Šromovým rodištěm byly Chrlice, dnešní součást Brna. Už jako absolvent odborné elektrotechnické školy byl krátce před svými dvacetinami odveden a 1. října 1937 nastoupil u Leteckého pluku č. 5 v Brně. Základní výcvik ukončil už v polovině prosince a byl zde přijat do poddůstojnické a pilotní školy. Na jaře 1938, již v hodnosti svobodníka, byl Leopold Šrom zařazen do stíhací školy Leteckého pluku č. 4 v Praze.

Jeho intenzívní výcvik pokračoval, pouhý rok od nástupu k vojenskému letectvu se už připravoval v bojové letecké škole VLÚ v Prostějově. Od prosince 1938 do března následujícího roku sloužil u 45. letky Leteckého pluku č.3 na letišti ve Spišské Nové Vsi. Pár dní po obsazení země Němci byl však Leopold Šrom demobilizován a propuštěn z činné služby.

Pryč z protektorátu
Jako mnoho jiných, ani mladý letec Šrom nechtěl sedět v okupovaném Československu s rukama v klíně. V noci ze 14. na 15. června 1939 odešel za hranice a přidal se ke skupině našich letců v Krakově. V táboře v Malých Bronowicích ale nepobyl dlouho a ještě před rychlou porážkou Polska odplul přes Dánsko do Francie. Tady byl nucen vstoupit do Cizinecké legie a krátce sloužil v alžírském Oranu a Blidě. Koncem listopadu se však vrátil do Francie a zařadil se k našim pilotům, kteří se cvičili ve stíhací škole v Chartres.

Francie se vojensky a politicky zhroutila v červnu 1940 a Leopold Šrom tu ještě během tří týdnů stihl vystřídat letecké školy v Bourges a v La Rochelle. Pak odplul do Velké Británie a z přístavu Plymouth putoval do československého leteckého depa v Cosfordu. Začátkem září dostal hodnost četaře a v průběhu dvou měsíců se proškolil ve střemhlavém bombardování v Bensonu a v Sutton Bridge absolvoval stíhací školu.

Pravá válka začala pro Leopolda Šroma v listopadu 1940. U 245. britské stíhací perutě začal létat jako denní a noční stíhač. Po tři čtvrtě roce přešel k 310. československé stíhací peruti v Martlesham Heathu, kde létal rok. Potom působil jako instruktor v operační výcvikové škole. Na jaře 1942 byl Leopold Šrom povýšen na rotného.

V lednu 1943 se vrátil k 310. peruti, na jaře získal hodnost rotmistra a necelý rok nato, 1. února 1944, dosáhl u britského letectva už důstojnické hodnosti podporučíka. Tehdy také ukončil bojovou činnost ve Velké Británii a spolu s dvacítkou dobrovolníků odplul z Glasgowa, aby se přesunul k prvnímu československému leteckému útvaru v Sovětském svazu.
Šrom se přeškolil na stíhačku Lavočkin La-5FN a začal létat u 128. čs. samostatné stíhací perutě v SSSR. Peruť se brzy změnila na 1. čs. stíhací pluk a podporučík Šrom v něm velel 2. letce. V září a říjnu 1944 se zúčastnil bojů v rámci slovenského povstání. Z tohoto období přiznávají historické anály Šromovi několik sestřelů a také citelné škody na vojenských cílech na zemi, které nepříteli způsobil ostřelováním a střemhlavým bombardováním. V samém závěru války létal Leopold Šrom i v rámci Ostravské operace od 14. dubna 1945 v bojích o Moravskou bránu. V létě 1945 byl povýšen na nadporučíka.

Válečná bilance stíhače Leopolda Šroma je úctyhodná. Byl čtyřikrát vyznamenán Československým válečným křížem 1939, jednou Řádem Slovenského národního povstání I. stupně, třikrát medailí za Chrabrost před nepřítelem a dvakrát Československou vojenskou pamětní medailí Za Zásluhy. Byl rovněž dekorován anglickou War Medal a Defence Medal a sovětskou medaili Za vítězství nad Německem.

Leopold Šrom v bojích celkem nalétal 435 operačních hodin (380 u RAF, přes 37 za SNP a přes 17 při Ostravské operaci). Počet sestřelů dělá z Leopolda Šroma letecké eso (hranice byla 5 sestřelů) – český stíhač si připsal osm sestřelených letadel jistě a dvě pravděpodobně.

Brzy po válce byl Leopold Šrom nejprve převelen k peruti ve Kbelích, ze které se stal letecký pluk. Život vojáka a reorganizace armády a letectva zavály nadporučíka k různým útvarům, ale pro své schopnosti byl nakonec přeřazen k Výzkumnému leteckému ústavu, kde zalétával nové typy letounů a stroje po opravách.

Šrom se podílel i na zkouškách proudových letounů Messerschmitt Me 262. Pamětníci vzpomínali na jeho pilotní schopnosti, když líčili simulované vzdušné souboje mezi spitfirem a lavočkinem, nebo lavočkinem a „stodevítkou“ (Messerschmitt Bf 109) – vždy z nich prý vycházel jako vítěz pilot lavočky, Leopold Šrom…

Nepřítel lidu
Změna politického režimu po únoru 1948 změnila i pohled na vojáky a důstojníky, kteří za války po nějakou dobu bojovali na západní frontě. Na jejich zásluhy v boji za svobodu a vlast nebrala komunistická diktatura zřetel, a protože většina letců bojovala nejprve na Západě, označila je propaganda za „nepřítele lidu“ a „přisluhovače imperialismu“.

