Procházíme nemocniční chodbou, za skleněnou stěnou míjíme lůžka s pacienty připojenými na přístroje a míříme do pokojíku sloužících lékařů. Tady, na klinice anesteziologie a resuscitace v nemocnici v pražském Motole, se zdá téma hovoru o vrcholovém sportu jaksi nepatřičné. Nicméně doktor Lukáš Pollert je jedním z nejslavnějších českých olympioniků.

Je to bezmála už čtvrt století, kdy získal zlato ve vodním slalomu na olympiádě v Barceloně – snad ještě větší poprask ale vzbudilo, když své cenné kovy později prodal (a utržených 150 tisíc korun věnoval nadaci Drop In). Potom také koketoval s komunální politikou. Témata sportu, politiky a medicíny se proto naším rozhovorem prolínala zcela zákonitě, navíc s tím akcentem, že Lukáš Pollert byl a je člověk razící si vlastní názory – bez ohledu na peníze, slávu, momentální společenskou módu.

Budete se dívat na letní olympiádu v Brazílii?
Nebudu.

Sledujete vůbec nějaké sportovní přenosy v televizi?
Pouštěl jsem si nedávno na počítači ze záznamu vítězné jízdy dvou závodů světového poháru ve vodním slalomu, protože syn začal jezdit na vodě. Tak jsem mu chtěl ukázat, jak to vypadá, když loď hezky klouže po vlnách. Jinak sport nesleduju, ani televizi doma nemáme.

Pocítil jste aspoň trochu nostalgie?
Vůbec ne. Já jsem kanoistiku dělal tak dlouho, až mi lezla vším.

Dřív jste ale podporoval nápad bývalého primátora Pavla Béma, aby se Praha ucházela o pořadatelské právo na letní olympijské hry. Proč by to metropole měla udělat?
Protože uspořádání olympiády by samo o sobě bylo přínosem pro město. Konkrétně infrastruktura, kterou Praha nutně potřebuje a která se postaví za nějakých dvacet let, by byla hotová rychleji, podobně například studentské koleje. Navíc se o daném městě mluví hodně dlouhou dobu před samotnou akcí i po ní, což pak lze asi jen obtížně vyčíslit, ale má to dopad na turistiku. Olympiádu bych v Praze chtěl pouze z těchto důvodů, vůbec ne kvůli nějakému duchu olympiády.

Na olympiádu nejedou nejlepší sportovci na světě, není to kvalitní závod.

Existuje něco jako duch olympiády?
Sportovci to říkají...

Vy jste na dvou olympijských hrách byl. Pocítil jste v Barceloně nebo Atlantě něco takového?
Spíš duch byznysu. Který mi ale nevadí. Vezměte to takhle – hrajete tenis a budete chtít být nejlepší na světě. Co to znamená? Že budete co nejdéle na prvním místě žebříčku ATP. Ale nikoho moc nezajímá, jestli vyhrajete tenisový turnaj na olympiádě (mimochodem proto se několik elitních tenistů z olympiády odhlásilo, jak jsme psali v glose Obloha nad Riem ztrácí hvězdy – pozn. redakce). Ve fotbale to bude podobné. Já ani netuším, který tým vyhrál na poslední olympiádě, ale všichni víme, kdo zvítězil na mistrovství Evropy. V atletice bude cennější držitel světového rekordu než majitel zlaté medaile z olympiády. Vrcholy sportů jsou zkrátka jinde.

Autor: Jan Rasch

Ale „celý svět“ – tedy hlavně média, označují přece za vrchol všeho sportovního dění právě olympiádu?
To ale moc dobře nechápu. Já jsem si považoval takového výsledku, kde se sejdou nejlepší sportovci na světě v dané disciplíně. Kde nechybí ani ten, kdo má rýmu, aby to nedevalvovalo kvalitu. Jenže ve vodním slalomu nejede na olympiádu 20 nejlepších sportovců světa, možná tam dorazí pět nejlepších. Vezměte si Jirku Prskavce a Vavřince Hradilka, jeden zlatý a druhý stříbrný na posledním mistrovství Evropy. Oba by mohli jet s klidem do Ria s ambicí, že tam závod vyhrají, ale podle regulí může na olympiádu jenom jeden z každé země. To je obrovská chyba. Na olympiádu tak nejedou nejlepší sportovci na světě, není to kvalitní závod.

