Kolaps civilizace

27. prosinec 2013 četba na 15 minut

Vyspělý svět degeneruje. Jak ale navodit možnost změny, aniž by došlo k válkám?

Psal se rok 1969, když český spisovatel Vladimír Páral ve svém kultovním románu Milenci a vrazi zlomil hůl nad už tehdy unavenou euroatlantickou civilizací. „Perdidistis utilitatam calamitatis" neboli „Ztratili jste užitek pohromy", varoval tehdy prorocky před tím, že ve světě prošpikovaném atomovými zbraněmi nepůjde už nikdy využít válku jako prostředek k ozdravení společnosti, protože by při tom mohlo dojít k vyhubení lidstva vůbec.

Dnes je západní svět nejen o čtyři dekády starší, ale hlavně stojí mnohem těsněji nad propastí. Příznaků úpadku a civilizační dekadence valem přibývá. Až se zdá, jako bychom žili někdy v pátém století našeho letopočtu a pozorovali v přímém přenosu agónii slavného římského impéria. Nebo jako by byla ve vzduchu cítit revoluční změna roku 1848.

Příklady? Třeba Francie v půli dubna „redefinovala manželství" v zájmu homosexuálních svazků tak, že slova „manžel", „otec" či „matka" budou v její legislativě nahrazena neutrálními výrazy „partner" a „rodič". V zemích eurozóny se rozpadá instituce rodiny, klesá porodnost a rapidně roste přistěhovalectví. Na starém kontinentě se zabydluje islám, zatímco římským biskupem se v březnu stal latinskoamerický arcibiskup.

To vše je provázeno skutečností, že Západ vězí už pátým rokem v těžké finanční a hospodářské krizi a řada západních států včetně USA marně hledá cestu ze zadluženosti veřejných rozpočtů. Naopak nejdynamičtěji se rozvíjejí nejlidnatější země světa, Čína a Indie, jejichž zaostalost je dávno minulostí.
A bude zřejmě hůř. „Jak se blíží okamžik skutečného kolapsu, frekvence jednotlivých krizí se zvyšuje a odstupy mezi nimi se stále více zkracují," definuje blízkost civilizačního krachu americký historik finančních krizí Charles Kindleberger ve své klasické knize Mánie, paniky a krachy.
Otázka proto zní, jak a zda mu lze vůbec čelit mírovou cestou?

Má šanci prosadit svůj koncept stále ještě i Evropa, nebo už jen Amerika, či nové velmoci? A může vůbec očekávaný pád západní civilizace neskončit fatálním světovým konfliktem?

Již staří Egypťané

Samotný kolaps velmocí není samozřejmě nic nového pod sluncem. Různé civilizace či impéria vznikaly a opět zanikaly. „Každá civilizace kolabuje nebo se transformuje, to nelze nijak obejít," říká pro týdeník Dotyk český egyptolog Miroslav Bárta, expert na problematiku civilizačních kolapsů. Transformace je však podle něho jevem pozitivním. „Odstraňuje již nefunkční struktury a parametry," vysvětluje autor nedávno vydané monografie Kolaps a regenerace, cesty civilizací a kultur. Dříve podle něj kolabovaly říše a státy, dnes kvůli globalizaci celá euroatlantická civilizace, ale příčiny zůstávají stejné. Kolapsových faktorů Bárta vygeneroval deset:

1. Vyčerpání a zánik zdrojů
(voda, orná půda, ropa)

2. Přechod na nový zdroj
(např. z dřeva na uhlí)

3. Katastrofa velkých rozměrů (potopa, sopečná erupce, tsunami)

4. Nedostatečná reakce na okolnosti (elity podcení krizi)

5. Vliv jiné vyspělé společnosti
(střet či asimilace)

6. Vetřelci (ataky zvenčí)

7. Třídní konflikty, sociální rozpory, špatné chování elit, špatné řízení státu

8. Sociální dysfunkce
(stát se nestará o své obyvatele)

9. Mystické faktory
(nárůst kultu obhajujícího elitu)

10. Ekonomické faktory
(kolaps měny, státní bankrot)

Bárta zdůrazňuje, že naprostý konec civilizace nepředpokládá a že transformace se lidé nemusejí bát. „V minulosti obyvatelstvo většinou nevyhynulo, ani nikam neodešlo, jen začalo pracovat na novém konceptu. Jako když na troskách Říše římské vznikla Itálie a středověká Evropa", připomíná.
V poslední době, s technologickým vývojem, je čím dál jasnější ekonomická podstata krachů. Státy jsou čím dál víc taženy ke dnu rostoucími mandatorními výdaji. Staré země Evropské unie dnes nemají dost peněz na pokrytí svých sociálních závazků. Musí osekávat rozpočty, což ale destabilizuje sociální smír. Zároveň přibývá úředníků a státní správa se komplikuje, ztrácí výkonnost.

Dalším rizikovým činitelem zůstává nepoučitelnost elit. Imperátoři, císaři ani generální tajemníci neuměli včas rozpoznat nebezpečí úpadku své velmoci nebo si ho nepřipouštěli. A je evidentní, že dnešní vůdci Evropské unie či USA na tom nejsou o moc lépe.

