Nezdravé potraviny

Mořské ryby v českých vodách

31. říjen 2014 četba na 9 minut

Foto: redakce

Sezóna výlovů rybníků právě vrcholí. Ale tradiční produkce ryb není v našich klimatických podmínkách, kdy ryby rostou jen od jara do léta, udržitelná. Rybníky jsou krom toho stále více využívány jako součást ochrany přírody před povodněmi, ve kterých nebude chov ryb žádoucí. Řešením může být takzvaný intenzivní chov „pod střechou", v nádržích s kolující vodou.

Jednou z opravdu dlouhodobých tradic, kterou se naše země chlubí, je naše rybníkářství a rybářství. Nutno říci, že docela oprávněně, protože jde o tradici starou více než 500 let. Respektive ještě delší, protože již stovky let před zlatým věkem našeho rybníkářství, za který se považuje 15. a 16. století, se rybníky na našem území cíleně a v hojné míře zakládaly. Z historickým pramenů vyplývá, že už 500 let před dobou asi nejznámějšího českého stavitele rybníků, Jakuba Krčína z Jelčan, u nás existovaly člověkem vytvořené rybníky. Na konci zmiňovaného 16. století tvořily plochy rybníků 180 000 hektarů.

Od té doby se ale jejich plochy stále snižovaly, takže v současné době jsme na necelé třetině někdejší výměry rybníků, tedy zhruba na 52 000 hektarech. Co se ale naopak po celou dobu neměnilo, bylo využití rybníků k produkci sladkovodních ryb jakožto hlavního, ba jediného zdroje této suroviny pro potřeby výživy lidí.

Vyhrají rybníky bez ryb?

Situace ale spěje do stavu, kdy dostane klasické tuzemské rybníkářství v oblasti produkce ryb konkurenci. Jde o takzvané „intenzivní recirkulační akvakulturní systémy", což je ovšem pojem, který nikomu nic neříká. Pro přehlednost je tedy asi vhodnější mluvit o intenzivním chovu ryb „pod střechou", v systémech nádrží s kolující vodou, v níž je udržována vyšší teplota umožňující rychlejší růst ryb. V podmínkách naší země totiž ryby nerostou celý rok, ale jen v omezeném období od jara do konce léta. Kvůli tomu nelze tuzemský trh v dostatečné míře a také v dostatečně pestré struktuře nabídky zásobovat tuzemskou produkcí a také proto jsou naše ryby drahé a fakticky nedostatkové.

V zásadě extenzivní rybníkářská produkce v našich klimatických podmínkách je tak stále větším hendikepem pro domácí rybářskou produkci. Zahraniční konkurenci s příhodnějšími klimatickými podmínkami to umožňuje dodávat do ČR kromě „mořských potvor" i sladkovodní produkci z jiných zemí. Je to velká škoda pro spotřebitele, pro naše rybáře, ale třeba i pro bilanci zahraničního agroobchodu.

Může být ale ještě hůř. Vzhledem k tomu, že naše rybníky jsou součástí krajiny, která trpí kvůli necitlivým zásahům člověka v posledních desítkách let riziky vodních erozí a následných povodní a such, dají se do budoucna předpokládat určitá omezení týkající se produkce ryb v rybnících. A naopak lze očekávat růst role rybníků v krajině jakožto lokalit přírodoochranného charakteru, v nichž nebude produkce ryb žádoucí. Uvedený vývoj je možné pozorovat v některých evropských zemích, které mají vyšší práh citlivosti k souladu s přírodou, než je tomu u nás, a produkci ryb v rybnících zakazují, například ve Skandinávii.

Česku ujíždí rybí vlak

Celosvětově se tedy stále více prosazuje „intenzivní produkce v akvakulturách" (tedy onen cílený chov ryb v určitém omezeném prostoru), přičemž podpora tohoto trendu je jednou z oficiálních strategických doktrín EU v oblasti rybářství do budoucnosti. I když jsou intenzivní akvakultury trendem zejména v mořské rybolovu, takový vývoj se samozřejmě týká v menší míře i produkce sladkovodních ryb, tedy i ČR.

Ostatně, ukazují to i statistiky FAO, podle nichž se v roce 2011 vylovilo z oceánů a kontinentálních šelfů 90,4 milionu tun ryb, v akvakulturách se vyprodukovalo 63,6 milionu tun, a z toho 44,3 milionu tun ve sladkovodních a 19,3 milionu tun v mořských akvakulturách. Jinými slovy, v produkci ryb z akvakultur je budoucnost, a to i pro naši zemi.

Bohužel, stejně jako v jiných oblastech podnikání nám v tomto smyslu ujíždí, nebo spíše už téměř ujel vlak. V současné době totiž působí na území Česka jen několik firem chovající sladkovodní ryby intenzivním způsobem, přičemž skutečně funkční, bez ekonomických problémů a dokonce již i exportující svou produkci do zahraničí je jen jedna.

