Uprchlíci

Mirek Topolánek: Jak řešit problém migrace

22. květen 2015 četba na 9 minut

Foto: redakce

Problém uprchlíků už dávno přerostl schopnosti EU se s ním vyrovnat a musí být posunut na úroveň OSN. Přerozdělovací kvóty, které navrhuje unie, jsou tím absolutně nejhorším řešením.

K migraci se dnes populisticky vyjadřuje kdekdo. I v Česku, kde se dlouhodobě tváříme, že se nás netýká. Od Miloše Zemana, který se veze na vlně obecné nevzdělanosti a přízemnosti Čechů a hází do jednoho pytle Araby, Turky, Peršany, Azery i Kurdy a každý muslim je pro něj synonymem teroristy, přes Tomia Okamuru, který už sice nikoho nezajímá, ale přesto nalézá latentně rasistické posluchače i ve střední třídě, až po obvyklé zahraničněpolitické nenázory Andreje Babiše, které alibistické a zapouzdřené Čechy reprezentují snad nejvíce.

Je ale zbytečné přemlouvat hasiče, ať se přezouvají v předsíni, když hoří celý dům. Evropa se po dekádách uměle podporovaného multikulturalismu probudila ze sladkého snu, a po posledním útoku islámských fundamentalistů na redakci Charlie Hebdo se zamyslely (bohužel ne hlavou a ne nad sebou) dokonce i „politicky korektní" evropské elity. Pozdě!

Proč? Nejlépe to asi vyjádřil libyjský diktátor Muammar Kaddáfí: „Proč umírat za islám? Nepotřebujeme už teroristy ani sebevražedné atentátníky. Přes 50 milionů muslimů v Evropě ji sami změní za pár desítek roků na islámský kontinent." Pro sekularizované Čechy navíc platí výrok Friedricha Nietzscheho: Žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka, ačkoli v ni v hloubi duše nevěříme…

Evropská schizofrenie

Rozpor mezi liberalismem, humanismem a univerzálními hodnotami na jedné straně a rizikem nekontrolované migrace, náboženskou netolerancí a nerespektováním pravidel na straně druhé brilantně demonstroval před lety ve svém vystoupení v ČNB liberální italský ekonom Antonio Martino. "Jako člen Montpelerinské společnosti jsem absolutním zastáncem volného pracovního trhu. Imigranti práci neberou, naopak přinášejí. Takové společnosti bohatnou. Nicméně jako ministr obrany v Berlusconiho vládě, se svými carabiniery zodpovědný mimo jiné i za bezpečnost občanů, jsem zásadně proti," řekl.

Jsou ale i jiné pohledy. Začátkem devadesátých let jsem cestoval s báglem po Francii a když mě po týdnu vypakovali z kempu u Paříže, strávil jsem jednu noc na Gare de Paris-Nord. Vedle sebe nás tam na karimatkách spalo asi deset. Přichází černoch s dredy a ptá se mě, kde je voda. Lámanou angličtinou vysvětluji, jak se dostane na toaletu. Vedle mne ležící Kanaďan bez řečí, v polospánku podává nově příchozímu klukovi láhev s vodou. Přirozeně, bez křeče, bez přehrávání. Záviděl jsem mu.

Střih. Někde v Praze žije Libanonec, říkejme mu třeba Ahmed. Má českou ženu, dvě děti, poctivou práci, ve které tráví 15 hodin denně. Musel překonat nedůvěru, šikanu ze strany úřadů, jazykové i kulturní bariéry. Respektuje, byť muslim, naše zvyky, tradice, křesťanské svátky. Není však šťastný. Jeho děti, i pod dojmem mediální hysterie, se za něj stydí. Nevím, koho je mi líto víc. Co s tím? Na to neexistuje snadná odpověď, protože se evidentně nacházíme za bodem zvratu. Dovoluji si pojmenovat pár bodů, které rámují můj názor na celou věc.

1.: Ženevská konvence nás zavazuje příjmat uprchlíky politické

Povinnost přijímat politické – ne ale už ekonomické – uprchlíky jsme měli dávno před Lisabonskou smlouvou. To není záležitost veřejné diskuse.

2.: Evropa není povinna podporovat obchod s lidmi

Umíme definovat, o jaké migranty se nyní vlastně jedná? Dokáže to někdo vůbec rozdělit? Jestli ano, pak je to zdánlivě jednoduché: tzv. ekonomické migranty vrátit! Ale kam? V Libyi čeká na břehu Středozemního moře milion lidí z celé Afriky. Z větší části jsou oběťmi překupníků s lidmi. Je to mimochodem jeden z absurdních důsledků „revoluce" v severní Africe. Brána do Evropy otevřena. Jak příjemné a komfortní z tohoto pohledu pro Evropu bylo, když sever Afriky pro nás kontrolovali a ohlídali – ano, částečně i za naše peníze – „diktátoři"…

Evropa není povinna ve jménu humanity podporovat tento odporný obchod. Naopak je ve jménu humanity povinna udělat maximum proti němu. Včetně nasazení vojenské síly. Středozemní moře se nesmí stát masovým hrobem! Je česká veřejnost ochotna posílat své syny do „cizí" války? To by nemělo být součástí veřejné diskuse, ale zahraniční a bezpečnostní doktríny země.