Válka velmocí

Největší problém dnešní krize mocností a celé euroatlantické civilizace ovšem nespočívá v podobnosti se situacemi v historii, ale v tom, čím je odlišná. A to je vyloučenost válečného řešení.
Ještě před sto lety bylo běžné vypořádat rivalitu mezi impérii vojensky. Jiný způsob prosazení vlastní kultury než násilný v minulosti vlastně ani neexistoval.

Představme si, jak přirozeně by se vyřešila dnešní obchodní americko-euro-čínská rivalita o sto let dříve. Všechny tři velmoci by se patrně střetly v nějaké účelově vyprovokované válce o Tchaj-wan nebo třeba o Severní Koreu. Vítěz by pak svolal mírovou konferenci, na které by prosadil svou představu poválečného uspořádání světa.

Největší slabiny dnešních velmocí

Evropa

Demografická krize, způsobená rozpadem tradiční rodiny a klesající porodností, vede k přílivu přistěhovalců, což dále prohlubuje erozi křesťanských evropských základů. Politická integrace je v nedohlednu, bez ní ovšem vázne i experiment s jednotnou měnou. Konkurenceschopnost Evropy je oslabena sílící byrokracií, která navíc odčerpává značné finance.

Rusko

Hlavním problémem mocnosti, zformované na troskách sovětského impéria, je nestabilita. Zemi ohrožuje separatismus okrajových islámských oblastí a s tím související terorismus. Porodnost je nízká a režim se snaží problémy překonávat autoritativně.

Čína

Mimořádný ekonomický růst působí impozantně vzhledem k tomu, že vychází z nízké báze. Země bude brzy čelit vážným demografickým, politickým i ekologickým problémům, na něž bude ideologicky svázaná komunistická diktatura těžko hledat účinné recepty.

USA

Země dosud vstřebává šok z teroristických útoků z 11. září 2001. Není jisté, jestli imperiální zahraniční politika nepovede k proměně republikánské vnitřní struktury v efektivnější „císařství" po vzoru starého Říma. USA tíží i vysoké zadlužení a do budoucna hrozí, že anglosasky hovořící majoritu vytlačí současná španělsky hovořící menšina.

Brazílie

Slabinou rychle se zvedající jihoamerické velmoci je velká závislost na vývozu nerostných surovin. Rozvíjí se turistika, ale průmysl se na hospodaření země podílí daleko méně než třeba v Číně. I kvůli tomu Brazílii příliš nevyhledávají investoři. Stát navíc leží v oblasti, jíž v současnosti prochází vlna socialistických revolucí.

O nevyhnutelném válečném střetu píše i respektovaný americký geopolitik George Friedman ve své knize Příštích sto let (viz Příštích sto let).

Zkamenělá poválečná mocenská konstelace dnes čím dál méně odpovídá realitě.

Předpovídá, že v polovině 21. století dojde ke třetí světové válce mezi nově posílenými mocnostmi Japonskem a Tureckem na jedné straně a USA a blokem jejich východoevropských spojenců v čele s Polskem (a s českou účastí) na straně druhé.

Veškeré takové úvahy však euroatlantická civilizace považuje nejpozději od roku 1945 za šílený, a tudíž i nereálný scénář. Odvážné se zdá i Friedmanovo tvrzení, že dva roky trvající konflikt, který má probíhat hlavně v kosmu, prý přinese „jen" půl milionu obětí. Vyhrají v něm Spojené státy, a poté nastane zlatá dekáda míru… Zaznít taková prognóza třeba v europarlamentu, vysloužil by si řečník nejspíš nálepku válečného štváče.

Je nesporně skvělým úspěchem, že vyspělé země žijí už sedm desítek let relativně v klidu, byť lokální války přece jen vypukly (například o Falklandy či na Balkánském poloostrově). Na druhou stranu, panickou hrůzou z konfliktů se západní státy – jakkoli to zní cynicky – připravily o účinný prostředek konkurenčního boje.

Poválečná mocenská konstelace dnes čím dál méně odpovídá realitě a naopak začíná být zdrojem nových animozit. Složení Rady bezpečnosti OSN dodnes zrcadlí spojenecké vítězství nad Německem a Japonskem, aniž by bralo v potaz nové velmoci, jako je Indie nebo Brazílie. Jak dlouho to budou tolerovat?

Užitek pro někoho

Fakt, že se udržení světového míru stalo nepřekročitelným tabu, má paradoxně nejškodlivější vedlejší účinky hlavně na Evropu. Právě politika usmiřování kultur a různých náboženství vedla k postupnému oslabení anticko-židovsko -křesťanských základů starého kontinentu, k zvyšujícímu se přílivu přistěhovalců zejména z muslimského světa a k úbytku obyvatel. Snaha o ekonomické a politické sjednocení Evropské unie naráží na čím dál větší odpor, ba kontraproduktivně probouzí polozapomenuté nacionalistické vášně.

