Car Vladimír Putin

Média v Putinově režii

1. květen 2015 četba na 13 minut

Foto: redakce

Na Ukrajině stále bojují proruské síly s ukrajinskou armádou – ale ještě zuřivější a hlavně globálnější válku dnes vede režim Vladimira Putina s celým západním světem v médiích. Jaké metody používají v dezinformační kampani ruská státní média, jak pracují Kremlem placení „nezávislí trollové", čím se zásadně liší postsovětská propaganda od kiksů, k nimž občas dochází i v západním tisku? A které proruské servery působí v Česku?

Vraž tam deset „hlasů lidu", že Obama je válečný štváč a ukrajinská armáda sebranka fašistů. K tomu přidej decentní protinázor, že ani v Rusku není všechno bez chyb. A nakonec přimíchej dva tři „objektivní soudy", že Západ lže stejně jako Východ a celý civilizovaný svět se neochvějně řítí do záhuby… To je základní recept na zdánlivě „spontánní" internetovou diskusi, kterou můžeme najít na sociálních sítích po celém světě, na stránkách klíčových zpravodajských serverů jako BBC či CNN, v Česku stejně jako v Litvě, v Německu nebo Japonsku. 

Ve skutečnosti je ovšem za touto otevřenou diskusí, ovlivňující názory stamilionů lidí, skryta zcela profesionalizovaná mašinerie Kremlu: Ve čtyřech desítkách místností dřepí na osm stovek bloggerů, kteří dle úvodem popsaného receptu sytí sociální sítě. Norma pro tyto „trolly" je 135 komentářů za dvanáctihodinovou směnu, každý příspěvek má mít aspoň 200 znaků. Plat je pro „obyčejné trolly" měsíčně 700 dolarů, pro manažery zhruba dvojnásobek… 

Tak nedávno popsal činnost petrohradského Internetového výzkumného centra jeden z trollů Marat Burkhard, když po dvou měsících této práce nechal a vyzpovídal se Rádiu Svobodná Evropa. 

Tvrdé jádro centra podle něj sice tvoří „fanatici", ale většina pracovníků jsou mladší lidé, jimž jde v prvé řadě o peníze. „Obama, Putin, nevidí mezi nimi rozdíl. Samozřejmě jsou proputinovští, ale politicky negramotní," dodává Marat Burkhard v obsáhlém rozhovoru pro Svobodnou Evropu. 

Řízení trollové jsou ovšem jen jednou z metod, jimiž dnes Putinův režim vyplachuje mozky lidem v Rusku i za hranicemi – samozřejmě hlavně v souvislosti s anexí Krymu a následnou destabilizací východní Ukrajiny.

Goebbelsovská propaganda, kdy se zcela jednostranné informace řinou na lidi 24 hodin denně z televize, rádia, tisku, doplněná rádoby spontánní diskusí na internetu, vykonává své. 

Výplach mozku hrozí i lidem, kteří by dle všeho měli být soudní. „Když jsem naposled mluvil s kolegyní z Ruska, byl jsem naprosto zděšen. Inteligentní žena, literární vědkyně, jezdí často k nám i dál na Západ. Znal jsem ji dvacet let – a teď to byl někdo úplně jiný. Hovořila o Západu podporujícím na Ukrajině fašisty, a to tak jednoznačně, že jsme si vlastně neměli co říct," popsal nedávno Dotyku svou zkušenost jeden český vědec. 

Pokud takhle působí propaganda na vzdělanou, zcestovalou vědkyni – co asi dělá s myslí „průměrného občana"?

Líp už bylo

„Už před anexí Krymu zpracovávali Putinovi novináři veřejnost vydatně, ale potom se jejich aktivita ještě zintenzivnila," připomíná Igor Zolotarev z Domu národnostních menšin v Praze. Naprosto nepochybuje o tom, že za kremelskou propagandou stojí velké týmy expertů, kteří velmi cílevědomě využívají i psychologie.

Také londýnský televizní producent Peter Pomerantsev v analýze pro The Guardian připomíná, že už v roce 2011 v Moskvě vyšla publikace Information-
-Psychological War Operations, téměř pětisetstránkový průvodce „informační válkou", určený především studentům, politikům, státním úředníkům. Mimo jiné se v ní praví, že zbraně informační války mají být na obyvatele používány citlivě a promyšleně „jako neviditelné záření"… Nicméně podle Zolotareva se oficiální putinovská média – ona první linie mediální války – nějakými jemnějšími psychologickými aspekty moc nezabývají. 

V nich rozhoduje razance a kalibr: může to být jakákoliv lež, ale když se stále důrazně opakuje, lidi uvěří. Příkladem uvádí Putinovo tvrzení, že na Krymu nebyli v době anexe ruští vojáci. „Tuhle lež navíc vyvrátil následně vlastně sám Putin, když vyznamenal za Krym stovky ruských vojáků – a příznačně i stovky ruských novinářů!" upozorňuje Zolotarev. 

