Národ bez hrdinů

3. květen 2013 četba na 16 minut

Dnešní žáci a studenti nehledají své vzory v české historii, spíše mezi zahraničními hvězdami showbyznysu.

Na stěnách spousta zarámovaných fotek, výstřižků z novin, ve vitrinách modely letadel, nejrůznější vyznamenání, kolem vlajky a uniformy. Suterénní sálek v pražském hotelu Duo má charakter síně slávy. „To jsem dával dohromady já," říká s uspokojením penzista Ladislav Pelant, letecký nadšenec, který zde působí jako jakýsi kustod. Každou první středu v měsíci se v hotelu scházejí českoslovenští zahraniční letci z let 1939 až 1945, pamětníci bitev druhé světové války. Dnes ale nepřišel ani jeden.

Zbyly čítanky

Ti, co ještě přežili – pár mužů vesměs ve věku vysoko nad devadesát let – bydlí buď daleko od Prahy a nemají jak přijet, nebo jim zdraví nedovoluje cestu absolvovat. U stolu proto zasedla jen pětice postarších žen, vdov po válečných hrdinech. Nechybí ani Hana Fajtlová, manželka jednoho z nejznámějších československých stíhačů Františka Fajtla.

Celému shromáždění předsedá energická Vlasta Šišková, žena další již zemřelé legendy ve službách RAF Aloise Šišky. „Budeme se muset zamyslet, co dál. Situace není dobrá,“ poukazuje paní Šišková na nemilosrdný tok času. Když sčítá veterány vzdušných soubojů, kteří prošli celou válkou a zůstávají naživu, stačí jí k tomu prsty jedné ruky. Přitom připomíná, že do zahraničí jich po okupaci Československa odešlo přes tisíc. „Lepší už to nebude,“ konstatuje.

Nezadržitelný běh času od poslední války lze demonstrovat i jinde. Třeba na lidických ženách. „Dnes jich žije šest, z čehož tři jsou ještě v relativně dobré kondici,“ uvádí šéf lidického památníku Milouš Červencl. Připomeňme, že do koncentračního tábora Ravensbrück jich bylo v roce 1942 odvlečeno celkem 195, z čehož se domů vrátilo 143. I Terezínská iniciativa – organizace, která sdružuje ty, kteří přežili holocaust – má nyní posledních 450 členů. Jak uvádí Federace židovských obcí, ještě před deseti lety jich bylo jednou tolik.

Nejde ale jenom o válku, podobné je to i s politickými vězni z padesátých let či s disidenty z let sedmdesátých.

Dramaticky ubývá lidí, kteří jsou schopni mladším generacím Čechů předávat autentické vzpomínky na kritické okamžiky národní historie. A zároveň i těch, kteří splňují obvyklá kritéria hrdinství. Paměť národa se přesouvá do čítanek.

Lenin je borec

Čtvrtstoletí míru, svobody, demokracie a relativního blahobytu mnoho příležitostí pro projevy hrdinství neposkytlo, a pokud ano, tak hrdinství zcela jiného druhu. Nelze se proto asi příliš divit výsledkům průzkumu Dotyku mezi žáky a studenty českých škol, z něhož jednoznačně vyplývá, že mládež v národní historii své hrdiny nenachází (viz Naši hrdinové: boxeři, Iron Man, záchranáři a rodiče).

Sedmnáctiletý David Randl z pražského soukromého gymnázia PORG označuje za svého hrdinu Sira Nicholase Wintona, který v roce 1939 zachránil před nacisty 669 československých dětí ze židovských rodin. „Nesmírně si jej vážím pro jeho skromnost a odvahu udělat dobrou věc, ač bez osobního prospěchu,“ vyzdvihuje student. V tomto směru je ale absolutní výjimkou, když nepočítáme sporadicky uváděného Václava Havla.

Dotazovaní žáci a studenti ze základních a středních škol označují za své hrdiny zejména sportovce, hudebníky, podnikatele či dokonce fiktivní filmové postavy, a to spíše zahraniční než české.