Tím ale popíráte vznešenou olympijskou myšlenku coby souboje těch nejlepších z různých národů. Že je to něco víc než sport.
Pak to ale není o sportu a o sportovních výkonech. Udělejme velké setkání, takový sportovní mejdánek a v rámci něho bych si já mohl třeba zastřílet z luku a jiní sportovci zase vyzkoušet mojí loď...

DOPING BYCH NEKONTROLOVAL

Sledujete také ruskou dopingovou aféru? Jak se díváte na snahy zavést pro ruské i jiné atlety princip kolektivní viny?
Já souhlasím s panem Hnízdilem (článek doktora Jana Hnízdila pro Dotyk viz Bez dopingu se vrcholový sport neobejde). Za prvé to není kolektivní vina, ale je to strašná křivda a celou olympiádu to ještě více degraduje.
Není možné účast zakázat jedinému sportovci kvůli nějaké kolektivní vině, když se na podobnou akci připravuje celý život a dá tomu celé srdce.

Autor: Jan Rasch

Od českých sportovních bafuňářů padala i slova, že je prostě smůla, když to odnese i nevinný.
To je strašná věta. Ale olympiáda je přeceňovaná soutěž, i novináři, kteří to „sázejí“ do lidí.

Souhlasíte s názory přestat doping kontrolovat?
Já bych ho nekontroloval.

Ať si atlet klidně šňupne, a když pak skočí tři metry do výšky, je to jeho věc? Neměla by přece platiti stejná pravidla pro všechny?
Problém je v tom, proč ten sport děláte? Abyste si zasportoval, ne?

Ale taky chcete vyhrát. Máte talent, trénujete, a pak přijde horší soupeř a nacpe do sebe prášky...
Pokud by tomu sportu nedávala média takový prostor, ubyly by peníze a popularita a s tím i ta touha za každou cenu – dopingu – vyhrát. Je to typické u sportů, které nejsou „olympijské“, třeba orientační běh, sportovní lezení nebo skateboarding. Buďto tam nemají potřebu dopovat, nebo třeba skejťákům je jedno, zda je někdo při závodě zhulenej. Je zajímavé, jak úzkostlivě střežíme hladinu kofeinu u sportovce, který vrhá nějakou těžkou kouli v dál, a naopak ji raději vyšší tolerujeme – a vlastně i chceme – u pilota dálkového letu nebo u chirurga při mnohahodinové operaci. Ale co mě znepokojuje, je, že celou planetu spíše zajímá výkon koulaře. Nevím totiž, co 25 metrů letu takové koule bude znamenat pro lidstvo.

Když někdo odjezdí milion kilometrů autobusem plným lidí bez nehody, jistě pro lidi udělal mnohem více, než když nějaký atlet zaběhne stovku za osm vteřin.

V úplně prvním čísle Dotyku před třemi lety jsme psali o hrdinech a vzorech, které dětem chybějí...
... asi by to neměl být sportovec...

... a anketa mezi školáky ukázala, že hrdiny jsou pro ně právě sportovci!
Jde pořád o sport a jeho neúměrnou medializaci. My vodní slalomáři bychom si mohli udělat mistrovství světa bez obav z dopingu i proto, že mistr světa v tomhle sportu nikoho až tak nezajímá. Ale třeba vítězství v Tour de France je právě kvůli popularitě a pak i byznysu tak nadhodnocené! Přitom jen šlapou do těch pedálů. Já považuji za kvalitnější a i potřebnější výkony pro život třeba práci učitelů na školách. Z těchto žáků totiž vyrostou lidé, kteří se jednou budou starat o tento „náš“ svět. Kdežto vítěz Tour de France bude umět jen to šlapání, kterým žene své kolo. Když někdo odjezdí milion kilometrů autobusem plným lidí bez nehody, jistě pro ty lidi udělal mnohem více, než když nějaký atlet zaběhne stovku za osm vteřin. A zaběhla se už tak rychle?

