Atraktivní blondýna klame tělem. Na nákup jídla do sousedního městečka Mšeno sice vyjede červeným kabrioletem britské kultovní značky Triumph Spitfire, jako inženýrka zemědělské ekonomie ale umí sednout i za volant kombajnu, aby otestovala nový stroj za šest milionů korun. Umí tam opravdu jen sedět, kombajn neřídí.

„Žně jsou středobodem celého našeho snažení," zdůrazňuje Zuzana Pavlíková Šimonková roli zemědělství ve správě celého rodinného panství. Když nový kombajn přivezli do dvora, bouchli šampaňské. „Pro zemědělce je to událost. Chvíli to trvá, než si na takový stroj vyděláte. Ani jsem se nemusela zout, když jsem do kabiny nasedala," považuje si výjimky mladá velkostatkářka.

Odmala chtěla být lékařkou, pak šla studovat kulturní antropologii, než ji restituce zavály k zemědělství a lesnictví. Ze školy zná základy agrotechniky hlavních plodin, sleduje ceny pšenice a řepky, je v představenstvu svazu pěstitelů cukrovky, složila myslivecké zkoušky, má zbrojní průkaz, pomáhá opravovat kapličky, zasazuje se o zrovnoprávnění pozice soukromých hradů a zámků se státními památkami, s manželem pořádá největší sraz anglických veteránských aut v Čechách, je mámou dvou dětí.

Foto: J. Rasch

A její rodina má největší „elvéčko" na okrese, což ve zkratce znamená, že rodinný majetek zahrnuje dva tisíce hektarů lesů a 600 hektarů polí.

Na dvoře zámeckého velkostatku v Lobči na Kokořínsku parkuje nejmodernější mohutný traktor s obřími koly. Co tam ale dělá double decker? „Ten nám nepatří. Je kamaráda, který praží kávu a v něm má kavárnu," vysvětluje dočasné odstavení patrového autobusu paní inženýrka. Tak jí ale v Lobči nikdo neřekne a ne, že by jí to chybělo.

Spíš z legrace ji sem tam někdo osloví paní baronko, jak by se slušelo, kdyby na sklonku roku 1918 nebyly zrušeny šlechtické tituly.

Spíš z legrace ji sem tam někdo osloví paní baronko, jak by se slušelo, kdyby na sklonku roku 1918 nebyly zrušeny šlechtické tituly. V létě onoho roku přitom poslední rakouský císař a český král Karel I. povýšil Zuzanina prapradědečka, Josefa Šimonka, do šlechtického stavu. Ocenil tak jeho zásluhy za rozvoj průmyslu. Prezident Škodových závodů Josef Šimonek získal titul svobodný pán z Mlaďatova, což je dvůr poblíž rodinného zámku Stránov.

Zuzana Pavlíková Šimonková postupně přebírá hospodářství od svého otce Jaromíra Šimonka. S ním se v Lobči nepotkáváme, je na dovolené v Itálii. I na Kokořínsku je parný letní den, ale bazén v soukromém zámeckém parku je opuštěný. Je přece pracovní den. Povídáme si v obyčejné kanceláři, která ničím nepřipomíná, že jsme na zámku. Jedinou extravagancí jsou lovecké trofeje na zdi vypovídající o tom, že v zámecké rodině jsou aktivní myslivci.

Vážně vám přátelé říkají princezna z Lobče?

Tvůrcům televizní reportáže, kde mi takové oslovení přisoudili, to asi přišlo zajímavé. Mně to dobrou službu neudělalo. Nejlepší přátelé mi pak volali a ptali se, jestli se mnou ještě mohou kamarádit, když mi tak neříkají. Spíš nás to pobavilo.

Jak jste si po Praze zvykala na malé vsi, kde žije asi 140 obyvatel?

Žádný zemědělec, který hospodaří slušně, si nyní nemůže stěžovat.

Narodila jsem se v Praze, bydleli jsme na Proseku. Až do skončení vysoké školy jsem žila v Praze a upřímně jsem si neuměla představit, že se přesunu někam jinam. Do Lobče už vůbec ne. Byla jsem pragocentristka, takový kavárenský typ. Nakonec se to tak seběhlo. Nemám bratry. Tatínek je pořád šéf a do poslední chvíle toho musím využít, než všechno převezmu na svá bedra. Tatínkovi bude letos 70 let a naštěstí je stále fit.

Musel vás přemlouvat, abyste hlavní město vyměnila za venkov a Karlovu univerzitu za zemědělskou školu?

Když jsem začala studovat kulturní antropologii, táta se mě zeptal, jestli bych s ním do podnikání šla. Jestli bych o tom vůbec uvažovala. Máte pocit, že jste na řadě a že je to vaše povinnost pokračovat. Tatínek začal s dědečkem hospodařit hned na začátku 90. let. Nejdříve to vypadalo, že budeme mít celkem asi sto hektarů polí. Dohromady složili asi 200 tisíc korun, začátky byly velmi těžké. Zemědělství bylo tenkrát v jiné pozici než dnes. Žádný zemědělec, který hospodaří slušně, si nyní nemůže stěžovat.