3.: S integrací by měli pomoci i občané

Jsme povinni ty uprchlíky, které přijmeme (představuji si třeba křesťany ze země, kterou ovládla Boko Haram), navěky hostit na náš účet? Určitě ne a bylo by to to nejhorší, co bychom mohli pro sebe i pro ně udělat. Víme, co s nimi? Máme pro ně práci? Máme učitele pro jejich děti? Určitě ano. Dokážeme si představit, že by mohli být pro Evropu přínosem? V jakém smyslu? I tady si myslím, že ano. Stát Izrael přijal velké množství „Židů" z Etiopie, odvozujících svůj původ od krále Šalamouna. Dělají sice podřadnou práci, ale zatím snad nepředstavují zásadní riziko.

To je nepochybně záležitost pro veřejnou diskusi. Spíš ale ve smyslu: co mohu já udělat pro jejich integraci. Pár hodin týdně pracovat jako dobrovolník. Učit nějakou mámu nebo bábu vařit z českých potravin apod. Číst jejich dětem pohádku O Popelce. Vyřizovat na úřadech povolení pro etiopskou kavárnu.

4.: Bezpečnostní riziko je věcí represivních složek

Do budoucnosti to bude obrovské, neúnosné a nezvladatelné bezpečnostní riziko. Import teroristů. Vznik ghet. Přijímání uprchlíků neschopných a neochotných se integrovat. Zdravotní a epidemiologické riziko. Při milionovém počtu uprchlíků jistě nezanedbatelné. Toto není záležitost veřejné diskuse. Od toho si platíme represivní a jiné složky. Ať přestanou šmejdit po našich ložnicích a ukájet se intimními odposlechy a starají se o naši bezpečnost!

5.: Nepřijmou není selháním Evropy

Jak by se měla zachovat Česká republika? Mnout si ruce, že neleží u Středozemního moře a nechat to na starosti Itálie a Řecka? Nebo si sem nechat soudruhem Schulzem (Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu – pozn. red.) poslat tisícovku potenciálních teroristů? To jsou dva extrémy. Podle mne není selháním celé Evropy říct: Nezlobte se, milion vás opravdu nepřijmeme, není to v našich silách a není to naše povinnost. Přerozdělovací kvóty jsou samozřejmě tím absolutně nejhorším řešením, které jen nahraje xenofobům a rasistům. Špatné bude, když se na tom Evropa rozdělí. Pak se zruší Schengen a zpohodlnělá veřejnost bude křičet.

6.: Cestou je návrat zpět

Nejsem první, kdo si myslí, že cestou je určitý návrat, chcete-li neokolonizace. Dovoluje řešit problém v místě vzniku. Mimochodem, jen tam existuje potenciální řešení. Umožňuje to mimo jiné vybudování azylových úřadoven EU přímo ve žhavých ohniscích v Africe a na Blízkém východě. Problém už dávno přerostl schopnosti EU se s ním vyrovnat a musí být posunut na úroveň OSN, aby tato organizace vůbec naplňovala svůj smysl existence.

7.: Pseudohumanismus není na místě

Významným způsobem musíme zpřísnit dohled a ostře rozlišit pracovní povolení, povolení k pobytu a občanství, s výrazně integračními prvky, na hraně diskvalifikace a restrikce a prosazovat totéž i v Schengenu. Nedodržuješ pravidla? Běž, odkud jsi přišel. Chceš mýt na Paddingtonu záchody? Asfaltovat D1? Sbírat v Normandii jablka? Být tu, dokud bude práce? Pak vítej.

 Chceš se válet před centrem pro uprchlíky, brát dávky, chodit hekat do mešity a dealovat heroin? Pak se seber a vypadni. Tady žádný pseudohumanismus není na místě! To ovšem současně znamená, že je třeba ostrakizovat všechny domácí, kteří neoprávněně čerpají sociální dávky, kteří se pohodlně houpají v naší sociální síti, protože nemůžeme na nově příchozí uplatňovat jiný metr. To se našim socialistům moc líbit nebude. Ostatně, je to jejich elektorát.

Nemám pocit, že bych do diskuse přinesl něco převratného. Dokonce za řešení ani nenesu žádnou odpovědnost. Mám odpovědnost především za sebe a své blízké. Nicméně, navíc mám minimálně odpovědnost občanskou. Chci v této zemi žít, umožnit totéž svým dětem a při pohledu do zrcadla se významně nestydět. Je-li totiž ohrožena svoboda a hodnoty mé země, je tím ohrožena i svoboda má.