Až ji zaběhne, bude ten sprinter druhý den na prvních stránkách všech novin.
To bezpochyby, ale takový výsledek bude lidstvu celkem k ničemu.

NÁMAHA MĚ OTRAVUJE

Na olympiádách se často zdůrazňuje, že ten nebo onen stát či národ získal tolik a tolik medailí. Vy jste cítil při reprezentování Česka nějakou národní hrdost?
Ne. Jezdil jsem na závody sám za sebe, soupeřit s kamarády, nikdy jsem se necítil jako nějaký vyslanec České republiky. Ztrácel jsem ponětí, jestli jsou soupeři-kamarádi zrovna z Německa nebo Francie. Podobně jako dneska v NHL nebo NBA. Tam jsou nejlepší týmy na světě a nikdo není zvědavý, jestli ten hráč, co za ně hraje, je zrovna Kanaďan, Rus nebo Čech.

Jezdil jsem na závody sám za sebe, soupeřit s kamarády, nikdy jsem se necítil jako nějaký vyslanec České republiky.

Řekl byste o sobě, že jste kosmopolita? A že důležitější jsou obecné hodnoty než vlastenecké city?

Asi spíš ano.

Má zdůrazňování národních států nějaký pozitivní přínos?
Nevím. Ale ani by mi nevadilo, kdyby tady po roce 1989 byla úředním jazykem angličtina. Je důležité se umět domluvit.

Je dobré držet státy trochu národnostně „čisté“?
Myslím, že ne. Rád si zajedu na Moravu, stejně tak do Polska, Německa, Rakouska, ty hranice ani nevnímám. A necítím se nějak utlačován Moraváky nebo Poláky.
Na české výrobky jsem nikdy hrdý nebyl, připadá mi to přízemní. Rád čtu o celoevropské historii a spíš se cítím jako Evropan.
Jistě, máme tady češtinu, řeč, která nás odlišuje od jiných národů nebo zemí. Ale i ta byla vytvořeno uměle, taky jsme mohli mluvit německy nebo třeba turecky. Osmani se zastavili jen kousek odsud...

Na české výrobky jsem nikdy hrdý nebyl, připadá mi to přízemní.

Slavný je váš názor na vrcholový sport po třicítce, který považujete za infantilní. Co si tedy myslíte o české sportovní ikoně, čtyřiačtyřicetiletém Jaromíru Jágrovi?

Jsou sportovci, kterým to jde dlouho, proč ne. Já si taky někdy zahraju počítačovou hru, dospělý člověk má být trochu dětinský, ale sport je zkrátka infantilní. A někdo dospěje později, nic špatného na tom není. Jágr je v nějakých ohledech dospělejší než já, vyzná se třeba lépe v tom, jak roztočit nebo kam investovat peníze.

Co vlastně dělají vaši dřívější soupeři? Taky zběhli od vody?
Jeden je zrovna v Mezinárodním olympijském výboru na vysoké pozici. Kamarád Němec je taky lékařem. Ale na takhle vrcholové sportovní úrovni jich vysokou školu udělalo málo. I když jich bude víc než ve fotbale právě proto, že vodní slalom není tak lukrativní sport.

Autor: Jan Rasch

Proslulé je také vaše tvrzení, že vás fyzická námaha „strašně otravuje“. Překvapivé z úst někdejšího nejlepšího slalomáře světa.
Spousta lidí mi nevěří, ale je to přesně tak. Nerad se namáhám. S našimi mladšími dětmi ještě na kolo jdu, a s tím desetiletým už ne, protože mi ujede.

Možná jste se dříve vrcholového sportu takříkajíc přejedl?
Nikdy mě nebavilo se moc namáhat. Vodní slalom je o dvou minutách vrcholného vypětí. Učil jsem se využívat techniku, ne chodit do posilovny. Dokázat vodní proud, který jde proti vám, nějak „vochcat“. Za ten výraz se omlouvám, ale i s kamarády jsme o něm už diskutovali a výstižnější nás nenapadl. Hledám si v životě cesty, jak věci zjednodušit.

PROBOJOVAT ASPOŇ ZÁCHODKY...

