Třetí svět

Kuba: Konec století experimentů

10. srpen 2016 četba na 11 minut
Ilustrační foto: Kuba, doutníky, vlajka

Ilustrační foto: Kuba, doutníky, vlajka

Foto: Shutterstock

Březnová návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy na „ostrově svobody" potvrdila, že sto let tamních diktátorských experimentů končí a Kuba se pomalu vrací do sféry vlivu svého mocného demokratického souseda. Po Krymu, východní Ukrajině a Sýrii aspoň jedna dobrá zpráva.

Prezident Barack Obama je smolař. Kdysi avizovaný restart americko-ruských vztahů mu pokazil rozpínavý Vladimir Putin. A když chtěl letos na jaře bodovat aspoň obnovou sousedských vazeb USA a Kuby, pozornost světa na sebe strhly teroristické atentáty v Bruselu. Obamova historická návštěva Havany se nečekaně ocitla na vedlejší koleji.

Škoda. Už jen fakt, že Obama položil věnec u havanského pomníku vůdce kubánského boje za nezávislost José Martího, Kubáncům i světu jasně připomněl, že za svobodu a samostatnost Kuba nevděčí svému „comandantemu" neboli Fidelu Castrovi (s nímž se Obama ani nesešel), ale právě Spojeným státům americkým. Což se téměř neví ani u nás.

Nezávislost pod křídly USA

Jak to? Psal se duben 1898, když USA vyhlásily válku Španělsku, jehož zámořskou državou byla tehdy už 400 let i Kuba. Důvodem, proč šli Američané do boje, byly nejen neustálé protišpanělské vzpoury kubánského obyvatelstva, které hospodářsky významnou oblast v těsné blízkosti Spojených států činily zdrojem neklidu a nestability.

Americká veřejnost tehdy silně volala po válečném řešení i z humanitárních ohledů, protože Španělé proti bojovníkům za nezávislost ve svých koloniích uplatňovali mimořádně tvrdé represálie.

Mimochodem, kubánské hnutí za nezávislost mělo už ve 40. a 50. letech 19. století v plánu připojení Kuby k USA, v nichž vidělo vzor a ochránce. Kromě toho řada Kubánců toužila vytvořit „hispánskou Ameriku", která měla konkurovat „anglosaské Americe".

Velkou roli v hnutí za samostatnost sehrál i vysoký podíl – až 45 procent – obyvatel afrického čili nešpanělského původu na ostrově.

Zatímco v půli 19. století ještě Španělé kubánskou iredentu zlomili, teď nad nimi technicky vyspělejší Američané vyhrávali jednu bitvu za druhou, takže už v srpnu 1898 byla upadající koloniální velmoc na hlavu poražena.

Pařížskou mírovou smlouvou pak musel Madrid kromě Kuby předat Spojeným státům do správy i sousední Portoriko, vzdálené Filipíny nebo tichomořský ostrov Guam.

Napjaté vztahy

Historik Josef Opatrný ze Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy ovšem zdůrazňuje, že vztahy mezi zástupci americké vlády a kubánskými politiky a bojovníky za nezávislost od začátku nebyly příliš dobré a vládla spíš rivalita.

Ve své knize Stručná historie států – Kuba uvádí Opatrný i důvody, mezi nimiž dominovala snaha Američanů ovládnout kubánskou ekonomiku.

Na druhou stranu to byly právě USA, které se už 20. května 1902 svého poručnictví nad Kubou vzdaly a umožnily Kubáncům hladké vyhlášení samostatné Kubánské republiky.

Pravda, mělo to řadu podmínek. Především musela Kuba souhlasit s dohodou o přenechání dvou lokalit na ostrově Spojeným státům. Šlo o dnešní známou vojenskou základnu Guantánamo a o zátoku Bahía Honda na opačné straně ostrova, které se však později USA vzdaly výměnou za rozšíření Guantánama.

