Podle arabisty Jana Veselého není podpora teroristických skupin hlavním problémem. Jádrem sporu je soupeření mezi Katarem a Saúdskou Arábií, která se po nedávné návštěvě amerického prezidenta Donalda Trumpa cítí jistější.

Koalice totiž nemá svému malému sousedovi co vyčítat. Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a další bohaté země perského zálivu totiž podle Veselého podporují sunnitské extremisty na území Sýrie.

Arabista Petr Pelikán zase tvrdí, že tato malá země provádí chytrou politiku a hraje na všechny strany. Krize má hlavně ideologický podtext. „Katar je u všeho, co se na Blízkém východě děje. Mají přátele všude, v Íránu, Saúdské Arábii, i v Libyi, kam dodávají zbraně,“ řekl České televizi. Dvoumilionová země, která má největší zásoby ropy na hlavu na světě, vyváží své černé zlato do Japonska a Jižní Koreje. Dění v Evropě a na Blízkém východě pro ni není tak zásadní jako pro její sousedy.

Týdeník The Economist píše, že kdyby nebylo Saúdů, nejpopulárnější televizní kanál arabského světa by zřejmě ani neexistoval. V roce 1996 totiž království zakázalo arabské vysílání BBC. Desítky novinářů, vyškolených podle evropských standardů, pak našly uplatnění právě v nově vznikající televizi Al-Džazíra. Ta se nebojí rozebírat kontroverzní témata, která jsou – anebo byla – v arabských společnostech tabu.

Nejsledovanější televize totiž nemá v regionu konkurenci. Nedemokratické režimy zde média tvrdě kontrolují. Al-Džazíra tak od začátku mohla dávat slovo těm, kteří ho neměli. Popularitu si před rokem 2003 mohla získat popichováním iráckého diktátora Saddáma Husajna, během americké invaze do Iráku pak její redakce zase oslavovala každého amerického vojáka, čímž si vysloužila kritiku od USA.

Slovo dostali v diskuzních pořadech Izraelci, jež na obrazovkách nebylo možné do té doby spatřit, nebo radikální islamisté jako Jusúf al-Karadáví, člen Muslimského bratrstva, který glorifikuje sebevražedné atentátníky a prohlašuje je za mučedníky. Sledovanost jí zajistilo i kontroverzní poselství Usámy bin Ládina.

Také události arabského jara v roce 2011 by se bez ní zřejmě ubíraly jiným směrem. Reportéři přinášeli živé vysílání přímo z protestů, čímž dodávali odvahu dalším lidem, kteří se k nespokojeným davům dosud báli připojit. Kontroverzní zpravodajství zvýšilo sledovanost jejího webu o 2500 procent. „Stanice nestojí na novinářských prioritách, ale na zájmech katarského ministerstva zahraničí,“ uvedl dříve její dopisovatel Aktham Suliman.

V syrském konfliktu fandí Frontě An-Nusrá (Fronta dobytí Sýrie), která je napojená na Al-Káidu.

Ztráta licence pro Al-Džazíru není nic nového. Kontroverzní kanál o ni přišel opakovaně v letech 1999, 2002 a 2010 v Kuvajtu, v roce 2011 v Egyptě nebo v roce 2016 v Iráku. Kromě zemí, které se připojily k protikatarské koalici, nemá licenci ani v Izraeli.

Její hlavní problém tkví v tom, že intenzivně kritizuje poměry v okolních zemích, o situaci v bývalém britském protektorátu ale mlčí.

Za její záchranu orodovalo i OSN. „Můžete jí mít rádi i nenávidět, souhlasit i nesouhlasit, její anglické i arabské vysílání je však legitimní a má miliony diváků. Požadavek na její uzavření je podle nás nepřijatelný útok na svobodu projevu,“ představilo OSN svoji pozici.

Ať je její role jakákoliv, v regionu, který svobodu slova nezná, zůstává jediným kritickým médiem. Podle Economistu televize krizi přežije, ale katarská vláda ji zřejmě bude muset přinutit změnit tón.