Petra Erbanová vypráví, že prožila pěkné dětství, lyžovala, hrála volejbal. O politiku se nestarala, ale tak jako většina lidí v tehdejším Československu sdílela touhu vymanit se z komunistického sevření SSSR. Doufala, že Dubčekův „socialismu s lidskou tváří“ přinese svobodu. O to větší šok pro ni představoval nečekaný příjezd po zuby ozbrojených cizích vojáků armád Varšavské smlouvy oné srpnové noci. Petra nedbala varování babičky a časně ráno vyrazila do práce do centra Liberce, tak jako každý jiný den.

„U radnice postávala velká spousta lidí. Křičeli, nadávali, hrozili pěstmi. Několik lidí házelo z lešení na projíždějící tanky rajčata. Nikdo se ale nechoval násilně,“ vypráví Petra Erbanová. Od radnice se s kamarádkou dostaly na Šaldovo náměstí. Dnešní Sokolskou ulicí se valily tanky a obrněné vozy. Dva vojáci z jednoho tanku zahájili střelbu: „Prchali jsme do podloubí.

Někdo tam začal hrozně křičet, válet se na zemi. Chtěla jsem odtud utéci, ale najednou jsem spadla. Vstala jsem a zase jsem spadla. Koukla jsem se na nohu a z ní řičela krev. Měla jsem roztržené lýtko, nemohla jsem se postavit. Noha byla jako kus hadru.“ Kdosi pamětnici odvlekl do chodby domu. Když střelba ustala, odnesli Petru dva muži do liberecké nemocnice.

Rentgen odhalil, že v koleně Petry Erbanové uvízla kulka. Nohu jí operovali až po nějaké době, přednost dostaly těžší případy zranění. Pamětnice dodnes s vděkem vzpomíná na lékaře a sestřičky, kteří během pár hodin ošetřili desítky těžce raněných. I přes rychlou pomoc, mnozí na následky zranění zemřeli. Historikové zdokumentovali devět libereckých obětí ze srpna 1968.

Petra Erbanová pociťuje následky střelné rány dodnes: „Chodit mohu, ale při delší námaze mám pocit, že šlapu do prázdna. Je to nepříjemný pocit.“ S plány na sportovní kariéru se nadobro rozloučila.

Když se rok po okupaci přišla poklonit k jednomu z pietních míst v centru Liberce, čekal jí nepříjemný střet. Dva neznámí muži jí vyrvali květinu, kterou chtěla položit k pomníčku jedné z obětí okupantů. Křičeli na ni, ať kouká zmizet, pokud nechce mít v budoucnu potíže. Pamětnici šokovala agresivita komunistů, a jak moc se za rok změnila atmosféra: „Do smrti to budu mít v hlavě. Dokážu dnes zčásti odpustit těm mladým hošíkům, kteří plnili rozkazy, ale okupaci jako takovou a vše, co způsobila, odpustit nelze.“

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.