Absolutně zapomenutý kraj světa. Tak by se dala charakterizovat Středoafrická republika (SAR), stát v centrální Africe a jedna z nejchudších zemí vůbec. Přibližně 60 % obyvatel zde žije z příjmu nižšího než 1,25 dolaru za den. V posledních měsících se ale přece jen dostala do hledáčku médií. A jak už to v této oblasti bývá, hlavně kvůli násilnostem. Vypukly již v březnu minulého roku po svržení vlády prezidenta Françoise Bozizého převážně muslimskými milicemi Séléka. Ty následně ovládly rozsáhlá území této země.

„Situace v zemi je mimořádně kritická a nese veškeré znaky počínající genocidy," varoval humanitární koordinátor OSN John Ging.

Kde hledat příciny

Současný konflikt ve SAR je často vysvětlován jako boj menšinových muslimů proti většinovým křesťanům, avšak ve skutečnosti má mnoho různých dimenzí. V zemi se nacházejí naleziště nerostných surovin, jako je zlato, uran, ropa nebo diamanty, které i v minulosti byly využívány mocenskými skupinami k dosažení jejich cílů.

Obyvatelé hlavního města Bangui demonstrují proti násilí po posledním útoku muslimských rebelů 28. května 2014. Z nerostného bohatství země profitovaly pouze zahraniční společnosti a mocenské skupiny, ne však její obyvatelstvo. Svržený prezident Bozizé využíval příjmy z těžby k posílení své vlastní pozice a kliky přívrženců.

Snaha o kontrolu nerostných zdrojů následně inspirovala vznik ozbrojených opozičních skupin, z nichž nejvýznamnější je sdružení převážně muslimských milicí Séléka. Násilnosti započaly nejprve na územích těžby nerostných surovin, když se hnutí Séléka začalo snažit o jejich kontrolu. Začalo vraždění civilistů, vypalování vesnic a znásilňování žen, které vedlo k velkým uprchlickým vlnám.

V reakci na praktiky muslimských milicí se zformovaly převážně křesťanské ozbrojené skupiny, nazývané anti-balaka (v jazyce sango „proti mačetám"), které započaly boj proti prezidentu Michelovi Djotodiovi, dosazenému milicemi Séléka, a proti muslimským ozbrojencům.

Původní boj o moc a kontrolu nerostných zdrojů se zvrhl v odvetné akce křesťanů proti muslimům, které se jeví být ve své podstatě ještě ničivější, protože vedou ke spirále násilí. Milice Séléka byly formálně rozpuštěny v září 2013, ale někteří jejich členové přešli do oficiální armády nového prezidenta. Michel Djotodia, který nebyl schopen zastavit násilí v zemi, byl v důsledku tlaku z okolních zemí v lednu 2014 přinucen rezignovat. Na jeho místo nastoupila prozatímní prezidentka, bývalá starostka hlavního města Bangui Catherine Samba-Panza.

Ačkoli je prozatímní prezidentka křesťankou, jedná se o nezávislou kandidátku, která byla akceptována oběma stranami konfliktu, a mohla by tedy hrát pozitivní roli v řešení středoafrické krize. Kontrolu nad většinou oblasti západní SAR však převzaly ozbrojené skupiny anti-balaka, a ty chtějí pro změnu vyhnat ze země muslimy.

Ti prchají především z hlavního města Bangui a jižních, převážně křesťanských oblastí SAR na sever země, který je kontrolován milicemi Séléka. Asistují jim ozbrojené konvoje mezinárodních vojenských sil. Severní oblasti země, které jsou pod kontrolou muslimských milicí a kde nalezli muslimští uprchlíci bezpečí, se nyní snaží o dosažení samostatnosti.

Naposledy o sobě muslimští radikálové dali vědět koncem května v Bangui. Jak uvedla agentura AP, rebelové zaútočili na křesťanský kostel a zůstaly za nimi minimálně dvě desítky mrtvých. Existují proto obavy, že incident vyvolá další násilí.

Nová Rwanda?

Konflikt ve SAR má širší regionální rozměr. Země leží mezi Demokratickou republikou Kongo, Čadem a Súdánem, které se všechny v minulosti potýkaly se závažnými problémy. Obavy budily zejména zprávy, že vláda tehdejšího prezidenta Djotodiho začala vyjednávat s nechvalně proslulým vůdcem Armády božího odporu (LRA) Josephem Konym, který se údajně skrývá ve středoafrických pralesích. Kony pochází z Ugandy, kde vedl ozbrojence s cílem odstranit režim prezidenta Yoveriho Museveniho.

Jeho jednotky terorizovaly místní obyvatelstvo a využívaly při tom i dětské vojáky. Okolo roku 2005 byly jednotky LRA vytlačeny z Ugandy, ale pokračovaly ve svých násilných praktikách v okolních zemích včetně SAR.

Někteří komentátoři přirovnávají současné dění ve SAR ke genocidě ve Rwandě, která během stovky dní stála v roce 1994 život nejméně 800 tisíc lidí. Ve Středoafrické republice byl již milion obyvatel přinucen opustit své domovy. Situaci navíc komplikuje fakt, že se odtud snaží vrátit uprchlíci z Čadu, kteří v zemi nalezli útočiště v důsledku čadské občanské války.

Nevládní organizace kritizují OSN, že stejně jako ve Rwandě jedná s velkým zpožděním a není schopná zabránit násilnostem a porušování lidských práv. Mají také obavy o životy a zdraví svých pracovníků, takže dodávky humanitární pomoci váznou.

Snahy OSN

Rada bezpečnosti OSN schválila koncem roku mandát pro vyslání mise Africké unie a francouzských ozbrojených sil, aby ve SAR zasahovaly na ochranu civilního obyvatelstva pod hlavičkou Mezinárodní podpůrné mise ve SAR (MISCA). Africké jednotky však nebyly dostatečně efektivní, generální tajemník OSN Pan Ki-mun proto vyzval k vyslání dalšího kontingentu vojáků, který by měl přispět ke stabilizaci situace v zemi.

Mise nazvaná MINUSCA, čítající 10 000 vojáků a 1800 policistů, by měla být vyslána do SAR 15. září 2014. Má rozšířený mandát, neomezuje se pouze na ochranu civilistů, ale jejím úkolem je také podpora transformace politiky, ochrana lidských práv a justice a zajištění dodávek humanitární pomoci. Generální tajemník se snaží získat podporu pro tuto misi napříč státy mezinárodního společenství. Také na své letošní návštěvě České republiky vyzval premiéra Bohuslava Sobotku k vyslání českých vojenských jednotek do Středoafrické republiky.

Stranou nezůstává ani Evropská unie. Na dubnovém summitu, jehož se zúčastnila i prozatímní prezidentka SAR Catherine Samba-Panza, přislíbila vyslání tisíce vojáků, kteří by měli operovat v hlavním městě Bangui. I přes všechny tyto snahy hrozí, že konflikt přeroste v hlubší a dlouhotrvající krizi. V důsledku uprchlických vln je navíc zasažen celý region střední Afriky, který je sám o sobě velice nestabilní.

Důležitým faktorem krize je především snaha o kontrolu místních zdrojů a mocenských struktur, a proto nelze středoafrický konflikt zjednodušovat na boje mezi křesťany a muslimy. Ke stabilizaci situace je nezbytné dosáhnout dialogu znepřátelených stran, ve kterém by mělo mezinárodní společenství hrát roli mediátora.