Média za protektorátu

2. květen 2015 četba na 25 minut

Před 70 lety skončila doba nejtvrdšího útoku na svobodu slova v českých zemích. Řada novinářů podlehla tlaku nacistů, avšak jiní včetně Ferdinanda Peroutky obstáli se ctí.

Kdo byl gentleman – Adolf Hitler, nebo Ferdinand Peroutka? Anebo snad Miloš Zeman? Vášnivý spor o nejapný výrok českého prezidenta na adresu jednoho z nejcharakternějších českých novinářů (viz. Kauza Zeman-Peroutka) ze všeho nejvíc ilustruje, jak nepředstavitelná vzdálenost dělí dnešní moderní informační společnost od sešněrovaného světa médií za protektorátních časů.

Jen si představte, že by dnešní noviny referovaly o nedávné návštěvě předáka českého státu v Kremlu pod opatrným titulkem „Pan prezident ing. Zeman přijat hlavou Ruské federace“! Brali bychom to nejspíš jako pozdrav z Marsu.

Kauza Zeman-Peroutka

27. 1. 2015

Prezident Miloš Zeman vystoupil v Praze na vzpomínkové konferenci Let My People Live! k výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi. Když v úvodu připomněl hluboké příčiny holocaustu, uvedl i několik údajných příkladů dobové „fascinace intelektuálů naprosto zrůdným učením“. Řekl: „Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem „Hitler je gentleman“. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“

Únor 2015

Vzápětí reagovali historici, podle nichž Peroutka nikdy žádný článek s názvem Hitler je gentleman nenapsal. Zároveň upřesnili, že autorem výroku o „vytí s vlky“ je Jaroslav Stránský. Mluvčí Hradu Jiří Ovčáček přislíbil, že sporný článek „Hitler je gentleman“ dohledá, přičemž začal prezentovat další články („Češi, Němci a židé“ z 22. února 1939 a „Povinnost je jasná“ z 27. srpna 1939), údajně dokládající Peroutkovo dobové selhání. Odborníci kontrovali tím, že za dotyčné texty nacisté Peroutku naopak poslali do koncentračního tábora.

21. duben 2015

Peroutkova vnučka Terezie Kaslová zažalovala za Zemanovy výroky český stát. „Myslím si, že člověk si nemusí nechat všechno líbit,“ zdůvodnila svůj postup, v němž ji podpořila Společnost Ferdinanda Peroutky. Ovčáček uvedl, že půjde o soud nad českými dějinami.

29. dubna 2015

Prezident Zeman prohlásil, že Ovčáčkovo hledání sporného Peroutkova článku musí skončit do konce června.

3. květen 2015

Miloš Zeman prohlásil, že pokud jeho mluvčí Ovčáček nenajde Peroutkův článek „Hitler je gentleman“, vypíše odměnu pro hledače.

Ačkoli prezident již dříve uvedl, že pokud se sporný článek nenajde, omluví se, nyní upřesnil, že je ochoten se omluvit pouze za jeho nenalezení.

9. květen 2015

Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR upozornil na článek spisovatele Jana Drdy z roku 1958, v němž autor kritizuje Peroutku za jeho schůzky s německým velvyslancem v Praze Ernstem Eisenlohrem v létě 1938, o němž prý Peroutka říkal, že je „gentleman“.

Přitom uběhlo jen sedmdesát let, co si česká žurnalistika mohla sundat dusivý okupační náhubek. A teprve pětasedmdesát let letos v září uplyne od bizarní exkurze českých novinářů a umělců po Třetí říši, která vyvrcholila berlínským přijetím u temného vládce říšské propagandy Josepha Goebbelse. Bylo u nás za okupace víc hrdinných novinářů, nebo kolaborantů? Mohli si vůbec tuzemští publikující žurnalisté udržet čistý štít?