Ani jedenkrát se zde nevyskytují jména jako Alois Eliáš, Jan Kubiš, Jozef Gabčík, Milada Horáková, Heliodor Píka, Jan Palach či již zmínění zahraniční letci, kteří by si to určitě také zasloužili. „Mým hrdinou je V. I. Lenin. Měl svůj sen a splnil si ho. Je to borec,“ překvapila asi nejvíce odpovědí šestnáctiletá studentka z pražského gymnázia Duhovka.

Čtvrtstoletí míru, svobody, demokracie a relativního blahobytu mnoho příležitostí pro hrdinství neposkytlo.

Nejde ale o to, že by mladá generace měla na „své“ hrdiny nižší nároky než jejich rodiče či prarodiče – mnozí, zvláště ti starší mají úplně stejné – pouze si do obecně platných kritérií promítají úplně jiné osoby, jim věkově bližší. Často i z vlastní rodiny, nebo záchranáře, které znají z televize.

Aby se na tom něco změnilo, musel by národ asi znovu zažít nějakou podobnou katastrofu, jako byla světová válka či rok 1968. A to si určitě nikdo nepřeje.

„Právě v krušných časech lidé hledají daleko více oporu v národních dějinách, vracejí se ke kořenům,“ připomíná historik Jiří Mikulec.

Winton i Toufar

Jedno je jisté, český národ je momentálně téměř bez hrdinů – těch s velkým H, zůstávají „jen“ hrdinové všedního dne. Je zde něco v nepořádku?

Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí, je přesvědčen, že právě uváděný příběh Sira Wintona, zveřejněný relativně nedávno, dokáže fascinovat i spoustu mladých lidí. „Stačí připomenout podpisovou akci k nominaci Nickyho na Nobelovu cenu, která kolovala hlavně po školách. Možná, že tato obrovská popularita je způsobena právě nedostatkem pozitivních vzorů, nedostatkem hrdinů,“ uvádí Kraus. Podle jeho názoru je proto nesmírně povzbudivé, že takto mladí lidé vnímají právě příběh, který se odehrál během holocaustu. „A vůbec nejde o to, že se jedná o židovské téma. Je to jen modelový příklad lidského chování v extrémní situaci,“ dodává Kraus.

I dnes existuje spousta příležitostí pro hrdinství, přičemž je nezbytné, aby mladí lidé před sebou vůbec nějaké vzory měli.

Katolický biskup Václav Malý, jeden z idolů sametové revoluce, který si sám prošel komunistickým žalářem, je přesvědčen, že i dnes existuje spousta příležitostí pro hrdinství, přičemž je nezbytné, aby mladí lidé před sebou vůbec nějaké vzory měli.

„Pokládám za hrdinství, pokud má jednotlivec sílu jít v mravních záležitostech proti současným hedonistickým tendencím, i pokud má elán nepřizpůsobovat se pohodlně manipulované většině,“ předkládá biskup svůj pohled.

Také spisovatel Miloš Doležal je přesvědčen, že mladí se i dnes dokážou ztotožnit s výjimečnou historickou postavou, o které se předtím moc nemluvilo. Mluví z vlastní zkušenosti, jako autor životopisné knihy o komunisty utýraném faráři Josefu Toufarovi, spjatém s takzvaným čihošťským zázrakem. Doležalovo dílo „Jako bychom dnes zemřít měli“ patří nyní v českých knihkupectvích k nejprodávanějším, získalo také ocenění Kniha roku v tradiční anketě Lidových novin.

V čem může farář Toufar tolik oslovovat ateistický národ, když pomineme poslední měsíc jeho života ve valdické věznici, který lze charakterizovat jako mučednický? „Inspirátorem pro mladé může být třeba tím, jak dlouhá léta usiloval o své povolání, jak trpělivě zdolával rozličné překážky a nástrahy života, ve studiu i při práci. Ukazuje úplně jiné životní cesty a temporytmy, protilehlé k těm dnešním rychlokvašným,“ říká Miloš Doležal.

Pro úspěch Wintona i Toufara ovšem může být klíčové, že jejich příběh se stal předmětem uměleckého zpracování. Jsou mladým přibližovány záživnějším způsobem, nikoliv jen jako jedno z hesel na Wikipedii.