V roce 2010 jste odešel z komunální politiky, kde jste osm let pracoval jako zastupitel na Praze 6. Co bylo hlavním důvodem? Nedostatek času, nebo už jste na to neměl nervy, když se člověku nedaří protlačit ani konkrétní slib, že postavíte více veřejných záchodků?
S těmi záchodky to bylo složité. Když děláte městský mobiliář, tak všechno souvisí se vším. Dám vám příklad – firma koupí za desítky milionů korun reklamní panely různě po Praze. Na oplátku se zaváže, že vybuduje 50 zastávek pro MHD. Pak přijde Pollert s nápadem, že chce 15 záchodů na Praze 6. Jenže do toho velkého balíku, který je smluvně nesmyslně vázaný s magistrátem, už nemůžete zasáhnout. Tak můžete buď postavit záchody někde jinde, kde nejsou dopravní uzly a kudy nechodí hodně lidí, nebo začnete s šéfem té firmy jednat o změně smlouvy a on vám řekne: „Dobře, Lukáši, já ti ty záchody na zastávkách postavím, ale chci za to dva billboardy na Evropské.“ Jenže proti tomu se ohradí druhá parta lidí, kteří to zatrhnou. Takovou práci byste museli dělat na plný úvazek, nešla skloubit s prací v Motole. Nicméně komunální politika obecně je hezká, tam jsem se shodl dokonce i s komunisty. Když se řešil úklid listí, tak jsme našli společný termín, že se to bude dělat na podzim. Tam byli překvapivě konstruktivní.

V komunální politice jsem se shodl dokonce s komunisty. Při úklidu listí jsme našli společný termín – podzim. Tam byli překvapivě konstruktivní.

Dnes vás vyšší patra politiky nelákají? Neoslovil vás někdo třeba do senátních voleb, které se na podzim ve vašem obvodu uskuteční?
Nikdo mě nelákal. Musel bych v tom vidět nějaký cíl. Nemyslím ve smyslu stát se ministrem nebo senátorem, ale mít možnost něco změnit. Tady v Motole jsem se chtěl naučit dělat dobře anestezii, děláme transplantace plic a chci to umět. Podřizuju tomu poměrně dost času, chci jet na stáž do Vídně, kde to dělají asi nejlépe na světě, snažím se chodit na ty nejtěžší operace. V politice nevidím žádný podobný cíl, který by mě lákal.

Ani ve zdravotnictví? Jako dlouholetý lékař přece musíte mít dlouhý seznam věcí, které byste chtěl zlepšit.
Resort zdravotnictví je podle mě jenom o ekonomice. Tuším, že roční rozpočet je asi 200 miliard a je potřeba je přerozdělit, ale já nevím kam. V tomto státě se velice často léčí tak, jak co platí pojišťovna, a ne podle potřeb pacienta. Z naší jipky těžko umístíme chronického ventilovaného pacienta na dialýze na chronické lůžko, protože tam to pojišťovna neplatí. Přitom na našem oddělení to stojí pojišťovnu o mnoho více. Tedy takový Kocourkov. Pojišťovny zase jistě skřípou zuby, co si to ti lékaři zase vymýšlejí za ordinace apod. Myslím, že vztah pojišťoven a jejich smluvních partnerů je často o lobbingu. Ale tohle změnit? To jdu raději na sál, a tam se snažím zajistit maximální komfort u pacienta, který má rozříznutý hrudník a srdce se velkou dávkou draslíku zrovna zastavilo. Pro mě to má smysluplnější výsledek.

Často zmiňujete, že máte nedostatek času, což je vzhledem k vaší profesi i domácnosti se šesti dětmi víc než pochopitelné, nicméně zbývá vám volná chvíle na sledování celostátní politiky?
Upřímně řečeno – možná jsem trochu natvrdlý – moc jí nerozumím. Já nakonec nevím, jestli Babiš byl estébákem, nebo ne. Jestli Čapí hnízdo postavil z evropských dotací? Přijde mi, že téměř žádná kauza není dotažená do konce. Nebo teď pan Šlachta (Robert Šlachta – bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu – pozn. redakce), já nevím, jestli je to stoprocentně věrohodný člověk. Samozřejmě je divné, když mu parta poslanců ani nedovolila vystoupit ve sněmovně. Když chceme znát pravdu, máme si ji poslechnout, ať to stojí, co to stojí. Pravda by měla být jedna, ale byla by zřejmě natolik bolestná, že to poslanci zatrhli. Já bych rád jako volič znal pravdu o těchto kauzách, ale asi se ji nedozvím.

