Hraběnka Diana Sternbergová sedí za volantem elektrického golfového vozíku. Projíždíme rozlehlý zámecký park v Častolovicích. Majitelka panství občas zastaví a anglicky přemlouvá dvě mopsí fenky, aby se proběhly. Česky prý nechtějí rozumět. Milovaní mopsíci – i vminulosti oblíbení společníci šlechticů a králů – si aristokratický život umějí vychutnávat. Člověk by totéž očekával u zámecké paní.

„Jsem tak ráda, když večer vidím svoji postel," vyvádí nás z omylu Diana Sternbergová. Pečuje o rodový zámek, kterému jako interiérová architektka vtiskla nezaměnitelnou tvář. Do strnulých pochmurných komnat z časů státního zámku pustila barvy a život. Stěny pokojů potáhla látkami na pánská pyžama a flanelové košile. Na zakonzervovanost si uznávaná designérka nepotrpí ani v expozici. Mezi historické unikáty, z nichž nejcennější je asi obraz Mladý lovec od Karla Škréty, klidně položí novodobý talířek od britské královské rodiny, darovaný při příležitosti svatby prince Williama a Kate.

Starost o zámek a zahradu nikdy nekončí. Paní Sternbergová stále všude vidí práci, která je potřeba udělat. Zahradníkům připomíná, které keře mají ostříhat. Často bere sama nůžky do ruky, aby vytvarovala své nejoblíbenější keře. Nebo jde pro květiny do zahrady, aby vyzdobila pokoje, než přijdou lidé na prohlídku. Kdo má psa, může ho vzít dovnitř s sebou.
Když exkurze skončí, návštěvníci většinou neprchají do aut, aby za den obrazili co nejvíce zámků, o které není v okolí nouze. Zamíří do zahrady a zámeckého zvěřince neboli minizoo, jak mu říká paní domácí. Hosté posedí na nádvoří, popíjejí kávu obklopeni keři a květinami za hudebního doprovodu.

„Někomu se zdá hudba moc vážná," trochu se diví Diana Sternbergová. Zaměstnanci ji oslovují jedině příjmením. Vědí, že na hraběnku si nepotrpí.
To ovšem nemůže tušit muž středního věku. Přiběhne k zámecké paní, když stojíme u voliéry s papoušky a krmíme je drobky piškotů. „Paní hraběnko, napíšete mi věnování?" zdvořile žádá a otevírá autobiografický román od maminky Diany Sternbergové, který právě zakoupil ve zdejším obchůdku. Raduje se stejně jako malý kluk, který před chvílí poskakoval po chodbě častolovického zámku a na rodiče volal: „Tady se mi to moc líbí." Pochvala od dětí je bezprostřední, o to víc polichotí.

„Pořád se tady někde pletu. Každého zdravím a někdy mi lidé ani neodpoví. Většinou mě ale poznávají a jsou moc milí," říká zámecká paní. Taková setkání jí pomáhají dobíjet baterky.

Nechystáte se napsat paměti jako vaše maminka Cecilia Sternbergová?

Nebudu je psát. Nemám na to čas, ani moc chuť. Říká se, že každý člověk má v sobě jednu knihu a já jsem jednu už napsala. (V Anglii vydala velmi úspěšnou knihu Affordable Splendor – Dostupná krása – o tom, jak si každý může sám levně a přitom originálně zařídit byt – pozn. red.)

Že by další cesty šlechtického rodu zaznamenala dcera Alexandra?

Ona určitě nebude psát, ona sportuje. Děti dělají vždycky trochu něco jiného než rodiče. Já jsem nikdy na sport nebyla. Dcera byla velmi dobrá tenistka a teď hraje golf. Věnuje mu spoustu času. Je snad jediný člověk, který je rád, že mu bylo padesát. V kategorii nad 50 let je totiž rakouskou šampionkou. Ve světě je hodně lidí po padesátce, kteří hrají golf na vysoké úrovni. Je to zdravý sport a dá se dělat v každém věku. Dokud člověk nepadne mrtvý.

Většina zaměstnanců, ale nesdílí pocit, že se má stále něco budovat.

Říkáte, že nemáte čas, dcera si ho na sport udělá a také bydlí na zámku.