Postupné sebeumlčení a umlčení českých médií v době takzvané druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava je každopádně mementem, protože se může kdykoli v budoucnu opakovat. Ostatně se to stalo už dvakrát – v letech 1948 a 1968 za komunistického režimu.

Půlroční přípravka

Vysvětlit snadnost, s jakou okupační správa ovládla po 15. březnu 1939 tisk v Protektorátu Čechy a Morava, zdaleka nelze jen brutalitou nacistů. Mylně se zapomíná, že naší jakousi přípravkou na období nesvobody byla takzvaná druhá republika.

Hlavní deníky za 1. republiky

vydavatelé

**

Ta vznikla, jak známo, 1. října 1938 po mnichovské zradě a německém záboru Sudet a tiskové poměry zpočátku jen převzala od liberální první republiky.

Jaké vlastně byly? Masarykův stát v prvních letech po roce 1918 vystačil se zákonem na ochranu republiky z roku 1923 a se zákonem proti urážkám na cti (1924). Podobně jako už za Rakouska sice existovala cenzura, ale zasahovala převážně jen proti bulváru a komunistickým nebo jinojazyčným tiskovinám.

„Cenzurovaná vydání byla konfiskována, avšak po konfiskaci bylo možno vytisknout vydání nové. V tom zpravidla zůstalo na místě potlačeného článku bílé místo s poznámkou, že byl text oficiálně zakázán,“ popisuje zlaté časy prvorepublikové mediální svobody Jakub Končelík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Přitvrzení přinesl tiskový zákon z roku 1933 a zákon o obraně státu z roku 1936. Jejich mimořádná opatření však vstoupila v platnost až v době mnichovské krize. Na základě obou norem vznikla koncem září 1938 Ústřední cenzurní komise, která znamenala přelom: dosavadní cenzuru následnou rozšířila o cenzuru předběžnou.

Tu převzala i druhá republika. A v panické snaze nedráždit dominantního nacistického souseda pak arzenál prostředků proti svobodě slova brzy výrazně rozšířila. Hned 20. října 1938 byl zakázán komunistický tisk, když vláda zastavila činnost Komunistické strany Československa.

Kabinet Rudolfa Berana se 6. prosince 1938 usnesl, aby předběžnou cenzuru prováděli vládní cenzoři přímo v jednotlivých redakcích. Nově zřízený Tiskový odbor Předsednictva ministerské rady pak vydal pokyny a směrnice pro šéfredaktory.

„Tisk nesměl publikovat jakoukoliv kritiku vládních představitelů, zakázány byly přímé i nepřímé útoky na cizí státy nebo jejich představitele a nepřípustná byla kritika připravovaných reforem v oblasti ekonomické, informační či vojenské,“ upřesňují historici Jan Gebhart a Jan Kuklík v knize Druhá republika

1938–1939. „Na rozdíl od předchozích let se v tisku nesměla objevovat bílá místa jako svědectví o cenzuře a redakce je musela zaplnit novým, nezávadným tiskem,“ zdůrazňují další výraznou změnu.

V praxi se pak k cenzuře pochopitelně přidala i autocenzura. „Nejednotnost cenzurní praxe přivádí tisk do takového stavu nejistoty, že kromě chvály Boží se už bojí kdo co napsati,“ postěžoval si tehdy redaktor Lidových listů Václav Knotek.

Předběžná cenzura měla být jako mimořádné opatření vyvolané mnichovskou krizí zrušena 28. února 1939, kdy formálně skončila branná pohotovost státu – jenže nebyla. A šrouby se utahovaly ještě víc.

Druhorepublikoví politici vyžadovali od tisku poslušnost. Ministr bez portfeje Jiří Havelka s šéfredaktorem Českého slova Karlem Zdeňkem Klímou (vlevo) a šéfredaktorem Lidových novin Eduardem Bassem (vpravo).Druhorepublikoví politici vyžadovali od tisku poslušnost. Ministr bez portfeje Jiří Havelka s šéfredaktorem Českého slova Karlem Zdeňkem Klímou (vlevo) a šéfredaktorem Lidových novin Eduardem Bassem (vpravo).Autor: neznámý

Mylně se zapomíná, že naší jakousi přípravkou na období nesvobody byla takzvaná druhá republika.