Má pak smysl, aby lidé řešili podobné věci, když se v nich stejně ztrácejí?
Problém je, že u všech kauz člověk zjišťuje, že neexistuje jeden pravdivý názor. Ale určitě má smysl to sledovat, podobně jako si zamykáte dveře od baráku. Pokud se zloděj bude chtít dostat dovnitř, rozbije okno, ale nějaká překážka má smysl. Politik má mít nad sebou nejen policii, ale musí počítat také s tím, že je sledovaný i žurnalisty.
Tak a už říkám slovo „politik“, jako by to byl automaticky nějaký raubíř.

Miloš Zeman je zkušený rétor a manipulátor, proti němu nějaký intelektuál nemá šanci.

Pojďme ještě o jednu politickou úroveň výš. Podle svých slov podporujete propojování Evropy a konkrétně volné cestování přes hranice. Nicméně myslíte si, že členství Česka v EU nebo NATO je pevné ukotvení? Vypadá to, že jsme tam „navěky“, jenže pak stačí jeden politik a referendum jako v Británii a o osudu země je na příštích několik desetiletí rozhodnuto.
Pokud by se v Česku udělalo referendum o trestu smrti, bude zavedený. Manipulovat s veřejným míněním, jak bylo vidět na příkladu brexitu, je velmi snadné. Pokud Miloše Zemana volí většina národa, může jeho názor mít velkou váhu. On je zkušený rétor a manipulátor, proti němu nějaký intelektuál nemá šanci. Podobně jako si Američané zřejmě zvolí za prezidenta Donalda Trumpa. On bouchne pěstí do stolu a řekne: „Bude to takhle!“ A mnoho lidí se vzdá vlastní zopovědnosti cosi řešit a raději se schová za silného lídra, který jim jasně udělá na všechno názor. Je to snažší.
Referendum třeba o vystoupení z NATO považuju za nebezpečné, lidé by to možná odhlasovali, kdyby jim to nějaký moula poradil... Jednou jsme si zvolili vládu a ta má čtyři roky pracovat. Referendum je podle mě brzda a významně polarizuje společnost. Výsledek je pak pro téměř polovinu celé společnosti často těžko přijatelný. Nevím k čemu je pak referendum dobré.

NA PLAT LÉKAŘE SI VŮBEC NESTĚŽUJU

Uživí vás lékařská profese?
Uživí. Povolání lékaře s nějakými atestacemi není zrovna sociálně nejhorší. Ale šest dětí je taky dost. Musíte udělat velké restrikce na výdajové stránce – ale to mi nevadí. Do restaurace nechodíme, nejedeme o prázdninách k moři. Přitom v Česku jako by platilo, že kdo nejede k moři, je téměř bezdomovec.
Nemáme televizi, ale to jenom proto, že tam jsou nesmysly a nechci s nimi ztrácet čas. Je pravda, že mé děti nestudují privátní školu jako dcera prezidenta Zemana, my se spokojíme se státními školami...

Povolání lékaře s nějakými atestacemi není zrovna sociálně nejhorší. Ale šest dětí je taky dost.

Napadlo vás jít za lékařským výdělkem do ciziny?
To bych určitě rád, kdyby ale přišla revoluce dřív. Je dobře, když mladí doktoři jdou do ciziny a zkušenosti si přinesou zpět, platí to samozřejmě nejen o lékařích.

A odejít teď za lepším platem?
Ne, já si na plat vůbec nestěžuju.

Leckteří vaši kolegové platy srovnávají. A je prý i otázkou peněz, že české zdravotnictví není tam, kde by chtělo být, třeba přístrojovým vybavením.
Náš obor, kardiochirurgie, není hůře vybaven ve srovnání se zahraničím. Děláme tu i transplantace plic, které jinde po Evropě všude nedělají.

