Je tomu 490 let, co v bitvě u Moháče zahynul český a uherský král Ludvík Jagellonský. Historik František Palacký tímto datem ukončil své monumentální Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě, protože právě nešťastná smrt mladého panovníka předznamenala nástup Habsburků na český trůn. Čímž, jak známo, začala éra, kdy jsme „tři sta let trpěli".

Skutečně je však datum 1526 natolik tragické a přelomové, jak je vnímal Palacký a celých několik generací národních buditelů v 19. století?

S jistým časovým odstupem od křivd, jichž se Čechům v době boje za obrození národa bezesporu dostávalo, můžeme tvrdit, že nikoli. A platí to i o některých jiných datech z historie, která hlavně ze setrvačnosti považujeme dodnes za výlučně černá.

29. 8. 1526: Bitva u Moháče

Dvacetiletý český a uherský král Ludvík Jagellonský tehdy vysloveně spoléhal na štěstí nebo na zázrak. Dobře totiž věděl, že táhne do bitvy proti dvakrát početnější armádě osmanského sultána Sulejmana. Jenže zázrak se nekonal – váhavý Ludvík propásl vhodnou příležitost k úderu, poté bylo křesťanské vojsko během půldruhé hodiny rozprášeno a samotný král při útoku utonul v bažinách.

Ludvík Jagellonský, pro své mladistvé vzezření přezdívaný Ludvík DítěAutor: Archiv

Co tím pro České království skončilo? Vláda mladičkého slabého panovníka, dlícího téměř neustále nikoli v Praze, ale v uherském Budíně a věnujícího se především zábavě, umění a své přitažlivé manželce Marii Habsburské. Obranu proti čím dál výbojnějším Turkům Ludvík podceňoval, jeho zadlužené země neměly dost peněz na vybudování účinného systému pevností či silné armády. Hrozilo tedy, že Turci časem hladce obsadí celou střední Evropu.

Naopak rakouský arcivévoda Ferdinand Habsburský, který se stal hlavním kandidátem při volbě nového českého krále, měl řadu předností. V první řadě byl manželem Anny Jagellonské, jejíž automatický dědický nárok na český trůn ale šlechta neuznávala. Byl ovšem také energický, bohatý a dokázal nabídnout reálné sliby. Například že zaplatí dluh 300 000 zlatých po Jagelloncích, usadí se v Praze nebo že v Čechách bude respektovat práva kališníků i privilegia stavů.

Ferdinand I. Habsburský, energický nástupce Ludvíka JagellonskéhoAutor: Archiv

Mnohé z toho nesplnil, naopak rozbředlý český stavovský stát se slabou mocí panovníka postupně proměnil v v absolutistickou monarchii, již měl pevně v rukou. Právě silné habsburské soustátí se však v té době stalo jedinou možnou hrází Evropy proti Turkům.

„Ferdinand měl vždy jasný politický koncept a sledoval ho s neuvěřitelnou zarputilostí," říká historik a publicista Antonín Polách. „Trpělivost byla vždy jeho silnou stránkou, s ní lámal odpor a dosahoval svých politických cílů. Snažil se skloubit své křesťanství s moderními humanistickými ideály a když umíral, zanechával svým potomkům upevněné základy moci ve střední Evropě, které vydržely dalších čtyři sta let. V tomto smyslu je tomu malému zarputilému mužíčkovi třeba složit hold," hodnotí Ferdinandův význam.

Rozhodnutí českých stavů z 23. října 1526, jímž byl zvolen králem Ferdinand I. a nikoli bavorský vévoda Ludvík či polský král Zikmund I. (o nereálných kandidátech – francouzském králi Františku I. , saském kurfiřtu Janovi nebo českých šlechticích Zdeňku Lvu z Rožmitálu či Vojtěchu z Pernštejna – ani nemluvě), tak nakonec bylo racionální a správné. Mimochodem, o rozháranosti poměrů v tehdejších zemích Koruny české svědčí fakt, že sněmy vedlejších zemí Slezska, Moravy a Lužice přijaly Ferdinanda natruc bez volby, jen na základě údajných dědických nároků. Proč? Česká šlechta je nepozvala na pražský volební sněm...

8. 11. 1620: Bitva na Bílé hoře

Bezesporu za nejhorší katastrofu v české historii bývá považována bitva na Bílé hoře. Její výsledek zbavil České království a vůbec Korunu českou téměř veškerých výsad v rámci habsburského soustátí, které do té doby existovaly. Nastala tvrdá rekatolizace a také germanizace.

