"Je to opožděný, stručný a trochu příliš tichým hlasem pronesený raport, který je třeba přijmout v pozoru." Tak charakterizoval spisovatel Ludvík Aškenázy válečné paměti KX-B neodpovídá, které v 60. letech sepsal někdejší pilot 311. československé bombardovací peruti Alois Šiška. Muž, jenž dokázal přežít víc, než kolik vydá na jeden lidský život.

Jeho bombardér přistával několikrát v nouzi těžce poškozený nepřátelskou palbou, případně se stal při přistání cílem střelby a bombardování nočních stíhačů. Při návratu z náletu na Berlín 7. září 1941 celá posádka upadla na tři hodiny do kómatu, když německý granát prorazil kyslíkové potrubí (jen zázrakem rovně letící letoun, který Šiška v poslední chvíli před ztrátou vědomí přepnul na autopilota, nikdo nesestřelil), a probrala se až výbuchem dalšího protileteckého granátu v blízkosti letadla.

Ze všeho nejvíc se však český pilot zapsal do světové historie nouzovým přistáním na hladinu Severního moře v noci 28. prosince 1941, po němž on a zbytek posádky strávili téměř šest dní bez vody a potravin v nafukovacím záchranném člunu, než je moře vyplavilo na nizozemském pobřeží. Ani poté nebyl osud českého letce šťastný: německá pobřežní stráž přeživší muže zadržela a zbytek války strávili v německém zajetí.

Poválečný osud Aloise Šišky kopíroval obdobné příběhy dalších českých příslušníků RAF: perzekuce ze strany komunistických úřadů, vystěhování, opakované vyhazovy z práce. Úplné rehabilitace se dočkal až po roce 1989.

Cesta k bombardérům

Alois Šiška se narodil 15. května 1914 v Lutopecnech na Kroměřížsku. Před válkou pracoval jako strojní mechanik v Baťově letecké továrně Zlínská letecká v Otrokovicích, kde získal i první pilotní výcvik - v roce 1935 ho dostal odměnou za svůj návrh zlepšení výroby lehkého turistického letounu Zlinu Z-XII. O rok později se zúčastnil masové akce "1000 nových pilotů", která měla po Hitlerově nástupu k moci zkvalitnit obranné možnosti Československa. Prezenční vojenskou službu pak strávil u olomouckého leteckého pluku, po němž následovala dvouměsíční poddůstojnická pilotní škola v Chebu. V červnu 1937 absolvoval ještě pilotní školu u školní letky Vojenského leteckého učiliště v Prostějově a bojový výcvik dvoumístných pilotů u cvičné letky Leteckého pluku 2 Dr. E. Beneše v Olomouci. Za mobilizace působil na polním letišti Ivanovice na Hané.

Po okupaci Československa v březnu 1939 odešel mladý pilot do civilu a zapojil se do ilegální činnosti, od začátku však byl rozhodnutý především odejít do zahraničí a bojovat proti Německu. V otrokovické letecké továrně, kam se po demobilizaci vrátil, ukrývali v koutě jednoho dílenského hangáru prototyp sportovního letounu Zlín Z-XII, s nímž se rozhodl uletět do Jugoslávie. Jenže přišlo varování: plán je prozrazen, jde po tobě gestapo. Prototyp tak zůstal na zemi a Šiška se musel 4. ledna 1940 prakticky z hodiny na hodinu vydat na pěší útěk za hranice.

Během své další anabáze prošel Slovenskem, Maďarskem (kde ho zatkli místní četníci a skončil spolu s dalšímu 120 Čechy a podobným množstvím Poláků v budapešťské Citadele, odkud utekl až 30. března 1940), Jugoslávií, Řeckem a Tureckem až do francouzské Marseille. Dne 27. dubna 1940, víc než tři měsíce po odchodu z vlasti, se konečně ohlásil u československé zahraniční armády v jihofrancouzském Agde.

Dne 10. května 1940 napadl Hitler Francii a do bojů s německou Luftwaffe se zapojili i někteří čeští piloti. Šiška však tentokrát ještě možnost nedostal. Čechoslováci ho sice stihli začátkem června přidělit k letecké skupině na letišti Bordeaux-Mérignac, ale dřív, než mohl vzlétnout proti nepříteli, Francie kapitulovala.

Spolu s ostatními vojáky pak absolvoval cestu po moři do Anglie a 23. června 1940 přistál po pětidenní plavbě v přístavu Falmouth. O dva dny později byl v československém leteckém depu v Cosfordu přijat k RAF. Jako pilot v hodnosti seržanta byl přidělen k 311. československé bombardovací peruti v East Wrethamu.

