Rozhovory

Muž, který obhájil Kreuzigera. Sáblíkovou ale do Ria neprotlačil

11. srpen 2016 četba na 19 minut

Foto: Jan Rasch

S právníkem Janem Šťovíčkem o tom, jak se sportovec lehce namočí do dopingové kauzy či proč byla chyba kolektivně odsoudit ruské olympioniky. Jestli vás rozčilují neustále rozkopané české dálnice a věčné kolony, pak doufejte, že novým prezidentem Autoklubu se stane právě Šťovíček a bude kopat za zájmy řidičů.

S Janem Šťovíčkem jsme se potkali pár dní předtím, než odletěl do Ria. Letošní olympiáda je v pořadí pátá, které se účastní. V 19. patře pankráckého mrakodrapu City Tower, kde sídlí advokátní kancelář KŠD Legal, jsme přirozeně mluvili hlavně o olympiádě, o Martině Sáblíkové, o dopingových kauzách a proč se má bojovat proti dopingu.

Ještě týden před osudovým verdiktem, který rychlobruslařku Sáblíkovou nepustil na start olympijské časovky, byl Šťovíček optimista. Výsledek tipoval padesát na padesát. Boj do poslední chvíle stejně jako Martina nevzdával. A co dál? „Budeme se soudit," říká uznávaný expert na sportovní právo.

Jeho srdečním sportem je motorismus. Na podzim se utká v boji o prezidenta českého Autoklubu. Slibuje, že pod jeho vedením se stane organizací nejen sportovních, ale všech motoristů.

Od ledna jste členem Mezinárodní sportovní arbitráže. Nejste ve střetu zájmů, když zastupujete Martinu Sáblíkovou?

Jednám jako předseda legislativní rady Českého olympijského výboru. V olympijském hnutí vždy vystupuje výbor. Čili nejsem tam jako právní zástupce. Mohu kauzu ideově vést, ale nemohu vystupovat na samostatném jednání. To musí zastat někdo z kolegů.

FOTOGALERIE

Jak je vůbec možné, že při takové akci, jako jsou olympijské hry, vyvstane problém kvůli špatnému výkladu pravidel a sportovkyně přijde o tak důležitý závod?

Nechtěl bych hledat viníka. Je strašně jednoduché na někoho ukázat. Tohle budeme řešit po olympiádě. Řada sportovních svazů je částečně amatérská. Někteří lidé fungují jako dobrovolníci, mají nízké platy. Vyplatilo by se, aby ve svazu vždy byl člověk, který bude podobné věci hlídat. Na to ale svazy nemají peníze.

I tak by se ale asi mělo řešit, kde se stala chyba…

Chyba se může stát vždycky. Musí se z ní vyvodit ponaučení, aby se neopakovala.

Kauza Sáblíková? Právně jednoduchá

Máte za sebou spoustu sportovních kauz. Patří tato k nejobtížnějším?

To se úplně nedá říci. Případy jsou roztodivné. Složité jsou hlavně ty dopingové. Z čistě právního hlediska je kauza Sáblíkové relativně jednoduchá. Jde spíše o důležitost samotného případu. Martina je mezinárodní sportovní superhvězda, něco jako Carl Lewis nebo Jarda Jágr. Takových mnoho nemáme a případ byl sledovaný nejen u nás, ale i v zahraničí. Pro Mezinárodní cyklistickou unii (UCI) by bylo dobré, kdyby Martina časovku v Riu jela.

Do UCI se celkem zostra strefujete. Je to diplomatické?

Museli jsme to tak udělat. Zpočátku nám řekli, že se s námi vůbec nebudou bavit. Že nám ani nesdělí, jak se rozhodli. Myslím si, že to není správné. Nominace na olympijské hry je věc veřejná.

V čem všem spočívá vaše spolupráce se sportovci?

Sportovci se v profesionálním životě setkávají s celou řadou právních záležitostí. Jde třeba o marketing, různé smlouvy se sportovním svazem nebo olympijským výborem o reprezentaci. Tenisté řeší smlouvy s pořadatelem turnaje a podobně.

Takto například fungujete pro Tomáše Berdycha?

Přesně tak. A pak jsou ještě další věci, které se mohou týkat dopingu, což je nepříjemné, nebo různá disciplinární řízení. Ta jsou častá v motosportu, ale tam spíše soudím.