Bitva na Bílé hořeAutor: Archiv

Jenže alternativní scénáře dalšího vývoje stavovského povstání byly z dnešního pohledu ještě horší. Povstaleckým králem by byl zůstal protestant Fridrich Falcký, který by rovněž zemi neuchránil před germanizačními tendencemi. Koruna česká by byla pevněji zapojena do německého prostoru a nejspíš by tak později skončila jako kořist Pruska a tedy po roce 1871 i jako součást Německého císařství.

Vítězství protestantů v Čechách by navíc znamenalo posílení německého živlu v zemi, protože luterství se šířilo především mezi české Němce. Fridrich Falcký krom toho ani nebyl schopný panovník, takže namísto stabilní budoucnosti v rámci habsburské monarchie by české země čekaly politické spory a možná i nějaké štěpení.

11. 6. 1742: Ztráta Slezska a Kladska

Do omrzení se lituje, že Marie Terezie prohrála Koruně české válkou s Pruskem a podpisem vratislavského míru z 11. června 1742 Slezsko a Kladské hrabství, které do té doby 400 let patřily Praze. To je sice pravda, jenže v době předání Prusku už bylo Slezsko územím s převážně německojazyčným obyvatelstvem, a stejně na tom bylo i Kladsko. Kdyby nám tedy Slezsko zůstalo, bylo by národnostní složení pozdějšího Československa docela jiné – minimálně z poloviny německojazyčné.

Aby evropské velmoci uznaly bratislavskou korunovaci Marie Terezie na uherskou královnu (na snímku) a pražskou korunovaci na královnu českou, musela se panovnice vzdát Slezska a Kladska ve prospěch Pruska.Autor: Archiv

Nehledě na to, že pokud by Marie Terezie nezaplatila za mír Slezskem a Kladskem, patrně by před nepřátelským Pruskem, Francií, Saskem a Bavorskem neobhájila svůj dědický nárok na českou a uherskou korunu. Což by znamenalo, že českým králem by zůstal bavorský vévoda Karel Albrecht, který už se nechal v prosinci 1741 v Praze korunovat. A opět: české země by tak byly do budoucna těsněji svázány s Bavorskem a tedy říšskou politikou, takže by se roku 1871 nejspíš staly součástí Německého císařství Viléma I. Tedy i obětí germanizace.

Rok 1848: Porážka revoluce

Pokud by v revolučním roce 1848 nedošlo v Praze a ve Vídni k porážce vzedmutého občanského hnutí, možná by to byl konec habsburské monarchie. Rakouští liberálové by nejspíš rakouské země včetně Čech a Moravy i rakouského Slezska automaticky zapojili do německého revolučního kvasu, který měl své centrum na sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Čechové by tehdy uprostřed německého moře těžko získali nebo udrželi nějakou autonomii, natož samostatný stát.

Barikáda před Prašnou bránou v Praze roku 1848Autor: Archiv

Naopak hranice mezi dosavadními korunními zeměmi mocnářství, díky nimž měli Češi šanci získat převahu alespoň na zemském sněmu v Praze, by se rozostřily a po čase by došlo k vytvoření velkého Německa.
Takže tzv. Bachův absolutismus, po němž následovalo politické tání a přechod k parlamentní formě vlády, byl pro nás nejspíš dobrým východiskem z bouří roku 1848.

3. 7. 1866: Bitva u Hradce Králové

Je přirozené, že Češi dodnes želí rakouské a tedy i své prohry v bitvě u Hradce Králové 3. července 1866. Padlo tehdy i mnoho Čechů, hrůzná řež se odehrála na českém území.

Jenže co by se bylo stalo, kdyby Rakousko u Hradce Králové nad Prusy vyhrálo? Nepochybně by se tím posílila rakouská pozice v tehdejším Německém spolku (což byl pohrobek Svaté říše římské a předchůdce Německého císařství), a tím i německý živel v mocnářství.

Bitva u Hradce KrálovéAutor: Archiv

Císař František Josef I. by také nebyl nucen ustoupit Maďarům a nedualizoval by říši. A už vůbec by neuvažoval o nějakých českých požadavcích na vyrovnání s rakouskými zeměmi. Ba ani by nevydal alespoň příslib korunovace na českého krále, jako to učinil v letech 1870 až 1872. Dál by fungovalo Rakouské císařství, jehož silný a úspěšný panovník by nejspíš nemusel ani svolávat parlament. A není vyloučeno, že by chuť sjednotit německé státečky pod svým praporem dostalo namísto Pruska Rakousko, což by jen oslabilo pozici Čechů.

Každopádně bolestná porážka u Hradce přiměla Vídeň k smířlivější a opatrnější vnitřní politice, což prospělo politickému a ekonomickému zrání české společnosti.

