Niccolò Paganini: Génius, nebo monstrum?

9. srpen 2017 četba na 4 minuty
Niccolo Paganini

Niccolo Paganini

Foto: public domain

Prý se spolčil se s ďáblem, aby mohl okouzlovat hrou na housle. O Niccolò Paganinim (1782-1840) kolovala řada pověstí, ovšem jeho život byl dost zajímavý i bez nich.

Vychrtlá postava, neobyčejně velká hlava a zejména nelidsky dlouhé končetiny. Paganini vděčil za svou virtuozitu nejen krutému tréninku, ale také Marfanovu syndromu, což je genetické onemocnění pojivové tkáně. Lidé s touto poruchou mají obvykle „pavoučí“ vzezření, jejich prsty jsou mimořádně dlouhé a extrémně pružné. I díky tomu dokázal Paganini zahrát to, co jiní považovali za nemožné. O genetice ale tehdy nikdo nic nevěděl, takže si velká část lidí myslela, že se změnil ve zrůdu pod vlivem temných kouzel.

Dokonalý milenec

Na svět přišel 27. října 1782 v Janově jako jeden ze šesti potomků řadového hráče na mandolínu. Přísný otec mu brzy dal do ruky svůj nástroj a poté mu přidal ještě housle. Chlapec musel denně cvičit až sedm hodin. Když se mu nechtělo, nedostal najíst. Brzy se ukázalo, že má mimořádný talent. Od devíti let koncertoval a v roce 1801 se vydal na zkušenou. Brzy propadl hazardu, několikrát dokonce musel prodat vlastní housle.

Díky démonickému zjevu a mimořádným hudebním dovednostem se také stal miláčkem žen. Nevídaný úspěch u něžného pohlaví mu ale zaručovalo i něco jiného. Podle všeho trpěl priapismem, což jsou sklony k samovolné erekci, která může trvat i několik hodin nebo dnů, takže ve finále jde o velmi bolestivou záležitost. O Paganinim ale tehdy běžely zvěsti, že je dokonalý milenec, který žádnou ženu nikdy nezklame.

Přední místo mezi milenkami zaujímala kněžna Élisa Bonaparte, mladší sestra Napoleona. Od roku 1797 byla vdaná za korsického šlechtice Felixe Baciocchio, ale s věrností si hlavu nelámala. Paganiniho dokonce v letech 1805-09 zaměstnala, což bylo pro houslového mága jediné stálé místo v životě. O jejich vztahu později napsal Franz Lehár operetu, která měla v roce 1925 premiéru ve Vídni.

Paganini se nikdy neoženil, potomka se ale dočkal. Z krátkodobého románku s Antonií Bianchi se mu v roce 1825 narodil syn Achille. S rodinou se ale brzy přestal stýkat, vyrazil totiž na turné po Evropě.

Na pohřeb čekal 36 let

Jeho mistrovství nebylo dílem pouhé genetické deformace. Mistr měl rovněž geniální paměť, až maniakálně obtížné skladby z vlastní dílny hrál bez not a vlastnoručně napsané partitury odmítal vydat. I po jeho smrti trvalo více než padesát let, než se našel někdo, kdo jeho nejtěžší věci dokázal vůbec zahrát. Samostatnou kapitolou byly Paganinino nepostižitelné nuance v provedení skladby, které nedokázal zachytit žádný notový zápis.

Jedna z legend praví, že virtuóz dokázal odehrát koncert i poté, co mu praskly tři ze čtyř strun. Podle jedné verze šlo o sabotáž, podle druhé si struny nařízl sám Paganini, aby před obecenstvem ukázal geniální dovednosti.

hrabě Saint Germain

Hrabě Saint Germain: Génius, nebo podvodník?

30. červenec 2017 četba na 4 minuty

Neuspořádaný milostný život si nakonec vybral svou daň. Paganini onemocněl syfilidou. Nemoc se tehdy léčila rtutí, která sice chorobu částečně omezuje, ale má řadu nežádoucích vedlejších účinků. Ke konci života trpěl Paganini též onemocněním hrtanu, takže nemohl téměř mluvit. Zemřel 27. května 1840 v Nice, kde byl paradoxně na ozdravném pobytu.

Vzhledem k jeho „pekelné“ pověsti ho představitelé italské církve odmítli nejen pohřbít v rodném Janově, ale nechtěli ani přivézt rakev s tělem na italskou půdu. Až po čtyřech letech se na přímluvu samotného papeže podařilo ostatky dopravit do Janova, ale řádného pohřbu se virtuóz dočkal až 36 let po své smrti. Navíc se tak nestalo v Janově, ale v Parmě.