Turecký běžec Aras Kaya je žhavým kandidátem na jednu z olympijských medailí v běhu na 3000 metrů překážek. Může se těšit, že mu po návratu z Ria potřese rukou i turecký vůdce Tayyip Erdoğan. Ale nechybělo mnoho, a atlet se mohl projít po rudém koberci v Kremlu a nechat se obejmout Vladimirem Putinem. Ještě donedávna chtěl totiž běžec hájit barvy Ruska. Když ale vypukl skandál s řízeným dopingem ruských sportovců, raději se honem dohodl s tureckým svazem.
Dnes turecký, původně keňský běžec Aras Kaya
Původně je ovšem dnešní Aras Kaya keňským vytrvalcem. Tam závodil ještě pod jménem Amos Kibitok. Vzhledem k velké konkurenci v keňském běžeckém supertýmu ale před třemi lety kývl na nabídku Ruska.
Kibitok alias Kaya je jen jedním z mnoha příkladů, jak se dnes „čachruje“ s národní reprezentací. Na nedávném atletickém mistrovství Evropy v Amsterodamu to bylo už tak výrazné, že se proti „nákupu medailí“ ozvali i význační sportovci, u nás například bývalý nejlepší desetibojař světa Roman Šebrle. Ovšem trend se zdá nezastavitelný. A olympiáda v Riu tak bude nejen ve stínu historicky největších dopingových průšvihů, ale i podivného souboje o koupenou „národní hrdost“.
Příliš dobří Keňané
„Sportovci by neměli přeskakovat z jedné reprezentace do druhé, kdykoliv se jim zachce,“ stýskala si nedávno také irská běžkyně Fionnuala McCormacková, která se na zmíněném eurošampionátu v Amsterodamu neprosadila na stupně vítězů.
Na její desetikilometrové trati pro změnu zvítězila Turkyně Yasemin Canová. Ta má ovšem turecké občanství teprve od loňského května. Předtím závodila za Keňu coby Vivian Jemutaiová.
Mezi soukromými firmami, na úrovni fotbalových, hokejových, basketbalových a spousty dalších klubů, obchod se sportovci probíhá už řadu desetiletí. Média chrlí zprávy o tom, kdo koho „koupil“, „prodal“, komentátoři sportovních přenosů při charakteristice fotbalisty nebo hokejisty neopomíjejí zmínit jeho „cenu“.
Ale obchod se sportovci na úrovni států v tak velké míře je poměrně čerstvý fenomén. Částky, které přitom v zákulisí zřejmě padají, na veřejnost na rozdíl od „klubového byznysu“ většinou nepronikají. Často totiž také nejde o to, že by nějaký stát rovnou poslal takovému sportovci peníze na účet. Ale vytváří mu například vhodné prostředí pro trénink a pro život – dům, auto...
Sami sportovci také mají pro přestup do jiné země rozličné důvody.
Například Keňa má především v běžeckých atletických disciplinách takový přebytek talentů, že se všichni adepti do reprezentace nevejdou. Proto je tolik atletek a atletů této východoafrické země najednou v dresu Turecka, ale často také bohatých ropných států v Arábii, občas i v reprezentaci bohatých evropských zemí nebo USA.
Jiní atleti mají motivaci politickou – například do Španělska (díky stejnému jazyku), ale i do Itálie míří kubánští sportovci.
Spíše zajímavostí byl před časem přestup „jamajské gazely“, skvělé sprinterky Merlene Otteyové, do Slovinska. Merlene se nepohodla s jamajským atletickým svazem, který ji vyřadil z reprezentace, protože, jaksi, už nebyla nejmladší...
Už začátkem tisíciletí zaplatil údajně Katar za Keňana Stephena Cherona zhruba milionu dolarů.
Ale v drtivé většině a především v poslední době jde o přestupy, kdy jsou sportovci ke změně národnosti motivováni penězi. Ať už přímo (podle médií například už začátkem tisíciletí zaplatil Katar za Keňana Stephena Cherona zhruba milionu dolarů), nebo tím, že je nová mateřská země vysílá na soutěže, kde si vydělají sami. Ne náhodou se například seriál nejprestižnějších atletických mítinků světa jmenuje Diamantová liga (přecházela mu Zlatá liga, ale sportovci asi považují diamanty za stabilnější komoditu...).
Na rozkaz strany a vlády
Jakkoliv mají sportovci různé důvody pro změnu národního dresu, státy, které je přijímají, mají důvod v drtivé většině případů jediný: zvýšit svou prestiž. A to jak v mezinárodním srovnání, tak vůči vlastní společnosti.
Zdá se však, že to soudruzi tentokrát přehnali. Státní dopingový systém se provalil, a to odradilo zároveň i zahraniční sportovce, kteří se předtím uvolili Putinův režim reprezentovat
Sportovní úspěchy hlavně v méně demokratických režimech mají často zakrýt problémy skutečné. V plné míře to platilo před rokem 1990 v tzv. socialistických zemích. Historik a spisovatel Pavel Kosatík například upozorňuje v knize Emil Běžec, že legendární Emil Zátopek měl stranou a vládou zisk zlatých olympijských medailí přímo naplánován. Přesně po vzoru tehdejšího Sovětského svazu, kde se medaile také plánovaly. Zdá se však, že to soudruzi tentokrát přehnali.
Vrcholu dosáhla bývalá Německá demokratická republika, kde státem organizovaný dopingový systém vedl k tak skvělým medailovým žním, že ve sportu celkově NDR zastínila kapitalistickou Německou spolkovou republiku.