Na přelomu ledna a února 1939, když Němci ministru zahraničí Františku Chvalkovskému při návštěvě v Berlíně „umyli hlavu“ za nedostatečně rychlý přerod Česko-Slovenska z demokracie v autoritativní stát, došlo k další vlně zákazů. Bylo zastaveno vydávání 1900 demokraticky laděných periodik, mezi jinými legionářský Čin nebo deník Národní osvobození, také však Učitelské noviny, Národní myšlenka vydávaná agrárníky nebo levicový Hlas mladých.

„Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši ještě zmenšují naše území duchovní,“ zrekapituloval v knize Psáno do mraků postupující glajchšaltizaci české společnosti Josef Čapek.

Hlavní deníky za protektorátu


Hlavní deníky za protektorátu

Lidové noviny
F. Šelepa
38 000

Národní listy
J. Friedl
16 000
(v neděli 28 000)

Národní politika
V. Crha, J. Scheinost
40 000
(v neděli 422 000)

Národní práce
(od 1. 1. 1939 nástupce Práva lidu)
V. Crha, J. Scheinost
34 000

Venkov
V. Tannenberger, V. Svoboda, V. Krychtálek
10 000
A-Zet

České slovo
K. Lažnovský, K. Werner
96 000
(v neděli 322 000)

Večerní
České slovo
E. Vojtauer, K. Werner
400 000
deník
šéfredaktor
J. Křemen

Lidové listy
J. Scheinost, F. Kliment, J. Doležal, F. J. Prokop, J. Michal
14 000
(v neděli 27 000)

Polední list
L. Koňas, A. J. Kožíšek
49 000
(v neděli 61 000)
93 800
náklad
Pozn.: Oficiálním vydavatelem všech listů bylo Národní souručenství, vzniklé po 15. březnu 1939 jako jediný nástupce všech bývalých politických stran.

„S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jíti do těžkých úkolů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do tohoto nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází!… Ne ztracená území, ale toto je národní katastrofa!" bičoval Čapek pomnichovské poměry.

Pod hákovým křížem

Měl pravdu, Češi si ze strachu před hnědým ďáblem připravili sami peklo na zemi ještě dřív, než přišlo. A už v Berlíně v noci ze 14. na 15. březen 1939 se prezident Emil Hácha a ministr Chvalkovský zavázali Hitlerovi ohledně průběhu nadcházející okupace, že „ve veřejných projevech, v tisku, divadle, rozhlase bude zachována plná zdrženlivost".

Hlavní české deníky se se změnou poměrů vyrovnaly jednoduše. Jestliže dříve patřil každý z nich některé z politických stran, teď všechny uváděly v záhlaví formulku „List Národního souručenství". To byla jediná povolená politická formace v protektorátu.

Češi si ze strachu před hnědým ďáblem připravili sami peklo na zemi ještě dřív, než přišlo.

V prvních týdnech po okupaci dostal český tisk na starost Konrád Henlein, prozatímní šéf civilní správy při protektorátním velitelství wehrmachtu. Pod jeho úřadem byla i pražská služebna Říšského tiskového úřadu.

Šéf tiskového dozoru protektorátního ministerstva lidové osvěty Ctibor Melč řeční na sjezdu Národního svazu novinářů 22. června 1942. Vedle něj (zleva) šéfredaktoři Národní práce a Venkova Vladimír Ryba a Vladimír Krychtálek. Sjezd odsoudil atentát na ReiŠéf tiskového dozoru protektorátního ministerstva lidové osvěty Ctibor Melč řeční na sjezdu Národního svazu novinářů 22. června 1942. Vedle něj (zleva) šéfredaktoři Národní práce a Venkova Vladimír Ryba a Vladimír Krychtálek. Sjezd odsoudil atentát na ReiAutor: neznámý

Později až do roku 1942 fungoval dozor nad protektorátními médii dvojkolejně. Na české straně pokračoval druhorepublikový Tiskový odbor Předsednictva ministerské rady, jehož šéfové (Zdeněk Schmoranz, Arnošt Bareš a František Hofman) byli postupně zatčeni kvůli odbojovým aktivitám.

