Třetí svět

Krach socialismu 21. století

22. září 2016 četba na 12 minut

Foto: Michel Piccaya/Shutterstock.com

Levicové režimy v Latinské Americe v poslední době zažívají jeden otřes za druhým. Oslabování tamních levicových vlád sice s výjimkou pádu cen surovin nemá společné jmenovatele, přesto se zdá, že socialistický model přestává po pádu ve střední a východní Evropě fungovat i na opačné straně zeměkoule.

Odvolání brazilské prezidentky a stále výraznější problémy ve Venezuele musí nutně vyvolávat dojem zásadní změny v politickém vývoji Latinské Ameriky a existenci „pravicového obratu". V případě vlád radikální levice se mluví o konci tzv. socialismu 21. století.

Tyto teze jsou do určité míry správné, ale je třeba mít na paměti rozdíly mezi jednotlivými levicovými vládami, odlišné způsoby jejich porážky/oslabení a hlavně fakt, že socialismus 21. století byl v zásadě vždy chiméra. A „pravice" také není monolitem. Co však všechny situace spojuje, je konec surovinového boomu. Navíc je v zásadě logické, že po více než jedné dekádě dochází k volebnímu obratu. Co se tedy vlastně děje?

Brazilské historické paralely

Nejprve se trochu přenesme v čase a zkusme si ukázat některé zajímavé paralely v brazilském případě. V srpnu 1961 rezignoval zcela nečekaně a po půl roce ve funkci brazilský prezident Jânio da Silva Quadros, zvolený za pravicovou koalici. Tím se otevřela cesta k moci jeho viceprezidentovi Joãovi Goulartovi. Problém však spočíval ve struktuře brazilského politického systému: viceprezident se volil odděleně a oblíbený, ovšem polarizující Goulart kandidoval za levici. Měl pověst radikála.

Quadros dostal 48,3 % hlasů, dosud nejvíce v brazilských dějinách. Nyní však měl nastoupit Goulart, přímo zvolený – ale na post viceprezidenta. Jeho prezidentský kolega z tandemu prohrál separátní prezidentské klání o dva miliony hlasů. Poražení tak měli najednou vládnout a chtěli provádět radikální změny. Nikoho z elity neuklidnilo, že v momentu Quadrosovy rezignace byl Goulart v Maově Číně. Jako prezident pak začal opravdu chystat tzv. levicové reformy.

Střih – rok 2016. Na základě pochybné, ale jinak běžné účetní manipulace s rozpočtem je odvolána levicová prezidentka, zvolená více než 54 miliony lidí. Definitivně nastupuje nezvolený viceprezident, jehož osobitá centristická strana ve volbách ani nepostavila kandidáta (když to v minulosti dělala, nezískala více než 5 %). A prakticky ihned poté letí do Číny na summit G-20, kde mluví o chystaném programu privatizací, který opravdu voličům slíben nebyl.

Brazílie, Sao Paulo, 13. března 2016. Miliony Brazilců vyšly do ulic protestovat proti vládě Dilmy Rousseffové.Brazílie, São Paulo, 13. března 2016. Miliony Brazilců vyšly do ulic protestovat proti vládě Dilmy Rousseffové.Autor: Alf Ribeiro/Shutterstock.com

Brazílie, Sao Paulo, 17. srpna 2016. Demonstranti pod taktovkou odborů požadují pro změnu konec vlády Michela Temera.Brazílie, São Paulo, 17. srpna 2016. Demonstranti pod taktovkou odborů požadují pro změnu konec vlády Michela Temera.Autor: Gero Rodrigues/Shutterstock.com

Paralely nejsou dokonalé. Quadros za pravici kandidoval, ale nebyl moc čitelný, Goularta měli v oblibě chudí a zvolili ho. Dilma Rousseffová se k levici jasně hlásila, Michela Temera nikdo nezvolil a málokdo může být osloven jeho charismatem, jelikož to neexistuje. Goularta nenáviděla elita, ale měl podporu zdola. V roce 1964 ho tudíž svrhla armáda. Temera nesnesou nižší vrstvy, ale elitě vyhovuje. Goulartova pádu litovala hlavně Kuba, odvolání Rousseffové očekávaně kritizuje Venezuela, Bolívie, Nikaragua, Ekvádor a opatrně i papež.

Identické pro obě situace je fakt, že rozsáhlé změny chce v situaci krize dosavadního modelu provádět někdo s problémovým mandátem. A také špatná struktura politického systému a částečně čínský faktor. V 60. letech latinskoamerický kapitalismus „ohrožovala" maoistická protikapitalistická ideologie, nyní mu škodí slabší čínská poptávka po surovinách.

