Nejslavnější impéria světové historie

28. únor 2015 četba na 15 minut

Co svět světem stojí, existovala snaha národů a především jejich ambiciózních vojevůdců dobývat okolní území, podmaňovat si jejich obyvatelstvo a vytvářet impéria. Některá z nich nepřežila ani smrt svého zakladatele, nad jinými naopak roky nezapadalo slunce. Všechna ale mají dodnes společné jedno: ať už plnila v průběhu času jakoukoli funkci, všechna nakonec zanikla. Často kvůli podobným příčinám – říším nekontrolovaně vzrostl počet úředníků, neproduktivně bobtnaly státní výdaje nebo došlo k nečekaným klimatickým změnám. Někdy při úpadku vidíme stejné důvody, díky nimž původně ty samé říše vznikly – to je případ zhroucení někdejší velké moci panovníka, ztráty loajality poddaných nebo ztráta schopnosti efektivního výběru daní. Na troskách zaniklé říše však vždy časem vzniklo impérium nové, snažící se vyvarovat předešlých chyb, avšak vršící zase jiné chyby.

Staroegyptské říše

3100 až 1069 př. n. l.

Vzestup

V rozmezí přibližně dvou tisíc let vznikly a zanikly na území dnešního Egypta tři mocné státní útvary: Stará říše (3100–2180 př. n. l.), Střední říše (2040–1780 př. n. l.) a Nová říše (1550–1069 př. n. l.). Zejména vzestup a pád Staré říše je dnes připomínán jako ukázkový příklad vývoje impéria. Moc faraonů byla zpočátku neomezená, což dodnes dokumentují mohutné stavby pyramid a paláců kolem tehdejší metropole Memfis. Stát i jeho ekonomika prosperovaly, zemi pomáhali spravovat dva vezírové (příslušníci královské rodiny), jednotlivé regiony – nómy – řidili loajální úředníci, nomarchové.

Pád

S narůstající složitostí státní správy ztrácel panovník nad zemí kontrolu. Moc čím dál víc přebírali úředníci, jejichž počet rostl. Panovník musel udržovat svou autoritu nákladným božským kultem, takže přibývalo kněží. To vše se odráželo v rostoucích daních. Jak uvádí egyptolog Miroslav Bárta, připomíná to dnešní stav veřejných rozpočtů mnoha států světa. Poslední ranou staroegyptské říši byly výkyvy klimatu. Sucho způsobilo pokles hladiny Nilu, klesla úrodnost a tudíž i výnosy daní. Státní aparát i nákladné mýty a symboly náhle nebylo z čeho platit. Říše se rozpadla na několik částí.

Asyrská říše

2000 až 612 př. n. l.

Vzestup

Slavné město Babylon, které je dodnes symbolem lidské pýchy v podobě věže národů čnící do nebe, se kolem roku 2000 před naším letopočtem stalo centrem říše asyrských králů. Impérium, které se na pět set let stalo hlavní mocností na Blízkém východě, od počátku čelilo nájezdům okolních národů. Díky silné válečnické a obchodnické tradici se však úspěšně drželo a vzkvétalo. Vrcholem bylo panování krále Aššurbanipala, kdy říše sahala na západě od Nilu v Egyptě až po Kaspické moře na východě.

Pád

Po Aššurbanipalově smrti říše začala upadat. Její existence totiž stála na vojenském ovládání, na krutosti vůči poraženým a na práci porobených národů. Na území Asýrie byly kvůli placení daní zavlečeny i národy odjinud. Tak vzniklo multietnické osídlení, kde se Asyřané stali úzkou vládnoucí menšinou a v zemi převážili přistěhovalci. Ti se za slabých vlád Aššurbanipalových pokračovatelů začali bouřit a odtrhávat od impéria.

K rozpadu stejně jako předtím v Egyptě (a později třeba v římské říši) přispělo také to, že vládu v provinciích začali asyrští králové svěřovat místodržitelům. Jejich moc byla čím dál nezávislejší, až nakonec tato vrstva začala ohrožovat i centrální vládu.