Od proměny madony k ekonometrii

Co byste dělala nebýt restitucí?

Až do třetího ročníku na gymnáziu jsem si představovala, že půjdu na medicínu. Bylo to moje přání od dětství. Pak jsem nabyla dojmu, že jsem humanitní typ a přihlásila se na Karlovu univerzitu na Institut základů vzdělanosti. Je to velmi svobodný obor. Když jste si chtěli zapsat filozofii Nietzscheho, tak jste si ji zapsali. Mohla jsem si vybrat prakticky cokoli.
Studovala jsem dějiny válek, proměnu estetického ideálu, kde jsem se věnovala proměně Madony v dějinách času. Myslela jsem si, že se budu pohybovat kolem umění, třeba jako kurátorka výstav.

Takové vzdělání by se vám při správě hradu a zámků přece hodilo.

Pár výstav jsem uspořádala. Nejvíce spolupracuji s akademickým malířem Alešem Krejčou. Mám ráda dvoj- a trojrozměrné umění, obrazy a sochy, na které si můžete sáhnout. Nejsem fanynkou multimediální tvorby. Po roce studií kulturní antropologie jsem přešla na Českou zemědělskou univerzitu v Praze. Mohla bych studovat v podstatě cokoliv, protože v našem podnikání bych využila asi všechno.

Foto: J. Rasch

Můj otec říkává, že před sebou valíme celou restituční kauzu. Nevysekli jsme jen to výhodné, což byly na začátku lesy a teď zemědělství. Máme také hrad, zámky, parky, špejchary, rybníky, myslivecký areál. Lesy a pole nás živí, památky jsou hlavně studna na peníze.

Jak byla po natolik svobodném oboru na Univerzitě Karlově záživná zemědělská ekonomika?

Matematika I a II, statistika, ekonometrie, to byly předměty, které pro mě byly relativně těžké. Ale je to škola, která je pro běžný život praktičtější než Vysoká škola ekonomická. Chlapi jsou rádi, že poznám traktor od kombajnu. Škola mě naučila myslet víc logicky, být racionálnější. Na kulturní antropologii bylo důležité být viděn v Klementinu. Navíc ze školy mám nejlepší kamarády.

Bývalí spolužáci za vámi jezdí na zámek?

Přijedou sem a je jim jedno, kde se ubytují. Nebo jedu za nimi užít si pražského života. Jdeme do baru nebo do divadla, podle nálady. V Praze také s manželem máme pořád byt. Občas tam jedeme na víkend, hotel by nás asi vyšel levněji. Ale je to určitý únik, tady jsme přece jenom stále v práci.

Jak se s tatínkem shodnete při řízení rodinné firmy, nenastává někdy generační střet?

Možná proto, že jsem dcera a ne syn, nemám snahu dělat věci jinak než otec.

Mojí ambicí je majetek udržet a předat dětem. Než jsem tady začala, podnikli jsme s tatínkem velkou zahraniční cestu na šest týdnů. Řekla bych, že otec si mě testoval, jestli jsme schopni spolupracovat.

Azyl u Eduarda Štorcha

Jezdila jste v dětství s rodiči obhlížet hrad a zámky, které rodině kdysi patřily?

Vůbec ne. Zpětně jsem ocenila, že se v tom nikdo nenimral a neříkal, co by bylo, kdyby. Rodina žila přítomností. V 80. letech minulého století už asi nikdo nedoufal ve změnu. Obyčejní lidé, jako jsme byli my, si nic takového nepředstavovali.

Kdy jste poprvé vstoupila na Housku a do zámků, které prapradědeček za první republiky koupil?

Skutečně až v 90. letech. Babička s dědečkem byli ze zámku v Lobči vystěhováni v roce 1950. Uchýlili se do rekreačního domku Eduarda Štorcha, s nímž jsme byli vzdáleně příbuzní (spisovatel, učitel a archeolog, jeho nejznámější knihou jsou Lovci mamutů – pozn. red.). Trávil tu konec života, kdy trpěl Alzheimerovou chorobou. Hodně se ztrácel. Táta s tetou si pamatují, jak ho vždycky někde ztraceného našli.

Štorchovi nejdříve poskytli prarodičům azyl, a pak jim dům i odkázali. Trávili jsme tu se sestřenicemi celé prázdniny. V budoucnu nám to doufám pomůže vždy najít cestu ve společné péči o rodinný majetek.

Možná proto, že jsem dcera a ne syn, nemám snahu dělat věci jinak než otec.

