Inspirace

Na návštěvě u Mistra Dvořáka

6. září 2016 četba na 12 minut

Foto: Jan Rasch

Ve čtvrtek 8. září uplyne 175 let od narození skladatele Antonína Dvořáka. Zároveň se v Praze nyní koná hudební festival, věnovaný právě tomuto velkému umělci – Dvořákova Praha. Magazín Dotyk přináší reportáž z Vysoké u Příbrami. Právě tady, v rodinné vile Rusalce, složil Antonín Dvořák mnohá slavná díla. Průvodcem byl Dotyku skladatelův vnuk, Antonín Dvořák III.

Když se řekne Antonín Dvořák, obvykle cítím štiplavé mrazení za krkem. Aby ne. V létě 1986 jsme s přítelkyní – členkou Společnosti Antonína Dvořáka – vyrazili do Příbrami a u pylonu s Dvořákovou bustou na hrázi rybníka Hořejší obora zjistili, že jakýsi vtipálek nasadil Mistrovi na hlavu seschlý smrkový věnec od paty pomníku. To nešlo nechat jen tak! Slečna byla zdvižena, uchopila věnec a – všechno jehličí mi skončilo ve vlasech, za krkem a pod košilí.

I teď cítím mrazení v zádech, když s kolegou fotografem projíždíme Příbramí a u Hořejší obory míjíme onu Dvořákovu bustu. Důvod je však nesrovnatelně vznešenější. Na sedadle spolujezdce sedí Antonín Dvořák III., pětaosmdesátiletý vnuk slavného komponisty. Také ovšem genetická hříčka přírody, protože dědečkovi jako by z oka vypadl.

Přisedl k nám v Příbrami, kde bydlí, a doprovází nás na nedalekou Vysokou. Tam dodnes stojí rodinná vila Rusalka, místo, kam Antonín Dvořák jezdil v letech 1884 až 1904 na letní byt a kde složil řadu slavných děl.

Skladatelův vnuk Antonín Dvořák III. coby nejzasvěcenější průvodce po zdejším soukromém muzeu.Skladatelův vnuk Antonín Dvořák III. coby nejzasvěcenější průvodce po zdejším soukromém muzeuAutor: Jan Rasch

„Vysoká je s Dvořákem spojena víc než celá Praha," je přesvědčen skladatelův vnuk. „S výjimkou tří roků, co byl v Americe, tam žil dvacet let od jara do podzimu. A teď to vezměte cestou na Bohutín, kudy za dědečkem jezdil třeba Leoš Janáček, zpátky zase pojedeme přes Zdaboř, kudy děda chodíval pěšky," ujímá se Antonín Dvořák III. role průvodce.

Ráj uprostřed Čech

Pozvání, jehož se týdeníku Dotyk dostalo, je o to vzácnější, že se netýká známého lesního zámečku s přístupným skladatelovým památníkem, ani nedalekého romantického Rusalčina jezírka.

Míříme do soukromého a veřejnosti nepřístupného domu na opačném, východním konci vesnice, který je však tou nejpravější dvořákovskou svatyní na Vysoké.

FOTOGALERIE

Jaro v Dvořákově sadu Bývalý domek správce Tady Dvořák napsal Requiem i Rusalku.

Zastavujeme u sešlé kamenné zdi. „Tak pojďte dál," otevírá Antonín Dvořák III. vrata a rázem se ocitáme v jiném světě. Rozlehlá zarůstající zahrada je plná přestárlých, avšak krásně rostlých jabloní.

„Některé z nich pamatují dědečka. A okrasné stromy kolem domu dědoušek vlastnoručně sázel, údajně na památku úspěšné premiéry Jakobína," podotýká náš hostitel. Pak jednu z jabloní pohladí, popadne spadlou větev a vleče ji na kraj zahrady.

O kus výš, kde se ovocný sad mění ve vzrostlý okrasný park, vykukuje jednopatrový jednoduchý dům. Nestát zrovna kolem něj lešení a nebýt pobíhajících řemeslníků, kteří už stihli dát stavbě novou střechu, nová okna a právě dokončují opravu fasády, mohl by mít návštěvník dojem, že se tu zastavil čas v roce 1904. Tedy ve chvíli skladatelovy smrti.

Tak třeba u vrat stojící domek správce, jemuž Dvořák kdysi z Ameriky vzkazoval, jak má krmit jeho milované holuby a prořezávat stromy. Už léta je prázdný a zpustlý. Nebo hlavní vrátka s nápisem Rusalka jsou tak zrezivělá, že nejdou otevřít, a tak se do zahrady musí chodit výše zmíněnými vraty.

Hlavní vrátka s nápisem Rusalka jsou tak zrezivělá, že nejdou otevřít.

Březový altánek na kruhové terase před domem je sice novější, ale šestiboký stůl pod ním, ukrytý vtipně pod nenápadným poklopem, také pamatuje nejslavnějšího obyvatele. Důkazem jsou vlastnoručně vyrytá jména stolovníků: Kalous, Huml, Josef K., Magda Dvořáková.