Berdycha média namočila do aféry Panama Papers. Spokojil se s omluvou tiskové agentury?

Byla to velmi nešťastná kauza. ČTK vydala zprávu o tom, že v databázi Panama Papers se vyskytuje i jméno slavného tenisty. Agentura vycházela z textu investigativního serveru, který zmiňoval jednoho podnikatele – jednatele firmy, v níž má podíl i Tomáš Berdych. Tomáš tedy v Panama Papers rozhodně nebyl, ale ve zprávě ČTK se jeho jméno objevilo.

Informace se rozšířila do světa a najednou mi z turnaje volá Tomáš, že se ho na to soupeři vyptávají. Spojil jsem se s předsedkyní rady ČTK a agentura sdělení okamžitě stáhla a omluvila se. Pak už se to neřešilo, ale naštvaný byl Tomáš dost.

Před čtyřmi lety se vám podařilo dostat na olympiádu do Londýna kajakáře Jana Štěrbu. Byl jste od počátku přesvědčený, že u něj nešlo o doping?

Honza Štěrba je strašně poctivý kluk. Nikdy by vědomě doping nepožil. Tím jsem si byl od počátku jistý. Po celou kariéru pil nějaký iontový nápoj, jeho oblíbenou značku ale přestali vyrábět a jiný sportovec mu doporučil něco podobného. Začal to pít a nic netušil. Až tři měsíce před olympiádou mu našli zakázaný stimulátor. Nechápal, kde k němu přišel. Pak ho napadlo, jestli není z nového nápoje. Přinesl mi ukázat krabici, na které byl soupis asi 50 různých látek. Člověk je ani není schopen přečíst. Nakonec se přišlo na to, že nápoj obsahuje nedovolenou látku, přestože látka samotná není na seznamu zakázaných látek.

Jak je to možné?

V seznamu zakázaných látek je vedle výčtu stimulantů i větička, že zakázané jsou i další látky, které mají stejnou nebo podobnou chemickou strukturu a podobný biologický účinek. A to je dalších asi 200 látek, ale ty už tam nebyly zmíněny. Takže i kdyby si chudák vzal pikslu a srovnal názvy se seznamem, na nic by nepřišel. Nezná strukturu a biologické účinky.

Co tedy mají sportovci dělat, aby nespadli do nevědomého dopingu?

To já nevím. Je potřeba se zeptat v antidopingových agenturách, jak si to představují. Asi musí jít za toxikologem nebo chemikem a zaplatit mu znalecký posudek, jestli to či ono mohou pít. Měl jsem ale i případy, kdy se poradili, a že je vše v pořádku. Stejně se nakonec v nápoji našlo něco, co ani na etiketě nebylo.

Zákeřný doping

Podobné otázky se řešily i letos v kauze tenistky Marie Šarapovové. Požívala meldonium, nově doplněné na seznam zakázaných látek, a tvrdila, že se o tom nedozvěděla. Jsou sportovci dostatečně informováni?

Antidopingové agentury rozesílají sportovcům e-mail. Jenže oni si ho mohou přečíst až po čase, nebo vyhodit do koše. Věřím tomu, že mnozí si zprávy nemuseli všimnout. Proto také udělali zpětnou amnestii. Ale celá kauza je pro mne nepochopitelná. Například Rusko obměnilo svůj tým na jednom z mládežnických šampionátů kvůli obavám z pozitivního nálezu meldonia. Poté antidopingová agentura zpětně vyhlásila asi tříměsíční amnestii, takže Rusové se vzdali zbytečně. Proč ale bylo meldonium zakázáno až teď, když existuje přes deset let?

Případ Jana Štěrby jste tehdy před lety řešil u Mezinárodní sportovní arbitráže?

Řešili jsme to stejně jako nyní s Martinou Sáblíkovou. Během OH zasedá speciální panel sportovní arbitráže, a když k němu někdo podá žalobu, musí rozhodnout do 24 hodin. Tehdy jsme soudce přesvědčili, že sportovec není chemik a nemůže vědět, jestli jedna z asi 50 látek je svou chemickou strukturou podobná jiné.

Autor: Jan Rasch

Co tenkrát rozhodlo?