Tento úřad ovšem prakticky jen tlumočil pokyny z Úřadu říšského protektora, kde bylo zřízeno kulturně politické oddělení a média měl na starosti obávaný sudetský Němec Wolfgang Wolfram von Wolmar (zemřel v 80. letech 20. století v Západním Německu a nikdy nebyl potrestán).

Pověstné se staly jeho každotýdenní porady s šéfredaktory českých listů. „Wolmar zde spolu s Hofmanem udíleli tisku direktivy, hodnotili jej, určovali oblast zájmu protektorátních novinářů – určovali témata, o nichž je třeba psát, někdy i formy jejich zpracování,“ upřesňuje historik Jakub Končelík.

Zastavený protektorátní tisk

**

Porady podle něj byly vedeny podle říšského vzoru a měly důvěrný charakter. Po jejich skončení se pak prý s Wolframem odděleně scházeli někteří přední aktivističtí šéfredaktoři. Nacisté velice stáli o to, aby jejich počet rostl. Pořádali proto pro české novináře promítání propagandistických filmů a také zájezdy do Říše.

Na vlastní oči

Čtenáři Českého slova, někdejších novin Benešových národních socialistů, nejspíš nevěřili vlastním očím, když si 11. září 1940 přečetli následující slova: „Všichni účastníci výpravy jsou zdrávi a šťastni, že jim bylo umožněno podniknouti tuto cestu. Teprve ti, kteří na vlastní oči vidí úžasnou rozlohu Německa a jeho nedotčenost po roce války – mohou poznat sílu a moc Říše zblízka a tak přesvědčivě, že všechny řeči anglického rozhlasu považují nejen za ubohé, ale hloupé.“

Jejich autorem byl šéfredaktor Českého slova Karel Lažnovský, tehdy snad nejaktivističtější z protektorátních novinářů.

A také jeden ze čtyřiatřicetičlenné delegace představitelů českého kulturního života, kterou počátkem září 1940 vzali nacisté na okružní jízdu po Německu a po místech svých čerstvých vítězství na západní frontě.

Kromě Lažnovského byli ve skupině další kolaborující žurnalisté – Rudolf Procházka z Lidových novin, Vladimír Krychtálek z Venkova, ale také skutečné hvězdy české kultury jako dirigent Václav Talich, básník Josef Hora nebo spisovatel Jaroslav Durych.

Nakonec všechny přijal šéf propagandy Goebbels, který – aspoň těm nejaktivističtějším – vyvrtal pořádnou díru do hlavy. „Neříkejte: český národ chce to nebo ono,“ doporučoval. „Myslím, že si mohu činit nárok na jisté zkušenosti v oblasti vedení lidu. Lid myslí tak, jak ho učí jeho vrstva inteligence myslet. Má vždycky takové představy, jaké má jeho duchovní vedení. Nemělo by vaše duchovní vedení nyní naprosto vážně vystoupit před český národ a ujasnit mu, že se nyní musí rozhodnout?“ zeptal se ďábelsky.

Jeho slova padla na nečekaně úrodnou půdu.

Aktivisté i hrdinové

Čeští oficiálně publikující novináři se rozdělili na dvě ostře vymezené skupiny. Užší skupina aktivistů v nejvyšších pozicích (šéfredaktoři nesli osobní odpovědnost za obsah novin) byla viditelná a pro svou jednoznačnou kolaboraci izolovaná. Na druhou stranu si kvůli ekonomickým výhodám střežila své postavení.