Letecký pohled na americkou námořní základnu Guantanámo na Kubě.Letecký pohled na americkou námořní základnu Guantánamo na KuběAutor: Shutterstock

Tzv. Plattův dodatek ke kubánsko-americké smlouvě kromě toho umožňoval Spojeným státům kontrolovat do jisté míry kubánskou zahraniční politiku a hospodářská smlouva dala USA výhodu, že si samy mohly upravovat cla na vyvážený kubánský cukr. Třetinu všech nejmodernějších cukrovarů na ostrově (ale i železnic na východě Kuby nebo městskou dopravu v Havaně) totiž tehdy vlastnili právě američtí byznysmeni.

Každopádně ale svobodu Kubě přinesla Amerika. Nejlépe to vynikne ve srovnání se sousedním Portorikem, které zůstalo americkým územím dodnes. Ačkoli i Portoriku USA nabídly status 51. státu Unie, Portorikánci to odmítli, aby nemuseli platit daně.

Intervencemi řízená demokracie

Prvním kubánským prezidentem se stal Tomás Estrada Palma, politik s dobrými vazbami na USA.

Jenže už v roce 1906, při prvních volebních zmatcích, vypuklo povstání, které musela řešit americká intervence, takže Kubu pak tři roky řídil americký guvernér Charles Magoon. Od roku 1909 si kubánští politici opět vládli sami, ale jen do roku 1917, kdy povstání protiamerických liberálů zpacifikovala další americká intervence.

Tak samostatná Kuba postupně doklopýtala k diktátorskému režimu prezidenta generála Gerarda Machada (1925–1933), kdy Kubu v roce 1928 poprvé – a na 88 let i naposledy – navštívil americký prezident, jímž tehdy byl Calvin Coolidge.

Po útěku nenáviděného a USA postupně zavrženého Machada z Kuby nastalo bezvládí, jehož využil seržant Fulgencio Batista. Čechům byl tento muž desítky let líčen komunistickou propagandou jako ztělesněný ďábel, jenže Batistův nástup byl pro Kubu spíš požehnáním.

Jistě, byl to populista a demagog, orientovaný na USA. Ovšem zpočátku si počínal velmi chytře, celkem demokraticky, a měl i velkou podporu obyvatelstva.
Vládl totiž z pozadí, pomocí oddaných figurek v prezidentské funkci. Do čela státu se nechal zvolit teprve v roce 1940 a hned toho roku prosadil ústavu, která na Kubě mimo jiné zrovnoprávnila ženy a zavedla osmihodinovou pracovní dobu či měsíční placenou dovolenou.

V roce 1944 Batista vrcholnou pozici opustil, a kdyby to bylo natrvalo, jistě by dnes jeho jméno vyslovovalo s úctou i současné kubánské vedení.

Castro – úhlavní nepřítel režimu 

Jenže po osmi letech ultrapravicového kabinetu hrozilo v roce 1952 volební vítězství populistické strany zvané Ortodoxo, která se vezla na antikorupční rétorice. Její kandidát Robert Agramonte už měl nakročeno k prezidentské funkci. Tehdy se však za pomoci důstojníků znovu chopil moci Fulgencio Batista. Podruhé už zavedl tuhou diktaturu.

Protože i on odsoudil korupci, získal si nejdřív znovu oblibu. Vzápětí však rozpustil všechny strany, obnovil trest smrti a zrušil „svou" ústavu z roku 1940.
A tehdy na scénu vstupuje Fidel Castro. Přitom i on byl v mládí obdivovatelem Spojených států amerických.

Jak píše americký historik Robert Quirk v monografii Fidel Castro – o jeho cestě k moci, jako čtrnáctiletý chlapec napsal Castro v roce 1940 blahopřejný dopis americkému prezidentovi Franklinu Delano Rooseveltovi ke zvolení do třetího volebního období. A v roce 1948 se coby ambiciózní student práv dokonce oženil s dcerou blízkého Batistova spolupracovníka.

Po Batistově převratu se však Castro stal úhlavním nepřítelem režimu. Zorganizoval protibatistovskou organizaci „Hnutí mládeže století", v jejímž čele zaútočil 26. července 1953 na kasárna Moncada. Akce ztroskotala a Castro byl odsouzen na 15 let, ovšem už za dva roky byl propuštěn na amnestii. Odešel do Mexika, kde se k němu přidal argentinský lékař Ernesto Guevara, a chystal další revoluci.