Poválečný důraz obou donedávna hlavních velmocí – USA a Sovětského svazu – na svět bez imperialismu vedl k přetvářce, že impéria už neexistují a do moderní doby se ani nehodí. Jenže vznik a zánik impérií nic překonaného není a jen tak nebude. Teze amerického spisovatele Francise Fukuyamy z 90. let o „konci dějin" je pouhé zbožné přání momentálního vítěze. Jak naznačuje dnešní ekonomická i mocenská expanze Číny, Turecka nebo Indie, nové velmocenské sebevědomí má přirozenou tendenci se rozpínat.

Úspěch dosavadních civilizací a kultur byl založen na ekonomickém růstu.

Ať malátný západní svět chce nebo nechce, musí počítat s možností nových ozbrojených konfliktů. Nezachová-li si totiž sám užitek z tohoto typu pohrom, přivlastní si jej někdo jiný, třeba nějaká nová islámská civilizace.

Ostatně, jednou se to málem už stalo – po první světové válce se Anglie, Francie i USA pokoušely udržet světový mír doslova za každou cenu. Navzdory bezpečnostní pojistce v podobě Společnosti národů a západoevropské pacifistické politice appeasementu si ale agresivní Německo a Japonsko stejně vynutily měření sil a vyvolaly krvavou druhou světovou válku.

USA a Evropská unie mají pouze jedinou cestu jak zkusit přežít hrozící kolaps. Nemá-li dojít k válečnému střetnutí s nastupující konkurencí, musí využít čas získaný mírem a proměnit samy sebe.
Morální apely samozřejmě nefungují, lépe by mohla zabrat podpora vědy a technologií. Vize amerického exprezidenta George W. Bushe vyvinout auta na vodíkový pohon s cílem získat nezávislost na ropě zůstala sice nenaplněna, ale přesně to je způsob, jak neztratit tah na branku. Vizí může jednou být třeba zajištění zdrojů vody nebo zemědělské půdy.

Úspěch všech dosavadních civilizací a kultur byl totiž založen na růstu, především ekonomickém. Postavit státní politiku na sebeuskrovnění či sebeomezení by zavánělo národní sebevraždou, nehledě na to, že třetí svět jakýkoli západní „nerůst" z ekologických či morálních důvodů nijak neocení.
„Základem úspěchu je mít kvalitní vzdělávací systém. Tak se vytvoří vědecké a kulturní podhoubí a pak je naděje, že někdo uskuteční objev vedoucí k onomu technologickému skoku," připomíná historik Bárta. Přesto si myslí, že například novému stěhování národů v důsledku vysychání oblasti Předního východu se nevyhneme, a stejně tak ani válkám.

Byť doufá v jejich výhradně lokální charakter.
Žádný duševně zdravý člověk si válku nepřeje, zároveň ale musí přijmout myšlenku, že každé lidské společenství připomíná papiňák, z něhož je čas od času nutné upustit vnitřní tlak. Nelze jej donekonečna zvětšovat, případný výbuch by mohl být daleko děsivější. Svět bez konfliktů a bez válek je utopie, byť na nich mohou vydělat jen přeživší.

Jak dnešní krize Západu dopadne, nikdo netuší.

Evropa se však bohužel vzdala křesťanských hodnot, na kterých kdysi vznikla, a tak za ně ani nebojuje.
Recept na to, jak ze starého kontinentu vymést dekadenci, kdy zůstává jen snaha přežívat, je samozřejmě složitý. Nabízí se omezit nekonečné debaty uvnitř Evropské unie a proměnit dosavadní pytel blech v akceschopnou federaci. Neboli přijít s vizí. V tom je zásadní rozdíl proti Americe, která chápe, že věci, na kterých nám záleží, je třeba bránit. I se zbraní v ruce, pokud si to okolnosti vynutí.

Politolog a prognostik Friedman vidí právě proto šanci na záchranu euroatlantické civilizace v chování Spojených států. „Je to mladý, rázný a energický hazardní hráč," charakterizuje vlastnosti, které USA pasují do role perspektivního obránce západní kultury. Podle jeho názoru mají nejen obrovské hospodářské, prostorové i finanční rezervy, ale také opakovaně prokazují – na rozdíl třeba od politicky nepříliš stabilní Číny – flexibilitu při hledání efektivních řešení. „Spojené státy jsou pouze na počátku své moci. Dvacáté první století bude stoletím Ameriky," tvrdí Friedman.

Jak dnešní krize Západu opravdu dopadne, nikdo netuší. Poslední projekty politiků z obou stran Atlantiku na vytvoření americko-evropské obchodní unie naznačují, že naše civilizace svou obranu nevzdává. USA mají lepší výchozí pozici i díky jistému „sebevědomí", s nímž jako jediné současné světové impérium vrací vojenské údery. A některé dokonce – byť v Iráku a Afghánistánu se střídavým úspěchem – preventivně rozdává. Spojené státy zkrátka dávají najevo, že se nebojí válek a neustále včas odrážejí potenciální soupeře.

Právě to je neklamná známka chutě dál existovat, prosazovat své vize a neztrácet pud sebezáchovy. Kdo má takový apetit, ponechává si i onen užitek z katastrof.