Vladimir Putin v Georgijevském sále Kremlu pronesl projev, který ruská média označila za „osudový". Právě tak jeho řeč chápal i Západ, ale v místech, kde patriotickým nadšením prodchnutí Rusové mohutnými ovacemi řeč svého vůdce přerušovali, aby Jeho a Rusko velebili, se v myslích Evropanů a Američanů ozývaly zcela jiné tóny.

Opět se zrodil vůdce, který nejenom že stojí v čele odpudivého režimu, ale zároveň má kapacitu svou vůli vnucovat ostatním. Co k tomu Putina vede, a kdo a proč se má bát? Takovou otázku bychom si měli klást, ale najít odpověď je mimořádně složité, neboť o skutečných motivech Putinova chování víme jen velmi málo. Místo toho, abychom se snažili porozumět, tak Putina a Rusko (ale podobně i Čínu) zkoušíme analyzovat naší, ale tamějším podmínkám zoufale nevyhovující optikou.

Počet Rusů ani míra útlaku nerozhoduje

Mají se opravdu bát všichni ti, na jejichž území žijí ruské/ruskojazyčné minority? Kde a kolik Rusů žije v zahraničí? Zcela přesná data neexistují, ale rámcově platí toto: Po rozpadu SSSR zůstalo v „blízkém zahraničí" zhruba 25 milionů Rusů. Řada se snažila vrátit do Ruska, ale z mnoha důvodů byli odmítáni.

Dosud se vedou spory o to, kolik Rusů se po rozpadu Svazu rozhodlo k emigraci, ale mohlo by se jednat o dalších až 20 milionů, které zamířily do USA a Kanady, západní Evropy a Izraele. Všeobecná shoda panuje na tom, že nejpočetnější diaspora je dnes na Ukrajině (8 milionů), v Kazachstánu (4,5), Bělorusku (1,2), Uzbekistánu (650 000), Kyrgyzstánu (600 000) a Lotyšsku (550 000); mimo někdejší Svaz pak v USA (3 miliony) a v Evropě v Německu (až 2 miliony).

Mohou čísla něco užitečného napovědět? Obávám se, že nikoli. Problém nespočívá v jejich možné nepřesnosti, ale v tom, že pro Putina není množství, ani míra „útlaku" krajanů podstatná. Pokud by tomu tak bylo, už dávno bychom byli svědky politického či dokonce vojenského zásahu ve střední Asii.

Klíčový projev

Klíčem k pochopení jeho motivace, dle mého názoru, je tato pasáž kremelského projevu: „Vycházeli jsme Ukrajině vstříc nejen na Krymu, ale i v tak složitém tématu, jakým je rozdělení akvatoria Azovského moře a Kerčenské úžiny.

Proč jsme to dělali? Uvažovali jsme tak, že dobré vztahy s Ukrajinou jsou pro nás hlavní, a neměly by být rukojmím územního sporu, který zašel do slepé uličky. Ale samozřejmě jsme při tom očekávali, že Ukrajina bude náš dobrý soused, že Rusové a rusky mluvící občané Ukrajiny, zejména na jihovýchodě a na Krymu, budou žít v podmínkách přátelského, demokratického, civilizovaného státu, že jejich legitimní zájmy budou zajišťovány podle norem mezinárodního práva. Situace se však začala vyvíjet jiným způsobem.

Jeden za druhým se objevovaly pokusy zbavit Rusy historické paměti a někdy i mateřského jazyka, udělat z nich objekt násilné asimilace. A samozřejmě Rusové, stejně jako ostatní občané Ukrajiny, trpěli kvůli trvalé politické a státní permanentní krizi, která otřásá Ukrajinou již více než 20 let. Chápu, proč lidé na Ukrajině chtěli změnu. Během let ‚samostijnosti', nezávislosti, je státní moc, jak se říká uondala, zprotivila se jim vůbec. Měnili se prezidenti, premiéři, poslanci Rady, ale nezměnil se jejich postoj vůči své zemi a jeho lidu..."

Ukrajina sešla z cesty

Průvodním jevem demokracie je změna. Neustálá, trpělivá, komplikovaná a kultivovaná (vše platí jako ideální případ) diskuse, která každé demokratické společnosti umožňuje vyvíjet se, ale přitom zůstat stabilní. To je něco, co nechápe, respektive čeho se bojí, každý diktátor a autokrat, tedy i Putin.

Až do Janukovyčova útěku byli Rusové na Ukrajině Putinovi v zásadě lhostejní. Představa nutnosti „ujmout" se dalších až 8 milionů krajanů, kteří by jen zatížili již tak napjatý ruský sociální systém, není racionální a Putin se - až dosud - zjevně racionálně choval. Teď se západnímu pozorovateli zdá, že se racionalita vytratila, ale Putin ve skutečnosti zůstává stále stejný racionálně smýšlející (post)sovětský aparátčík/pohlavár. Jakákoli změna v ovládaném prostoru je nepřípustná, cokoli leží za jeho hranicí (tedy EU a NATO) je předmětem neustálé kritiky, ale zároveň respektu.

Západ se rozšiřoval do prostoru, který Rusko považovalo za svůj, a je notoricky známé, že se mu to pranic nelíbilo. Janukovyčův útěk v druhé nejdůležitější zemi postsovětského prostoru vytvořil mimořádně nebezpečnou situaci, jíž bylo třeba neprodleně čelit. Existuje nějaký historický precedent? Když v roce 1979 Sověti vtrhli do Afghánistánu, racionálně uvažující USA dospěly k přesvědčení, že Moskva chce zlepšit svou pozici vůči strategicky důležitým zásobám ropy a komunikačním cestám v Perském zálivu.

Martin Malia, vynikající odborník na SSSR, však přesvědčivě dokázal, že skutečnou motivací ÚV KSSS byla obava, že Afghánistán sejde z nastolené cesty budování socialismu, což bylo nepřípustné, a po zveřejnění tzv. Brežněvovy doktríny, kterou SSSR vysvětlil a odůvodnil vpád do Československa v roce 1968, i známé.

Pro Putina je právě tak nepřípustné, aby prostor, který pokládá za svůj (SNS), sešel z cesty následování Putina. A Krym je Putinovou doktrínou.