Říše Alexandra Velikého

336–301 př. n. l.

Vzestup

Nejslavnější říše starověku, spojená takřka výhradně s osobou zakladatele, makedonského krále Alexandra Velikého. Ten usedl na trůn v roce 336 př. n. l. a měl štěstí, protože jeho otec Filip Makedonský zrovna sjednotil řecké městské státy do Korintského spolku, chystajícího se bojovat s Persií. Geniální vojevůdce Alexandr prakticky ihned zahájil sled vojenských tažení, během nichž zničil Perskou říši, dobyl Egypt a došel až do Indie.

Pád

Alexandr toužil na dobytém území vybudovat říši, ale nestihl to, pouhý měsíc před svými třiatřicátými narozeninami zemřel. Impérium postavené na jednom člověku nemělo dlouhého trvání.

Mezi Alexandrovými nástupci – vojenskými veliteli – ihned došlo ke sporům o dědictví a k válkám. Říše vznikla příliš rychle na to, aby zanechala trvalé stopy. V novověku lze její existenci přirovnat k jepičímu trvání nacistické Třetí říše nebo k napoleonské Francii.

Říše římská

264 př. n. l.–476 n. l.

Vzestup

Nejznámější příklad impéria, jehož vzestup, sláva a postupný pád jsou dodnes mementem pro euroatlantickou křesťanskou civilizaci, vzniklou na jeho troskách. Říši vybudovala nenápadná městská republika, rozkládající se v centrální Itálii. Postupně ovládla Apeninský poloostrov, africké Kartágo, řecké državy a celé Středomoří.

Pád

Říše musela čím dál víc čelit nebezpečím, na která nestačila. Jednak se na její území valily barbarské národy severně od Alp, jednak ji vyčerpávaly občanské války a také čím dál méně efektivní hospodaření. Pompéznost staveb, okázalost náboženských obřadů a potřeba čím dál větší armády vedly k růstu finančních nákladů. Říše se začala samovolně rozpadat kvůli své velikosti. Úpadek se začal projevovat i rozkladem morálky, výstřelky absolutistické moci (Nerův požár Říma, vraždy císařů) nebo třeba adorací homosexuality a poklesem porodnosti. Klesal podíl stříbra v oběživu, rostla daňová zátěž, původní občané Říma se stali menšinou. Za císaře Konstantina bylo přijato křesťanství jako státní náboženství, což obrátilo ještě víc pozornost ke kultu smrti a k rezignaci.

Byzantská říše

330–1453 n. l.

Vzestup

Jde vlastně o pokračování východořímské říše v řeckém kulturním okruhu. Impérium se sídlem v Konstantinopoli, pozdějším Cařihradě, se stalo důležitým pojítkem starověké a středověké tradice.

Pád

Prakticky hned od vzniku islámu v 7. století musela říše čelit útokům Arabů, později Turků a nakonec i neukázněných křižáků. Největším vnitřním problémem byl podobně jako v Egyptě nebo v Římě rostoucí důraz na okázalost dvora i samotného panovníka, který stál jak v čele státu, tak v čele východní církve. Bobtnaly zástupy úředníků, kvetl nepotismus neboli rozdávání funkcí rodinným příslušníkům. V prostředí palácových intrik ztráceli císaři moc, odpadala okrajová území říše.

Mayská říše

200–900 n. l.

Vzestup

V předkolumbovské Střední Americe na území dnešního Mexika a Guatemaly vynikli mezi indiánskými kmeny Mayové, kteří svou civilizaci postavili na zemědělství a výtečných znalostech astronomie. Na svém vrcholu měla Mayská říše asi deset milionů obyvatel, což se ukázalo jako zničující faktor.

Pád

Rychlý vzestup Mayů měl stejně rychlý konec. Vzrůstající počet obyvatel vedl (stejně jako v římském impériu) k mohutnému odlesňování ve snaze získat dostatečné množství zemědělské půdy. Následná eroze půdy spolu s katastrofálním suchem vedla k neúrodám a ke kolapsu zemědělství.