Je otázkou, nakolik lze i v dnešní době být hrdinou. Za hrdiny byli nedávno označeni hasiči, kteří ve Frenštátě pod Radhoštěm zachraňovali obyvatele domu zapáleného místním žhářem. Hrdinou je i řidič MHD v Olomouci Roman Smetana, který na předvolební plakáty maloval politikům tykadýlka, za což si vysloužil pár týdnů vězení. Je to ale hrdinství? Nakolik je srovnatelné s utrpením vězňů v koncentračních táborech a v komunistických kriminálech?

Hrdiny podle něj mohou být třeba i sportovci – mezi mladými tak často uvádění – ale je přesvědčen, že by se nikdy neměli honit za výkony na úkor svého tělesného a duševního zdraví. „Měřítkem pro skutečné hrdinství je ochota k oběti za své přesvědčení, odvaha položit i život při pomoci druhým a statečné a nezištné hájení práv druhých,“ vidí Václav Malý jako klíčové.

Ničeho nelitujeme

V relativně pohodových časech nelze otestovat, jak velké procento národa je ochotno a připraveno tyto podmínky v případě potřeby naplnit.

Ani Věra Šišková, vdova po letci Aloisu Šiškovi a dcera dalšího hrdiny Jana Procházky (legionář, člen odbojové skupiny Obrana národa, vězněný v nacistických lágrech, také přímý podřízený popraveného generála Heliodora Píky) nedokáže odhadnout, jak by současná mladá generace v krizové situaci obstála. „To je těžké posuzovat, když žijeme v úplně jiné době. Nechtěla bych nikomu křivdit.

Vím jenom jedno: když byla 23. září 1938 v deset hodin večer vyhlášena mobilizace, byl už brzy ráno milion mladých mužů připraven s kufříkem v ruce bránit svou vlast. Naše generace byla takto vychovávána, pro nás to byla naprostá samozřejmost. Moc nevěřím, že by se to dnes opakovalo," uvažuje Šišková.

Může to vypadat, že mládež má špatné hrdiny, ovšem nelze bezpečně tvrdit, že v minulosti to bylo lepší.

„Já a hrdina? Vždyť já byl jen obyčejný letec,“ říká do telefonu jeden z posledních žijících válečných letců, Miroslav Štandera (94) z Plzně, příslušník 312. stíhací perutě RAF. Také on svou vojenskou misi považuje za samozřejmost, i navzdory veškerým poválečným křivdám, kterým byli západní letci vystaveni.

„Můj muž nikdy ničeho nelitoval, ačkoliv se jej lidé často ptali, jestli mu to za to vůbec stálo. Šel by do toho kdykoliv znovu,“ říká Hana Fajtlová, jejíhož manžela Františka, někdejšího velitele 313. stíhací perutě, komunisté po roce 1948 zavřeli do kriminálu na Mírově.

Za hrdinu se nepovažuje ani Štanderův a Fajtlův kolega z RAF Zdeněk Škarvada (95), příslušník 310. perutě, nyní žijící v Ostravě. „Jestli mohu být na něco hrdý, tak snad na to, že jsem po okupaci Československa jako jeden z prvních hledal cestu do odboje a už v červnu 1939 odešel do Polska,“ říká stále ještě relativně svěží válečný veterán. Je to kontrast k příběhům jiných, kteří se do bojových operací zapojili až na samém konci války a dnes jsou i oni řazeni mezi hrdiny.

Do hlavy nevidíte

Jak už ale bylo řečeno, ani západní letci mezi vzory osobní odvahy u současných dětí a dospívajících nefigurují. Může to vypadat, že mládež má špatné hrdiny, ovšem nelze bezpečně tvrdit, že v minulosti to bylo lepší. Nejistota platí zejména u vzdálenější historie.

Jak říká Jiří Mikulec, vedoucí oddělení dějin raného novověku Historického ústavu Akademie věd, základním problémem je, že dnes už nelze zjistit, co si lidé doopravdy mysleli. Žádné průzkumy veřejného mínění neexistovaly. „Z dostupných písemných pramenů jsme až na výjimky schopni pouze zjistit, které vzory byly lidem předkládány. To ale ještě neznamená, že se s nimi většina lidí ztotožňovala,“ upozorňuje.