Světová antidopingová organizace (WADA) tehdy měla asi tři odborníky z celého světa. A zjistilo se, že inkriminovaná látka má dva polymery. A může být buď pravotočivý, nebo levotočivý. Zajímavé je, že jedna látka má dvě podoby a podle biologických účinků je každý polymer úplně jiný. Jeden je stimulant, druhý je úplně neutrální. WADA nedokázala určit, který z těchto polymerů Honza vypil. Dali mu napomenutí a mohl jet. Nepříjemné bylo, že verdikt padl asi tři dny před závodem. To je pro závodníka velký stres.

Sportovec není chemik a nemůže vědět, jestli jedna z asi 50 látek je svou chemickou strukturou podobná jiné.

Naštěstí vše skončilo bronzovou medailí.

Jenže kdyby museli nasadit náhradníka, šance na medaili by čeští kajakáři asi neměli. Honza byl tahounem čtyřkajaku. Z týmu byl nejstarší, prostě jeho motor. Výsledek mohl být ještě lepší, kdyby neměl několikaměsíční stresovou zátěž.

Kvůli dopingu jste se ponořil i do chemie?

Trochu jsem musel. Leccos z výkladů chemiků jsem pochopil.

Vždycky jste tvrdil, že proti dopingu je třeba tvrdě bojovat. Vyloučení ruských sportovců jste přitom označil za špatné. Proč?

Proti dopingu se musí jít tvrdě. Do sportu nepatří. Musíme udělat vše, abychom ho z něj vymýtili. To je jednoznačný princip. Zaznívají sice hlasy, ať doping povolíme, ale to je podle mě blbost. Jednak zkresluje výkony, navíc škodí zdraví. Sportovce bychom vystavili riziku, že budou umírat v 35 letech.

Jak tedy jít proti dopingu?

Právními prostředky, které odpovídají 21. století. Jsou pamětníci, kteří začínali v 80. letech, když byly v NDR i v Americe nebo v Rusku anabolické steroidy. Tehdy se nastavil zdrcující systém. Když vám něco najdou, jste vinen a máte jen pár procent šance, že to vysvětlíte. Jinak chtěli každého uvařit, protože sportovec je podvodník už z podstaty.

Dnes už to nejde?

Je to slepá ulička. Dostane-li někdo čtyřletý trest, a půjde k soudu, který po dvou letech trest zruší, mezinárodní federace bude hradit obrovskou škodu. Boj proti dopingu je potřeba postavit na normálních právních základech. Na fakultě nás vždy učili, že i největší lotr Babinský má právo na obhajobu v trestním řízení. I kdyby se přiznal a všichni věděli, že zapíchl Anežku Hrůzovou, musí mít všechna práva zajištěná.

Vraťme se k ruskému zákazu.

Tady mi vadí princip kolektivní viny. Možná opravdu všichni dopovali, ale i kdyby jeden jediný byl nevinný, jak k tomu přijde? Každý má právo se bránit, a to ještě předvede atletka Jelena Isinbajevová. Podá žalobu a bude se soudit s mezinárodním výborem, s atletickou federací, za dva nebo tři roky vyhraje a budou jí platit odškodné.

Kus od kusu. Ne kolektivní vina

Na druhou stranu v ruské kauze nejde ani tak o sportovce, jako spíš o tamní systém, který je potřeba potrestat…

To se stalo. Zavřela se laboratoř. Ti, co v tom jeli, mají zakázanou činnost ve sportu. Kauza je ale na světě od konce roku 2014. Atletická federace mohla už před rokem vytvořit antidopingový tribunál a posuzovat „kus od kusu". Nestalo se vůbec nic a nechápu proč. Doktor Hnízdil jednou psal o tom, jak se několika členům Mezinárodního olympijského výboru (MOV) prokázalo, že se nechali zkorumpovat při volbě předsedy. Když uplatníme stejný princip kolektivní viny, měli by odstoupit všichni členové MOV.

MOV nakonec většinu rozhodnutí nechal na samotných sportovních organizacích. Je to dobře?