Nízké platy sester problém nejsou?
To asi ano, problém je asi i v platech doktorů. Ale problém je taky v tom, že mně to nevadí (smích).

Do akce Děkujeme, odcházíme jste se zjevně nezapojil, že?
Od nás lidé neodcházejí. Tady na anestezii je asi osmdesát doktorů a za více než devět let, co tu pracuju, jich odešlo za výdělkem odhadem deset. Kdybych neměl děti a byl mladý doktor, s největší pravděpodobností bych na zkušenou za hranice šel. Ale teď už do Německa nepůjdu, nechci tam žít. Naučil jsem se žít s malým platem. V životě rád dělám věci, které mě baví. Když jdete na Matějskou pouť, tak za kolotoč musíte zaplatit. Já se teď „točím“ jako doktor a ještě za to dostávám peníze.

Proč jste si vybral jako lékařský obor právě anesteziologii?
Nevím přesně, ale baví mě komplikace. Jezdil jsem osm let na záchrance. Člověk nerad vidí trápení druhých, že ano. Každý nějak pomáhá. Umím se postavit k člověku, který akutně bojuje o život. Málokdo umí v takové chvíli poznat, jak mu můžete pomoct. Já z titulu anesteziologa musím nemocnému člověku pomoci i při umírání, aby bylo bezbolestné, ale umím i resuscitovat člověka. Když životní funkce přestávají fungovat, začíná má práce a pro mě i zábava.

Neurochirurg profesor Vladimír Beneš nám jednou v rozhovoru popisoval „krásnou rakovinu varlat, prorůstající do míchy“. S tím, jak je to samozřejmě strašné onemocnění, ale profesně to pro něj bylo zároveň fascinující. Máte v sobě podobnou deformaci?
To není deformace. Když jsem začal jezdit na vodě, byl jsme přeborníkem Prahy na Čertovce, pak jsem začal jezdit do Anglie... Když Vláďa Beneš zvládl běžné nádory, tak komplikovanější operace jsou pro něj jistě výzva. Je asi přirozené, že se pouštíte do složitějších úkolů a vyšších cílů. Tak pokud jsem na začátku kariéry sjel Čertovku na Kampě, tak mistrovství světa v Nottinghamu je dalším cílem. No a v medicíně mám rád stále komplikovanější případy. Taky bych o nich mluvil tak zaníceně jako on.

Máte jistě sportovní vlohy, jaký talent máte pro své povolání?
Musíte mít takové, jak to říci, chladné uvažování. Aby vás nerozhodil žádný průšvih. I když jde třeba o zraněné dítě, musíte k němu přistupovat s ledovým klidem. Vidíte na člověku sled nějakých věcí, které signalizují jeho boj o život, a musíte rychle reagovat. Nesmíte panikařit, protože pak se chytnete podružné věci a třeba ho nezachráníte. Přirovnal bych to k tomu, když lezete na stěně jako horolezec a dostanete se do nebezpečné situace. Pokud zachováte klid, uděláte jen malý úkrok stranou a bez námahy lezete dál, ale když se začnete bát a panikařit, tělo ztuhne a další postup vás bude stát obrovskou energii a možná i život. Přitom stačí tak málo...

Autor: Jan Rasch

Lukáš Pollert (46)

Lékař, bývalý komunální politik, a ještě předtím vynikající vodní slalomář, olympijský vítěz.

Sport: Závodil na kanoi, v roce 1992 získal na LOH v Barceloně zlato, o čtyři roky později v Atlantě stříbro. Má i stříbro ze světového šampionátu a čtyři medaile z mistrovství Evropy. V roce 1993 vyhrál celkové pořadí Světového poháru.

Politika: V letech 2002 až 2010 byl zastupitelem Prahy 6 za ODS.
Lékařská profese: Sportovní kariéru ukončil roku 2000. Poté nejprve pracoval na interně, pak na urgentním příjmu v pražské Vojenské nemocnici, nyní působí jako anesteziolog na kardiochirurgii v pražském Motole.
Soukromí: Je ženatý, s manželkou Pavlínou mají šest dětí, tři syny a tři dcery. Jeho sestra Klára je manželkou známého herce Ivana Trojana.