Člověk si myslí, že když hraběnka žije na zámku, sedí na pohovce a popíjí čaj, který jí někdo servíruje. Ono je to trochu jiné. Celý den máme co dělat. Dceřin zámek sice není otevřen veřejnosti, ale také musí pro něj pracovat. Mají zámecké vinařství.

Lidé vás prý viděli, že dokonce jezdíte s kolečkem...

S ním jsem už dlouho nejezdila, ale určitě pracuji v zahradě. Měla jsem takovou představu, co tu chci dokázat. Je to přes dvacet let, co jsem na zámek přišla. Všechno jsem nedokázala, ale myslím, že to tu vypadá dost dobře.

Myslím, že úchvatně. Co se vám tedy nepodařilo?

Abych všechno nemusela hlídat. Je tu hodně zaměstnanců, během léta přes padesát. Většina ale nesdílí pocit, že se má stále něco budovat. Když s nimi mluvím, jsou plní entuziasmu, co všechno uděláme, ale za tři dny to opadne.

Přístup k práci je na západě jiný

Vzpomínám si, jak jste si už dříve stěžovala, že musíte neustále kontrolovat pokojské, protože vždy něco zapomenou. Už se zlepšily?

To se vyřešilo jednoduše. Ubytování jsem vzdala. Přístup na Západě k práci je jiný. Myslela jsem, že se to časem bude měnit. Ale nemění.
Jeden rakouský poradce je přesvědčen, že v Česku nikdy nebude fungovat agroturistika jako v Rakousku, ale úspěch by mohlo mít ubytování na zámcích. Vy jste s ním přestala, není to škoda?


Cizinci si stěžují, že tady v okolí nemají kde bydlet. Pro mě je už dost náročné vše organizovat. Když tu pobývali, měli jsme piknik v lese, s koňskými povozy jsme je vozili dančí oborou a u táboráku opékali buřty. Na zámku pak byla gala večeře, hrála hudba a tančilo se v oranžérii. Bylo to namáhavé. Je mi 77 let. Jiní lidé v tom věku ztratí zuby a leží v posteli. Máte pravdu, je škoda, že pokoje pro hosty jsou nevyužité, ale se mnou už to nejde. Sem tam v nich přespí známí.

info

Foto: J. Kodicek

Původně jsem si myslela, že by v Čechách mohlo vzniknout něco podobného, jako je organizace National Trust v Anglii, která se stará o historické památky. Jenže tady se lidé mezi sebou strašně hádají. Jeden navrhne, jak něco udělat, a druhý jen hledá důvody, proč to nejde. Takové dohadování zabírá moc času. Myslím si, že to tady nebude nikdy fungovat. Nenajdete tu člověka, který by restituoval zámek a jako v Anglii k tomu přidal své peníze na jeho údržbu a vzdal se možnosti do toho mluvit.

Nelitujete, že jste se na zámek vrátila?

Nelituji. Udělala jsem tu kus práce. Že jsem předtím měla zajímavější život, to určitě.

S paní Olgou v Lánech

Z Častolovic jste s rodiči odešla v jedenácti letech. Kdy jste se sem v dospělosti poprvé podívala?

To bylo v roce 1988. Do Čech jsem přijela se svými dobrými přáteli, dramatikem Haroldem Pinterem a jeho ženou Antonií Fraserovou, která píše historické knihy. Znala jsem se s Olgou Havlovou, byli jsme na Hrádečku a Václav Havel se zrovna vrátil z vězení a musel být v domácím vězení. Byl tam také Karel Schwarzenberg, a ten rozhodl, že se pojedeme podívat do Častolovic. Já jsem nechtěla. Ale Antonie mně říkala, musíš se tam podívat, je to část tvé historie.

Jak na vás rodové sídlo po takové době zapůsobilo?

Bylo to deprimující. V jedné části byla internátní škola, a když se odstěhovala, rozbili záchodové mísy a strašně to všude smrdělo. V roce 1992, když byly možné restituce, jsem se nechala přesvědčit, abych zámek od státu převzala. Bylo to drahé, musela jsem nechat udělat novou elektriku, čističku, topení. Nábytek byl rozbitý, ale s tím jsem si uměla poradit. Celý život jsem dělala bytovou architekturu a nejvíc pro známé, hlavně umělce, kteří měli vkus a málo peněz. Dali mně naprostou volnost a já jsem jim zařizovala byt sama s jedním truhlářem. Tuto zkušenost jsem mohla uplatnit na zámku.