Ruští vzpěrači do Ria nejedou vůbec, naopak tenisté okamžitě řekli, že s žádným Rusem problém nemají. Je asi správně, že se bere sport od sportu. Rozhodnutí MOV, že nepojedou ruští sportovci, kteří v minulosti byli trestáni za doping, je problematické. Rusové se samozřejmě ozvou, že v Riu závodí Keňan nebo Američan, který byl trestán. Za půl roku se může přijít s tím, že podobný systém jako v Rusku mohl být třeba v Keni. Takhle je zaděláno na velké soudní spory.

Podívá se do Ria alespoň Julia Stěpanovová, která pomáhala při odkrývání dopingu v Rusku?

Jedinou Ruskou, která se v atletice představí, je dálkařka Darja Klišinová. Pohybuje se v Americe mimo systém, tak jí povolili start pod nezávislou vlajkou. Stěpanovová se chtěla do Ria dostat také, ale má zákaz kvůli dopingové minulosti. Žádala sice o výjimku, že jako whistleblower pomohla vše odhalit, i Američané se za ni přimlouvali. Tady myslím zapracoval ruský lobbing.

Má vůbec cenu hledat doping po iks letech? Usvědčíme Lance Armstronga, sebereme mu tituly, ale cyklistika přišla o svou pověst i největší legendu. Kdo nakonec vyhrál?

Nikdo. Doping je vždy o krůček před antidopingem. Cpe se do toho spousta peněz, metody pro odhalování jsou ale pozadu.

V případě Stěpanovové zapracoval ruský lobbing.

Prospělo by dnes něčemu, kdyby se přišlo na nějakou jinou velkou legendu, řekněme na Carla Lewise?

Už je pozdě. To je jako vracení medailí. Když se zeptáte Kateřiny Neumannové, která zpětně obdržela asi dvě medaile, řekne vám, že z nich ani neměla radost. Nejlepší je chvíle, kdy na olympiádě stojíte na stupních vítězů.

Ovšem cyklistika je zdá se díky přísným podmínkám a kontrolám „vyčištěná". Na to ale mohl doplatit právě Roman Kreuziger, kterého jste zastupoval. Jaký to byl případ?

Hodně zvláštní. Týkal se biologického pasu, kde je záznam krevních hodnot v čase. UCI jmenuje tříčlenný panel expertů, který to posoudí. Pokud dospějí k závěru, že je v biologickém pasu něco špatně, je to po právní stránce stejné jako pozitivní dopingový nález. To mi přijde velmi kontroverzní, protože znalci se mohou plést.

A to byl i tento případ. Netušili, že Romanovi nefunguje správně štítná žláza, proto bere hormony, které mění hodnoty v biologickém pase. Napařili mu trest, a pak už se to těžce vysvětluje. Navíc se ukázalo, že předseda panelu profesor Schumacher už ani není profesor. Opisoval při své profesorské práci od doktorandů, což je v univerzitním světě největší prohřešek. A člověk s takovým morálním profilem rozhoduje o osudu sportovců.

V Česku je ještě jedna známá dopingová kauza. Automobilový závodník Tomáš Enge byl kdysi potrestán za užití marihuany. To ale není látka, která by zvyšovala výkonnost. Co zatím je?

V atletice marihuana nebo alkohol nevadí. Můžete pít, jak chcete. V motoristických sportech ale ne. Není to bezpečné pro jezdce samotného a především pro okolí. Upřímně řečeno v těchto sportech je rekreačních drog dost. Dělám předsedu „antidopingovky" v automobilové federaci a mladí kluci mají pořád problémy s trávou nebo alkoholem.

Které sporty jsou dopingem nejvíce zasaženy?

Říká se, že silové sporty – vzpěrači a kulturistika. Dokonce prý existuje organizace naturální kulturistiky. To jsou ti, co dělají kulturistiku bez zakázaných látek.

Věříte, že se někdy podaří porazit doping?

Nikdy se to nepodaří. Je součástí vrcholového sportu. Ale musíme proti němu bojovat. Poslední události ohledně ruských sportovců vedou k zamyšlení, jestli se bojuje správně. Vše vede WADA, kterou z poloviny financuje olympijské hnutí a z poloviny členské státy. Dějí se tam ale podivné věci. V roce 2012 psala ruská diskařka šéfovi WADA, že do ní cpou doping a v Rusku na to existuje systém, ať s tím něco udělá. On dopis přeposlal ruskému olympijskému výboru a ruskému atletickému svazu, ať to vyřeší. Rusko je největším přispěvatelem WADA. Je příznačné, že doping v Rusku neodhalila WADA, ale novináři z německé televize ARD.