Začaly čistky v armádě a perzekuce. Někteří letci zareagovali včas a znovu opustili rodnou zemi. I Leopold Šrom dostal nabídku, aby se připojil k jedné skupině svých spolubojovníků, která se chystala emigrovat. Odmítl však, do ciziny se mu už nechtělo.

Přesto byl jedenatřicetiletý Šrom na podzim zatčen a obviněn ze spoluúčasti na přípravě nedovoleného opuštění republiky. V té době bylo toto absurdní obvinění běžné. Po pár týdnech byl kapitán Šrom sice propuštěn z vazby, ale u útvaru už dlouho nepobyl a za knipl už sednout nesměl. Na jaře 1949 Leopolda Šroma z armády vyhodili pro "ztrátu politické důvěry".

Stíhač ze dvou front ale nebyl člověkem, který rezignuje a složí zbraně; oprášil své elektrotechnické vzdělání a nastoupil jako elektromechanik do žižkovské Tesly. Mlčenlivý vytáhlý mladý muž v továrně brzy osvědčil svou odbornost, takže ho chtěli udělat mistrem. Jenže jeho politická nedůvěryhodnost byla hendikepem i ve fabrice. Leopold Šrom přesto nezatrpkl a svědomitě pracoval v Tesle až do roku 1964, kdy začaly rehabilitace křivd z konce 40. a z 50. let.

Znovu za kniplem
Leopold Šrom byl náhle povýšen do hodnosti majora, převzal Řád Rudé hvězdy a dostal titul Zasloužilý vojenský letec ČSSR. Využil nabídku ČSA rehabilitovaným letcům a odešel pracovat do Státní letecké inspekce. Ale když se vrátil k letectví, chtěl opět létat. Jenže za sedmnáct let se mnohé změnilo, navíc létat s dopravním letadlem je něco jiného než pilotovat stíhačku.

Odhodlaný Šrom ale bere soukromé hodiny a po večerech studuje letecké předpisy. Nakonec přece jen znovu usedá za knipl, lépe řečeno za volantové řízení druhého pilota letounu Avia Av-14 (licenční Iljušin Il-14). Leopoldu Šromovi je 49 let. Létá na vnitrostátních linkách, později i do zahraničí, nevzdává se myšlenky, že by ještě mohl dosáhnout na pozici kapitána…

Na dvoumotorovém vrtulovém dopraváku Av -14 už Leopold Šrom stihl nalétat skoro 1600 hodin. V pátek 11. října 1968 znovu usedá k řízení, čeká je pravidelný odpolední let 351 z Prahy do Piešťan. Letu velí zkušený dvaačtyřicetiletý kapitán s náletem 6700 hodin, navigátorem je pak letec s osudem podobným Šromovu – také on měl v létání sedmnáctiletou pauzu.

Šrom původně letět neměl, ale vypsaný kopilot den předtím požádal o výměnu služby kvůli přezkoušení , a tak na jeho místo usedl Šrom. Let byl skoro plně obsazený, na palubě cestovalo 37 cestujících (kapacita letadla byla 42 pasažérů) a tři členové posádky.

Piloti nehlásili žádné potíže a letadlo se z hlavní ruzyňské dráhy 25 vzneslo v 15.14. Od dispečerů dostali pokyn stoupat do 1200 metrů, ale let se už krátce po startu vyvíjel nestandardně: podle svědků letoun nevystoupal výš než 200-300 metrů a za obcí Jeneč se oproti instrukcím začal stáčet doprava, přičemž ztrácel už tak nevelkou výšku. Mezi osadou Hájek a Pticemi letadlo opsalo velkou třistašedesátistupňovou zatáčku a pokračovalo jižně, aniž by však stoupalo.

Před Pticemi piloti ještě „přeskočili“ vedení vysokého napětí, ale krátké stoupání způsobilo ztrátu rychlosti a letoun sklouzl vpravo do pádu po křídle. Posádka neměla šanci střet se zemí přežít. Na místě zahynulo osm cestujících, tři později zemřeli v nemocnici.

Na relativně vysokém počtu přeživších měl podle leteckých expertů velký podíl fakt, že všichni pasažéři byli připoutaní – buď se krátce po vzletu ještě nestačili odpoutat, nebo uposlechli pokynu posádky k zapnutí pásů, jakmile nastaly potíže. Ty, jak uvedli svědci a potvrdilo vyšetřování, zavinila porucha pravého motoru, který v nejcitlivější fázi letu – při stoupání a nabírání rychlosti po startu – dramaticky ztratil výkon. I tyto kritické situace se ovšem dají řešit, výcvik pilotů a manuály konkrétních typů letadel s nimi počítají.

Letecké neštěstí u Ptic, při kterém před bezmála padesáti roky zahynul, mimo jiné, i jeden z našich válečných hrdinů, komise uzavřela jako souhru technické závady a selhání lidského faktoru (nesehraná posádka, chybný postup). Je to patrně správný závěr, přestože si člověk současně trpce připomene i známé úsloví, podle něhož je po bitvě každý generálem.

Kdyby se poměry v Československu po válce vyvíjely jinak, mohl jím být třeba i Leopold Šrom. A kdyby tehdy nad Jenčem dali na levém motoru plný plyn, vyrovnali asymetrii tahu, a kdyby… Kdyby. „Kdyby“ je lákavé a sžírající tváří v tvář zlé situaci. Ale jsou i jiná „kdyby“. Můžeme se třeba ptát (i spolu s milovníky alternativní historie), kde (a zda) bychom dnes byli, kdyby nebylo lidí, k nimž patřil i Leopold Šrom. Po řadě vítězných bitev se sice nestal generálem, ale z rozkazu prezidenta Václava Havla byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka. Čest jeho památce.