Krátké trvání měly i další indiánské říše v předkolumbovské Americe. O pád říše Inků (1400–1535), se zasloužili tři synové posledního vládce Huayny, kteří se střetli v občanské válce o nástupnictví. K zániku aztéckého impéria (1400–1521) přispěla krom jiných faktorů i smrtící epidemie černých neštovic, které do Střední Ameriky zavlekli španělští dobyvatelé.

Svatá říše římská

496–1805 n. l.

Vzestup

Po zániku staré říše římské převzal tradici pokračování západního impéria kmen Franků v čele s dynastií Merovejců. Frankové rozšířili svou říši na území většiny západní Evropy a spojili se s papeži. Silný panovník Karel Veliký nakonec získal v roce 800 i císařskou korunu, čímž byla formálně obnovena západní říše římská.

Pád

Pokusy o politické nebo hospodářské sjednocení říše nevedly nikdy k trvalému úspěchu. Říše doplatila na přílišnou moc říšských knížat a odpor k centrální moci. Císař byl od 16. století de facto jen loutkou a symbolem, hospodářská úroveň jednotlivých říšských území se lišila. Čím dál víc jen formálně existující impérium zrušil – jak symbolické – roku 1805 francouzský císař Napoleon Bonaparte a nahradil ji Rýnským spolkem pod svým protektorátem.

Osmanská říše

1453–1922

Vzestup

Seldžučtí Turci pronikli na území bývalé Byzantské říše (a dnešního Turecka) už v 11. století. Teprve malý kmen Osmanů však Byzanc roku 1453 vyvrátil a pomocí ostře rozpínavé politiky založil Osmanskou říši. Na vrcholu se impérium ocitlo, když obsadilo Balkán včetně Uherského království a ohrozilo Vídeň (1529).

Pád

Zaostalé turecké hospodářství nemohlo ustavičné a nákladné války utáhnout. Stoupala inflace, obyvatelstvo bylo zatěžováno stále vyššími daněmi, nespokojené národy na okraji impéria se vymaňovaly z jeho nadvlády. Sultáni navzdory tomu žili velmi rozmařile, například utráceli obrovské částky za tulipánové cibulky. Do tradiční módy pronikaly západní vlivy. Koncem 19. století už osmanskou moc („nemocného muže na Bosporu") držela jen armáda, tvrdě trestající jakýkoliv odpor. Posledním výstřelkem byla genocida Arménů za I. světové války.

Španělské koloniální impérium

1492–1898

Vzestup

Španělské námořní impérium vzniklo de facto po vyhnání Arabů z Pyrenejského poloostrova, kdy započala éra objevitelských plaveb. Zatímco Portugalci stavěli podél pobřeží Afriky a Asie opěrné body pro obchod, Španělé drancovali dobytá americká území a veškerou kořist převáželi do Španělska.

Pád

Nahromaděné bohatství Španělé z velké části použili neproduktivně: k vedení nákladných (a prohrávaných) evropských válek a k luxusnímu životu královského dvora a šlechty. K tomu se přidružila špatná kontrola, příliš mnoho úředníků a celkový úpadek královské moci. V průběhu 17. století Španělsko ztratilo status evropské velmoci a nakonec přišlo i o bohaté zámořské državy.

Rakousko-uherská říše

1500–1918

Vzestup

Habsburská monarchie vznikla začátkem 16. století jako svazek mimo jiné rakouských vévodství a českého a uherského království. Panovníci usilovali o centralizaci, k rozhodujícímu střetnutí, které posílilo panovnickou pozici Habsburků uvnitř hranic monarchie, došlo za třicetileté války v letech 1618–1648.