Sedm nejaktivističtějších novinářů (více viz Aktivistická sedmička) mělo dokonce od Němců povoleno kritizovat protektorátní představitele za pasivitu.

Nacisté pořádali pro české novináře promítání propagandistických filmů a také zájezdy do Říše.

Aktivistická sedmička

Po okupaci se postupně zformovala skupina kolaborujících novinářů, v jejichž čele stála tzv. aktivistická sedmička. Té jediné dovolily německé tiskové úřady kritizovat protektorátní vládu a Národní souručenství za pasivitu při spolupráci s Říší. Členy sedmičky byli:

Karel Werner

(popraven v roce 1947)

Vladimír Krychtálek

(popraven v roce 1947)

Emanuel Vojtauer

(v květnu 1945 uprchl do Anglie)

Karel Lažnovský

(zavražděn odbojem

v roce 1941)

Jaroslav Křemen

(roku 1947 odsouzen na doživotí, zemřel v roce 1978)

Vladimír Ryba

(odsouzen v roce 1946 na 10 let, zemřel v roce 1963)

Václav Crha

(v roce 1946 odsouzen na 10 let, zemřel v roce 1964)

Ačkoli Němci žádali, aby aktivistické články vycházely podepsané, mnohé z nich jejich autoři zveřejňovali raději anonymně.

Mezi aktivisty najdeme občas překvapivá jména – například Jan Scheinost z Lidových listů a Národní politiky se narodil jako sirotek, jehož adoptoval František Scheinost ze slavné české rodiny zakladatelů sušického sirkařství. Jenže byl ambiciózní, za války se stal členem Svazu pro spolupráci s Němci a po válce si odseděl deset let vězení.

Účtování s novináři

Za protektorátu

112 novinářů popraveno nebo umučeno v koncentračních táborech

126 novinářů uvězněno

Po osvobození

84 novinářů postaveno před mimořádné lidové soudy (z toho 26 před Národní soud)

34 novinářů vyloučeno ze Svazu českých novinářů

8 novinářů odsouzeno k trestu smrti. Z toho 5 poprav bylo vykonáno (A. J. Kožíšek, A. Kříž, R. Novák,

V. Krychtálek a K. Werner), J. Křemenovi byl trest změněn na doživotí a E. Vojtauer a O. Polívka byli odsouzeni v nepřítomnosti).

Řada dalších novinářů odsouzena k mnohaletým trestům.

Kromě zmíněného zájezdu po Říši navštívili čeští aktivističtí novináři třeba i Krakov po porážce Polska v říjnu 1940.

Druhou skupinu tvořili podle historika Končelíka novináři nerozhodnutí nebo opatrně nesouhlasící, kteří se snažili jako většina společnosti především přežít. Kličkovali ve svých článcích, jak to šlo, a mnozí postupně s utužováním poměrů psaní raději zanechali. Kvůli tomu i kvůli rušení řady titulů (více viz Zastavený protektorátní tisk) počet žurnalistů za protektorátu soustavně klesal. A to i přesto, že okupanti zakázali v září 1941 novinářům odcházet z profese pod hrozbou policejního vyšetřování.

Okupanti zakázali v září 1941 novinářům odcházet z profese pod hrozbou policejního vyšetřování.

A co dnes přetřásaný Ferdinand Peroutka? Byl realista, a dokud to před 15. březnem 1939 šlo, podporoval aspoň menší zlo či národní jednotu – o fascinaci nacismem u něj vůbec nemůže být řeč.

Po okupaci na jaře 1939 si dokonce dovolil v Lidových novinách napsat, že mnohé české deníky ochotně otiskují každý projev, který formuluje německé požadavky vůči Čechům, ale že musí zaznít i to, co čekají Češi od Němců. „Žádáme, aby Němci, uvažujíce již o nás, doplnili své úvahy o ohled na naši duchovní a morální národní stránku,“ obracel se odvážně na okupanty.