Kolik levicí znáš, tolikrát jsi latinoamerikanista

Konec Dilmy Rousseffové je někdy dáván do souvislosti s problémy latinskoamerických levicových vlád jako takových. Od počátku nového století zde levice sílila. Její prezidenti a pak prezidentky dosahovali velmi vysoké obliby (někdy se mluví o „superprezidentech") a využili surovinového boomu k rozsáhlým sociálním programům.

Konec Dilmy Rousseffové je někdy dáván do souvislosti s problémy latinskoamerických levicových vlád jako takových.

Loni však pravice vyhrála prezidentské volby v Argentině, ve Venezuele kontroluje parlament a levicová vláda je zde v obrovských ekonomických problémech. V Ekvádoru se (zatím!) zdá, že prezident Correa nehodlá mandát znovu obhajovat, což není v daném kontextu právě znamení síly. Bolívii čeká ekonomické zpomalení a Evo Morales tady letos prohrál referendum o možné další kandidatuře. V Peru levice prakticky neexistuje, v Paraguayi byl levicový prezident odvolán již dávno. Zbývá Nikaragua, kde je levicový charakter vlády více než sporný, a umírněné případy Salvadoru, Chile a Uruguaye s různou mírou potíží. Ve zbylých zemích levice nevládne.

První domorodý prezident Bolívie Evo Morales je vůdcem bolivijské socialistické strany Movimiento al Socialismo (MAS) a hnutí za práva pěstitelů koky. První domorodý prezident Bolívie Evo Morales je vůdcem bolivijské socialistické strany Movimiento al Socialismo (MAS) a hnutí za práva pěstitelů koky. Autor: Frederic Legrand – COMEO/Shutterstock.com

Obrázek tedy jasně nasvědčuje hypotéze o pravicovém nástupu. Zde však musíme být velmi opatrní, podobně jako měli být opatrní autoři tezí o dřívější „levicové vlně". Ta totiž rozhodně nebyla homogenní. Byly zde radikální případy, v nichž nově zformovaná levice ovládla všechna či většinu mocenských center a začala měnit ústavy, ekonomickou politiku a diskurz o národní identitě. Do různé míry se tak dělo (a stále děje) ve Venezuele, Ekvádoru a Bolívii.

Vedle těchto radikálních případů však najdeme situace, kde byla levice buď umírněná a současně ani neměla v rukou hlavní mocenské páky (Chile, Brazílie, Uruguay, částečně Salvador), anebo mocenské nástroje držela, ale nepostupovala příliš radikálně a byla zdrženlivá (Argentina; považujeme-li dnešní sandinisty za levici, tak i Nikaragua). Případ katolického kněze Luga v Paraguayi, sesazeného parlamentem již v roce 2012, je pak ukázkou vlády, jež měla radikální program, ale nikoli dost moci na jeho prosazení.

Levicová vlna tedy neexistovala v tom smyslu, že by k moci nastoupila homogenní skupina. Nejblíže k sobě mají tzv. bolívarovské případy radikální levice v andských státech, k nimž se hlásí i Nikaragua. A mezi nimi to byla pouze Venezuela, jež deklarovala socialistický program, nikdy blíže nespecifikovaný, který je navíc možné identifikovat s radikálnější verzí státního kapitalismu, krytého vysokými cenami ropy.

Nejblíže k sobě mají tzv. bolívarovské případy radikální levice v andských státech, k nimž se hlásí i Nikaragua.

Proto ani současné oslabování levice nemá jednoznačně společné jmenovatele – s výjimkou pádu cen surovin. V Argentině peronistická levice těsně prohrála prezidentské volby, krom jiného proto, že neměla silného kandidáta. Dilmu Rousseffovou odvolali mj. její bývalí koaliční spojenci ve více než sporném impeachmentu.

Jinde levice vládne, byť s problémy; největší má Nicolás Maduro ve Venezuele. Problémům čelí též ekvádorský Rafael Correa. V Chile prezidentku Michelle Bacheletovou oslabily od začátku jejího druhého mandátu (2014) korupční problémy v rodině. V Uruguayi není staronový prezident Tabaré Vásquez nejoblíbenější, ale je to opět poté, co zde levice vyhrávala od roku 2004!