Štěstí se jednou vyčerpá...

"Těžko říci proč, ale téměř při každé další akci měl namále," napsal o Šiškovi výstižně historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Seznam nebezpečných situací, při nichž český pilot taktak unikl smrti, je opravdu bohatý.

Při návratu z Hannoveru 13. srpna 1941 prostřílel Šiškův Wellington s přezdívkou Marie německý noční stíhač, číhající přímo nad britským letištěm. "Natáčel jsem letadlo do poslední zatáčky před přistáním, když vtom prolétly mezi kabinou a pravým křídlem bílé čáry. Vzápětí bylo slyšet rachot kulometů. Současně někdo v telefonu vykřikl: ´Střílí do nás!´ Hned na to druhá salva. To už jsem měl letadlo ve skluzu a měl jsem co dělat, abych je nad zemí včas vyrovnal... Sedli jsme bez podvozku, na břicho. Ten blbec za námi byl Němec. Hodil na letiště několik bomb a byl pryč. Marie dostala sedmačtyřicet zásahů..." popsal později toto střetnutí český pilot.

Obdobná situace nastala 20. srpna 1941 při návratu z Berlína, kdy nepřátelský letoun bombardoval jeho Wellington těsně po přistání na mateřském letišti v East Wrethamu. I tento incident ale posádka přežila.

O dva týdny později, 7. září, došlo nad Berlínem k už zmíněnému fatálnímu zásahu střepinou granátu, která prorazila v letadle kyslíkové potrubí. V důsledku ztráty kyslíku upadla celá šestičlenná posádka při zpátečním letu ve víc než šestitisícové výšce do bezvědomí. Letoun se držel ve vzduchu jen díky autopilotovi, na nějž Šiška stačil v poslední chvíli přepnout řízení. "Oči tlačily v hlavě. Byla mi zima. Měl jsem pocit, že se scvrkávám. ´Přepínám na automat...´ Nikdo mi neodpověděl, v uších zalehlo..." zaznamenal tyto okamžiky.

Lidskou osobou neřízený letoun letěl téměř tři hodiny až nad Nizozemsko, kde konečně probral posádku výbuch německého protiletadlového granátu, který explodoval poblíž letounu. Skutečnost, že ho během tak dlouhé doby nesestřelil žádný stíhač ani nezasáhl nepřátelský flak, se řadí k válečným zázrakům.

Šiška přežil bez úhony i přelet Alp při náletu na italský průmyslový Turín, jehož se zúčastnil jako jeden z mála českých pilotů, a při návratu havarijní nouzové přistání na anglickém pobřeží z důvodu nedostatku paliva. Pak ale přišel osudný šestnáctý operační let, připadající na 28. prosinec roku 1941...

Silvestr v ledových vlnách

V neděli odpoledne 28. prosince panovalo špatné počasí a zdálo se, že operace budou zrušeny. Nad cílem, jímž byl německý přístav Wilhelmshaven v Dolním Sasku, však mělo být podle meteorologů jasno a bezvětří. Útok proto nebyl odvolán.

K akci bylo vybráno 86 bombardérů, mezi něž se zařadilo rekordních 13 Wellingtonů z československé 311. perutě, včetně bombardéru s označením KX-B - s Aloisem Šiškou za kniplem. Právě tento letoun se měl stát za několik hodin jediným, který se z této akce nevrátí...

KX-B odstartoval z mateřského letiště East Wretham v 17:16 a přesně ve 20:40 nahlásil jeho telegrafista, že letadlo svrhlo nad cílem bomby. Pak ale začalo peklo - letoun několikrát zasáhl protiletecký flak a jeho levý motor začal po dvaceti minutách zpátečního letu hořet. Oheň se sice posádce ještě podařilo uhasit, ale poškozený motor se po několika dalších minutách úplně vylomil a zřítil do moře. Bylo zřejmé, že Wellington už zpátky do Anglie nedoletí.

Flak navíc poškodil hydraulický systém, což výrazně snížilo ovladatelnost letadla. Bombardér rychle ztrácel výšku. Šiška měl jako pilot jedinou možnost - pokusit se nouzově přistát na břicho v Severním moři, zhruba na polovině cesty mezi Nizozemskem a Anglií. Radiotelegrafista Josef Ščerba ještě odeslal nouzové volání s informací o poloze letadla...