„Dědečkovi přátelé muzikanti, a také dcera. Ale sedávali tu i Oskar Nedbal, Leoš Janáček, Zdeněk Fibich nebo dědečkův zeť Josef Suk," vysvětluje Antonín Dvořák III. „Památka je v hrozném stavu, uvažujeme o rekonstrukci. Ale je to těžké, syn se tady hrozně nadře a ani to není vidět," neskrývá, že péče o rozlehlý objekt je už dlouho nad síly majitelů.

Slavný skladatel na dobovém vyobrazeníSlavný skladatel na dobovém vyobrazeníAutor: Jan Rasch

Tradice svépomoci

Se svépomocnou údržbou začal na Vysoké už samotný skladatel. Místo si zamiloval díky svému švagrovi, hraběti Václavu Kounicovi, který si ve vsi v roce 1873 pořídil zámeček – dnešní památník – s panstvím jako svatební dar pro svou manželku Josefinu, sestru Dvořákovy ženy Anny.
Dvořák v prvních letech jezdil do domku vedle zámku, ale v roce 1884 si na Vysoké pořídil vlastní nemovitost. Od švagra odkoupil mírně svažitý pozemek s ovčincem a špýchárkem. Na zbourání ovčince a přestavbu špýcharu na dnešní obytný dům si zjednal řemeslníky, ale třeba kuchyň si k domu přistavěl sám.

„Mistrovi sem přijeli nějací hudební hosté a ptali se – co děláš? Mysleli tím, co skládá. A on odpověděl: Tady jsem postavil kuchyňku, vedle spíž, záchod a nahoře budou holubi," dokládá skladatelův vnuk, že světoznámý komponista vládl i zednickou lžící.
Také však choval holuby a vášnivě zahradničil. Původní pastvinu proměnil sám Mistr v dnešní zahradu, kterou, jak napsal v dopise nakladateli Simrockovi, „velmi pěkně pěstoval a miloval jako to božské umění".

Vilu, pojmenovanou po skladatelově smrti Rusalka, dnes vlastní pět členů rodiny. Poslednímu žijícímu komponistovu vnukovi Antonínovi patří zhruba třetinový podíl. Jak říká, dva ze spolumajitelů se o nemovitost bohužel příliš nestarají.

Vilu, pojmenovanou po skladatelově smrti Rusalka, dnes vlastní pět členů rodiny.

„Deset let jsem se intenzivně snažil předat dům do povolaných rukou státu, který má dost peněz na údržbu, ale po celou dobu jsem se setkával s odporem právě u těch pasivních majitelů. Říkali – budeme se starat, ale nestarají se. I Středočeský kraj to chtěl koupit v dobách hejtmana Petra Bendla, ale vlastníci se neshodli. A tak s tím teď máme problémy," stýská si pětaosmdesátiletý muž.

Za hradbou století

Už na zahradě jsme získali dojem, že jsme se propadli o desítky let nazpět. Ale až uvnitř vily na člověka plně dolehne nebetyčný rozdíl mezi nesmrtelností Dvořákovy hudby, kterou tak dobře známe v živé podobě z koncertů a nahrávek, a smrtelností hmotných předmětů, svědků Dvořákovy doby a Mistrova života.

Do všech detailů zachované zařízení jídelny v přízemí nebo pracovny v prvním patře dává v kombinaci s nevětranou zatuchlostí kamenného domu pocítit onu pověstnou hradbu času, který nás dělí od života lidí před sto třiceti lety.

Skladatelova postel, kanape, na němž v roce 1931 zemřela Dvořákova manželka Anna, původní suchý záchod, Dvořákova úmrtní košile a vesta, židle, na níž skladatele postihl 1. května 1904 v pražském bytě v Žitné ulici smrtelný záchvat mrtvice. Také rodinné fotky, plakáty ke koncertním premiérám, oslavné věnce, diplomy z divadel, cestovní pas, brýle, pera, originál čestného doktorátu od Karlovy univerzity v Praze – to vše tu leží zaprášené a připomíná, že všechna sláva je jen polní tráva.

Nejvýmluvnějším důkazem plynutí času jsou autentické stuhy z věnců z Dvořákova pohřbu. „Rozpadají se starobou, ani se na ně radši nedívám," odvrací hlavu Antonín Dvořák III. Daly by se prý rekonstruovat, ale obnova jediné by stála kolem třiceti tisíc korun, a to je příliš.

Naštěstí je tu hudba a zvuk Dvořákova pianina, které dokážou spící dům probudit. Mimochodem, nastěhování klavíru do prvního patra domu na Vysoké si kdysi kvůli příliš strmému schodišti vyžádalo probourat okno a postavit venkovní lešení. „Aspoň dnes nástroj nikdo nemůže ukrást, leda by rozebral nebo vyboural zeď," glosuje to prozaicky náš průvodce.

