Epidemie 21. století

Konec osobnosti

7. listopad 2015 četba na 5 minut

Kdy se člověk ztratí svým blízkým? Když mu nelítostná choroba vymaže vzpomínky na většinu toho, co s nimi prožil? Anebo když choroba promění člověku charakter?

Je to úplně jiný člověk, prohlásil o maršálovi Kutuzovovi jeho generál Alexej Jermolov. Další ruský generál Alexandre-Louis Andrault de Langeron byl v popisu „zvláštností" vítěze nad Napoleonem konkrétnější: „Chlípný ve svých choutkách, necudný ve zvycích, tělesně nečistý a nečestný v jednání." Langeron se hrozil vlivu, jaký měly na Kutuzova nejrůznější ženštiny, a netajil se názorem, že maršálovy satyrské manýry ohrožují bezpečnost Ruska.

Kutuzov měl na své „zvláštnůstky" nárok. Jako zázrakem přežil dva průstřely hlavy a poškození mozku si vybralo na jeho charakteru svou daň. Byl stále ještě vynikající voják. Jasně rozeznával dobrá vojenská rozhodnutí od špatných. K smrti nerad si z nich ale vybíral a byl věčně nerozhodný. I vítězství nad Napoleonem připisují někteří historici Kutuzovově neschopnosti odhodlat se k přímému střetu s Francouzi a svést s nimi rozhodující bitvu. Z té by ruský maršál zřejmě odešel poražen. Ustupováním a taktikou „spálené země" se ale konfrontaci sil vyhnul a Napoleona dostal s vydatnou pomocí časné a kruté zimy na kolena.

Historicky dokumentovaná proměna maršála Kutuzova nás staví před zneklidňující otázku: Co tvoří základ naší osobnosti? Podle čeho si nás „definuje" naše okolí? Alzheimerova choroba a další degenerativní onemocnění mozku vymažou své oběti z paměti prakticky celý život. Nemocný si nepamatuje, kdo jsou jeho děti, kdo je jeho manžel, a nepamatuje si ani, kdo je on sám. Z paměti se mu vytratí vše, co prožil. Ztráta vzpomínek je bolestná pro nemocné i pro jejich okolí. Mizí s nimi zároveň i osobnost člověka?

Tým vedený psycholožkou Ninou Strohmingerovou z Yale University School of Management hledal na tyto nejednoduché otázky odpověď ve studii, která vyšla nedávno ve vědeckém časopise Psychological Science. Výsledky jsou zajímavé a nutí k zamyšlení nejen nad osobnostmi lidí postižených demencí. Pilířem toho, jak nás vnímá okolí, se ukázala morálka. Jednoznačně nás definuje to, zda a nakolik se chováme čestně. „Někdo se může v důsledku onemocnění hodně změnit a my ho stále vnímáme jako jednoho a toho samého člověka," shrnuje závěry studie Strohmingerová. „Na druhé straně, pokud dojde ke ztrátě morálních vlastností, promění se pro nás ten člověk na někoho úplně jiného."

Morálka- pilíř identity

Strohmingerová zahrnula do studie rodiny bezmála 250 pacientů trpících třemi různými neurodegenerativními chorobami – frontotemporální demencí, Alzheimerovou chorobou a amyotrofní laterální sklerózou. Zatímco Alzheimerova choroba „maže" nemocným jejich vzpomínky, frontotemporální demence postihuje mozková centra zodpovědná za morální rozhodování. Amyotrofní laterální skleróza ponechává duševní svět člověka bez vážnějších změn, ale omezuje ho na pohybu.

Rodinní příslušníci – v drtivé většině manželé nebo partneři – hodnotili, jak se změnil v průběhu choroby nemocný a jak se měnil jeho vztah k rodině. Ninu Strohmingerovou zajímalo, nakolik se v průběhu choroby zhoršil vztah rodinných příslušníků k pacientovi. Některé výsledky byly celkem očekávané. Například amyotrofní laterální skleróza se promítla do vztahů mezi pacientem a jeho rodinou podstatně méně než Alzheimerova choroba nebo frontotemporální demence. Pohybové problémy nemění mnoho na tom, jak člověka vnímá jeho okolí.

Ztráta paměti, deprese a další změny také neměly za následek to, že blízcí začali vnímat nemocného jako „někoho jiného". Situace v rodinách pacientů s frontotemporální demencí ukázala, že nejtíživěji na ně dopadají změny morálky nemocných. Jakmile se pacient promění z hodného a trpělivého člověka ve zlou, škodolibou bytost, vnímají jej jeho blízcí jako „někoho jiného". Už to prostě „nebyl on".

Medicína a farmacie věnují obrovské úsilí tomu, aby zachránily pacientům trpícím neurodegenerativními onemocněními vzpomínky. To ale nestačí. „Léčba by se měla v budoucnu zaměřit i na udržení morálních vlastností nemocných. To se dnes velmi často přehlíží, a přitom je to velmi důležité jak pro pacienty, tak pro jejich blízké," konstatuje Nina Strohmingerová.

Výsledky studie nabízejí zajímavé podněty k přemýšlení i těm, kteří mají mozky zcela zdravé. Opravdu nás okolí hodnotí podle toho, čeho jsme v životě dosáhli, jak velkou jsme získali moc, jak velkým majetkem vládneme a jaký vliv máme na dění ve společnosti? Ve světle studie týmu Niny Strohmingerové je to zjevně pomýlený názor. To, jak nás vnímá okolí, závisí velmi výrazně na tom, zda jsme svých pozic dosáhli čestně, nebo za cenu ran pod pás.