Aktivističtí novináři v Krakově po porážce Polska na podzim 1940. První zprava Emanuel Vojtauer, sedmý zprava Karel Lažnovský.Aktivističtí novináři v Krakově po porážce Polska na podzim 1940. První zprava Emanuel Vojtauer, sedmý zprava Karel Lažnovský.Autor: neznámý

Ke cti Peroutkovi slouží i to, že když mu nacisté coby buchenwaldskému vězni (od 1. září 1939 do konce války) nabídli v roce 1943 znovu řídit obnovenou Přítomnost, pokud bude psát loajálně, odmítl a raději se vrátil do koncentračního tábora.

Odvážným oficiálním novinářem byl například i Antonín Finger, redaktor Večerního Českého slova. Ten byl v letech 1939–1942 přímým účastníkem zmíněných konferencí s Wolframem von Wolmarem, pořizoval z nich stenografický záznam a zpřístupňoval jej domácímu i zahraničnímu odboji.

„I mezi lidmi v téže redakci vzrůstala postupně nedůvěra, jež omezovala rozsah spolupráce na nejužší kroužky,“ vzpomínal Finger po válce.

Co nařizovali cenzoři

Ukázky z pokynů říšských orgánů, platných od 17. září 1939, kterými se měla řídit cenzura českého protektorátního tisku.

Hlava Říše má oficiální název „Vůdce a říšský kancléř", který jest jedině přípustný ve spojení s jeho jménem nebo i bez uvedení jména, mluví-li se o oficielních aktech. Ve zprávách z vnitřního života Říše jest vhodno užívati „promiscue" titulu „Vůdce a říšský kancléř" i stručnějšího „Vůdce". Projevy Vůdce a říšského kancléře jest vydávati v úplném znění, jak jsou dodány od ČTK, a ve význačné úpravě v čele listu, jak toho povaha zprávy vyžaduje. Jen zcela výjimečně je dovoleno uveřejnění zkrácené, je-li k tomu dán výslovný souhlas.
Slovo Vůdce (psáti vždy s velkým počátečním písmenem) je vyhrazeno jen pro říšského kancléře. Vyskytne-li se slovo Führer v německém textu v jiné kombinaci (např. Sturmführer, Gruppenführer apod.), jest užívati jen překladu „vedoucí". Slovem „vedoucí" jest také překládati německé slovo „Leiter".

Potlačovati jest všechny zprávy o případných incidentech, rozmíškách, hospodských hádkách nebo srážkách apod. mezi Čechy a Němci. Nebuďtež kritisována opatření, kterým v některých městech dostalo se samosprávě německého vedení. Nebudiž poukazováno na vrácení Stavovského divadla německému umění, ani na úpravu poměrů mezi českou a německou universitou v Praze. Jsou nepřípustné zprávy o aktech nebo projevech, které by mohly býti vykládány jako demonstrace proti Němcům nebo Říši.

Nepřípustné jsou v tisku útoky na Slovensko, slovenskou vládu a její činnost.
Není přípustné označení „československý" nebo „česko-slovenský", pokud se nevztahuje na minulost. Obsahuje-li úředně registrovaný nebo jinak pevně stanovený název korporací, ústavů, spolků apod. ještě slovo „česko-slovenský" nebo „československý", jest až do konečné úpravy v nejnutnějších případech přípustno nanejvýš nahraditi po dohodě s ÚTDS toto označení zkratkou „čs". Ale i těmto náhražkovým výrazům jest lépe se v tisku vyhnouti. Kde to není nezbytné, budiž i tato značka vypuštěna (např. stačí „Obilní společ.").
Co nařizovali cenzoři

Zdroj: J. Končelík – B. Köpplová – J. Kryšpínová, Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara, Praha, 2003

„Vzájemnou důvěru podkopávaly i podepisované články, u nichž vlastně nikdo nevěděl, co napsal autor, co připsal nebo vyškrtal přisluhovačský šéfredaktor nebo třeba někdo v tiskovém odboru.“

Až do hořkých konců

Jak Německo rozpoutalo a postupně prohrávalo válku, bylo stále méně témat, o nichž šlo vůbec psát (viz Co nařizovali cenzoři). Český tisk radikálně omezil zahraničněpolitické zpravodajství a prostřednictvím ČTK směl přejímat jen zprávy německé agentury DNB (Deutsches Nachrichtenbüro), které byly speciálně upravované pro potřeby protektorátu.

