace. Kdo chce brát dotace, musí být takzvaně aktivní zemědělec. Novinka má zabránit tomu, aby dotace na zatravněné plochy čerpali majitelé golfových hřišť, lyžařských areálů, rekreačních resortů, fotbalové kluby, letiště či realitky. Dotační závora pro nezemědělce ovšem přináší oříšek i pro některé zemědělce. Jak tvrdý byl pro Pavla Moulise? Poslyšte jeho příběh, který není ojedinělý.

Až moc aktivní zemědělec

Rodiče měli menší hospodářství, syn se papírově stal zemědělcem v roce 1997, i když vypomáhal daleko dřív. Časem pochopil, že s pár kravkami, i když dávaly dobré mléko, si do budoucna nevystačí. Pustil je na pastvinu a „převychoval" tak, aby z nich bylo dobré maso. Tedy české straky překřížil masným plemenem simentál. K původním 20 hektarům přikupoval další, větší část polí zatravnil a dal se na ekologické farmaření. Opuštěná stáj se nabízela na propagovanou agroturistiku. V roce 2004 začal mladý zemědělec s přeměnou chléva na pokoje pro hosty.

Využil na ni evropské dotace určené na takzvanou diverzifikaci, čili aby si zemědělci zajišťovali příjmy i jinak než jen z prvovýroby. Pak si mladí manželé Hana a Pavel Moulisovi přivedli na farmu koně. Dnes jich živí 35, část vlastní a část má své majitele ve městech. Protože si ke koním založili jezdecký klub, dělají tím pádem i sportovní činnost. A to už je bruselskou optikou na jednoho zemědělce aktivit zase skoro moc. Že předtím z EU dostal dotace na agroturistiku, aby si přilepšoval ubytováním? To přece bylo minulé programovací období a teď je zase jiné.

Neházejme ale všechno na Brusel. Česká úřednická mašinérie dokáže své. Unie nadále uznává, že i tzv. aktivní zemědělci mohou agroturistiku na výjimku nadále provozovat. Jenže český systém přidělování živností a přiřazených kódů tuto výjimku zase v některých případech neguje, jak poznal milínovský ekofarmář. Aby bylo jasno, jinak má nezbytnou registraci jako zemědělský podnikatel.

Malí podnikatelé jako všeználci

„Zaplatil jsem si tedy audit, abych prokázal, že příjmy ze zemědělství mám vyšší než třetinu všech příjmů," říká farmář, který navíc vyučuje na České zemědělské univerzitě. A plat pedagoga se do zemědělských příjmů nezahrnuje. Takže další zádrhel. Když si ale založí „eseročko" a své činnosti oddělí, nikomu to vadit nebude. Majetkové propojení se kupodivu nesleduje. „Do dotačních pravidel se vrací spousta balastu. Asi aby to malé zemědělce odradilo," míní Pavel Moulis.

Když začínal, dělal si sám účetnictví i vyřizoval dotace. Dnes si na to musí najímat odborníky. Není schopen uhlídat všechny neustálé změny, to by pomalu nic jiného nedělal. Každé ráno vstává v pět. Dříve jeho první kroky vedly do stáje, nyní jde do kanceláře. Velké zemědělské podniky mívají na vyřizování dotací nejméně jednoho stálého pracovníka, spíš i víc. Čtyřicetiletý pamětník dnes vzpomíná, jak to dříve chodilo na finančním úřadu. Vše vybavila a se vším poradila jedna úřednice.

Dnes se všichni specializují, každý rozumí jen svému malému úseku. Ale malý podnikatel se musí orientovat ve všem. „Přijde kontrola z hygieny, načež jeden člověk je na ubytování, druhý na restauraci a třetí nevím na co. Já proti nim sedím sám a musím obsáhnout všechno. V penzionu máme 20 lůžek, ale kouká se na nás jako na hotel. Musíme mít ubytovací řády, systém HACCP. To samé restaurace, přitom v ní servírujeme 20 obědů. A teď se na nás valí další políček – elektronická evidence tržeb. Podpora malého a středního podnikání je jen deklarovaná, spíš se mění v katastrofální," hodnotí farmář. Systému, který žene lidi do závislosti na státu, ale nehodlá podlehnout.

Taková jiná farma

Ještě, že je zároveň vysokoškolský učitel. Snad tedy projde u případné kontroly ze školství. I v této oblasti se totiž farma angažuje. Školáci sem jezdí na výlety nebo školky a školy v přírodě. Během května a června přistane každý den na farmě autobus plný dětí, aby okusily pravý venkov. A také vdolky a buchty od skutečné babičky, paní Moulisové. „Dá se říct, že lidé nás k tomu dotlačili. Nejdřív přijelo pár známých s dětmi na víkend. Přespali na seně a byli nadšení. Příště jich přijelo zase víc a zajímalo je, jak to na farmě chodí. Postupně jsme vymysleli různé vzdělávací a zážitkové programy," doplňuje jejich hlavní autorka, farmářova žena Hana.

Ohlas na její scénáře je mimořádný. Letos během jara zavítá k Moulisům kolem tří tisíc dětí. Přijíždějí středoškoláci i dámy z univerzity třetího věku. Dokonce i žáci a důchodci z Bavorska. Jenže návštěvnická kapacita je již vyčerpaná.

Když tu zrovna děti neskáčou po opičí dráze mezi balíky slámy, pečou chleba, stloukají máslo, dojí mléko z figurantky krávy nebo jezdí na koni. Mezitím proběhnou Slavnosti sena, svatby či firemní akce. Základem jídelníčku faremní restaurace je přirozeně domácí vyzrálé biomaso z mladého dobytka.

Žádné nálepky dotované státem, jako je Klasa a chystaná Česká potravina, nejsou potřeba. Cesta k dobrému českému jídlu se dláždí jinak. Třeba na farmě Moulisových a jí podobných.