Problém byl, že v podmínkách studené války tehdejší americký prezident Harry Truman nekriticky podporoval Batistův režim jenom proto, že byl ostře protikomunistický.

A tak se stalo, že když se v listopadu 1956 na Kubě vylodila Castrova skupina revolucionářů z „Hnutí 26. července" a po tříleté partyzánské válce svrhla 1. ledna 1959 diktaturu Fulgencia Batisty, byly USA nemile zaskočeny.

Eisenhowerova chyba

Co bude nový režim zač, přitom byla podle historika Quirka velká neznámá. Směska mocichtivých kariéristů (Castro), experimentujících intelektuálů (Guevara) a naivních partyzánů (Húber Matos) svůj program a spojence teprve hledala. A Spojené státy se v té chvíli zachovaly diletantsky.

Když v dubnu 1959 odjel triumfující Castro na návštěvu do Washingtonu, prezident Dwight Eisenhower si ani nenašel čas se s ním setkat. Údajně musel odjet na golfový turnaj.

Ponížený Castro zástupce amerického ministerstva zahraničí ujistil, že je zapřísáhlým odpůrcem komunismu a že „nehodlá u moci zůstat ani o minutu déle, než bude nutné". Jenže protiamerický osten Castrovy diktatury se zrodil právě tehdy.

Američtí packalové

Na Kubě pak – skoro jako naschvál Spojeným státům – došlo k agrární reformě a k dalším socialistickým změnám. Osudovým se stal rok 1960, kdy USA odmítly koupit nasmlouvané dodávky cukru a Kuba na to reagovala znárodněním amerických cukrovarů a dalšího velkého majetku.

V romantické latinskoamerické telenovele by tehdejší situace Kuby byla nejspíš vyjádřena postavou zhrzené milenky.

Potom už věci dostaly rychlý spád. USA vyhlásily obchodní embargo Kuby a Castro podepsal smlouvu o rozsáhlé hospodářské spolupráci se Sovětským svazem. Spojené státy v roce 1961 zpackaly proticastrovskou invazi v Zátoce sviní a v roce 1962 se Sovětský svaz pokusil rozmístit na Kubě jaderné zbraně, což málem vyvolalo třetí světovou válku.

Každopádně Kuba se definitivně dostala – přesněji řečeno byla Washingtonem přímo vehnána – do komunistického tábora. V romantické latinskoamerické telenovele by situace byla nejspíš vyjádřena postavou zhrzené milenky, která se zuřivě vrhá do konkurenční náruče.

Vstřícný Obama smazal ponížení

Z tohoto pohledu byla letošní Obamova návštěva Havany naprogramována velmi chytře. Přátelské neformální stisky rukou s Raúlem Castrem, bratrem dnes již nemohoucího Fidela.

Citlivé a tolerantní komentování nedemokratických prvků kubánského režimu. Slova úcty na adresu kubánské hrdosti. Poklona Mártímu. Focení se před obřím basreliéfem Che Guevary v Havaně.

To všechno byla správně zvolená gesta, která mohou stárnoucím patronům kubánské revoluce i běžným Kubáncům pomoci vycouvat z pasti neúspěšného experimentu, respektive z bídy kolabující kubánské ekonomiky. A vrátit se zpátky k civilizačním hodnotám, které před sto lety Kubu a USA naopak spojovaly.

„Žádná země není stoprocentní v dodržování mezinárodních standardů lidských práv, existují v tomto ohledu horší i lepší státy než Kuba," zalichotil Afroameričan v čele USA svému kubánskému protějšku.

Využije Raúl Castro hozeného lasa a roztají americko-kubánské ledy úplně? To bude určitě běh na delší trať.

Každopádně je jasné, že Obama svou kubánskou politikou po šestapadesáti letech alespoň napravil chyby svých předchůdců. Že to nejspíš zůstane i nejlepším zahraničněpolitickým počinem tohoto jinak celkem slabého amerického prezidenta, je věc jiná.