Poukazuje například na tehdy předesílané antické vzory či na naivní monarchismus – až zbožnou úctu k panovníkovi – zakořeněnou mezi prostým venkovským lidem. Jako odborník na dobu pobělohorskou připomíná Mikulec též kult Jana Nepomuckého (svatořečen 1729), který byl předkládán jako vzor nejen mládeži, ale i všem zbožným katolíkům.

Coby doklad určitého vzdoru mladých vůči tomutu „oficiálnímu“ hrdinovi uvádí dobovou aféru ze začátku 18. století, kdy v Černožicích u Jaroměře místní výrostkové hanobili Nepomuckého sochu.

Upínat se k oficiálním hrdinům je vždy ošidné hlavně proto, že se během staletí stávají objektem politicky motivované stylizace a schématického uvažování. Od dob Františka Palackého je národní historie líčena v duchu permanentního boje slovanského a německého živlu, glorifikace českého reformismu (husitství) a hodnocení doby pobělohorské jako temného bezčasí.

Za největší hrdiny českých dějin jsou po působení národních buditelů, na které mnohem později navázali i komunisté, dodnes považováni Hus, Žižka a Komenský, kteří ale byli ve své době vnímáni daleko rozporuplněji. „Třeba Komenský může být z jistého zorného úhlu označen i za \'válečného štváče\'. Nesmířil se totiž s Vestfálským mírem, který znamenal pro české pobělohorské emigranty konec nadějí na jejich návrat do vlasti,“ dává Mikulec příklad.

Upínat se k oficiálním hrdinům je vždy ošidné hlavně proto, že se během staletí stávají objektem politicky motivované stylizace.

„Už více než sto padesát let tu ale navzdory všem režimům přetrvává představa o toku českých dějin dle Palackého velkovyprávění. Ani posledních dvacet let se v tom přes úsilí řady odborníků moc nezměnilo,“ vysvětluje historik, jak si Češi vyrobili své superhrdiny, reky všech reků, kteří však už pro současnou generaci nejsou dost sexy.

Básník a spisovatel Jiří Žáček jednou napsal: „Velkovýroba hrdinů má za následek, že cena poserů nebezpečně roste.“ Pokud skuteční hrdinové v Česku definitivně vyhynou, velkovýroba se bude muset rozjet na plné obrátky.

Boxeři, Iron Man, záchranáři a rodiče

Týdeník Dotyk se zeptal žáků ve čtyřech českých školách, koho a proč považují za hrdinu. Téměř 80 dětí a studentů nebylo nijak omezeno, zda oním hrdinou má být Čech či cizinec, osoba žijící či již mrtvá.

Ukázalo se, že čím mladší respondent, tím více je fixovaný na vzory ve vlastní rodině. Následují hvězdy showbyznysu a sportu. Dospívající již mámu a tátu uváději minimálně, ovšem častěji zase hrdinství spojují s nezištným chováním a záchranou lidského života. Postavy z české historie mezi hrdiny české mládeže vůbec nefigurují. S jedinou výjimkou, a tou je Václav Havel.

Národ bez hrdinů

Osmašedesát let od konce poslední války nemají Češi mezi sebou už téměř nikoho, kdo by splňoval obvyklá kritéria hrdinství. Mladým lidem proto scházejí důležité živé vzory ztělesňující statečnost, nesobecké chování a ochotu obětovat se pro druhé. Například z původní tisícovky československých zahraničních letců z let 1939 až 1945 jich žije již pouze několik ve věku vysoko nad 90 let.

Nezadržitelný běh času od poslední války lze demonstrovat i jinde. Třeba na lidických ženách. Těch zůstalo naživu pouze šest, přičemž z koncentračního tábora Ravensbrück se jich domů vrátilo 143. Nejde ale jenom o válku. Podobné je to i s politickými vězni z padesátých let či s disidenty z let sedmdesátých. Dramaticky ubývá lidí, kteří jsou schopni mladším generacím Čechů předávat autentické vzpomínky na kritické okamžiky národní historie. Paměť národa se přesouvá do čítanek.