Navzdory veškerému úsilí a úspěšnému manévru těsně nad vodou dopadl Wellington na hladinu levým křídlem. O život přitom přišel zadní střelec seržant Rudolf Skalický. Zřejmě při nárazu letounu na hladinu ztratil vědomí a potápějící se vrak ho stáhl pod vodu. Ostatním pěti letcům včetně Šišky se po velkém úsilí podařilo dostat se do záchranného člunu (takzvané dinghy) ještě předtím, než Wellington klesl ke dnu.

"Co se týká toho, co se dělo po pádu letadla do vody, tak v tom mám určitý výpadek paměti," vzpomínal podle Jiřího Rajlicha po letech radiotelegrafista Josef Ščerba. "Před nouzovým přistáním jsem se zapřel v trupu vedle Skalického. Náraz na hladinu byl tvrdý a já ztratil vědomí. Asi jsem se o něco uhodil, byla tma, tak nevím. Pak jsem se nějak probral, dostal jsem se z letounu ven a ovanul mě ledový vítr. Vylezl jsem na kluzké křídlo, které se svažovalo přímo k nafouknuté dinghy. Už tam byli Joska Mohr, Pavel Svoboda a Pepík Tománek. Jeden přes druhého na mě křičeli: ´Pepíku, neskákej sem po nohách. Ať dinghy neprorazíš. Skoč k nám po břiše!´ Povedlo se a já se v labilním člunu usadil vedle Josky Mohra. Táhli jsme to za války společně a tohle měl být náš poslední let před dolétáním túry. Zatracená smůla!"

Následovaly děsivé dny a noci v otevřeném člunu na mrazivém moři, spojené s hladem, vlnobitím a marným čekáním. Krátká naděje zasvitla pěti trosečníkům až 30. prosince, kdy je spatřil dvoumotorový hlídkový Hudson od kanadské 407. perutě Coastal Command. Letoun jim shodil do moře deset metrů od člunu balík proviantu, ale ani přes tuto krátkou vzdálenost k němu nedokázali přes rozbouřené moře doveslovat. Doufali ale, že se záchrana blíží.

Jenže tomu tak nebylo. Hudson sice skutečně podal o trosečnících zprávu a Britové jim vyslali na pomoc dva rychlé záchranné čluny, ty se ale nedostaly přes zaminovaný prostor a musely se vrátit. Nevyšel ani pokus s vysláním plovákových letadel, kterým se nepodařilo člun uprostřed rozbouřeného moře najít a musela se vrátit. Anglie požádala přes Mezinárodní červený kříž o pomoc i nepřátelské Německo, to ale žádnou záchrannou misi nezorganizovalo.

Vyčerpaní, omrzlí, dehydratovaní a apatii podléhající letci začali postupně ve člunu umírat - kolem půlnoci 2. ledna 1942 zemřel druhý pilot Josef Tománek a o dvě hodiny později navigátor Josef Mohr.

Zbyli tři: kapitán Alois Šiška, přední střelec Pavel Svoboda a radiotelegrafista Josef Ščerba, který však také upadl do bezvědomí. Tománka ještě dokázali Šiška se Svobodou pohřbít do moře, na přehození Mohrova těla přes okraj člunu však už sílu neměli. "Nikdy jsem se nebál smrti. Počítal jsem s ní při každém letu. Takhle jsem si ji ale nikdy nepředstavoval. Umírat pomalu a při vědomí – to není pro vojáka," napsal o těchto chvílích později Šiška.

Utrpení, beznaděj a hrozná deprese dohnala oba vnímající letce až k pokusu o sebevraždu. Spolykali všechny pilulky z plechovky s léky a zapili je mořskou vodou. "Je to divné, ale neumíráme. Po těchto pilulkách nám jenom hučí v uších a je nám blaze. Snad přijde smrt ve snu. Pak se probouzíme z opojení. Jsme živí, mrtev je Mohr... Utopil bych se, ale ta voda ve mně budí hrůzu. Mít tak pistoli!" zaznamenal Šiška.

Teprve 3. ledna 1942 kolem třetí hodiny odpoledne vyvrhlo Severní moře po nekonečných šesti dnech trojici přeživších trosečníků na nizozemské pobřeží západně od obce Petten.

V německém zajetí

Zbídačné letce zajali němečtí vojáci, kteří je nejprve dopravili do nemocnice v Alkmaaru a pak do lazaretu Luftwaffe v Amsterdamu. Šiškovi hrozila amputace obou nohou kvůli těžkým omrzlinám a gangréně, přímo na operačním sále ho ale "zachránil" srdeční infarkt - lékař musel od operace ustoupit, protože pilot by v daném stavu nepřežil narkózu. "Prodělal jsem prý tehdy klinickou smrt. A zachránil si nohy..." uvedl později Šiška. Nakonec lékař od operace upustil, narkózu by Šiška nepřežil.