Všechen splín rázem mizí i ve chvíli, kdy se otevře okno v pracovně. Úchvatná vyhlídka na jih a východ do kopcovité krajiny na rozhraní středních a jižních Čech je odpovědí, proč se světoznámý skladatel na Vysokou tak rád vracel. Vidět je nejen kostelík v Třebsku, kam Dvořák chodíval na mše a kam zakoupil v roce 1894 jako dar nové varhany, ale v dálce i Povltaví a Šumava. Některé z půvabných Slovanských tanců snad ani nemohly vzniknout jinde.

Některé z půvabných Slovanských tanců snad ani nemohly vzniknout jinde.

Vlastně je logické, že právě na prosluněné a otevřené planině východního okraje Vysoké byla doma Dvořákova „durově" optimistická a otevřená povaha. Víc než v „molově" temném lese u zarůstajícího Rusalčina jezírka, jak si mnozí návštěvníci památníku v nedalekém zámečku mylně myslí. I když třeba slavné Requiem skladatel napsal právě ve svém vysockém domě.

Soukromé muzeum

Scházíme po extrémně příkrých točitých schodech z pracovny v prvním patře a vycházíme ven z domu. Protože jsme v Česku, napadá nás, zda o neobývaný dům neprojevují zájem zloději.

FOTOGALERIE

„Ale ano, už několikrát tu byli. Vzali pendlovky, hmoždíř i s paličkou, kafemlejnek, vyřezávaný krucifix, mosazný lustr. Do nejpamátnějších místností se naštěstí nedostali, ale zdejší exponáty jsou stejně neprodejné, každý by je poznal," spoléhá se skladatelův vnuk.

Před pár lety mu prý syn koupil sedm ovcí, které měly pomoci s údržbou trávníku na zahradě. Jenže vydržely jen šest týdnů, pak pět z nich někdo ukradl. Zbylé dvě ovce dostala sousedka, protože by zahradu samy nezvládly.

Pan Dvořák prý do vily jezdívá i několikrát týdně, ale spal tu naposledy jako desetileté dítě, kdy dům sloužil jeho rodičům jako letní byt. „Není tu voda, nefunguje záchod, v zimě se dům nedá vytopit," vyjmenovává limity památné stavby.

Jaké tedy mají potomci slavného skladatele představy o dalším využití? „Teď už pět let o žádný odprodej neusiluji, snažíme se o údržbu vlastními silami a s pomocí různých dotací, ale jde to těžko," říká Antonín Dvořák III. Dům je de facto jakýmsi neveřejným muzeem, kam návštěvy nahlédnou jen výjimečně.
Vracíme se vraty zpátky z 19. století do současného světa. Hned na silnici se s Antonínem Dvořákem III. dává do hovoru sousedka – vypadá to jako živá ilustrace pověstného družení českého skladatele s obyvateli Vysoké. A pak už jedeme přes Narysov a Zdaboř zpátky do Příbrami cestou, kudy Antonín Dvořák chodíval pěšky na Svatou Horu či na vlak.

„S tatínkem jsme tudy před osmdesáti lety jezdili na Vysokou jeho Pragou Piccolo," vzpomíná starý pán a ještě na nás od svého příbramského domku volá, ať se někdy zastavíme na kafe.

Dvořák a Vysoká

  • Roku 1873 koupil vysocké panství hrabě Václav Kounic. Na okraji lesa nechal vystavět malý zámek a věnoval jej svatebním darem své novomanželce Josefině Čermákové.
  • Josefininou sestrou byla Anna, manželka Antonína Dvořáka. Ten byl na Vysokou poprvé pozván roku 1877 u příležitosti svatby Kounicových a místo mu ihned učarovalo. V následujících letech začal na Vysokou jezdit a pobýval v domku poblíž zámku.
  • Roku 1884 Dvořák koupil od švagra pozemek s ovčincem a špýchárkem. Ovčinec nechal zbořit, špýchar přestavět na obytný dům. Kolem domu vysázel park a ovocný sad.
  • V letech 1884 až 1904 Dvořák Vysokou (s výjimkou pobytu v USA roku 1893) každoročně navštěvoval. Přijížděl vždy krátce v předjaří a poté v květnu na pět měsíců až do září.
  • Dvořákovy dny na Vysoké měly pravidelný rytmus: časně vstal, šel do přírody na procházku nebo do Třebska na mši, v pracovně pak dopoledne komponoval a po obědě šel znovu do lesa a v duchu komponoval. Večer navštěvoval místní hospodu U Fenclů, hrál karty, ovšem už v devět hodin šel domů spát.
  • Na Vysoké Dvořák složil mimo jiné Symfonii č. 7, Symfonii č. 8, II. řadu Slovanských tanců, Requiem, oratorium Svatá Ludmila, symfonické básně podle Erbenovy Kytice či opery Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida.

Rozhovor se skladatelovým vnukem Antonínem Dvořákem III. čtěte zde

Rozhovor s tenorem Pavlem Černochem, který vystoupí na letošním ročníku Dvořákovy Prahy, najdete zde.