Populace stárne v Evropské unii i České republice – zatímco délka života je čím dál vyšší, porodnost je hluboce pod úrovní prosté reprodukce (v roce 2014 v ČR 1,53 dítěte na jednu ženu, prostá reprodukce si žádá 2,1 dítěte). Mohlo by se tedy zdát, že zbývá jediná naděje, kterou v roce 2000 popularizovala Populační divize OSN – tzv. náhradová migrace (replacement migration). Tento scénář přežívá v myslích politiků a novinářů dodnes, ačkoli v podstatě ihned po zveřejnění studie OSN vyšly komentáře a výzkumy, které uvedly možnost imigrace zvrátit vymírání evropské populace na pravou míru. Že imigrace není věčným elixírem mládí, upozornili v českém kontextu v roce 2008 rovněž demografové Boris Burcin, Dušan Drbohlav a Tomáš Kučera.

Jak napsala polská demografka Katarzyna Sazcuková, nemělo snad jít nikdy, ani ze strany OSN, o politické doporučení. Tolik citovaná studie byla „demografickým cvičením", které bychom v momentě uprchlických krizí neměli překlápět do politiky.

Kolik imigrantů by bylo potřeba?

Imigrace zvyšuje počet lidí na území, o tom není pochyb. Je ovšem třeba rozlišit dorovnání celkového počtu obyvatel od omlazení populace. Podívejme se na výsledky analýzy, kterou provedli tři přední čeští demografové Burcin, Drbohlav a Kučera. Kdyby měla migrace do roku 2065 dorovnat úbytek populace v České republice, museli bychom v příštích padesáti letech přijmout celkem 1,2–3 miliony imigrantů.

Kolik cizinců by ovšem muselo přijít, aby imigrace zvrátila postupné stárnutí? Píše-li sociolog Michal Vašečka na webu Masarykovy univerzity, že bez imigrantů nebudou mít dnešní třicátníci na důchody, nemá tak docela pravdu – příchozí imigrant bude také třicátník, a vydělá si tedy v nejlepším případě na svůj vlastní důchod, který bude za několik let pobírat společně s českými třicátníky. Imigranti totiž nepřispívají k omlazení populace zdaleka tolik jako právě narozené děti. Jedno narozené dítě vydá za čtyři imigranty ve věku 31 let. Vzhledem k tomu, že příchozí imigranti rovněž stárnou, jejich počet potřebný pro neustálé omlazování populace každým rokem exponenciálně roste.

Autoři Burcin, Drbohlav a Kučera uvádějí, že kdyby se měl zachovat současný průměrný věk české populace (v roce 2014 41,7 let), museli bychom začít s přijímáním 300 tisíc imigrantů ročně. V březnu 2015 bylo v České republice evidováno celkem 455 570 cizinců. Počet cizinců potřebných k zachování průměrného věku by potom neustále rostl až k 4,2 milionu přistěhovalců pro rok 2065. „V úhrnu za celé sledované období by pak ‚cena‛ fixace hodnoty průměrného věku činila 90 milionů imigrantů. Česko by tak v roce 2065 mělo podle našich propočtů asi 110 milionů obyvatel, z nichž zhruba 80 milionů by představovali obyvatelé narození v zahraničí a asi 20 milionů obyvatel jejich potomci," shrnují závěry své analýzy Burcin, Drbohlav a Kučera.

Výsledky samozřejmě ovlivňuje mnoho proměnných, které do demografického modelování vstupují – odhad věkové struktury příchozích imigrantů (čeští autoři vycházeli ze současných empirických dat, kdy si imigranti-muži zachovávají vysokou mobilitu až do 30–40 let svého věku, kdy se teprve usazují) a také odhad budoucí plodnosti (počítá se s jejím lineárním růstem, tedy se zvyšováním plodnosti v důsledku migrace).

Čísla jsou ovšem natolik vysoká, že je zřejmé, že ani kdyby vlivem těchto proměnných klesla na polovinu nebo čtvrtinu, nemůžeme považovat náhradovou migraci za realistické řešení stárnutí populace. Stejně vysoké odhady platí pro všechny státy Evropské unie, což ve svých studiích potvrzuje profesor Univerzity v Oxfordu David Coleman.

Mladé obyvatelstvo na důchody nestačí

Je-li hlavní obavou ze stárnutí populace skutečnost, že nebudeme mít prostředky na vyplácení důchodů, nestačí navíc usilovat pouze o prosté zachování průměrného věku obyvatel. Je nutné zejména zvýšit počet těch, kteří pracují. Demografické modely obvykle usilují o snižování indexu závislosti (potential support ratio), což je poměr mezi lidmi v produktivním věku (15–65 let, resp. 20–60 let) a těmi, kteří jsou závislí na jejich ekonomické činnosti. Jinými slovy – počítá se zde s plnou zaměstnaností, která zde byla naposledy za komunismu. Nezaměstnanost přistěhovalců je podle statistik OECD ve většině zemí západní i východní Evropy vyšší než nezaměstnanost původního obyvatelstva.

V Norsku, Švédsku, Belgii, Rakousku, Nizozemsku, Švýcarsku i Dánsku je více než dvojnásobná. Výjimkou je pouze Austrálie, Kanada, Nový Zéland a USA, kde míra nezaměstnanosti není ovlivněna zemí původu. Kdyby měli imigranti tedy vydělat na sociální dávky pro svoje nezaměstnané kolegy, své vlastní a ještě i naše důchody, výše uvedené počty přistěhovalců, které bychom museli přijmout, by stoupaly do ještě absurdnějších výšin.

Lichá snaha

Snaha zabít dvě mouchy jednou ranou, tedy vyřešit stárnutí evropských populací přijetím imigrantů, kteří již stojí na hranicích, je tedy marná. Je třeba si otevřeně přiznat, že vymírání bude nutné zastavit jinými metodami. Ať už to bude úprava penzijního systému, efektivnější boj s nezaměstnaností nebo podpora porodnosti, rozhodně to ale nebude imigrace. Za pozornost stojí i to, že podle Českého statistického úřadu v roce 2014 porodnost v České republice oproti roku 2013 stoupla – z 1,46 dítěte na jednu ženu na 1,53.

Zatímco stárnutí populace imigrace zastavit nemůže, významně proměňuje její skladbu z hlediska národnosti, etnického původu, kultury, jazyka a náboženství. Jak uvádí oxfordský profesor David Coleman, pokud porodnost nedosahuje úrovně potřebné pro reprodukci a zároveň migrace roste, dostane se společnost do bodu, kdy většina obyvatel je cizího, v tomto případě neevropského původu. To je situace, která bude mnohem více nových řešení vyžadovat, než kolik jich evropským společnostem sama přinese.