26. 8. 1346: Bitva u Kresčaku

Za tragický moment českých dějin bývá považována i bitva u francouzského Kresčaku, kde v boji Francouzů proti Angličanům padl 26. srpna 1346 – tedy právě před 670 lety – český král Jan Lucemburský. Často dokonce želíme, že se Jan coby slepec rozhodl vůbec jít do bitvy, a ještě k tomu za cizí zájmy...

Dobové vyobrazení bitvy u KresčakuAutor: Archiv

Jistě, smrt to byla tragická. Jenže pokud by se tak nestalo, nezískal by Janův syn Karel IV. dostatek času pro své velkolepé panovnické působení v českých zemích i v římskoněmecké říši. Vždyť už v roce 1348 coby nový český král (a už od jara 1346 i král římský) založil Karel IV. Nové Město pražské, univerzitu v Praze a rovněž zahájil výstavbu hradu Karlštejn.

30. 5. 1434: Bitva u Lipan

Za národní tragédii bývá považována i bratrovražedná bitva u Lipan v roce 1434, v níž se střetla vojska umírněných kališníků s husitskými radikály ze sirotčího svazu a táborského svazu. Výsledkem bylo drtivé vítězství umírněných husitů.

V bitvě zahynul i radikál a husitský vojevůdce Prokop Holý, na jehož vůli do té doby závisel osud revolučních Čech. Lipany tak znamenaly konec čtrnáctileté úspěšné obrany husitského hnutí před ataky křižáků z celé Evropy.

Mohyla v místě bitvy u LipanAutor: Archiv

Národní hrdost jistě utrpěla. Na druhou stranu – pacifikace radikálů umožnila umírněným kališníkům rozumnou dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a s basilejským koncilem. Skončila tak doba rozvratu a zmaru a začalo budování království dvojího lidu, utrakvistů a tradičních katolíků. Netoleranci vystřídala opatrná náboženská tolerance, což bylo jen dobře.

28. 6. 1914: vražda Františka Ferdinanda d´Este

A na závěr uveďme opačný případ, kdy z českého hlediska na první pohled spíše „pokroková" událost, otevírající cestu k samostatnému státu, byla ve skutečnosti tragédií, která v důsledcích zničila celou evropskou a tedy i českou společnost.

Když 28. června 1914 dorazila do Prahy zpráva o zavraždění rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho choti Žofie v Sarajevu, atentát sice odsoudili všichni, ale osobně se událost dotkla jen málokoho. U české veřejnosti – stejně jako u rakouské či maďarské – nebyli František Ferdinand ani Žofie populární. Právě naopak, sotva o kom panovalo mezi lidmi tak nepříznivé mínění.

Všeobecně se mělo za to, že následník trůnu byl nevypočitatelný, násilnický, chorobně lakomý, bigotní a nesnášenlivý muž, nafoukaný autokrat a klerikální fanatik, mentálně patřící do středověku.

Jenže tak černé to zdaleka nebylo, naopak. František Ferdinand jako jediný Habsburk ve své době disponoval schopnostmi zachránit stát, dbal na spravedlnost, chtěl federalizovat monarchii a zejména mu byla odporná a cizí snaha se zalíbit a být populární. „František Ferdinand byl nadějí tohoto státu pro všechny, kteří věřili, že je možné prosadit spořádaný státní život," napsal po jeho smrti dokonce i prozíravý vídeňský satirik Karl Kraus.

Smrtí Františka Ferdinanda d'Este ztratila Evropa včetně Čechů víc, než si v první chvíli myslela.Autor: Archiv

Historik Jan Galandauer zase zaznamenal ve své knize František Ferdinand d'Este pozoruhodnou vzpomínku někdejšího rakouského ministra války, generála Moritze Auffenberga. „Byl naplněn a nesen svým posláním. Žila v něm železná vůle pozvednout Rakousko-Uhersko v každém ohledu, přetvořit je ve skutečnou velmoc... Podle všech předpokladů by se stal velkým vládcem... Bezpochyby by se v jeho osobě dostala na habsburský trůn dominantní osobnost. Jistě, nebyl oblíbený, vlastně jej mnozí nenáviděli, zejména ti, kteří trpěli jeho nepříjemnými charakterovými vlastnostmi. Nesmíme však zapomínat, že se víceméně jednalo o maličkosti, a dějiny učí, že téměř všichni velcí vladaři, že většina slavných mužů, byli ve svém nejbližším okolí spíše obáváni než oblíbeni. Tento balast však z historických podobizen odpadne a zůstanou zářící rysy hrdinovy, vladařovy, umělcovy, učencovy tváře," uvedl Auffenberg o zavražděném následníkovi.