Jaroslav Ryba zemřel po mrtvici v noci na 17. února 2018. Odešel statečný člověk, který odmítal vstoupit nejen do družstva, ale i do strany a byl kvůli tomu režimem stíhán téměř celý život.

První střet s totalitním režimem na malého Jaroslava dopadl už v útlém dětství. Stejným rozsudkem, kterým byl otec Jaroslava Ryby odsouzen k 5 letům vězení, přišla celá rodina o veškerý majetek. Otec byl navíc zbaven občanských práv, osobních věcí, musel zaplatit vysokou pokutu a byl celkově dehonestován. Rodina tak přišla o vše a jen s velkým úsilím dokázala snížit otcovo vězení na 1 rok.

Jaroslav Ryba vzpomínal, že když se hlásil na vysokou školu, přišel za ním školní inspektor a řekl: „Já ti okamžitě podepíšu přijetí na vysokou školu, ale zřekni se táty!“ Jaroslav nic takového nehodlal říct. „S jistou dávkou ironie jsem mu řekl i nepěkná slova, která se možná na studenta nehodila. Prostě mě trestal za to, že se otec nenarodil tam kde měl podle té doby,“ vzpomíná.

Dne 27. února 1953 musel Jaroslav Ryba nastoupit vojenskou službu. Po měsíčním základním výcviku v Bílině byl s kádrovým ohodnocením „E“, tedy politicky nespolehlivá osoba, převelen k 13. pomocnému technickému praporu (PTP) jako havíř na důl Pokrok v Ostravě-Radvanicích. Zde strávil fáráním 2 roky života. Podmínky, ve kterých jednotka bydlela a pracovala, nebyly lehké.

U PTP v Ostravě-Radvanicích se se bydlelo v dřevěných ubytovnách dříve sloužících jako vězení pro německé zajatce a oblečení na jednu šichtu sdílelo více pracovníků. Práce na šachtě jela v třísměnném provozu a po náročné směně celý prapor často nastupoval ještě k vojenskému výcviku. Výcvik byl u PTP striktně beze zbraně, ale vojáci během cvičení museli hrát, že zbraň drží. „Já jsem zbraň v ruce ani nedržel. Měli jsme akorát sbíječku, lopatu nebo majzlík. Nikdy, nikdy jsem nedržel zbraň v ruce. Také mám šílený odpor ke všem zbraním,“ s úlevou přiznával pan Ryba.

Pomocné technické prapory

Pomocné technické prapory (PTP) nebo též „černí baroni“ byly útvary Československé lidové armády, které založil v roce 1950 tehdejší ministr národní obrany generál Alexej Čepička. PTP fungovaly v letech 1950-1954 hlavně jako internace s cílem převýchovy tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu, pro které armáda vymyslela politickou klasifikaci „E“.

Dalším důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. V praxi byly také nástrojem perzekuce a pracovního zneužívání nepohodlných osob. Pomocnými technickými prapory prošlo podle různých odhadů 40 až 60 tisíc občanů. Pracovali v dolech (na Ostravsku, Kladensku i na Slovensku), ve stavebnictví, na vojenských stavbách, ve vojenských lesích, kamenolomech i v zemědělství. Vždy šlo o velmi náročnou a vyčerpávající práci.

Po politických změnách v roce 1953, vyvolaných jednak smrtí J. V. Stalina a prezidenta ČSR Klementa Gottwalda a jednak tlakem mezinárodních organizací, byly PTP od posledních měsíců roku 1953 do května 1954 postupně rušeny. 13. prapor PTP byl i přesto rozpuštěn až v únoru 1955. Proč byl prapor, ve kterém Jaroslav Ryba sloužil, rozpuštěn až dlouho po příkazu ke zrušení, komentoval slovy: „To neplatilo. Příkazy neplatily. Jednotka si prostě dělala, co chtěla.“

Po vojně Ryba nastoupil do Ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni, kde dostal z kádrových důvodů v roce 1958 výpověď. Musel se tak vzdát vysněného zaměstnání šlechtitele a genetika, na které celý život studoval, a přijmout místo u ČSAD jako závozník. Odtud se však s pomocí pracovního úsilí a přátel dostal na ministerstvo dopravy, kde pracoval až do důchodu.

Jaroslav Ryba se tématu PTP aktivně věnoval až do své smrti. Sbíral všechny dostupné publikace, sám několik knih (s pomocí svých přátel ze 13. praporu) napsal a v samonákladu vydal. S přáteli z PTP se pravidelně setkával až do své smrti, která ho náhle zastihla v noci na 17. února 2018. O síle přátelství z dob vojenské služby a nezdolné povaze Jaroslava Ryby vypovídá poznámka z jeho knihy: „U PTP jsem velmi dobře poznal, co znamená dobré a věrné přátelství bez lží, klamu, zášti a závisti. Co více si lze na tomto světě přát?!“

V jeho osobě odešel odvážný a důstojný člověk, který většinu svého života narážel na zvůli totalitního režimu. Ten ho přesto nezlomil. Byl zároveň věrným a láskyplným manželem, otcem a nadšeným dědou.

Kulaci a kolektivizace venkovaTermín kulak byl používán komunistickou propagandou k označení středních až bohatých rolníků s výměrou nad 15 ha půdy. Kulak byl v dané době ekvivalent pro třídního nepřítele a bylo o něm smýšleno jako o nepřátelském a státní zájmy poškozujícím sedlákovi.
S kulaky se tehdejší režim vypořádával tzv. kolektivizací venkova, což byl proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, který iniciovala a řídila KSČ v souladu s politickou teorií a praxí stalinismu. Hlavní fáze vyvlastňování zemědělské výroby a jejího spojování do družstevních a státních podniků probíhala v letech 19481960, tento proces však dozníval až do roku 1989.

O projektu Pražský deník Paměť národaCílem projektu Pražského deníku je připomenout čtenářům nedávnou minulost formou svědectví a krátkých příběhů pamětníků, které se vážou k důležitým historickým momentům 20. století.
Projekt chce přiblížit hrůzy války nebo to, čím museli lidé projít a co zažili, pokud se postavili tehdejšímu režimu.
Nechce jednotlivé příběhy nijak hodnotit či někoho dehonestovat, chce jen předávat vzpomínky lidí se silným životním příběhem.
Projekt vzniká ve spolupráci s organizací Post Bellum, která dlouhodobě sbírá výpovědi pamětníků a spravuje portál www.pametnaroda.cz.