Pokud někdy vidím v televizi záběry z Lán, jsou tam stejné tapety a závěsy dodnes. Dva roky, které jsem strávila s Olgou, stály za to.

Využila jste ji už předtím, když vás Olga Havlová přizvala k „polidštění" interiérů Pražského hradu a zámku v Lánech. Zůstal tam váš rukopis dodnes?

Myslím, že ano. S paní Olgou jsme jenom vyházely umakartové stěny, nakoupily velmi levné látky a dávaly je na zdi, abychom přikryly strašné kachličky. Pokud někdy vidím v televizi záběry z Lán, jsou tam stejné tapety a závěsy dodnes. Dva roky, které jsem strávila s Olgou Havlovou, stály za to. Zakládaly jsme Výbor dobré vůle, který stále dělá dobrou práci a kde pracuji ve správní radě.

Látkami jste tapetovala pokoje v Častolovicích. Textilky pak zkrachovaly, máte ještě zásoby?

Nějaké role látek ještě mám. Když se fabriky zavíraly, nakoupila jsem, co jsem mohla. Za metr jsem neplatila víc než 25 korun, to byly moje nejdražší. Tepna Náchod, Tiba Dvůr Králové a ústecká Perla vyráběly báječné látky, ale ani se moc nedivím, že zkrachovaly. Sedělo tam hodně milých dam, které se chovaly zrovna tak, jako se chovám teď já. Pily kávu a stěžovaly si. Pokusila jsem se jim pomoci, z anglického Vogue u mě nafotili látkové tapety a závěsy a v časopise pak byla adresa, kde se dají objednat. Z Anglie pak volali do textilek, že potřebují tisíc metrů proužku, který viděli na straně 25. Tím to skončilo. V textilce odpověděli, že nemůžou dodat tisíc metrů, nikdo tam nemluvil žádnou řečí, aby dohodl obchod. Je velká škoda, že výrobci látek zmizeli. Dneska už bych takové úpravy zámku nezaplatila. Tenkrát všechno stálo mnohem méně.

Stále dražší energie, obrovské komnaty a zima pomalu na krku. Neděsíte se jí?

My netopíme. Temperujeme. Všude je sice rozvedené topení na plyn, protože jsem myslela, že budeme mít otevřeno celý rok. To ale nešlo. Nemělo cenu topit pro šest lidí, kteří přišli za týden. Přes zimu tedy máme zavřeno.


Vlastníte lesy, proč netopíte dřevem?

To by byly zase další investice a znamenalo by to platit další lidi, kteří budou házet dřevo do kotle. Skleník vytápíme dřevem, dělají to zahradníci a v noci hlídači, ale také zapomenou. Často jsme běhali v noci a zachraňovali to.

Co všechno musíte za den běžně zvládnout?

Vážně vás to zajímá? Ráno se probouzím kolem šesté, v sedm krmím psy a kočky a jdu se psy ven. Můžu je pustit do zámeckého parku, to tu ještě nikdo není. Třeba dnes jsme s klukem, který je moc šikovný a máme ho jako truhláře, dávali dohromady postel. Přivezla jsem ji z Anglie, když jsem tam prodala byt. Pak také dávám čerstvé květiny do expozice. Jak se sezona chýlí ke konci, není už v zahradě tolik květin. Já mám ráda ve vázách a mísách takové, které nevydrží moc dlouho. Ale zaměstnanci by radši kaktus, který tam může sedět celou sezonu. Podívejte, máme tu tři zahradníky (paní Sternbergová kousek poodejde a z velkého květináče s buxusem perfektně zastřiženým do koule vytrhává vzrostlý plevel, který kazí celkový dojem).
Všechno je víceméně ovlivněno mou péčí. Teď vidím, že musím zastřihnout růži, to mně uteklo (dívá se na rozrostlý keř obepínající vchod do zámecké restaurace). Radši to udělám sama, než abych pořád říkala lidem, co je třeba. Ale nesmím být negativní. Lidé jsou milí.

info

Foto: J. Kodicek

Byla jsem na prohlídce se skupinou, kterou provázel mladý muž. Nemluvil jako stroj na klíček, historická fakta prokládal vtípky a otázkami, aby udržel pozornost dětí. Vybíráte si průvodce sama?