Podobného kalibru je lež, kdy ruská televize informovala o zabití desetileté holčičky u Doněcka, kterou měla mít na svědomí ukrajinská armáda. Když se po stopách údajné tragédie vydali reportéři BBC, zjistili, že příběh je zcela vymyšlený. „Dostali jsme příkaz, abychom tuto zprávu odvysílali," citovala pak BBC přiznání ruských novinářů.

V žebříčku svobody tisku, sestavovaném organizací Reporters Without Borders, se Rusko stále propadá. V aktuálním hodnocení je tato vojenská velmoc na 152. místě ze 180 hodnocených států. Pro srovnání, například USA zaujímají 49. příčku, a česká média dokonce 13. pozici. 

Igor Zolotarev (zastupující u nás tu část ruské menšiny, která není prokremelská) při hodnocení ruské mediální scény posledního čtvrtstoletí dochází k překvapivému závěru: nejsvobodnější byla podle něj média koncem 80. let, ještě za Sovětského svazu, v době Gorbačovovy „glasnosti" a „perestrojky". 

„Otevřela se informační stavidla, padla veškerá tabu. Ani Jelcin potom sice nezakazoval kritiku, ale s pocitem jistého sebezklamání z vývoje v Rusku už začala autocenzura. A s nástupem politické garnitury z KGB od konce 90. let si politici začali opět uvědomovat, že dobře informovaní a proto svobodně uvažující lidé jsou pro ně neřízené střely," varuje Zolotarev, sám vědec a také novinář. 

Zatrollené diskuze

K manipulaci s názory lidí ovšem už v době internetu a sociálních sítí samotná televize, rozhlasové stanice ani státem dirigované tiskoviny nestačí. Právě proto se Putinova administrativa tak soustředila i na „moderování" zdánlivě zcela nezávislých, spontánních diskusí, právě proto školí své trolly – aby dostala pod kontrolu teoreticky naprosto demokratické prostředí světa virtuálních komunikačních technologií. 

Zběhnuvší troll Marat Burkhard na Svobodné Evropě rozkryl podrobněji, jak mají tito Putinem placení bloggeři rozděleny úkoly. Pracují ve trojicích, v nichž jeden je „zloduch". Kvůli vytvoření iluze autenticity začne kritizovat ruskou politiku – třeba napíše, že na Ukrajině bojují v řadách separatistů ruští vojáci. Okamžitě se však na něj sesypou dva rozhořčení oponenti, ve skutečnosti jeho týmoví spoluhráči z této „ruské trojky". 

Jeden má na starost obrázky – přidá třeba falešné video, že naopak v řadách ukrajinské armády bojují američtí žoldnéři. A druhý oponent přidává odkazy na tvrzení, že „kyjevská junta" zabíjí na východě Ukrajiny děti – kterážto „svědectví" dodali zase jiní kolegové trollů… 

Někdy jsou záminky k pomluvě třeba amerického prezidenta neuvěřitelně banální. Burkhard byl prý například nasazen na „kauzu", kdy kamery zachytily Baracka Obamu, jak při návštěvě památek v Indii vyplivl žvýkačku. Trollové vyrobili „diskusi" s vyzněním, že Obama je nekulturní arogantní tupec. 

Oblíbenou fintou prokremelských bloggerů je také poukazování na to, že i západní média se dopouštějí přehmatů. Vyberou si často i případy, které se skutečně staly. 

Zásadní rozdíl je ovšem v tom, že díky fungujícím základním obranným mechanismům demokracie (existence politické opozice, konkurence v médiích, tlak veřejnosti) musejí západní média své kiksy vzápětí přiznat. Dezinformace tu nefunguje jako systém. 

Promoskevští trollové ovšem s chutí semelou hrušky s jablky, podstatné s nepodstatným. Cílem v tomto případě není prvoplánově útočit na Západ nebo bezhlavě vychvalovat Putina. Jde o sofistikovanější a dlouhodobější taktiku, zasévaní pochybností, „rozdrolování" hodnot. Náležitě zpracovaný člověk by si nakonec měl říkat: Putin je sice pacholek, ale Američani vlastně nejsou lepší. Jeden chce Krym, ti druzí chtěli Vietnam. Všem jde jen o ropu, o prachy – vždyť je to nakonec jedno. Pravda neexistuje, dobro a zlo je relativní… 

Mimochodem – vzpomínáte na českou debatu o americkém radaru v Brdech? Odpůrce radaru, tehdejší prezident Václav Klaus volil obdobnou taktiku. Poukazoval na to, že Češi mají v paměti ještě „dočasný pobyt" sovětských vojsk po roce 1968. A teď by se tu zase měla usídlit část jiné armády? Na to jsme jako národ moc citliví… 

V principu jde o šíření naprosto stejného viru, záměrné směšování téměř pravdivých faktů, z nichž má nakonec podprahově vylézt obludný nesmysl: že okupace ze srpna 1968 je totéž jako dobrovolný vstup do NATO. 