Berdycha a Kreuzigera si nechám

Od sportu a dopingu utíkáte k funkcionaření. Připravujete prý kandidaturu na prezidenta českého Autoklubu…

Mým srdečním sportem je motorismus. Jako mladý jsem závodil na motorce, pak mi to přišlo nebezpečné a přešel jsem na auto. Už nezávodím, stále ale soudím spory ve formulích, takže k tomu mám blízko. Vidím spoustu možností, kam se dá tento sport posunout, sehnat soukromé peníze, lépe pracovat s mladými. Když chcete mít další piloty F1, musíte dětem z méně bohatých rodin přispět, zaplatit jim auto. V motocyklovém sportu máme dva talenty, Petra Poláka a Filipa Salače, které přímo podporuji. Po dlouhé době bychom mohli mít zástupce v mistrovství světa v motokrosu.

Říkáte, že Autoklub je tradiční instituce s obrovským potenciálem. V čem vězí?

Autoklub by se měl věnovat sportu, ale i obecnému motorismu. Tedy tomu, co se děje na silnicích. Uvedu příklad. V Německu můžete zahlédnout žlutá auta s nápisem ADAC (Allgemeiner Deutscher Automobil-Club). Je to největší motoristický klub v Evropě a dělá přesně to, co by měl dělat i český. Stará se o zájmy motoristů, zejména bezpečnost provozu. Zastupuje zájmy všech, kdo jezdí motorovým vozidlem v zemi. Německo má 80 milionů obyvatel, ADAC má asi 19 milionů členů, tedy čtvrtinu obyvatel. Mluví za všechny motoristy a má velkou lobbistickou sílu.

Protestovali byste proti plošné silniční dani, o jejímž zavedení se mluvilo?

To je přesně jedno z témat. Nevím, jestli je ještě aktuální, ale tady by bylo zapotřebí motoristy hájit.

Neměl by se Autoklub také hlasitě ozvat kvůli šílené situaci na českých dálnicích a silnicích? Všude jsou rozkopané a výsledkem jsou zácpy a bouračky.

Právě v těchto tématech je Autoklub zatím dost mlčenlivý. Je potřeba postavit se za zájmy řidičů, a na tom bych rád zapracoval.

Jak podle vás dopadne průšvih s mýtem?

Tato otázka mě zajímá i jako právníka. V naší branži se hodně probírá. Je těžké rozhodnout, co je menší zlo. Členové vlády se bojí přijmout nějaké rozhodnutí, aby jim nehrozilo trestní stíhání. Jenže když to neudělají, mýto třeba nebude a rozpočet přijde o několik miliard. Je to složité.

Pokud se stanete funkcionářem, budete mít ještě čas na sportovce?

Určitě si nechám klienty, na kterých mi hodně záleží. Třeba Tomáše Berdycha nebo Romana Kreuzigera. Něco bych musel určitě omezit. Rád bych pokračoval v souzení u CAS – Mezinárodní sportovní arbitráže i u FIA – Mezinárodní automobilové federace, kde jsou případy ještě o něco zajímavější.

JUDr. Jan Šťovíček, Ph.D. (43)

  • Právník, který byl řadu let řídícím partnerem advokátní kanceláře KŠD Legal. Nyní s ní spolupracuje jako seniorní expert především v oblasti sportovního práva.
  • Šéfuje legislativní radě Českého olympijského výboru. Je prvním viceprezidentem Autoklubu ČR. Je členem Mezinárodního odvolacího soudu FIA (Mezinárodní automobilová federace), Mezinárodního kolegia soudců FIM (Mezinárodní motocyklové federace).
  • Od letošního ledna je soudcem Sportovního rozhodčího soudu (Court of Arbitration for Sport – CAS), čímž se zařadil mezi nejvýznamnější světové specialisty na sportovní právo a sportovní arbitráž. Je také předním odborníkem na antidopingové právo, je předsedou antidopingové komise FIA.
  • Je ženatý, má roční dvojčata – syna a dceru. Doma má tři motorky a tři auta, z toho dvě sportovní. Na jízdy po Praze má vůz s řidičem.