Případ Miloš Zeman

Nová mobilizace

9. srpen 2013 četba na 12 minut

Foto: ateo.cz

Prezident Miloš Zeman dále zvyšuje svou moc. Existuje vážné riziko, že se v Česku začne prosazovat selektivní spravedlnost ruského, běloruského či ukrajinského typu.

Pevný a rozhodný hlas řečníka v kontrastu s jeho třesoucíma se rukama, úřednicky strnulý výraz předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky, uspokojení místopředsedy Michala Haška, neskrývané nadšení předáků Věci veřejných Víta Bárty a Michala Babáka, kteří s výraznými kravatami a dekorativními kapesníčky vypadají jako sňatkoví podvodníci okresního formátu… Už samotný kolorit středečního projevu prezidenta Miloše Zemana v Poslanecké sněmovně jasně naznačil sympatie a antipatie aktérů současné politické krize k nejmocnějšímu muži Česka, jehož vliv dále závratně stoupá.

Den, který pravděpodobně rozhodl o konání předčasných voleb, potvrdil i konec jedné etapy v historii novodobého českého státu. Odteď se země s dvouocasým lvem ve znaku definitivně zařazuje k republikám, kde panuje poloprezidentský systém. A mohou to být státy demokratické, jako Francie, i autoritativní a totalitární po vzoru Ruska, jehož prezidentsko-premiérské duo Putin-Medveděv začíná nápadně připomínat tandem Zemana s předsedou „úřednické" vlády Jiřím Rusnokem. Záleží jen na politicích, kteří vzejdou z nových voleb, kterou cestou se Česko vydá. Nikde ale není psáno, že trasu budou vytyčovat ti, kteří teď zažívají politické orgasmy. Z historie víme, že revoluce své děti nemilosrdně požírá.

Selektivní spravedlnost

Zcela nová politická vlna, která se nyní hlásí o slovo a pozvolna nabaluje na prezidentský blok – strany a hnutí SPOZ, ANO 2011, Úsvit přímé demokracie –, se zatím jeví jako ideově nevyhraněná (viz Konec levičáků i pravičáků, přicházejí pragmatici). Jestli ji ale něco spojuje, pak je to deklarativní boj proti korupci a kmotrokracii.

Kdyby se skutečně nesmlouvavě začalo bojovat proti zlodějině všeho druhu, většina občanů by zatleskala. Existuje ovšem vážné riziko, že se zde bude prosazovat selektivní spravedlnost ruského, běloruského či ukrajinského typu. Na jedné straně zavírání opozičních předáků a neloajálních podnikatelů a la Julija Tymošenková a Michail Chodorkovskij, na druhé přísun peněz všem, kteří vůči prezidentovi dodržují slib věrnosti.

Příznačné je, jak hlava českého státu těsně po svém středečním projevu ochotně dávala autogramy svému téměř sousedovi z Vysočiny a sociálně-demokratickému poslanci Petru Zgarbovi, který si pro ně servilně přicupital. Tomu samému Zgarbovi, který musel v roce 2005 odstoupit z funkce ministra zemědělství, když se ukázalo, že bez jakéhokoliv tendru vydal cenné státní pozemky pozemkovým spekulantům. Ten do tepláků nemusí?

Prezident Zeman ve svém projevu už nepřímo naznačil, že by za mřížemi mohl skončit někdo z představitelů dosavadní koalice. Poměrně nápadně mířil na svého nynějšího úhlavního protivníka Miroslava Kalouska z TOP 09, exministra financí. Není pochyb, že by se na protřelého politického veterána „něco" dalo nalézt, třeba z oblasti hazardu, kde šel dlouhá léta podezřele na ruku některým domácím byznysmenům. Má to ale snad být na hradní objednávku? Zeman také šokoval, když bezprecedentně spojil další řešení politické krize s došetřením případu někdejší šéfky sekretariátu premiéra Nečase Jany Nagyové.

Právě tato velmi záhadná kauza, stojící stále víceméně na vodě, odstartovala v noci na 13. června celý český „převrat". Mužem, který měl prst na spoušti, byl olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan. Člověk, který už v devadesátých letech pracoval pod současnou ministryní spravedlnosti a Zemanovou věrnou stoupenkyní Marií Benešovou. Možná se jednou dozvíme, s kým vším se Ištvan sešel a s kým si telefonoval, než za Nagyovou, trojicí bývalých pravicových poslanců Šnajdrem, Tluchořem a Fuksou a několika vládními úředníky vyrazily s pouty více než čtyři stovky policistů.