Venezuela vře. Energetická a ekonomická krize přivedly zemi na pokraj krachu. Venezuelanům už s vládou prezidenta Nicoláse Madura došla trpělivost.Venezuela vře. Energetická a ekonomická krize přivedly zemi na pokraj krachu. Venezuelanům už s vládou prezidenta Nicoláse Madura došla trpělivost.Autor: Profimedia

Do Bolívie problémy s pádem cen surovin jistě dorazí, ale zatím jediným hmatatelným neúspěchem Eva Moralese byla těsná porážka v referendu o znovuzvolení, jež si sám vypsal.

Obchází Latinskou Amerikou „strašidlo pravice"?

Ve většině uvedených zemí vládla levice více než deset let, ve Venezuele skoro dvacet. V demokraciích je běžné, že máme volební cykly. A vyjma Venezuely a Nikaragui se žádná z levicových vlád neodchýlila od respektu k základním demokratickým principům, byť v některých případech jde těžko o šampiony demokracie liberální, zejména v případě radikální levice. Ostatně tyto vlády vždy zdůrazňovaly převahu demokratických principů (lidová suverenita, silná vláda většiny) nad principy liberálními (oddělení mocí, kontrola exekutivy).

Oslabení levice tedy není ničím nelogické v situaci nízké ceny nafty, plynu či mědi. Přidáme-li únavu obyvatel z jedné vlády či koalice, kumulace chyb a schopnosti protivníka, máme jasný výsledek.

Oslabení levice není ničím nelogické v situaci nízké ceny nafty, plynu či mědi.

Co však na dosavadním nástupu pravice znepokojuje, je způsob jejího jednání. V případě Brazílie i samotná instalace. V Argentině začala vláda Mauricia Macriho dělat přesně to, čím peronisté strašili. Krom tradičních argentinských manipulací s Nejvyšším soudem jde o potlačování manifestací, brutální deregulace, vyhazování z práce, ale také odklon od silného odsuzování zločinů vojenské diktatury (1976–1983). Liberální je pravice v ekonomice, ale o poznání méně v politických záležitostech.

V Brazílii pak došlo k odvolání demokraticky zvolené prezidentky v procesu, jenž splňoval ústavní kritéria a oddělení mocí, tedy kritéria liberální, ale je více než na pováženou z hlediska perspektivy demokratické. Bez voleb se v zemi dostala k moci garnitura zestárlých, konzervativních (někdy až bigotních) starých mužů, kteří jsou občas viněni z přímého podílu a vydělávání na korupci, což Rousseffová (zatím) nebyla. Chystají privatizace, liberalizační kroky, tedy věci, s nimiž nikdo ve volbách nemohl uspět a jejichž sporné dopady dovedly o dekádu dříve levici k moci ve většině zemí.

Demonstruje se i v Argentině. V srpnu 2016 v Buenos Aires šlo o tradiční protesty cacerolazo, při nichž lidé používají kuchyňské náčiní, aby nadělali co nejvíce hluku. Jejich hněv byl namířen proti pravicové vládě Mauricia Macriho.Demonstruje se i v Argentině. V srpnu 2016 v Buenos Aires šlo o tradiční protesty cacerolazo, při nichž lidé používají kuchyňské náčiní, aby nadělali co nejvíce hluku. Jejich hněv byl namířen proti pravicové vládě Mauricia Macriho.Autor: Alexandr Vorobev/Shutterstock.com

Stejně tak ale zatím není možné říct, že pravice bude podobně postupovat, vyhraje-li jinde. Síla sociálních hnutí v Bolívii a Ekvádoru prakticky znemožňuje opakování tzv. neoliberální politiky let devadesátých. V Chile se od konce Augusta Pinocheta vládne relativně konsenzuálně, bez výrazných zvratů (v daném případě bez zvratů doleva). Totéž lze říct o Uruguayi, kde má populace navíc možnost kontrolovat vládu rozvinutým systémem referend.

Zásadní obrat lze proto čekat pouze ve Venezuele, kde patrně nenastane nic jiného než obrat k výrazně liberální ekonomické politice, ať už deklarovaný (v případě nástupu opozice), nebo tichý (v případě stávající vlády). Opozice v sobě navíc zahrnuje i levicové proudy.
Podobně jako v případě levice tak nástup pravice – pokud k němu opravdu dojde – není a zjevně nebude jednolitou vlnou. Jeho společným jmenovatelem by mohl být konec exportního surovinového cyklu, ale jinak i zde budeme muset diferencovat. Z hlediska zajímavosti vývoje se bude na co těšit. Horší je to jaksi zažít na vlastní kůži…

Článek Ivana Pilipa o napjaté situaci ve Venezuele si můžete přečíst ZDE. Rozhovor s venezuelskou právničkou Tamarou Suju ZDE.