Ano, taky chodím za nimi a poslouchám, aby o tom nevěděli. Když přejdou do stylu tatatata, řeknu si, že si potřebují trochu odpočinout. Vím, jaké to je. Zpočátku jsem sama prováděla, a když v jednom dni jdete popáté, snadno spadnete do toho mechanického tatatata.


Máte v křídle přístupném veřejnosti oblíbené místo a občas si tam zajdete navečer, když už je klid?
Já jsem tak ráda, když vidím svoji postel...

V dětském pokoji je osvětlený zámek, který jste dostala k osmým narozeninám, a spousta dalších hraček z časů malých „šternberčat". Při prohlídce na nich děti visí očima, nalepení za provazem, ani nedutají.

Ještě že nedělám průvodkyni. Já bych to nevydržela a děti bych k hračkám pustila.

Vnoučata nechtějí žít na zámku

Všude v okolí jsou zámky, přátelíte se s aristokratickými sousedy?

Nikdo z nás nemá čas sedět a konverzovat. V Doudlebách býval Adam Bubna, který je ještě starší než já, a ten se už odstěhoval. Dnes tam žije syn jeho sestry a s ním už nemám žádný kontakt. S Kinskými z Kostelce nad Orlicí máme dobré vztahy, paní Kinskou mám moc ráda a obdivuji ji. Je jí přes 90 a je vtipná a veselá.


Myslíte, že zámku v Opočně by prospělo, kdyby ho stát vrátil Colloredo-Mansfeldům?

Určitě. Kristina ColloredoMansfeldová zvládla opravit několik domů v okolí a určitě by zámek zvládla taky.

Kdo po vás jednou častolovický zámek převezme?

Dcera určitě ne. U vnoučat musíme doufat. Jsou to normální mladí lidé. Nechtějí žít na zámku, ale někde, kde je veselo a mají tam svou práci.

Vnučce je 25 let, dělala by to tu fantasticky, ale já bych ji sem nemohla strčit. Má malý byt v Londýně a práci, kterou má ráda. Ono to zní krásně, život na zámku. Malý byt je ale mnohem příjemnější. Oba starší vnukové studují, jeden ve Vídni, druhý v Holandsku. Teď byli zrovna měsíc ve Vietnamu, chodili pěšky s ruksakem.

Máte ještě zámek v Zásmukách, co bude s ním?

Ten už jsem předala dceři, uvidíme, jak budou všechno s manželem na dálku zvládat. K zámku patří 300 hektarů polí, které jsem dosud pronajímala. Zeť na nich chce teď hospodařit.
V okolí Častolovic vlastníte i lesy. Pokryjí spolu s příjmy ze vstupenek na zámek jeho provoz?

Na zámku nevydělávám, ale prodělávám. Nechci však ustupovat. Nechci vybírat vstupné do parku. Ušetřila bych, kdyby všude nebyly květiny, ale nechci se jich vzdát. Kdybych zámek uzavřela pro veřejnost, jak to dělají jinde, asi bychom finančně vyšli. Ale to taky nechci. Prodala jsem radši velký byt v Anglii. Momentálně mě čekají výdaje na opravu fresky nad arkádovou chodbou. Fresku na jižním křídle jsme již před pár lety restaurovali. Také skoro na celém zámku jsme zvládli opravit fasádu a natřít. Od státu jsem nikdy nedostala ani halíř.

Památkáři vám aspoň do ničeho nemluví?

Jsou na mě hodní. Jenom jednomu, to bylo úplně na začátku, vadilo, že jsem na nádvoří vysadila stromy. Strašil mě pokutou a tvrdil, že do renesančního zámku zeleň nepatří. Asi nikdy nebyl v Itálii.

Nevědí, co je čeká za starost. První, co jsem si řekla, když jsem se do Častolovic vracela, bylo: Dokážu, že zámek si na sebe může vydělat. Ale nejde to. Těší mě, že je to tady hezké. Když jsem přišla, bylo to šedé a nudné. Moje matka psala ve své knížce a já na to pořád vzpomínám, že častolovický zámek není nejkrásnější na světě, ale je působivý a našla v něm jistou barbarskou nádheru. Kdyby to byl perfektní zámek, jako je Nový zámek v Kostelci nad Orlicí, tam bych si moc svých improvizací a úprav netroufla. Nemohla bych na nádvoří postavit slunečníky a stolky a při svatbách věšet na sochy věnečky. Tady si to mohu dovolit, a to mám ráda.