Lobečskou a Housteckou část majetku totiž vlastní můj otec se svojí sestrou.

A teď jste tady doma. Cítíte to tak?

Dříve jsem si nemyslela, že to někdy řeknu, ale Praha mi opravdu nechybí. Je to patos, když někdo řekne, cítím se tady doma. Ale je to tak. Neočekávala bych to od sebe a asi ani lidé, kteří si mysleli, že tu nevydržím. Narodily se mi tu děti, chodí do mšenské školy. Mají tu kamarády a není to žádná exotika, že bydlí na zámku a děda má hrad. Já tu mám práci a těší mě to.

Foto: J. Rasch

Člověk se mění. Od kaváren se posunete jinam. Pořídíte si psa, s ním musíte někde chodit, jdete po lukách, v lese vidíte soušky a říkáte si, měli bychom je dotěžit, nebo tamhle na poli nevzešla řepa. Jsem tady doma a jsem spokojená.

K polím a lesům vždy patřila myslivost. Už jste se k ní také propracovala?

Je to součást podnikání. Vloni jsem absolvovala myslivecký kurz. Poctivě jsem na něj docházela asi tři měsíce každý víkend. Asi by se to dalo zvládnout jednodušeji, ale chtěla jsem zkoušky udělat bez protekce. Mám zbrojní průkaz, takže mohu střílet.

Můžete, nebo opravdu střílíte?

Sběratelkou trofejí nejsem. Mám ráda hon na drobnou, kdy se střílí z brokovnice. Jsem myslivec začátečník. Ještě jsem nestřelila ani prvního srnce, to mě čeká. Střelba mi úplně vlastní není. Jsem ale velký zastánce lidové myslivosti.

Ta ovšem nemá nejlepší pověst...

Myslivost je pro přírodu důležitá. Sanační odstřely u přemnožené zvěře jsou potřeba. Protože máme dva tisíce hektarů lesů, máme i několik revírů. Jeden máme ve své správě, je opravdu jen pro nás a naše hosty. S dalšími pozemky jsme členy několika honebních společenstev, kde fungují myslivecká sdružení. Za relativně malé peníze jim naše pozemky pronajímáme.
Když jsem šla jako myslivec prvně do lesa, viděla jsem asi pět srnců, dva daňky, zajíce a 25členný průvod divokých prasat. Tak jsem si říkala, to je pěkný revír, hodně zazvěřený.

Jak vás potom baví hony, když vám střílení zvěře není úplně vlastní?

Hony jsou takový zemědělský golf. Setkáte se s lidmi, se kterými se jinak vídáte spíše obchodně. Máte příležitost si říci i něco víc a dohodnout se na něčem, co byste jinak třeba nedohodli.

Scházování se šlechtici

Závodíte v autě, když v Lobči pořádáte automobilovou soutěž Veteránské rojení?

To je aktivita mého muže. Vždycky jsme měli veterány. Poprvé jsme akci zorganizovali jako rodinný a přátelský sraz, dnes je to největší sraz anglických aut v Čechách. Přijíždí kolem 150 posádek aut a motocyklů. Já sice jezdím spíš rychle než pomalu, ale na závody si netroufnu.

Střelba mi úplně vlastní není. Jsem ale velký zastánce lidové myslivosti.

Asi také hodně schůzujete, když jste ve vedení všemožných svazů a asociací. Jste také v Asociaci majitelů hradů a zámků. Oč se zasazujete?

Musím říct, že asociace nabrala vítr do plachet. Je určitou protiváhou k Národnímu památkovému ústavu. Asociace má 50 členů, což reprezentuje přes 50 hradů, zámků a jiných historických objektů. Letos jí bude 20 let, prezidentkou je majitelka zámku v Blatné Jana Hildprandtová-Germenisová.

Tlačíme na to, aby se zrovnoprávnila podpora a propagace soukromých a státních památek. Cíl veřejně přístupných historických objektů je přece stejný – zachovat je pro příští generace a upozornit na historickou hodnotu. Tíží nás také DPH na vstupenky.

Neočekáváme, že by najednou někdo přišel a dal soukromníkům velké peníze na správu hradů a zámků. Majitel má ze zákona povinnost starat se o památku za své peníze. Když tak nečiní, může být sankcionován. Sankční model není úplně správný.

V asociaci se potkáváte s potomky starých šlechtických rodů, čím vás obohacují?

Vždycky sedávám vedle hraběte Huga Mensdorff-Pouillyho, majitele zámku Boskovice. Je to velký gentleman a myslím, že svým džentlmenstvím ovlivňuje i ostatní muže v asociaci. Je to nesmírně noblesní a sympatický člověk. Vede nás k tomu, abychom mluvili správně česky a nepoužívali germanismy a anglikanismy. Například na vánočním přání asociace nesmí být žádné PF.