Všude v Evropě jsou v produkci sladkovodních ryb dál, působí tam podstatně širší spektrum firem a také podíl těchto firem na produkci ryb je na rozdíl od ČR skutečně měřitelný. Pakliže u nás doslova v několika nejbližších letech další podniky tohoto typu nevzniknou, budeme asi mnoho dalších let jíst ze sladkovodních ryb kromě tuzemských kaprů a možná pstruhů jen asijské pangase.

Jako vždy jde o peníze

Investice do sladkovodních intenzivních akvakultur poskytuje Operační program (OP) Rybářství spravovaný ministerstvem zemědělství a peníze na tyto účely jsou připraveny i pro sedmileté období Společné zemědělské politiky EU do roku 2020. Problémem ale je, při vší úctě k tradici a činnosti „rybníkářských rybářů", že jsou to právě tradiční rybáři, kdo hlavně ovlivňuje podmínky poskytování podpor do akvakultury. Základním postojem těchto podnikatelů je přirozená nedůvěra v nové technologie, která se navíc v praxi v případě firem, které již na našem trhu působí, částečně potvrdila. Jenže pouze a jenom o rizicích mluvit nestačí. Právě to se však u nás děje a dotčený orgán – ministerstvo zemědělství – jim naslouchá více, než je nutné.

Kromě toho – a to je základní příčina souboje o podobu a strukturu produkce sladkovodních ryb v ČR – jde v prvé řadě o peníze. Také tradiční rybáři jsou totiž podporováni prostřednictvím OP Rybářství, což znamená, že čím více peněz půjde na intenzivní chovy, tím méně dostanou rybníkářští rybáři. Díky své dominanci v produkci ryb v ČR tak mohou nastavení dotací významně ovlivnit, a tak je také OP Rybářství nastaven.

Jedním z důsledků je ostatně i sama predikce ministerstva zemědělství, která počítá do roku 2024 s nárůstem tuzemské intenzivní produkce oproti současnému stavu (necelých 500 tun ročně) na 1800 tun ročně, tedy na 3,5 násobek. Z celkové miliardy korun v rámci OP Rybářství je ale na podporu intenzivních akvakultur vyčleněno zhruba 150 milionů.

Velmi obecně lze přitom říci, že všechny ostatní podpory, tedy asi 850 milionů korun, půjdou na podporu tradičního rybářství, ačkoli nárůst této produkce by měl oproti současnému stavu kolem 20 000 tun ročně činit v uvedeném cílovém období jen několik set tun. To je jistě velmi nevyvážené rozdělení finanční pomoci, zvláště za situace, kdy prvotní investice do vybudování intenzivního chovu ryb produkující ročně 200 až 300 tun ryb činí kolem 50 až 80 milionů korun.

Za podmínky, že spoluúčast investora je třeba 50 procent, se v Česku nové kapacity na intenzivní chov ryb zřejmě nevybudují. Pokud ano, tak budou nedostatečné, a pokud se vybudují, budou muset takoví investoři splácet velké úvěry, což ve finále zdraží produkci jejich ryb. To nahrává tradičním rybářům a prodlužuje současnou nežádoucí situaci týkající se spotřebitelských cen našich ryb.

Budeme jednou chovat tuňáky?

Ačkoli to tak možná nevypadá, intenzivní chovy ryb nejsou žádnou zátěží pro životní prostředí. Voda v nich je totiž neustále čištěna a v rámci chovu „rotuje" (proto se hovoří o recirkulačních systémech), chov ryb lze navíc plánovat a ovlivňovat tak nabídku a zejména – nabízet trhu produkci v průběhu celého kalendářního roku. Ryby, jak už bylo řečeno, rostou v průběhu celého svého života. Navíc lze tímto způsobem chovat jakékoli ryby, dokonce, pakliže by se přizpůsobilo složení vody, lze v podmínkách ČR produkovat i ryby mořské.

To je však za současné situace myšlenka na úrovni sci- -fi literatury. Pro začátek by úplně stačilo, kdybychom mohli intenzivně chovat a spotřebiteli nabídnout u nás obvyklé sladkovodní dravce a na úplném začátku překonat předsudky, které jsou paradoxně možná o to větší, o co má v ČR tradiční rybářství a rybníkářství delší tradici než v jiných zemích Evropy.

„Rybí ledy" by přitom mohla rozhýbat aktivní účast na budování intenzivních systémů z řad velkých rybářských společností. K žádoucímu tání by však zcela jistě přispěla i revize podmínek dotací OP Rybářství. Příslušný materiál nicméně už v ČR prošel všemi stupni připomínek, takže jej studuje Evropská komise. Vzhledem k tomu, že struktura dotací podle všeho plně nesplňuje představu EU o tom, jak podporovat akvakulturu (chov ryb) všeho druhu, možná se ještě něco změní. Bylo by to, i pro tradiční rybáře (ačkoli si to nemyslí), jen ku prospěchu věci.