Zemanův vzkaz zní jasně – stále čekám na druhou policejní razii, a to patrně i v nejvyšších politických kruzích, které kryly zločinnost. Pokud se během příštích týdnů opravdu uskuteční, může Ištvan zamávat českou politikou a plánovanými volbami ještě daleko více než v červnu. Zvláště za situace, kdy dosluhující parlament je již v rozkladu.

Jako za opoziční smlouvy

Selektivní spravedlnost lze vysledovat již z dob, kdy byl Miloš Zeman českým premiérem (1998–2002). Právě z této éry pochází případ tunelování a korupce při privatizaci Mostecké uhelné, který by byl asi navždy zameten pod koberec, nebýt toho, že se o něj s odstupem let začaly zajímat švýcarské úřady.

Ze Zemanových premiérských let, poznamenaných originálním způsobem vládnutí na bázi opoziční smlouvy, lze připomenout i těsné sepětí jeho šéfporadce Miroslava Šloufa s později zastřeleným králem podsvětí Františkem Mrázkem. Nebo třeba kontroverzní prodej stavební společnosti IPS, nucenou správu a prodej banky IPB či vazby na Hušákovu Sazku.

I v té době se čeští byznysmeni dělili na ty, kteří jdou se Zemanem, a ty, kteří jsou „out". Už tehdy se objevily prvky oligarchizace politiky a ekonomiky či meziválečného korporativismu. Také nyní Zeman vyzdvihuje, že Rusnokova vláda má unikátní podporu podnikatelů i zaměstnanců (tedy zaměstnavatelů a odborů). Slušelo by se dodat, že pouze některých.

Takzvaná úřednická vláda Jiřího Rusnoka je zatím jen reprezentantem partikulárních ekonomických zájmů, byť nelze popřít, že tato formace má mnoho fanoušků i ve špičkách českého byznysu. Však mezi samotnými ministry jsou například zástupci severomoravských hutních a strojírenských společností, Martin Pecina a Jiří Cienciala, s vazbami na východní trhy.

Pro tyto a mnohé další firmy by bylo určitě terno, kdyby se mohly zapojit do velkých projektů, jako je třeba dostavba jaderné elektrárny Temelín, po boku ruských firem. Je tu například i Zemanem tolik prosazovaný projekt vodního kanálu Labe-Odra-Dunaj, o němž se píše i v Rusnokově vládním programu.

Politika dvojího metru?

Proruské a provýchodní vztahy jsou pro prezidentský blok příznačné.

Za zmínku stojí třeba exkluzivní vazby předlistopadového velitele slánské tankové divize a Zemanova výrazného podporovatele Zdeňka Zbytka na moldavského exprezidenta Vladimira Voronina a celý postsovětský obchodní prostor. Takové vztahy mohou mít dopad na celé zahraničněpolitické směřování Česka, krom toho se mohou zcela konkrétně odrazit i v domácím byznysu. A opět hrozí, že se vůči občanům a firmám začne uplatňovat politika dvojího metru.

Připomeňme případ odnože ruského Lukoilu, společnosti Lukoil Aviation Czech. Ta měla zaplatit české Správě státních hmotných rezerv pokutu v řádu desítek milionů korun za nevrácený letecký benzin. Letos na jaře, v době, kdy už Miloš Zeman prezidentoval, však Lukoil Aviation odmítl sankci zaplatit. Jednatelem společnosti je Martin Nejedlý, první místopředseda Strany práv občanů Zemanovci a štědrý sponzor partaje.

Bude poučné sledovat, jak kauza s včas nevráceným benzinem v hodnotě zhruba 150 milionů korun nakonec dopadne. Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek nedávno prohlásil, že se správa může s Lukoilem soudit. Nic však zatím nesvědčí o tom, že by se garnitura, která je nyní u vesla, do boje se Zemanovým sponzorem nějak razantně pouštěla.

„Penalizační faktura byla společnosti Lukoil Aviation vystavena a řádně odeslána. Další opatření budeme přijímat v souladu s možnostmi, danými českým právním řádem," poskytla týdeníku Dotyk jen obecné vyjádření mluvčí správy Tereza Krásenská. Úplně ve stejném duchu hovoří Fischerovo ministerstvo financí, jež správu „podporuje v řešení co nejvýhodnějším pro Česko". Zástupci Lukoil Aviation nereagovali na dotaz vůbec.