Pátá kolona se rozrůstá

Obdobný způsob, jaký používá Kreml při vymývání mozků svým vlastním občanům – totiž masivní bombardování z oficiálních médií, podpořené řízenou diskusí na internetu –, uplatňují proputinovská média i v zahraničí, Česko nevyjímaje. Před rokem to byl pro nás s kolegou Jiřím Pšeničkou opravdu šok, když jsme hovořili s Alexandrem Barabanovem, vydavatelem časopisu Artěk. Tvrdil, že také zastupuje ruskou menšinu v Česku – ovšem na rozdíl od Igora Zolotareva z opačného pólu. Putin i běloruský diktátor Lukašenko pro Barabanova představují idoly, Západ je prohnilý, kyjevská vláda fašistická. 

Týdeník Dotyk tehdy upozornil na to, že Barabanov na pomlouvání Západu, kde přitom sám žije, ještě bral peníze od českého státu jako dotace pro svůj Artěk (přes 300 tisíc korun ročně). Na letošek už podporu nedostal, Artěk podle všeho skončil – ovšem Barabanov se stále vyžívá na internetu. 

Slovenský učitel a aktivista Juraj Smatana se zaměřil právě na proruské dezinformační weby na Slovensku a v Česku. Eviduje jich v obou státech bývalé federace už zhruba šedesát. Hlavním hrdinou titulních stránek serverů je prezident Miloš Zeman a jejich tvůrci bedlivě hlídají jakékoliv další kritické zmínky českých politiků o USA, NATO, Evropské unii. Také Smatana si při analýze článků a diskusních příspěvků na těchto serverech všímá, že vedle primitivních ataků („Ukrajinci mrzačí své oběti, jsou to fašisti") velmi často míří k tomu, aby lidi nevěřili ničemu. 

„Aby si mysleli, že všichni novináři jsou zmanipulovaní, politici podplacení a nemá smysl se občansky angažovat ve prospěch pozitivních změn," konstatoval aktivista. Igor Zolotarev cituje k tomuto systému „otravování společenské atmosféry" jedno ruské přísloví: Na zkažení sudu medu stačí lžíce dehtu. 

Česko přitom stále jako by tápalo, jak se vůči proruským manipulátorům stavět. Veřejnoprávní Česká televize ještě loni zvala Alexandra Barabanova do diskusních pořadů. „Snad podle modelu, že když dáte stejný prostor gestapákovi a vězni z koncentráku, tak vám z toho vyjde objektivní zpravodajství," kroutil nad tímto alibismem hlavou Igor Zolotarev. 

Dnes už je ČT přece jen obezřetnější. Vedoucí zahraničního oddělení ČT Michal Kubal se však nechal slyšet, že je neustále pod tlakem připomínek a úmorných stížností lidí (např. z okruhu KSČM, ale i jiných skupin, třeba kolem Jiřího Vyvadila), kteří postupují dle hesla „Nemusíte věřit Kremlu, ale byli bychom rádi, kdybyste nevěřili vůbec nikomu". Zmíněný Jiří Vyvadil, právník a bývalý poslanec z 90. let, nyní těžce proputinovsky zaměřený, se dokonce na svém Facebooku navezl také do moderátora investigativního pořadu Reportéři ČT Marka Wollnera slovy „…Wollner je takový fanatický rusofobický parchant, že přirozeně do ČT nepatří. Měli ho vyrazit už před rokem. Jeho primitivismus nezná mezí…" 

Vyvadilovy výlevy potvrzují smutnou skutečnost, že v Česku se vytvářejí prokremelské buňky nejen z řad cizinců – Rusů, ale v úloze páté kolony zdatně působí i našinci. Petr Hájek, bývalý vicekancléř prezidenta Václava Klause, ve svém internetovém Protiproudu a spřízněných serverech Parlamentní listy a EUserver tak vehementně kydá špínu na spojence z USA a adoruje Rusko, že mu sotva konkurují některé ryze ruské servery. Televizní bláboly Alexandra Barabanova pochválil EUserver titulkem „Odvážný Barabanov řekl v České televizi pravdu o Ukrajině, zoufalý redaktor nestačil zírat…" 

Došel k závěru, že „prakticky všechna zahraniční média, vyjma syrských, nabízejí materiály více méně očerňující Rusko a jeho lídra, prezidenta Vladimira Putina". Na prvním místě žebříčku figuruje Německo, pak USA, třetí je Rakousko. Česko obsadilo sedmé místo v sousedství Polska a Švýcarska. Jenže Igor Nikolajčuk byl vůči České republice shovívavý. „Je to jediná země kromě Sýrie, kde existuje významný pozitivní proud," svěřil se Hlasu Ruska.

Z takového pochvaly docela mrazí.