Všichni říkají, že to chce konferenční centrum. Kdo ale bude jezdit z Prahy 130 kilometrů do Častolovic na konferenci?

Za prezidentování Václava Havla jste hostila summit Visegrádské čtyřky. Potěšilo by vás, kdyby zase přišla podobná nabídka?
To bylo v roce 2002. Byla jsem nadšená, že Václav Havel chtěl u nás setkání uspořádat. Bylo to bezvadné, ale těžko se to dá opakovat. Myslím, že v Praze je hodně paláců, kde setkání mohou proběhnout.

Sledujete politiku?

Jak bych mohla nesledovat. Jsem z toho trošku nervózní. Připadá mi, že v ní jsou lidé, kteří moc mají moc rádi. A to je vždycky nepříjemné.
Už z dětství v Čechách se znáte s Karlem Schwarzenbergem. Fandila jste mu při prezidentských volbách?

Ovšemže jsem mu fandila. Bylo fantastické, že se dostal tak daleko. Je to velmi vzdělaný, chytrý a slušný člověk, pro naši zemi by to rozhodně nebyla špatná volba. Pro jeho zdraví je ale určitě lepší, že prezidentem není.


Častolovicemi často projíždím. Většinou už za tmy a vždy se svítí v zámecké věži. Znamená to, že jste doma, nebo každý večer zapíná světlo obyčejný spínač?

Rozsvěcuje se samo. Vždycky jsem chtěla, aby tam byla i figura, která by se pohybovala na nějaké točně. Lidi by si mysleli, že ve věži straší.
Máte své pokoje zařízené ve stejném duchu, jako jsou veřejnosti přístupné místnosti?
Pojďte se podívat.

V soukromém křídle žije paní Sternbergová s mopsíky a pěti kočkami. Na sofa v malém košíku spí kotě, nakoukneme do modrobílé jídelny a usadíme se v knihovně – „obýváku".
Tam, kde nestojí historické knihovny až do stropu, jsou zdi oblečené do světlé flanelové kostky. Z obrovských oken má zámecká paní kouzelný výhled na růžovou zahradu. Před lety do ní vysázela anglické a francouzské starodávné růže. Kvetou jen krátce, ale o to víc voní.

Paní hraběnka bere do rukou iPad, nejradši na něm hraje scrabble s dcerou. „Zrovna něco poslala. Je to dobrá hra. Já mám 107 bodů, dcera 87," raduje se z aktuálního skóre. Do iPadu si také stahuje filmy, je to pohodlnější, než je sledovat v televizi.

Na bílou sedačku přisedá jedna z mopsích společnic. Vedle polštáře, na kterém je vetkaná její hlava. Milovaní mopsi jsou zvěčněni skoro na každém kroku. Keramičtí hlídají komnaty, ilustrovaní jsou na dětské omalovánce z častolovického zámku. Béžového mopse se majitelce zámku dokonce podařilo propašovat na fresku zdi na nádvoří. Skoro to vypadá, že znakem Sternbergů, jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, už není jen osmicípá hvězda.

info

Foto: J. Kodicek

Franziska Diana Sternbergová Phipps (77)

Narodila se v roce 1936 ve Vídni. Její matka Cecilia byla Angličanka, v 19 letech se provdala za hraběte Leopolda Sternberga. Diana vyrůstala na zámku v Častolovicích, který v roce 1941 zabrali Němci, a rodina odešla do Prahy.

Po válce se Sternbergovi na rodové sídlo vrátili, ale ne na dlouho. Na konci léta 1948 emigrovali do Ameriky. Žili také na Jamajce.
V roce 1957 se Diana provdala za Henryho Ogdena Phippse z bohaté americké rodiny. Měli spolu dceru Alexandru. Po předčasné smrti manžela odešla Diana Sternbergová s dcerou do Anglie, kde získala uznání jako bytová architektka.

V roce 1992 restituovala zámky v Častolovicích a Zásmukách.

Článek vyšel 27. prosince 2013 v Dotyku č. 35/2013.