Pád

Absolutistický stát fungoval neefektivně, místo rozvoje kapitalismu typického pro západní Evropu se rakouské hospodářství ubíralo cestou nevolnictví a roboty. Stoupala daňová zátěž, stát utrácel spoustu peněz na pompéznost dvora a náboženské ideologie. Na sklonku monarchie tvořily náklady na provoz panovnické rodiny plnou devítinu státního rozpočtu. Až do roku 1848 zůstávalo Rakousko evropskou velmocí, ale později tuto pozici vyklízelo. Do popředí začaly vystupovat i národnostní spory.

Britské koloniální impérium

1584–60. léta 20. století

Vzestup

Britské zámořské impérium vzniklo částečně na troskách španělských, portugalských a francouzských objevitelských výbojů v 16. století. U jeho zrodu byla iniciativa obchodních společností, které zakládaly osady v Americe a v Indii. Do konce 19. století Británie ovládla území o rozloze přibližně čtvrtiny světa.

Pád

První etapou zániku bylo vyhlášení nezávislosti amerických kolonií na Británii, druhá začala po 1. světové válce, kdy se britské impérium proměnilo v Britské společenství národů. Třetí etapa byla zahájena po 2. světové válce – finančně i vojensky oslabená Británie musela odejít z Indie, z Afriky a v roce 1997 nakonec i z čínského Hongkongu.

Protože se Británie vzdávala držav poměrně včas a pružně, nebyl konec impéria tak tvrdý a úplný. Nejvýraznějším dědictvím dnes již bývalého impéria je angličtina jakožto nejrozšířenější jazyk na světě a hlavní mezinárodní dorozumívací prostředek.

Třetí říše

1933–1945

Vzestup

Stejně jako někdejší říše Alexandra Velikého je nacistická Třetí říše spojena s nástupem a pádem německého „führera" Adolfa Hitlera. Rozvrácené Německo se po roce 1918 marně snažilo o přechod k demokracii, čehož využil populista Hitler k nastolení diktatury. Ústavní cestou rychle demontoval demokratické struktury a zavedl vojenský stát řízený nacistickou a rasistickou ideologií. Překvapil demokratické evropské státy a pomocí série bleskových válek ovládl prakticky celý starý kontinent i řadu zámořských území.

Pád

Začátkem konce bylo otevření druhé fronty čili tažení proti Sovětskému svazu. Německo začalo ekonomicky kolabovat a vojenské neúspěchy podnítily odpor obyvatelstva v porobených částech říše. Mezi nacisty klesala disciplína i morálka a šířila se atmosféra rozkladu. Těsně před pádem Hitlera a jeho impéria už si Evropu a svět dělili vítězní spojenci: USA, Británie a Sovětský svaz.

Sovětský svaz

1917–1989

Vzestup

Vznikl jako levicový experiment na troskách impéria ruských carů. Z původně demokratické revoluce proti monarchii se postupně stala komunistická revoluce řízená Vladimírem Iljičem Leninem, která v Rusku zavedla totalitní bolševický režim. Éru levicového experimentování, úpadku, chaosu a občanských válek brzy vystřídala expanzivní politika diktátora J. V. Stalina, který vsadil na ruský nacionalismus a imperialismus.

Pád

Během 2. světové války se z původně izolovaného zaostalého státu stala jedna ze dvou světových supervelmocí. Získáním jaderných zbraní a podporou levicových režimu po celém světě se stal SSSR vedle USA nejvýznamnějším hráčem světové politiky. Totálně zestátněné sovětské hospodářství však nedokázalo generovat dostatek peněz a diktatura postupně ztrácela krok v závodech ve zbrojení. Rostl alkoholismus a mravní úpadek, centrální řízení vedlo k pasivitě obyvatel, formalismu a nedůvěře v budoucnost.

Nefunkční politický systém vyústil v gerontokracii, po níž se takřka už samospádem k moci dostali reformisté v osobě Michaila Gorbačova. Uvolnění nabralo koncem 80. let takovou sílu, že smetlo reformy včetně umírněných komunistů. V roce 1989 se sovětské světové impérium rozpadlo.