Je přitom možné, že Lukoil se bude snažit smýt podezření z napojení na Zemana – a nějaké penále přece jen zaplatí. Může se mu totiž naskytnout i skvělá kompenzace: Česko musí kvůli pravidlům Evropské unie navýšit své ropné rezervy o palivo za zhruba miliardu korun. Že by byl vhodným kandidátem na tuto lukrativní zakázku právě Lukoil?

Rozhodnutí má v rukou formálně správa hmotných rezerv, reálně o tom rozhoduje kabinet. Sestavený Zemanem i díky Nejedlého podpoře. Nejedlého teď někteří čeští byznysmeni kvůli údajným „brutálním nátlakovým metodám" přirovnávají k již zmíněnému Františku Mrázkovi či k padlému lobbistovi Romanu Janouškovi.
Jsou tu i další politicky vyztužené obchodní vazby směrem na východ. Týdeník Dotyk nedávno informoval o nynějších obchodních a lobbistických aktivitách někdejšího volebního manažera ČSSD a zákulisního hráče Jaroslava Tvrdíka, který skrze Smíšenou česko-čínskou obchodní komoru vzájemné spolupráce bojuje v „říši středu" především za zájmy finanční skupiny PPF.

Donedávna mu v tom pomáhal i nový ministr zahraničí Jan Kohout. Mimochodem, 23. srpna Tvrdík zahajuje na Pražském hradě výstavu Praha -Peking o současném čínském umění. I tak může vypadat podpora byznysu.

Ten samý Tvrdík je zároveň napojen na dva největší Zemanovce v ČSSD – Michala Haška a Zdeňka Škromacha – a kvůli Rusnokově vládě údajně sháněl podporu u sociálnědemokratických hejtmanů.

Na přetřes přichází kontrolní otázka: jak aktivně bude nyní policie, které šéfuje další Tvrdíkův známý Martin Pecina, vyšetřovat rozpracovaný případ vyvádění stamilionů korun z IT zakázek v Lesích ČR na švýcarská konta, když hlavním podezřelým je Jiří Hart? Člověk, který s Tvrdíkem úzce spolupracoval na volebních kampaních ČSSD. Když se týdeník Dotyk dotazoval pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, zda v této věci nebyl vyslýchán někdo ze současných či bývalých sociálnědemokratických politiků, dostalo se mu odpovědi, že teď se k tomu nelze vyjadřovat…

Dvacet lidí měsíčně za mříže

O tom, nakolik férově a nestranně si dnes Miloš Zeman a jeho klika představují boj s kriminalitou, se ale nepochybně brzy přesvědčíme. Možná se hlava státu již poučila. Když byl Zeman ještě ve funkci premiéra, měl v tomto směru velmi svérázné politické cíle. V prosinci 2011 to v rozhovoru přiznala i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová, která byla za Zemanovy vlády v čele státního zastupitelství.

„Zeman tehdy vyhlásil akci Čisté ruce. Když jsme se bavili o tom, jak si to představuje, pravil, že chce tak dvacet lidí měsíčně do tepláků. Říkal to tehdy polovážně, položertem. Odvětila jsem mu, že takhle to dělat nejde, že by to bylo jak v padesátých letech," zavzpomínala před dvěma lety Benešová během schůzky s jedním z autorů tohoto článku.

Jisté je jenom jedno. Razantní nástup Zemana k moci a formování prezidentského politického bloku vykopává hluboký příkop v české společnosti. Hlubší než za časů Václava Klause, kterému bylo zejména pražskými intelektuálními kruhy vyčítáno, že se národ nijak nesnaží spojovat.

To všechno dříve či později nutně vyvolá protireakci – vytvoření uskupení s opačným „nábojem". Lze docela dobře odhadnout, že se bude opět do značné míry krýt se stoupenci Zemanova prezidentského protikandidáta Karla Schwarzenberga. A řez opět půjde napříč partajemi. Dá se čekat definitivní rozklížení ODS (pokud nezakročí otec zakladatel Václav Klaus, jemuž překvapivě nabízí pomocnou ruku i léta rozhádaný expremiér a bývalý šéf strany Mirek Topolánek) a zejména ČSSD, kde na chvíli utlumený spor Hašek-Sobotka nepochybně znovu vyhřezne.

Zeman se nakonec opět jako v lednu opře o Moravu a venkov, Schwarzenbergův (a Kalouskův) blok o velká města a Čechy. Zatímco ale během prezidentských voleb přišly ke slovu jen zbraně víceméně politické, byť i podpásové, teď také ekonomické a justiční. Přituhuje.