Sotva lze pochybovat o tom, že současné dopingové skandály ruských sportovců (státem řízený doping atletů, obdobně systémově zmanipulovaná kontrola dopingu na zimní olympiádě v Soči), mají opět kořeny ve snaze Moskvy dát lidem ve světě a ještě víc těm doma najevo, jací borci se v postsovětském impériu rodí.
Zdá se však, že to soudruzi tentokrát přehnali. Státní dopingový systém se provalil, a to odradilo zároveň i zahraniční sportovce, kteří se předtím uvolili Putinův režim reprezentovat (viz Amos Kibitok, jenž se raději rychle poturčil).
Pošramocená ruská image vede k tomu, že si tato velmoc příliš nových reprezentantů ze zahraničí kupovat nemůže. Agentura TASS se tak například loni pochlubila aspoň bývalým světovým šampiónem v boxu, Američanem Royem Jonesem. Ten získal ovšem ruské občanství ve svých 46 letech, takže to na úspěšnou reprezentaci už nevypadá.
Každý desátý je cizinec
Některé státy „loví“ cizí sportovce doslova programově. Například v Singapuru působící Foreign Sports Talent Scheme organizuje vyhledávání talentů za hranicemi a nabízí jim možnost působit a reprezentovat v nové vlasti. Singapur tak získal už desítky nových stolních tenistů, badmintonistů, ale i fotbalistů a dalších sportovců.
Už před dvěma lety také vznikla první studie, která se pokusila komplexně vyhodnotit, kdo vlastně hájí na olympijských hrách barvy „své“ země. Jonathan Horowitz a Stepehn McDaniel z univerzity v americkém Marylandu analyzovali medailisty ze čtyř posledních letních olympiád (2000 až 2012). Zjistili například, že každý desátý držitel medaile nebyl původem ze země, již reprezentoval. A země, které získávaly nadprůměrný počet medailí, měly také více těchto „cizinců“ než státy, které spoléhaly výhradně na svou vlastní sportovní krev.
Zajímavé údaje zveřejnilo Pew Research Centrum o poslední zimní olympiádě v ruském Soči.
Kolik atletů na olympiádě v Soči soutěžilo za jinou zemi, než ve které se narodili
Z celkem tří tisíc zúčastněných jich na 120 (čtyři procenta) reprezentovalo jinou než rodnou zemi. Nejvíc cizinců měla Kanada (devět), následovaly USA a Rusko. Například v kanadském bobu seděl původem Jamajčan Lascelles Brown, krasobruslař Simon Shnapir, rodák z Ruska, zase získal bronz za USA.
Masa lidí a hromada peněz
Proti kupování sportovců se zvedá stále větší kritika. Například u atletů by měla zasáhnout Mezinárodní atletická federace IAAF, prohlašuje bývalý excelentní desetibojař Roman Šebrle. Spolu s dalšími odborníky také poukazuje na rozdíly: nevadí, když třeba Keňan Wilson Kipketer přišel kdysi do Dánska ve svých osmnácti letech, rozhodl se tam žít, oženit a reprezentovat novou zemi. Ale „rychlokvašky“, které získají občanství své nové země doslova jen pár dní před klíčovými závody, jsou kritikům trnem v oku.
Jenže praxe ukazuje, že všechny administrativní zábrany se dají většinou obejít. Nehledě na to, že zákony a nařízení sotva budou umět posoudit, kdo je ten „poctivý“ sportovec-emigrant a kdo to dělá jen pro peníze. Za peníze přece skáčou, kopou, plavou atd. všichni špičkoví sportovci...
„Rychlokvašky“, které získají občanství své nové země doslova jen pár dní před klíčovými závody, jsou kritikům trnem v oku.
Další problém je v tom, že globalizace a migrace se staly nezadržitelným fenoménem (a to už dávno předtím, než začala současná tzv. migrační vlna). Stále se tak zvětšuje rozpor mezi tím, že zatímco v praxi se hranice národních států stírají, kam se podíváme (v byznysu, kultuře, vědě, klubovém sportu, prakticky všude), formálně se systém států samozřejmě nerozpadá. A lidé se už nemají kde jinde „národnostně vydovádět“ než právě fanděním svému národnímu týmu.
Kolik přivezou Češi
Skandování „kdo neskáče, není Čech“ je pro našince ventilem, jak si trochu „zahrát na národ“. V hospodách tak už dnes chlapi začínají debatovat o tom, kolik z Ria „přivezeme“ medailí...
Schválně, jestli se přitom trefí do prognóz. Hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek podle speciálního modelu odhaduje, že celkově by česká výprava měla přivézt až deset medailí.
„Základní myšlenkou modelu je, že sportovní úspěchy jsou funkcí velikosti populace a peněz,“ říká ekonom. Čím více má země lidí, tím větší je pravděpodobnost, že je mezi nimi sportovní talent. A peníze vybudují talentům potřebné zázemí.
Česko má podle prognózy Goldman Sachs získat v Brazílii čtyři zlata, stejně jako například Etiopie, což by byla dvacátá příčka v žebříčku.
Renomovaná společnost Goldman Sachs si už také s predikcí pospíšila. Česko má podle její prognózy získat v Brazílii čtyři zlata, stejně jako například Etiopie, což by byla dvacátá příčka v žebříčku. Nejlepší mají být USA se 45 zlatými, následované Čínou (36) a Velkou Británií (23).
Například pro Keňu i pro Turecko počítá model Goldman Sachs vždy se třemi zlatými medailemi. Je ale dost dobře možné, že za obě země budou stát na nejvyšším stupínku pokaždé jen rodilí Afričané...