Přelomem bylo i období po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1941 a po atentátu na něj v roce 1942. V té době zanikl i původní Tiskový odbor Předsednictva ministerské rady a dozor nad médii se až do konce války dostal do rukou ministerstva školství a lidové osvěty pod vedením kolaboranta Emanuela Moravce.

Míra brutality nacistického režimu vynikne z faktu, že z 2125 předválečných českých novin a časopisů (z toho 85 deníků, 10 obdeníků a 258 týdeníků) jich bylo za války zastaveno celých 1887. Popraveno nebo umučeno pak bylo za okupace 112 novinářů, 126 technických a dalších pracovníků vydavatelství bylo uvězněno.

Tomu po válce odpovídala i odveta. Desítky aktivistických novinářů šly před soud, kde padlo 8 rozsudků smrti, z nichž pět bylo vykonáno (více Účtování s novináři). Vrátit se do starých dobrých kolejí prvorepublikového mediálního prostředí už ale nebylo možné.

O fascinaci nacismem u Peroutky vůbec nemůže být řeč.

Jak se psalo za protektorátu

Úvodník Vladimíra Krychtálka, šéfredaktora Venkova, z 20. června 1942:

Co by Říše mohla

Kdyby byli rozhodující činitelé v Říši došli k přesvědčení, že český národ celý, nebo ve své většině, souhlasí s atentátem, nebo že podporuje celý ilegální živly, Benešovy agenty, tehdy by byla Říše jistě zasáhla k odvetným opatřením proti českému národu, jakož i k zajišťovacím opatřením největšího měřítka. Byla by například mohla vyzvednouti v Protektorátu desetitisíce rukojmí, která by svým životem ručila za klid v tomto prostoru. Nebylo by přitom jistě za těžké vybrat tato rukojmí právě z oněch stavů a skupin, které dříve Beneše podporovaly.
Nikdo nepochybuje o tom, že toto zajištění mohlo by být tak široké, že by po jednom rukojmí musila dát každá rodina. Tato věc není technicky neproveditelná. Říše hravě zdolala úkoly daleko větší. Nezastavme se v úvahách o tom, co by Říše mohla podniknout, ani před tou myšlenkou, že nemajíc jistoty o klidu a pořádku v samém srdci svého mocenského prostoru, mohla by celý český národ přemístit někam na periferii Evropy, kde je boj o život tvrdý, a kde jakákoliv spiknutí pozbývají významu.


Osvobozené Československo sice legislativně obnovilo normy před rokem 1938, ale média už fungovala jinak. Deníky už nebyly jako za první republiky řízeny politickými stranami, nevznikly bulvární tituly. Cenzura sice padla, ale když v prvním poválečném roce nové ministerstvo informací obdrželo 1760 návrhů na vydávání nových tiskových titulů, plných 995 jich zamítlo.

Lze věřit, že tak fatální znásilnění a ovládnutí médií jako za okupace by se v dnešním civilizovaném světě už nemohlo opakovat? Ale mohlo. Vždyť tiskové poměry za komunismu nápadně připomínaly ustrašenou druhou republiku. Po roce 1968 už ani nebyl zapotřebí oficiální státní dozor nad médii, protože filtr informací daleko efektivněji obstarala autocenzura pod hrozbou vyhazovu z práce.

Dnes je sice 70 let po válce, ale sama média jsou dnes jakýmisi protektoráty byznysových říší. Kolik gentlemanů by dnes následovalo peroutkovský vzdor?