Pan hrabě „péefko" tvrdě bojkotuje. Říká: „Kdo to kdy slyšel, nikde na světě se PF nepoužívá."

Jestli někdo má před jménem šlechtický titul, není až tak důležité. Jsou to ale lidé, kteří mají zásady slušnosti v krvi. Příklad: diskutují německy a přijde-li někdo, kdo německy nerozumí, automaticky se přejde do angličtiny, kterou dotyčný ovládá.

Zaujalo mě také, že jste členkou Okrašlovacího spolku Pšovka. Co zkrášlujete?

Opravujeme kapličky. Je to taková šikovná skupina, která vždy sežene nějaké drobné peníze, desítky tisíc na opravy.

Nikde to nevyvěšuji, dala jsem třeba trámy na kostel v Bořejově. Akademický malíř Aleš Krejča namaloval hlavní oltářní obraz a paní Císařovská zobrazila pannu Marii s dítětem nad oltář. Jako spolek jsme opravili trojbokou kapličku pod Houskou a asi deset dalších kapliček.

Na venkově jsou někteří lidé hodně pracovití. Piplají macešky ze semínek a prodávají je, pěstují slaměnky, suší a vážou z nich smuteční vazby. Je s tím strašná práce a stráví tak mnoho času. V Praze by to nikdo nedělal. Život tu plyne trochu jinak.

Na rozdíl od některých jiných majitelů zámků vaše rodina nemusí řešit nástupnictví. Obecně je to problém?

Nástupnictví řeší všichni. V celé Evropě. Jako asociace jsme se nedávno v Anglii zúčastnili velké mezinárodní konference EHH (EuropeanHistoricHouses) o mladé generaci. Jsou tam obrovské dědické daně, řádově desítky procent. Některé rodiny si pak nemohou dovolit, aby majetek udržely, a věnují ho například nadaci.

Potřebuji kolem stolu rodinu

Jezdíte po jiných hradech a zámcích?

S dětmi se snažíme cestovat po Čechách, baví nás to. Párkrát jsme byli na některých zámečcích ve Francii. Vybral je manžel a vždy říkal, že každý zámek má vinný sklep a měli bychom ho mít také.

Na venkově jsou někteří lidé hodně pracovití. Piplají macešky ze semínek a prodávají je, pěstují slaměnky, suší a vážou z nich smuteční vazby. Je s tím strašná práce a stráví tak mnoho času. V Praze by to nikdo nedělal. Život tu plyne trochu jinak.


Takže ho už máte?

Přestali jsme skladovat brambory a máme zámecký vinný sklep. Žádné vinice tu ale nejsou. Jsme jeden z mála vinných sklepů ve středních Čechách, které nabízejí degustace a vinné večírky. Protože jsme patrioti, nabízíme mělnická vína od Bettiny Lobkowicz, z Mělnického vinařství Kraus a mnoha dalších. Není to na byznys, je to pro radost. Víno, to je celoživotní testování.

Spoléháte na zámeckou kuchyni, nebo doma vaříte, i když bydlíte na zámku?

Máme kuchaře pro penzion, vaří se tu pro hosty. Hodně zvěřina, ke které máme blízko. Mě ale vaření těší. Narodila jsem se 21. června, čili jsem na pomezí Blížence a Raka, a pořád bojuji mezi tím, jestli se věnovat hlavně práci, nebo rodině. Po babičce jsem „kvočna", potřebuji kolem sebe rodinu. Více než 60 let se naše rodina schází o vánočních svátcích na Štěpána a já jsem tuto tradici převzala po babičce.

Kolik se vás u stolu potkává?

Kolem čtyřiceti. Housku a Lobeč vlastní táta se svou sestrou napůl. Jsou pro nás vzorem, jak se uměli dohodnout. Mám dvě sestřenice a my jsme teď na řadě. Bude na nás zachovat majetek pro naše děti.

Foto: J. Rasch

ZUZANA PAVLÍKOVÁ ŠIMONKOVÁ (40)

Po gymnáziu studovala jeden rok na Univerzitě Karlově Institut základů vzdělanosti. Pak přešla na Českou zemědělskou univerzitu v pražském Suchdole, kde absolvovala provozně-ekonomickou fakultu.

Od ukončení studií se podílí na správě rodinného majetku. Zpočátku měla na starosti divizi turismu – údržbu a program hradu Houska a zámků Lobeč a Stránov. Nyní ji zaměstnává hlavně velkostatek.

Je 13 let vdaná, manžel Tomáš Pavlík je stavař a spolužák ze základní školy. Před dvěma lety se zapojil do rodinné firmy, věnuje se hlavně rekonstrukci zámku Stránov a správě dalších historických památek po technické stránce.

Mají dvě děti – 12letou Karolínu a 10letého Ondřeje.

Článek vyšel 7. září 2015 v Dotyku Styl Royal č. 9/2015.