Počátkem roku 1943 odeslali pilota do zajateckého tábora Stalag Luft I v severoněmeckém Barthu (Svoboda skončil v táboře Dulag Luft v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem, Ščerba v táboře Stalag Luft III v Saganu na území dnešního Polska).

Ačkoli pro svá zranění přicházel Šiška v úvahu pro případnou repatriaci, protože bylo zřejmé, že už do bojového letounu neusedne, nestalo se tak. "Předvedli mě k táborovému šéflékaři Jongovi k vyšetření. Vztekle mi strhal z nohou obvazy a vyštěkl na dva vojáky, aby mi pomohli na těch pahejlech, z nichž proudila krev, chodit. Vláčeli mě po zemi a Jong do mě kopal, plival mi do obličeje a nadával, řval o českejch zrádcích, jako by se pominul. Kdyby mě nebyli odtáhli zajatci, snad by mě utloukli k smrti..." vzpomínal později Šiška.

V polovině roku 1943 byl nakonec poslán do zajateckého tábora pro letce v severoněmeckém Barthu. V srpnu 1944 byl spolu s dalšími zajatými československými příslušníky RAF odvlečen do Prahy. Absolvoval několik výslechů na gestapu, načež byl obviněn z "velezrady, zemězrady, špionáže a z pozvednutí zbraně proti vůdci a německé říši" a odsouzen k smrti. Rozsudek ale nebyl nikdy vykonán, protože britský premiér Winston Churchill pohrozil Německu odvetou – za každého popraveného zajatce v britské uniformě měli být popraveni dva zajatí Němci s hodností o stupeň vyšší.

Po válce

Do Británie byl Alois Šiška repatriován 15. května 1945, právě v den svých jedenatřicátých narozenin. Po dvouletém zotavování v proslulé nemocnici pro válečné letce Queen Victoria Hospital v East Grinsteadu a čtrnácti operacích nohou a páteře se 2. dubna 1947 vrátil v hodnosti nadporučíka do Československa.

Dne 6. března 1948 získal potvrzení, že může vykonávat pilotní leteckou službu na lehkých jednomotorových letounech a po přezkoušení se stal pobočníkem velitele Leteckého náhradního pluku 1 v Praze-Kbelích a poté ve Vysokém Mýtě. Od 15. května 1948 pak nastoupil službu u Letecké vojenské akademie v Hradci Králové.

V té době se však už k moci v Československu definitivně dostali Gottwaldovi komunisté a západní letci byli jednou z prvních složek armády, kterou začali cíleně likvidovat. Šiška to pocítil už v červenci 1948, kdy ho náhle zatkli na léčení v Trenčianských Teplicích, kde se právě seznámil se svou budoucí manželkou. Pro nedostatek důkazů byl sice záhy pustili, ale už v únoru 1950 byl za nedůstojných podmínek definitivně propuštěn z armády do trvalé výslužby s penzí 930 korun. Jeho ženu vyloučili z vysoké školy.

Následovala léta, kdy se oba mladí manželé, jimž se v roce 1952 narodila dcera, museli živit, jak se dalo. Z Prahy byli nuceně vystěhováni do Dušníků nad Vltavou a postupně prošli nejrůznějšími profesemi - mnohokrát vyznamenaný český pilot se živil například jako půdohospodář na státním statku nebo opravář televizorů, které se v polovině 50. let staly čerstvou novinkou.

V roce 1963 svědčil Šiška spolu s dalšími dvěma bývalými příslušníky 311. perutě v procesu proti někdejšímu úředníkovi nacistického ministerstva vnitra a tehdejšímu státnímu tajemníkovi Úřadu spolkového kancléře SRN Hansi J. M. Globkemu. Trojice československých letců prokázala, že mohli být odsouzeni k trestu smrti právě na základě Globkem vypracované směrnice z 29. března 1939.

Rok na to byl Alois Šiška částečně rehabilitován a povýšen na podplukovníka v záloze. Během pražského jara patřil mezi ty letce z RAF, kteří začali usilovat o opětovné přijetí do armády, což se mu jako prvnímu (a také jedinému) bývalému příslušníkovi RAF skutečně podařilo. Už 31. května 1970 ale odešel do výslužby, protože bylo zřejmé, že po okupaci Československa státy Varšavské smlouvy nebude pro bývalé "zápaďáky" v armádě místo.

Po listopadu 1989 byl povýšen na generálmajora. Zemřel 9. září 2003 ve věku 89 let.